ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4559.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4559/2016-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobců a) L. B. , P., b) J. Č. , P., c) B. F. , J. u P., d) D. H. , P., e) I. H. , H., f) J. H. , bytem P., g) P. H. , P., h) M. H. , nar. H. n. V., i) J. H. , R. p. T., j) S. H. , N. H., k) V. H. , J. u P., l) H. J. , J. u P., m) J. K., P., n) D. P. , P., o) A. S. , P., p) T. S., P., q) H. Š. , P., r) J. B. , P., s) J. T. , P., a t) E. W. , P., všichni zastoupeni JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalovanému FERRO OK, spol. s.r.o., se sídlem v Jílovém u Prahy, Radlík, Pražská 1, IČ 451 47 710, zastoupenému JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, o náhradu nákladů řízení , vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 162/2010, o dovolání žalobců a) až t) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. února 2016, č. j. 24 Co 243/2014-328, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. července 2016, č. j. 24 Co 243/2014-347, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. února 2016, č. j. 24 Co 243/2014-328, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. července 2016, č. j. 24 Co 243/2014-347, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 28. 2. 2014, č. j. 7 C 162/2010-216, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, částku 575.687 Kč s příslušenstvím (výrok I.), že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha – západ na náhradě nákladů řízení částku 1.250 Kč (výrok II.), nepřiznal České republice – Okresnímu soudu Praha – západ právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1.750 Kč (výrok III.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení částku 799.844,68 Kč (výrok IV.).
Žalobci se po žalovaném domáhali částky 847.800 Kč z titulu bezdůvodného obohacení jako spoluvlastníci v rozhodnutí specifikované nemovitosti, kterou žalovaný užíval bez právního důvodu. Na počátku řízení vzali žalobci žalobu zpět co do částky 174.600 Kč a v průběhu řízení po vypracování znaleckého posudku na výši obvyklého nájemného v nemovitosti dále co do částky 97.513 Kč, zbývající částka 575.687 Kč byla žalobcům soudem prvního stupně v plné výši přiznána. O náhradě nákladů účastníků řízení soud rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž vycházel z částky 673.200 Kč jako předmětu řízení (žalobci vzali žalobu co do částky 174.600 Kč zpět ještě před prvním úkonem žalovaného). Uzavřel, že žalobci byli úspěšní v rozsahu 85,51 %, žalovaný v rozsahu 14,49 %, a přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení v rozsahu 71,03 % ze základu. Náklady řízení žalobců představovaly u každého z nich odměnu za právní zastoupení ve výši 11.020 Kč (§7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /dále též pouze „advokátní tarif“/, sníženou o 20 % ve smyslu §12 odst. 4 advokátního tarifu) za 5 úkonů právní služby, náhradu paušálních hotových výdajů za každý úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), DPH ve výši 21 % a zaplacený soudní poplatek. Celkové náklady řízení žalobců činily 1.126.006 Kč [správně mělo být uvedeno 1.126.066 Kč] a přiznané náklady činily 799.844,68 Kč.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, č. j. 24 Co 243/2014-288, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. 3. 2015, č. j. 24 Co 243/2014-309, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně úroku z prodlení z částky 575.687 Kč za dobu od 14. 7. 2010 do 7. 9. 2010 a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že účastníci jsou povinni zaplatit náhradu nákladů řízení České republice – Okresnímu soudu Praha – západ, a to žalobci ve výši 435 Kč a žalovaný ve výši 2.565 Kč (výrok II.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení 89.827 Kč (výrok III.), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok IV.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení 49.126 Kč (výrok V.).
Ve vztahu k nákladům účastníků řízení odvolací soud konstatoval, že v daném případě nelze postupovat podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též „přísudková vyhláška“), která byla v průběhu řízení zrušena. Postupovat při určení výše odměny za právní zastoupení žalobců podle advokátního tarifu by však v daném případě nebylo přiměřené věcné a časové náročnosti sporu, odvolací soud proto určil odměnu advokáta žalobců vlastní úvahou. Na odměně za zastupování advokátem v řízení před soudem I. stupně přiznal odvolací soud žalobcům částku 4.000 Kč za úkon právní služby při počtu 20 žalobců, celkem tedy 80.000 Kč, v odvolacím řízení považoval za dva úkony právní služby přiměřenou částku 40.000 Kč, k těmto částkám připočetl náhradu hotových výdajů a DPH ve výši 21 %.
Nejvyšší soud k dovolání všech žalobců usnesením ze dne 6. 10. 2015, č. j. 28 Cdo 3134/2015-320, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, č. j. 24 Co 243/2014-288, ve výrocích III. a V. o nákladech účastníků řízení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud předně uvedl, že po zrušení přísudkové vyhlášky je podle ustálené praxe dovolacího soudu třeba postupovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle advokátního tarifu. Pokud soud zvažuje uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. či hlediska přiměřenosti, vyčíslí nejprve náklady řízení podle platné právní úpravy, a až následně může zvažovat, zda jsou takové náklady přiměřené či nikoli (povaze sporu, složitosti věci atp.), tímto způsobem však odvolací soud nepostupoval. Nejvyšší soud přisvědčil i námitce dovolatelů o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Odvolací soud neuvedl, proč zcela rezignoval na aplikaci advokátního tarifu, nevysvětlil, jak postupoval při stanovení výše odměny za jeden úkon právní služby před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím, jaké důvody ho vedly k určení řádově odlišných částek pro řízení v prvním stupni a v odvolacím řízení, a to navzdory poměřování stejnými hledisky přiměřenosti, či jakým způsobem dospěl k výsledné výši nákladů řízení.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 2. 2016, č. j. 24 Co 243/2014-328, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. 7. 2016, č. j. 24 Co 243/2014-347, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení 86.392 Kč (výrok III.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení 49.126 Kč (výrok V.).
Odvolací soud konstatoval, že žalobci, kterým byla přiznána částka 575.687 Kč, byli podle §142 odst. 2 o. s. ř. úspěšní v rozsahu 85,51 % a neúspěšní v rozsahu 14,49 %, mají proto právo na 71,02 % vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení byla Ústavním soudem zrušena přísudková vyhláška, nelze podle ní určit náklady řízení žalobců. Ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. nevylučuje aplikaci advokátního tarifu, ovšem i při aplikaci tohoto předpisu je třeba respektovat judikaturu Ústavního soudu, která vždy zdůrazňovala, že výše nákladů řízení nemůže být zjevně nepřiměřená předmětu sporu a jeho okolnostem, zohlednit je třeba i hledisko legitimního očekávání účastníků řízení. Podle advokátního tarifu by v daném případě činila hodnota jednoho úkonu snížená o 20 % částku 8.816 Kč, při počtu 20 účastníků a 5 úkonech právní služby by odměna žalobců za právní zastoupení dosáhla částky 881.600 Kč, s 21 % DPH částky 1.066.736 Kč, z čehož 71,02 % představuje částku 757.595,90 Kč. Vzhledem k tomu, že u všech účastníků jde o jeden skutkový základ, jeví se tato odměna zcela nepřiměřená věcné a časové náročnosti sporu s přihlédnutím k datu zahájení řízení. Odvolací soud neshledal podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř., za spravedlivé však považoval určit výši přiměřené odměny vlastní úvahou. Za řízení před soudem I. stupně přiznal žalobcům s ohledem na jeden skutkový základ věci za jednoho účastníka řízení částku 4.000 Kč, při počtu 20 účastníků částku 80.000 Kč, která je přiměřená počtu provedených úkonů, složitosti věci po skutkové a právní stránce, významu sporu pro účastníky a zahrnuje v sobě i hledisko snížení odměny při vyšším počtu účastníků. Po přičtení náhrady hotových výdajů, DPH ve výši 21 % a zaplaceného soudního poplatku činí náklady řízení žalobců 121.645 Kč, z čehož 71,02 % činí 86.392 Kč. Stejným způsobem postupoval odvolací soud také při určení náhrady nákladů odvolacího řízení. Předmětem odvolacího řízení byla částka 575.687 Kč, odměna za zastoupení advokátem určená podle advokátního tarifu by činila 8.496 Kč, při počtu 20 účastníků a 2 úkonech právní služby by celková odměna činila 339.840 Kč, což je částka zcela nepřiměřená časové a věcné náročnosti sporu v odvolacím řízení. Odvolací soud zvážil stejná hlediska jako u odměny za řízení v prvním stupni a s ohledem na nižší časovou náročnost odvolacího řízení přiznal žalobcům na odměně za zastupování advokátem částku 40.000 Kč, po přičtení náhrady hotových výdajů a DPH ve výši 21 % činí náklady odvolacího řízení celkem 49.126 Kč. Náhrada nákladů za dovolací řízení žalobcům přiznána nebyla, neboť předmětem dovolacího řízení byly pouze náklady řízení před soudy nižších stupňů, ohledně kterých žalobci v konečném důsledku úspěšní nebyli.
Proti usnesení odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodňují tím, že odvolací soud neurčil náklady žalobců podle advokátního tarifu, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, a dále od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4363/2014, nebo ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 825/2015. Odvolací soud posoudil věc po právní stránce nesprávně, když nezohlednil, že moderace nákladů řízení je zcela výjimečným institutem, jehož použití v daném případě není odůvodněno. Žalovaný již před začátkem řízení věděl, že nebytové prostory, které bezplatně užívá, náleží žalobcům, přesto podstoupil celé soudní řízení, včetně řízení odvolacího. Odvolací soud nezohlednil majetkové poměry žalovaného a nevzal v potaz náročnost zastupování vícero účastníků řízení, které vyjadřuje úprava podle §12 odst. 4 advokátního tarifu. Skutečnost, že náklady vyčíslené podle advokátního tarifu jsou vysoké, by sama o sobě neměla být důvodem pro moderaci, snížení provedené odvolacím soudem znamená snížení výše náhrady nákladů řízení na desetinu, což je rozsah moderace nepřiměřený a neadekvátní. Odvolací soud nedostál ani požadavkům na odůvodnění rozhodnutí, když není zcela zřejmé, proč určil právě částku 80.000 Kč pro všechny žalobce jako přiměřenou za řízení před soudem prvého stupně. Napadené rozhodnutí spočívá dále na otázkách, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zatím nebyly řešeny, a to 1) jaká jsou kritéria pro aplikaci §142 odst. 3 o.s.ř., závisí-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku, a zda je soud povinen zdůvodnit, proč toto ustanovení neaplikoval, 2) zda je přípustná aplikace kritéria částečného úspěchu ve věci i na takový úkon právní služby, který byl učiněn až po částečném zpětvzetí žaloby, kdy předmětem řízení zůstala částka, ohledně níž byl žalobce plně úspěšný, 3) zda lze v případě, kdy soud určuje náhradu nákladů řízení podle vlastní úvahy, zcela opustit systém tvorby odměny na základě úkonů právní služby, a pokud ano, tak za jakých podmínek, a 4) zda jsou soudy povinny respektovat ve výrocích o nákladech řízení charakter společného nároku účastníků (jako např. solidární nárok apod.), který vychází z hmotného práva, a takto jej ve výroku vyjádřit. Žalobci navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení změnil a přiznal jim náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně společně a nerozdílně ve výši 1.090.036 Kč, náhradu nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně ve výši 411.206 Kč a náhradu nákladů tohoto i předchozího dovolacího řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že je nedůvodné a nepřípustné a navrhnul jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Odvolací soud rozhodl dle jeho názoru o nákladech řízení správně ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES ze dne 11. 7. 2007, č. 861/2007, a sice s ohledem na zásadu, že výše nákladů řízení nemůže být zjevně nepřiměřená předmětu sporu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro rozhodnutí odvolacího soud bylo významné vyřešení právní otázky, jakým způsobem a podle jakých hledisek je třeba rozhodovat o náhradě nákladů řízení za zastupování advokátem po zrušení podzákonného předpisu, který stanovil paušální sazby odměn pro řízení v jednom stupni, a dále otázky náhrady nákladů částečně úspěšného účastníka, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku. Vzhledem k tomu, že při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od (níže uvedené) rozhodovací praxe dovolacího soudu, bylo dovolání žalobců shledáno přípustným.
Nejvyšší soud současně uzavřel, že napadeným usnesením bylo rozhodováno o plnění, které převyšuje částku 50.000 Kč, tedy jeho projednání nebrání ani ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na internetových stránkách www.nsoud.cz ), a proto se dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014), se ustálila v tom, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení přísudkové vyhlášky (plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) se odměna za zastupování advokátem určí podle advokátního tarifu.
Uvedený závěr – ve světle aktuální judikatury Ústavního soudu k problematice náhrady nákladů občanského soudního řízení (srovnej zejm. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 264/17 či ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 1546/17) – ovšem neobstojí bezvýjimečně a nelze jej aplikovat mechanicky ve všech případech.
Ve zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 Ústavní soud uzavřel, že při rozhodování o nákladech řízení v situaci, kdy do řízení strany sporu vstoupily za účinnosti přísudkové vyhlášky, přičemž o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až po jejím zrušení Ústavním soudem, je třeba zvažovat také hledisko legitimního očekávání účastníků. Pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů za zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze takto postupovat, ale je namístě, aby obecné soudy určily výši nákladů za zastoupení podle volné (nikoliv však libovolné) úvahy. Obecné soudy přitom mohou vycházet v úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky a podle Ústavního soudu je to v odůvodněných případech dokonce žádoucí. Tento závěr platí tím spíše, pokud důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení přísudkové vyhlášky, na projednávaný spor nedopadají. Při určení výše nákladů řízení je namístě vycházet z reparační povahy institutu náhrady nákladů řízení plynoucí z §142 odst. 1 o. s. ř., přihlédnout k povaze a hodnotě sporu, k částce, se kterou mohl dopředu každý účastník pro případ vlastního neúspěchu počítat, a k tomu, v jaké fázi se řízení ke dni zrušení přísudkové vyhlášky nacházelo.
Také Nejvyšší soud ve své aktuální rozhodovací praxi reflektuje výše uvedené závěry a dovozuje, že aplikace advokátního tarifu ve sporech zahájených za účinnosti přísudkové vyhlášky se může dostat do kolize s ústavním principem legitimního očekávání účastníků řízení. V takovém případě lze postupovat podle §136 o. s. ř. a spravedlivou výši náhrady nákladů řízení určit volnou úvahou, s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem; analogicky lze přitom vycházet i ze zrušené přísudkové vyhlášky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 757/2015, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 403/2015, ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2829/2015, ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 629/2016, či ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016).
V projednávané věci bylo řízení zahájeno dne 13. 7. 2010, tedy za platnosti a účinnosti přísudkové vyhlášky. Žalobci se v řízení domáhali (po prvním zpětvzětí žaloby, k němuž došlo ještě před prvním úkonem žalovaného ve věci) přiznání částky 673.200 Kč z titulu bezdůvodného obohacení jako spoluvlastníci nemovitosti, kterou žalovaný užíval od 13. 7. 2007 do 13. 7. 2010 bez právního důvodu. Mezi účastníky byla v době zahájení řízení sporná otázka, zda nemovitost je ve vlastnictví žalobců či žalovaného (k nemovitosti bylo v době zahájení řízení zapsáno v katastru nemovitostí duplicitní vlastnické právo), tato otázka však nebyla řešena v projednávané věci, ale v dříve zahájeném soudním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ, ve kterém bylo pravomocně určeno, že vlastníkem nemovitosti jsou žalobci. Po tomto určení (resp. po skončení dovolacího řízení v této věci) zpochybňoval žalovaný nárok žalobců již pouze námitkou rozporu uplatněného práva s dobrými mravy. Výše obohacení byla určena na základě znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně Evy Benešové, znalecké závěry nebyly žádným z účastníků zpochybněny. Základní úkony právní služby, kterými byl vymezen předmět řízení a okruh sporných skutečností (převzetí věci, žaloba a vyjádření k žalobě) byly učiněny před zrušením přísudkové vyhlášky, v této době byla také rozhodnuta otázka určení vlastnického práva k nemovitosti. Po zrušení přísudkové vyhlášky se řízení omezilo pouze na určení výše obohacení na základě znaleckého posudku a vyřešení námitky rozporu s dobrými mravy.
Pokud za této situace odvolací soud zkoumal, zda aplikace advokátního tarifu není v kolizi s ústavním principem legitimního očekávání účastníků a nevede k určení nepřiměřené vysoké odměny za právní zastupování žalobců, postupoval v souladu s výše uvedenými judikatorními závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, při tomto postupu však řádně nezhodnotil všechna kriteria rozhodná pro posouzení věci.
Předně je třeba uvést, že použití advokátního tarifu se do kolize s principem legitimního očekávání dostává zejména tehdy, pokud by znamenalo zvýšení nákladů řízení ve vztahu k částkám, které účastníci mohli očekávat v době zahájení řízení, tedy ve vztahu k částkám určeným podle přísudkové vyhlášky. Základním předpokladem pro závěr, že výše nákladů řízení určená podle advokátního tarifu není přiměřená, je vyčíslení náhrady nákladů úspěšného účastníka (také) podle přísudkové vyhlášky a porovnání jejich výše s náklady určenými podle advokátního tarifu; v projednávané věci však odvolací soud takto nepostupoval.
V případě dalších kriterií rozhodných pro posouzení věci odvolací soud nedostál požadavkům na jejich řádné odůvodnění. Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí v této věci uvedl, že povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí odpovídá principu práva na spravedlivý proces a vztahuje se i k odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení, který musí být náležitě a logicky odůvodněn. Jestliže z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze vůbec seznat, jaké konkrétní důvody vedly k jeho závěru v otázce náhrady nákladů řízení, je to v rozporu se základními požadavky, jež na odůvodňování soudních rozhodnutí klade ustálená judikatura (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13, či ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 852/13).
Odvolací soud uvedl, že za řízení před soudem prvního stupně je adekvátní přiznat žalobcům na náhradě odměny za zastupování částku 4.000 Kč za jednoho účastníka řízení, při počtu 20 účastníků tedy částku 80.000 Kč. Tuto výši náhrady odvolací soud odůvodnil pouze obecným konstatováním, že je přiměřená „počtu provedených úkonů právní služby před soudem prvního stupně, složitosti věci po skutkové a právní stránce a významu sporu pro účastníky a zahrnuje v sobě i hledisko snížení odměny při vyšším počtu účastníků“, aniž by však zpřístupnil, jakým způsobem byla uvedená kriteria zhodnocena ve vztahu ke konkrétním okolnostem projednávané věci a proč jejich aplikace vedla odvolací soud k určení právě této (a nikoli jiné) výše nákladů řízení. Odvolací soud se blíže nezabýval ani obtížností a časovou náročností úkonů provedených žalobci, přezkoumatelné není ani konstatování odvolacího soudu, že žalobci učinili v řízení před soudem prvního stupně úkonů pět (když podání žalobců ze dne 14. 11. 2013 není vyjádřením ke znaleckému posudku, ale pouze upozorněním na početní chybu uvedenou v písemném vyhotovení posudku, a podání datované ke dni 14. 11. 2013, které mělo obsahovat doplnění žaloby, obsahuje zřejmě pouze částečné zpětvzetí žaloby, tedy dispozici s tou částí předmětu řízení, ohledně níž žalobci úspěšní nebyli). Stejné závěry platí také ohledně určení náhrady nákladů v odvolacím řízení, kde odvolací soud za použití stejných kriterií určil odměnu za zastupování za dva úkony provedené v odvolacím řízení ve výši 40.000 Kč, aniž by se těmito kriterii blíže zabýval v kontextu okolností projednávané věci. Pokud pak odvolací soud odůvodnil přiznanou výši odměny nižší časovou náročností odvolacího řízení, není zřejmé, proč ji stanovil ve výši jedné poloviny z odměny za řízení před soudem prvního stupně, když počet úkonů v odvolacím řízení nebyl poloviční.
Částečně důvodná je také námitka žalobců týkající se aplikace ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož může soud přiznat částečně úspěšnému účastníku plnou náhradu nákladů řízení, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku. Podle závěrů Nejvyššího soudu lze k použití §142 odst. 3 o. s. ř. přikročit, měl-li účastník co do základu věci plný úspěch a jeho neúspěch se projevil jen ve výši plnění, kterou na počátku sporu přesně neznal, respektive nemohl znát (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015). Použití §142 odst. 3 o. s. ř. není obligatorní, jsou-li však předpoklady předjímané citovanou normou zjevně dány, musí být jeho nevyužití soudem náležitě odůvodněno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016). V daném případě měli žalobci pouze částečný úspěch, přičemž rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, odvolací soud měl proto zvážit, zda není namístě postup podle §142 odst. 3 o. s. ř., jinak měl náležitě objasnit, proč je třeba přidržet se obecné zásady úspěchu ve věci vyjádřené v §142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Důvodná naproti tomu není námitka žalobců, že při aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř. je třeba vycházet z celé částky, která je předmětem řízení. Podle závěrů Nejvyššího soudu není základem pro určení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. částka požadovaná žalobou, ale až částka skutečně přisouzená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1990/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3605/2015, či ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015).
Důvodné nejsou ani další námitky žalobců spojené s formulací otázek, které zatím neměly být v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny. Z výše citovaných rozhodnutí plyne, že v rozhodovací činnosti Ústavního soudu a Nejvyššího soudu již byla vyřešena otázka, jaká (výše zmíněná) kriteria mají být zohledněna, pokud soud určuje po zrušení přísudkové vyhlášky odměnu advokáta volnou úvahou podle §136 o. s. ř. Namítají-li žalobci, že důvodem pro moderaci by neměla být skutečnost, že náklady řízení vyčíslené podle advokátního tarifu jsou vysoké, lze zopakovat, že použití advokátního tarifu se do kolize s principem legitimního očekávání dostává zejména tehdy, pokud by znamenalo výrazné zvýšení nákladů řízení ve vztahu k částkám, s nimiž účastníci mohli počítat v době zahájení řízení, tedy ve vztahu k částkám určeným podle přísudkové vyhlášky. K námitce žalobců, že by měla být zohledněna také náročnost zastupování více účastníků řízení, dovolací soud uvádí, že tato skutečnost mezi kriteria rozhodná pro určení výše odměny advokáta nepochybně patří, současně je ale třeba zohlednit povahu nároku, který je účastníky uplatňován. V daném případě vystupují žalobci jako solidární věřitelé, pro aktivní solidaritu je přitom charakteristická aktivní prevence (předstih) s koncentračními účinky (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1788/2012), dlužník je tedy povinen splnit dluh pouze tomu věřiteli, který jej požádá o plnění jako první (jinak řečeno, dlužník má povinnost splnit dluh pouze jednou a navíc jen jednomu věřiteli, srov. §513 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Pokud se solidární věřitelé rozhodnou, že právo vůči dlužníkovi nebude uplatňovat jeden z nich, ale všichni společně, je třeba zvážit důvody takového postupu a promítnout je do úvahy, zda a v jakém rozsahu lze náklady vynaložené na společný postup považovat za účelné pro vymáhání solidárního práva.
Žalobcům nelze přisvědčit ani v tom, že dovolacím soudem nebyla vyřešena otázka, zda má výrok o nákladech řízení reflektovat povahu žalovaného práva, jež vyplývá z práva hmotného (např. jde-li o právo solidární). Podle závěrů Nejvyššího soudu platí, že výrok o solidární (společné a nerozdílné) povinnosti k náhradě nákladů řízení přichází v případě společenství účastníků, kteří jsou k této náhradě povinni, v úvahu jen u tzv. nerozlučných společníků. Nejde-li o tento druh společenství, je třeba o povinnosti každého z účastníků, kteří vystupují na téže straně a kterým je náhrada ukládána, rozhodnout samostatně podle pravidel obsažených v §142 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017, a další rozhodnutí zde odkazovaná). Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je přitom rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva. O nerozlučné společenství jde tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi. Osoby zavázané k solidárnímu plnění jsou společníky samostatnými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 1708/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4678/2010, ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3335/2009, a ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2619/2011).
Nejvyšší soud z důvodů výše rozvedených uzavírá, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů účastníků řízení nepostupoval správně, když některá kriteria rozhodná pro posouzení věci nezohlednil a nepromítl do svých závěrů, použití jiných kriterií pak nebylo dostatečně odůvodněno. Posouzení věci odvolacím soudem je za této situace neúplné, a tedy i nesprávné. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu