ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3914.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3914/2017-463
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce F. H. , advokáta se sídlem v Brně, Radnická 376/11, jako správce konkursní podstaty úpadce EUROMATCH s.r.o. se sídlem v Brně, Mathonova 895/24, IČ 255 11 513, zastoupeného Mgr. Petrem Čechlovským, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova č. 2476/102a, proti žalovanému R. K. , zastoupenému JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Moravské nám. 14, o zaplacení částky 1.100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 211/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2017, č. j. 8 Cmo 37/2017-438, takto:
I. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2017, č. j. 8 Cmo 37/2017-438, se zamítá .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 8 Cmo 37/2017-438 [poté co byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1661/2016, zrušen jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 2. 2016, č. j. 8 Cmo 285/2015-360, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2015, č. j. 19 Cm 211/2014-309 (s výjimkou výroku o zastavení řízení) a věc byla v tomto rozsahu vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení] potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2016, č. j. 19 Cm 211/2014-416, jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.100.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 188.475,60 Kč k rukám zástupce žalobce; dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27.608,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Čechlovského.
V této věci uplatnil původní žalobce společnost EUROMATCH s.r.o. žalobou ze dne 7. 7. 2003 nárok na náhradu škody ve výši 1.100.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím , kterou jí měl žalovaný (od 16. 12. 1997 do 11. 3. 2004 jeho společník a do srpna 2002 též obchodní ředitel) způsobit tím, že v období od 31. 5. do 15. 7. 2002 vybral z jeho účtu částku 1.100.000,- Kč a vyplatil ji k rukám soudního exekutora Mgr. Daniela Týče, Exekutorský úřad Blansko, jako úhradu částky vymáhané v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. Ex 57/02 ve věci oprávněného P. N. proti povinnému (žalovanému), což žalobce zjistil při „revizi svého běžného účtu“; poté, co byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2004, č. j. 26 K 37/2000-570, prohlášen na majetek společnosti EUROMATCH s.r.o. konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven F. H., advokát, se zaplacení žalované částky domáhá správce konkursní podstaty úpadce ve prospěch konkursní podstaty.
Žalovaný v řízení namítal, že výběry finančních prostředků provedl proto, aby byl uhrazen závazek společnosti vůči žalovanému z titulu poskytnuté půjčky. Žalovaný totiž zapůjčil společnosti CZECH MATCH s.r.o. se sídlem v Lipníku nad Bečvou, Svatopluka Čecha 554, IČ 465 81 596, finanční prostředky na pořízení závodu na výrobu zápalek (jako zálohu na kupní cenu) a - vzhledem k tomu, že na základě smlouvy o prodeji podniku převzala závod na výrobu zápalek společnost EUROMATCH s.r.o. - přešly na ni i veškeré závazky související s převáděným podnikem, tedy rovněž závazek vůči žalovanému. Navíc, společnost EUROMATCH s.r.o. uzavřela dne 9. 12. 2002 se žalovaným dohodu o narovnání, v níž prohlásila, že nemá vůči žalovanému žádných „nevypořádaných nároků, pohledávek či sporných vztahů“.
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1661/2016, zaujal závazný právní názor, podle kterého „je nepochybné, že žalovaný výběrem peněz z účtu úpadce nesledoval plnění svých pracovních úkolů, neboť jeho jednání postrádá jakýkoliv věcný (vnitřní účelový) vztah k pracovním úkolům žalovaného jako obchodního ředitele společnosti (žalovaný svým jednáním nesledoval z objektivního a ani ze subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů u úpadce, ale výlučně „vlastní zájmy“), a že k němu nedošlo ani v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Způsobil-li žalovaný svým jednáním úpadci škodu, nemůže za ni odpovídat podle ustanovení §172 zák. práce“.
Odvolací soud v napadeném rozsudku vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (který ani po zrušení předchozích rozhodnutí soudů obou stupňů rozsudkem Nejvyššího soudu nedoznal změny), že v období od 31. 5. do 15. 7. 2002 žalovaný vybral z účtu úpadce částku 1.100.000,- Kč a vyplatil ji k rukám soudního exekutora Mgr. Daniela Týče, Exekutorský úřad Blansko, jako úhradu částky vymáhané v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. Ex 57/02 ve věci oprávněného P. N. proti povinnému (žalovanému), a dále dovodil, že mezi společností CZECH MATCH s.r.o. a úpadcem došlo k převodu části podniku (výrobny zápalek) a - zaplatil-li kupující za část podniku kupní cenu - pak převáděná část podniku přejde na kupujícího a kupní cena zůstává prodávajícímu a ani složená záloha nemůže být součástí převáděné části podniku, ledaže by si to strany ve smlouvě ujednaly. Navíc, společnost CZECH MATCH s.r.o. v rozporu s tvrzením žalovaného „neevidovala ve svém účetnictví v letech 1997 a 1998“ žádnou půjčku od společníků, tvrzený závazek tak nemohl přejít smlouvou z roku 1998 na úpadce. Právní posouzení věci soudem prvního stupně není podle odvolacího soudu nesprávné, pokud uplatněný nárok žalobce posoudil podle §415 a §420 obč. zák., když žalovaný výběrem žalované částky úpadce poškodil, „přesto se však přiklonil spíše k závěru, že došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor úpadce bez právního důvodu“. Tvrzení žalovaného, na nichž založil obranu proti žalobě, tedy jím tvrzené složení zálohy na kupní cenu a poskytnutí půjčky úpadci v uvedené výši ani převod jím tvrzeného závazku k vrácení půjčky na úpadce, považoval odvolací soud za neprokázaná; zabýval se dále tudíž jen námitkou žalovaného, že dohoda o narovnání ze dne 9. 12. 2002 se vztahuje (i) na „souzený nárok“. Z této dohody zjistil, že byla uzavřena mezi K. H. (úpadcem), žalovaným a J. S., že za sporné označily smluvní strany 1) platnost valné hromady úpadce, 2) platnost převodu obchodního podílu S. na H. a 3) oprávnění jednatele společnosti H. disponováním s majetkem společnosti - úpadce (čl. I.), že účelem narovnání (čl. II.) je dosažení zastavení všech řízení proti EUROMACH s.r.o., H. a S., k čemuž měl žalovaný vyvinout maximální úsilí, že v rámci narovnání považují smluvní strany valnou hromadu úpadce konanou dne 18. 10. 2002 (a rozhodnutí na ní přijatá) za platnou, stejně jako smlouvu o převodu obchodního podílu S. v úpadci na H., a veškeré úkony, které za úpadce učinil H. jako jednatel, resp. její zmocněnec (čl. III.), že žalovaný se zavázal ukončit jím iniciovaná řízení popsaná v čl. IV., že rovněž úpadce se zavázal učinit úkony vedoucí k zastavení řízení vedeného Policií ČR Lipník nad Bečvou (čl. VI. odst. 1), že v článku nadepsaném „Narovnání“ účastníci prohlásili, že nemají žádných nevypořádaných nároků, pohledávek či sporných vztahů a že žádné nároky proti sobě nebudou uplatňovat (odst. 1) a v odst. 2, že „jsou-li však některé nároky mezi účastníky tohoto narovnání a tyto nejsou v něm uvedeny, případně nebyly k dnešnímu dni žádnému z účastníků známy, zavazují se, že nebudou tyto nároky uplatňovat proti žádnému z účastníků“. Odvolací soud dospěl k závěru, že „předmětem narovnání nebyl tvrzený závazek“, že „se výslovně týkalo mezi smluvními stranami sporných jiných práv a povinností“, a že „jeho účelem bylo zastavení označených řízení“. Taktéž poukázal na to, že z provedeného dokazování a z obsahu spisu je nepochybné, že „úpadce se o skutkových okolnostech dozvěděl až po revizi účtů, ke které došlo až po uzavření dohody o narovnání, čemuž odpovídá i datum podání žaloby“; skutečnost, že o výběrech peněz věděl předchozí jednatel společnosti S., není významná, neboť ten ve své svědecké výpovědi uvedl, že vůči žalovanému žádné závěry nevyvodil, a rovněž si nepamatoval, zda o neoprávněných výběrech peněz informoval nového jednatele společnosti H. Za dané situace se proto úpadce nemohl vzdát práva, jež mělo teprve v budoucnu vzniknout (§574 odst. 2 obč. zák.), a pro případ, že by již existovalo, pak by se jednalo o situaci, kdy „v době narovnání existoval závazek, na který úpadce nemohl pomýšlet [nebyl mu fakticky znám, protože nebylo prokázáno, že by úpadci v době uzavření dohody o narovnání bylo známo, že došlo k neoprávněnému (bezdůvodnému) odčerpání jeho peněz žalovaným, tedy že by s tím byl obeznámen H., který by jediným jednatelem úpadce od 18. 10. 2002]; takové narovnání by v tomto rozsahu nebylo možno považovat na platné“. Odvolací soud uzavřel, že bylo-li v řízení prokázáno, že „žalovaný si ponechal jím vybrané peníze úpadce, čímž se bezdůvodně obohatil na jeho úkor, a žalovaný svou obranu v tomto řízení neustál, rozhodl soud prvního stupně správně, pokud žalovaného zavázal k úhradě žalované částky s příslušenstvím žalobci“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. S poukazem na jeho předchozí procesní podání ze dne 29. 6. 2011, v němž vysvětlil okolnosti vzniku jeho peněžité pohledávky za společností CZECH MATCH s.r.o., dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal existenci právního důvodu, pro který si nechal z pokladny společnosti vyplatit peněžní prostředky, neboť ten je podle něj v „příkrém rozporu se skutečným stavem věci, a odvolací soud tak vyvodil nesprávná skutková zjištění“. Stejně tak je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 35 Odo 653/2004) zřejmé, že tento existující závazek společnosti CZECH MATCH s.r.o. vůči dovolateli přešel na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 1. 6. 1998 na úpadce. Odvolací soud chybně posoudil i dohodu o narovnání, neboť jednak S. o výběrech peněz věděl již v srpnu 2002, a mimo to, plyne-li z dohody, že vůle stran směřovala k tzv. generálnímu narovnání (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 811/2000), pak „se týká všech těchto závazků“, a z Článku IV. odst. 2 dohody o narovnání ze dne 9. 12. 2002 lze jednoznačně dovodit, že předmětem narovnání měly být i závazky, které nebyly jmenovitě uvedeny, a proto projednávaný nárok zanikl v důsledku „privátní novace“. Podle názoru žalovaného lze zmíněný článek dohody o narovnání posoudit též jako dohodu o prominutí dluhu ve smyslu §574 odst. 1 obč. zák. a odvolací soud byl povinen posoudit hmotně-právní význam tohoto právního úkonu. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba na zaplacení 1.100.000,- Kč s příslušenstvím zamítá, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, a nejprve se zabýval otázkou přípustnosti podaných dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitky dovolatele, jimiž s poukazem na své podání ze dne 29. 6. 2011 vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal existenci právního důvodu, pro který si nechal z pokladny společnosti vyplatit peněžní prostředky, a že tento závěr je v „příkrém rozporu se skutečným stavem věci a že odvolací soud tak vyvodil nesprávná skutková zjištění“, jsou bezpředmětné, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud , přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Tyto námitky dovolatele tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tudíž nezakládají.
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně a v rozporu se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 811/2000, posoudil obsah listiny nazvané „Narovnání“ ze dne 9. 12. 2002, jehož účastníky byli K. H. (jediný jednatel společnosti úpadce od 18. 10. 2002), žalovaný (společník úpadce) a J. S. (předchozí jediný jednatel úpadce do 17. 10. 2002 a společník úpadce do 11. 3. 2004).
Vzhledem k tomu, že dohoda o narovnání byla v posuzovaném případě uzavřena dne 9. 12. 2002, je třeba vycházet z příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), která platí i pro obchodní závazkové vztahy, když obchodní zákoník neobsahuje vlastní úpravu narovnání.
Podle §585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná (odst. 1 věta první). Dohoda, kterou mají být upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odst. 1 věta druhá). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odst. 3). Podle §587 obč. zák. i když strany prohlásí, že narovnáním jsou mezi nimi upravena veškerá vzájemná práva, týkají se tyto účinky pouze právního vztahu, v němž vznikla mezi nimi spornost nebo pochybnost, ledaže z obsahu narovnání nepochybně vyplývá, že se narovnání týká i jiných vztahů.
Narovnání (transactio) je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat. Sporností práv ve smyslu §585 obč. zák. se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co, popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy apod.) Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Může jít o pochybnost subjektivní povahy, jejíž příčinou může být i omyl. Pochybnosti se mohou týkat otázek skutkových i právních. Podmínkou platnosti dohody o narovnání přitom není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody (srov. např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 20, svazek 18, str. 437, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 811/2000, ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 33 Odo 371/2002, ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2003, ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006, ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4413/2007, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 278/2012, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3320/2016, jakož i Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1712). Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků. Narovnání má řadu shodných rysů s privativní novací, neboť i její podstatou je, že dohodou zaniká dosavadní závazek a nahrazuje se jiným. Předpokladem narovnání je však spornost či pochybnost, kterou strany mají ohledně závazku, a dohodou o narovnání lze upravit vzájemná práva a povinnosti v mnohem širším rozsahu. Narovnání se může týkat jen některých vzájemných práv a povinností, ohledně nichž účastníci nebyli ve shodě, ale také celého závazku (závazkového právního vztahu) nebo všech dosavadních závazků mezi účastníky (tzv. generální narovnání), avšak s výjimkou těch práv (a jim odpovídajících povinností), na něž některý z účastníků nemohl pomýšlet v době, kdy byla smlouva o narovnání uzavřena. Dosavadní závazek, jenž zanikl, je nahrazen nově sjednaným, který je obsažen v dohodě o narovnání. Dohoda o narovnání je pak samostatným zavazovacím důvodem. Dohoda o narovnání musí odpovídat obecným požadavkům kladeným na právní úkony z hlediska jejich platnosti (§37 a násl. obč. zák.). Obsahem dohody proto nemůže být např. vzdání se práv, jež mohou teprve vzniknout (§574 obč. zák.).
Pokud jde o dohodu o narovnání ze dne 9. 12. 2002, je rozhodnutí odvolacího soudu založeno především na skutkovém závěru, že „úpadce se o skutkových okolnostech dozvěděl až po revizi účtů, ke které došlo po uzavření dohody o narovnání, čemuž odpovídá i datum podání žaloby“. Z toho odvolací soud dovodil, že úpadce na žalobou uplatněný nárok nemohl v době uzavření dohody o narovnání pomýšlet (§585 odst. 1 věta druhá obč. zák.), jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by úpadci (tedy H. jako jedinému jednateli společnosti od 18. 10. 2002) bylo v době uzavření dohody o narovnání známo, že došlo „k neoprávněnému (bezdůvodnému) odčerpání jeho peněz žalovaným“. Již z toho důvodu není správná námitka dovolatele, že tato dohoda, kterou za úpadce uzavíral H. (před „revizí účtů“ úpadce), se týkala i práva úpadce na zaplacení částky 1.100.000,- Kč, kterou žalovaný vybral z jeho účtu a použil ji pro své soukromé účely. Dovolatelem namítaná okolnost, že S. o výběrech finančních prostředků v celkové výši 1.100.000,- Kč z účtu úpadce věděl již v srpnu 2002, není významná, a to z důvodu zmíněného již odvolacím soudem, když nebylo prokázáno, že by jmenovaný o těchto výběrech provedených žalovaným informoval před uzavřením dohody o narovnání H. Předmětem narovnání tudíž právo žalobce na zaplacení částky 1.100.000,- Kč žalovaným nebylo a být ani nemohlo, jelikož revize účtů úpadce byla provedena až po uzavření dohody o narovnání; z toho jednoznačně plyne, že odvolací soud se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 811/2000, neodchýlil, na čemž z uvedených důvodů nic nemění ani ujednání obsažené v článku IV. odst. 2 (správně zřejmě v čl. VI. odst. 2) dohody o narovnání ze dne 9. 12. 2002, v němž se uvádí, že „jsou-li však některé nároky mezi účastníky tohoto narovnání a tyto nejsou v něm uvedeny, případně nebyly k dnešnímu dni žádnému z účastníků známy, zavazují se, že nebudou tyto nároky uplatňovat proti žádnému z účastníků“. Žalobou uplatněný nárok žalobce na základě uvedeného ujednání v dohodě o narovnání tudíž nezanikl. Tento článek dohody o narovnání nelze posoudit ani jako dohodu o prominutí dluhu ve smyslu §574 odst. 1 obč. zák., jak dovolatel dále namítá, jelikož taková dvoustranná dohoda uzavřená mezi úpadcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem předmětem dohody o narovnání nebyla a být ani nemohla, když existence dluhu žalovaného vůči úpadci nebyla úpadci v okamžiku uzavření dohody o narovnání ještě známa.
Námitky dovolatele z uvedených důvodů přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. odmítl.
Podle §243 o. s. ř. může p řed rozhodnutím o dovolání dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uvedl, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu §243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, následující předpoklady, které musí být splněny kumulativně, to, že: 1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), 2) podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [ dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí ] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).
Na podkladě takto ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v této věci uzavřel (i v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dostupný na webových stránkách Ústavního soudu), že nejsou splněny předpoklady uvedené v bodech 3) a 4), když dovolání není objektivně přípustné.
Vzhledem ke shora uvedenému, že dovolací soud může odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže jsou splněny předpoklady k odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí kumulativně, Nejvyšší soud žádost dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo, neboť procesně úspěšnému žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a žalovaný na jejich náhradu nemá právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu