ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.496.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 496/2017-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně S. Ř. , P., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 99/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2016, č. j. 17 Co 202/2013-274, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. února 2013, č. j. 11 C 99/2012-71, ve výroku pod body I a II v části o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku p. č. a pozemku p. č. (vzniklého na základě ve výroku označeného geometrického plánu), v katastrálním území U., tak, že v uvedeném rozsahu se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho „plném rozsahu“ podala dovolání žalobkyně.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vypočtených v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.; z nich žádné naplněno není.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro rozhodnutí odvolacího soudu je zde určující vyřešení otázky hmotného práva, zda žalobkyní nárokované pozemky jsou pozemky „vhodnými“ (způsobilými) k uspokojení jí uplatňovaného nároku na poskytnutí náhradních pozemků za pozemky, jež jí nebylo lze pro zákonnou překážku vydat (§11 odst. 2, §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 6. 2018; dále jen „zákon o půdě“).
Tuto relevantní otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
K nezbytným podmínkám „vhodnosti“ pozemku – dle konstantní judikatury – patří, že jde o pozemek ve vlastnictví státu, jehož převodu nebrání žádná zákonná překážka a jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo jeho nástupkyně České republiky, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad – do veřejné nabídky pozemků (§11a zákona o půdě) jinak zařaditelný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
Hodnotící úvahy odvolacího soudu, že žalobkyní v dané věci nárokované pozemky, do veřejné nabídky nezařazené, jsou k uspokojení nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě nevhodné (nezpůsobilé), nejsou nikterak nepřiměřené v situaci, kdy dle odvolacím soudem učiněných zjištění byly tyto již v roce 2005 (tedy mnoho let před zahájením tohoto řízení, iniciovaného žalobkyní v r. 2012) převedeny ze správy Pozemkového fondu ČR na jinou státní příspěvkovou organizaci – Výzkumný ústav živočišné výroby, jež se k 1. 1. 2007 transformoval na veřejnou výzkumnou instituci (§31 odst. 1 zákona č. 341/2005 Sb.), na kterou měl majetek, k němuž tato se transformující příspěvková organizace vykonávala právo hospodaření, ex lege k 1. 1. 2007 přejít (srov. §31 odst. 5 zákona č. 341/2005 Sb.).
Pro rozhodnutí věci tudíž není již nikterak významné posouzení otázky procesního práva, zda zrušení odvolacím soudem dříve vydaného rozhodnutí (cestou mimořádného opravného prostředku – dovolání) mělo za následek obnovení účinků v této věci nařízeného předběžného opatření, jímž bylo žalované uloženo zdržet se nakládání s předmětnými pozemky a jež zaniklo podle §77 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (a kdy i k hmotněprávním dispozicím s předmětnými pozemky došlo již v době před nařízením předběžného opatření, byť by až později došlo k zápisu do katastru nemovitostí; srov. §31 odst. 11 zákona č. 341/2005 Sb.).
Ze shora vyložených důvodů není pak pro rozhodnutí podstatné ani řešení další dovolatelkou kladené otázky, „zda se blokační účinky ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě vztahují i na pozemky náhradní“ a kdy i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že nemovitostmi ve smyslu §5 odst. 3 zákona o půdě (s nimiž po určenou dobu nesmí povinná osoba nakládat) se rozumí původní nemovitosti, k nimž byl oprávněnou osobou uplatněn nárok na vydání podle §9 zákona o půdě (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2063/2002), tedy nikoliv pozemky požadované oprávněnou osobou až jako náhradní.
Přípustnost dovolání (z pohledu ustanovení §237 o. s. ř.) nemůže pak založit ani argumentace dovolatelky rozhodnutími soudů nižších stupňů v jiných věcech, jež dovolatelka považuje za skutkově a právně podobné, v nichž ovšem otázka „vhodnosti“ nárokovaných pozemků – jak dovolatelka sama uvádí – nebyla prověřována (kdy v daných věcech mělo být rozhodováno toliko soudem prvního stupně, proti jehož rozhodnutím nebylo podáno ani odvolání, natož pak posléze dovolání a kdy tedy ani případná excesívní rozhodnutí soudu prvního stupně nemohla tak být korigována cestou opravných prostředků).
Rozhodnutí odvolacího soudu (tedy řešení otázek, na nichž toto rozhodnutí vskutku závisí a jež jsou pro něj určující) není v rozporu ani s dovolatelkou konkrétně odkazovanou judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu (a v ní bezpočtukrát zdůrazňovanými výkladovými principy restitučních předpisů), jestliže tato dovolatelkou označená rozhodnutí řeší zcela jiné právní otázky, než o které jde ve věci nyní posuzované, a kdy byla vydána i za jiných skutkových okolností. Sluší se uvést, že zmiňovaným usnesením ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4128/2013, bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání povinné osoby ve věci, v níž odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí vyřešil otázku týkající se výkladu a aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě; rozsudkem ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4397/2013, byla dovolacím soudem posuzována otázka uplatnitelnosti vlastnického nároku dle obecných předpisů v konkurenci s předpisy restitučními, a rozsudkem ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1405/2009, byla řešena otázka účinků blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, jež ovšem dovolací soud – stejně tak jako v dané věci soud odvolací – připínal k povinné osobě (§5 odst. 1 a 2 zákona o půdě) a nemovitostem, k nimž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle §9 zákona o půdě. Nikoliv problematika poskytování náhradních pozemků, nýbrž překážek bránících restituci vydáním původních pozemků (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) je pak řešena i v dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích Ústavního soudu (nálezy ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09, ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, a ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01).
I z takto uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, jež proto dovolací soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Vůči výrokům o náhradě nákladů řízení pak dovolatelka, ačkoliv uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) – nevznáší.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 věty první o. s. ř. v situaci, kdy (oprávněné) žalované v dovolacím řízen náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu