ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.427.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 427/2018-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. M. , P., zastoupené JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 1705/18, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 110/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2017, č. j. 19 Co 1118/2017-222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, č. j. 16 C 110/2016-165, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu blíže specifikovaných nemovitostí (výrok I.), řízení v rozsahu zpětvzetí návrhu zastavil (výrok II.), žalobu v části týkající se ve výroku konkretizovaných pozemků zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Parciálně tak vyhověl požadavku žalobkyně, jakožto osoby oprávněné ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky. Shledav dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni (shodně jako v obdobných kauzách týchž účastníků) liknavým pro dlouhodobé neplnění povinnosti vydávat náhradní pozemky, jakož i pro nedostatečnost veřejné nabídky k tomu určených pozemků, vyhověl žádání uspokojit její restituční nárok mimo zákonem předpokládaný proces a nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétních pozemků. V části, v níž vzala žalobkyně svou žalobu zpět, řízení zastavil a ve vztahu k některým pozemkům (dotčeným církevními restitucemi či soudním rozhodnutím v jiné věci) žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 19 Co 1118/2017-222, odvolací řízení o odvolání žalobkyně pro zpětvzetí zastavil, napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil vyjma části týkající se blíže identifikovaného pozemku, v níž jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování a doplnění dokazování shledal odvolání žalované důvodným ve vztahu k rozhodnutí o pozemku zapsaném u Katastrálního úřadu, kat. pracoviště Č. B. na LV, pro obec Č. B., k. ú. Č. B., jejž pro jeho zatížení služebností inženýrské sítě nelze pokládat za vhodný náhradní pozemek. S odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu se pak ve zbytku ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, považuje postup žalované za liknavý z důvodu mimo jiné nepatřičného ocenění žalobkynina nároku, pro něž se nepřihlašovala do veřejných nabídek, jež nadto neměly náležité parametry. Původní a nyní pro existenci zákonné překážky nevydatelné pozemky vykoupené za účelem výstavby sídliště ocenil v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu jako pozemky stavební, vycházeje přitom z dostupné územně plánovací dokumentace (včetně směrného územního plánu). Jelikož vyčíslený restituční nárok žalobkyně nebyl doposud zcela uspokojen, rozhodl odvolací soud, jak bylo naznačeno shora.
Výslovně proti potvrzující části rozhodnutí odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, považujíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování údajné liknavosti a svévole žalované. Ostatně odvolací soud sám uzavřel, že se žalobkyně veřejných nabídek (jež dle dovolatelky nejsou nedostatečné) neúčastnila. Neposkytnutí součinnosti ze strany oprávněné osoby pak nelze klást k tíži žalované. Konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1992/2015 se krajský soud odchýlil, vyšel-li při ocenění restitučního nároku ze směrného územního plánu. Jako judikaturou doposud neřešenou dále předkládá otázku nutnosti aplikace srážek ze zjištěné ceny dle přílohy č. 7 k vyhlášce č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., při určení výše restitučního nároku. Pro nesprávné právní posouzení věci závěrem navrhuje zrušení rozsudků krajského soudu i soudu okresního a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované ovšem přípustným shledat nelze.
Rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, na niž ostatně poukazuje i sama dovolatelka, je ustálena v závěru, podle něhož se oprávněná osoba disponující nárokem na poskytnutí náhradních pozemků ve smyslu zákona o půdě může žalobou domáhat uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky (jehož právní nástupkyní je žalovaná, srov. §22 zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), aby s ní uzavřel smlouvu o převodu vybraných pozemků (byť jinak právem na výběr konkrétního náhradního pozemku nadána není), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků takových kvalitativních a kvantitativních parametrů, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání povinné osoby, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, či nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Spatřoval-li v nynější věci odvolací soud liknavost žalované v její nečinnosti a znesnadňování patřičného ocenění žalobkynina nároku, jakož i v nedostatečnosti (kvalitativní i kvantitativní) veřejné nabídky, pro něž nebyla s to nárok žalobkyně řádně uspokojit, nikterak se jeho úsudek nepříčí shora poukazované ani dovolatelkou citované judikatuře. Nepřípadným se rovněž jeví argument žalované vytýkající žalobkyni neúčast ve veřejných nabídkách, poněvadž ta byla důsledkem právě liknavého postupu žalované projevujícího se v nesprávném ocenění nároku restituentky. Uvedené nelze klást k tíži žalobkyně, a zhojit tak nekorektní přístup veřejnoprávního subjektu, jehož povinností bylo nárok oprávněné osoby uspokojit, pročež i takto rozporované úvahy odvolacího soudu obstojí jako s judikaturou konformní (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, či ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017). Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani výtky dovolatelky zpochybňující zjištění o nedostatcích veřejných nabídek, poněvadž jimi brojí toliko proti skutkovým závěrům, jež ovšem revizi ze strany dovolacího soudu orientované toliko na přezkum konkluzí právních pro svou povahu podléhat nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1675/2016).
Ohledně zpochybňování ocenění původních pozemků sluší se připomenout judikaturu Nejvyššího soudu opakovaně dovozující, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní k ceně odebraných pozemků – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008). Účelem je zachování identity v charakteru pozemků, přičemž rozhodnými jsou jejich vlastnosti, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, v níž pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (zejména podle v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem realizace sídliště, bezprostřední uskutečnění takového záměru), je však třeba je ocenit jako pozemky stavební ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a jeho usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, či ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a další v něm poukazovaná rozhodnutí). Judikatura dovolacího soudu je konstantní rovněž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci lze se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i schválený směrný územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež i pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí je nezbytné (zvláště byla-li výstavba skutečně realizována) ocenit jako pozemky určené pro stavbu (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). V intencích uvedeného postupoval i odvolací soud, jenž vycházel ze znaleckého posudku, oceňujícího předmětné pozemky právě jako stavební, neboť byly vykupovány za účelem výstavby sídliště.
Za nepřiléhavý je dále v této souvislosti třeba označit poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, pro rozdíl ve skutkových okolnostech tehdejšího sporu, v němž k okamžiku odnětí pozemků nebylo možné dostatečně spolehlivě uzavřít, že k jejich zastavění opravdu dojde, a nyní projednávané věci, v níž obdobné specifické aspekty v průběhu řízení najevo nevyšly.
Konečně nelze na přípustnost dovolání usuzovat ani v souvislosti s dovolatelkou předkládanou, dle jejího mínění doposud neřešenou, otázkou obecné aplikovatelnosti ustanovení o srážkách ve smyslu přílohy užitého cenového předpisu, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž v daném případě nejsou v důsledku charakteristik oceňovaného pozemku (především možnost připojení na inženýrské sítě v době jeho odnětí) splněny podmínky pro aplikaci dovolatelkou prosazovaných srážek. Nevyjadřoval se tak obecně k (ne)uplatnitelnosti dotčených ustanovení na restituční kauzu. Naznačuje-li pak snad žalovaná nesouhlas se závěry znaleckého posudku v tomto směru a jejich převzetí odvolacím soudem, brojí tím opětovně toliko proti skutkovým zjištěním, jakož i proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, obecně viz jeho usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Se zřetelem ke shora uvedenému lze uzavřít, že dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředložila žádnou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř., a její dovolání proto muselo být coby nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 6. 2018
JUDr. Jan Eliáš Ph.D.
předseda senátu