ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4693.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4693/2017-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, IČO 62933591, se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, zastoupeného JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem v Turnově, Ohrazenice 119, za účasti Římskokatolické farnosti Nasavrky, IČO 60103213, se sídlem Nasavrky, Náměstí 323, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 50 C 49/2015, o dovolání Římskokatolické farnosti Nasavrky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 4 Co 149/2016-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Římskokatolická farnost Nasavrky napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 4. 2016, č. j. 50 C 49/2015-74, ve výroku I. o věci samé změněn tak, že se dovolatelce pozemky parc. č., a v katastrálním území T. K. nevydávají, čímž se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj, ze dne 23. 10. 2015, č. j. 536088/2013/544349/R2993, SPU 552453/2015/544102/To (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byl prvostupňový rozsudek „změněn“ v nákladovém výroku II. tak, že se právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení nepřiznává žádnému z účastníků (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen – „o. s. ř.“). Srov. k tomu čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelkou vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatelka předestřela otázku výkladu zákonného pojmu funkční souvislosti nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dále jen - „zákon č. 428/2012 Sb.“ Měla za to, že uvedená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolací soud ovšem ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí. Srov. k tomu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 4851/2017.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že dovolatelkou uplatňovaná souvislost nárokovaných pozemků s jinými jejími pozemky, resp. s pozemky, které jsou jí coby oprávněné osobě rovněž vydávány, spočívající v tom, že tyto pozemky patřily původně společně témuž subjektu (Záduší Trhokamenické /Záduší kostela sv. Filipa a Jakuba v Trhové Kamenici/) a výnosy z nich sloužily témuž účelu, nepředstavuje souvislost funkční ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nýbrž toliko souvislost vlastnickou a spotřební, a že funkční souvislost pozemků ve smyslu uvedeného ustanovení nezakládá sama o sobě ani jejich polohová blízkost či sousedství, nijak se od výše citované judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, neodklonil.
Vytýká-li dovolatelka dále obecně, že odvolací soud „popřel ústavní rozměr věci, jakož i restitučního zákonodárství vůbec, odmítl zásadu ex favore restitutionis a upřel dovolatelce nárok, čímž zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, dlužno předně uvést, že přitom nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkaná pochybení měla projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu pak za odporující výše uvedeným zásadám a ústavně zaručeným právům nepochybně nelze označit jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatelky vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).
Výtkou, že odvolací soud při nařízeném jednání dovolatelce v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 945/2016 či nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 177/2013 Sb. neposkytl ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dodatečnou lhůtu k doplnění tvrzení a označení důkazů stran existence funkční souvislosti mezi nárokovanými pozemky a jejími jinými pozemky, resp. pozemky, které jí coby oprávněné osobě jsou rovněž vydávány, pak zjevně není napadáno nesprávné právní posouzení procesněprávní otázky, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou délky lhůty k doplnění relevantních skutkových okolností či důkazů nezabývá), nýbrž je jí namítána vada řízení, jež však sama o sobě nemůže být zákonným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.) a jejíž prostřednictvím tak nelze ani usuzovat na přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.). Odvolací soud ostatně vytýkaným způsobem ani nepochybil, když za využití ustanovení §213b odst. 1, části věty před středníkem, §205a písm. d) o. s. ř. v souladu s ustanovením §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval dovolatelku k doplnění relevantních skutkových okolností a označení důkazů při nařízeném soudním jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06), při němž o věci též rozhodl, vycházeje z dovolatelkou při tomto jednání přednesených tvrzení, jejichž doplnění nebylo, soudě dle obsahu spisu, z její strany ani nijak požadováno. Dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, ani nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., pak procesní povinnost soudu poskytnout (je-li toho se zřetelem ke stavu řízení zapotřebí) poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. přítomnému účastníkovi při nařízeném soudním jednání ani nijak nemodifikují.
Z výše uvedených důvodů podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. Účastníku, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a náklady žalobce (vznikly-li mu podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. Žalující stát totiž disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jeho zájmů před soudy, a to případně i za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, nebo ze dne 9. 10 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3418/2011). Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proto nebylo přiznáno žádnému z účastníků.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu