ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5099.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5099/2017-459
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) A. P., a b) V. P., R., obou zastoupených Mgr. Jiřím Lukešem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 347/9, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo financí , IČO 00006947, se sídlem v Praze, Letenská 525/15, o zaplacení příslušenství z částky 1 810 320 Kč , vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 244/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2017, č. j. 56 Co 97/2017-417, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2017, č. j. 56 Co 97/2017-417, se ruší v části výroku I., jíž byl rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29. 11. 2016, č. j. 6 C 244/2006-385, ve výroku I. změněn tak, že se žaloba o zaplacení 2,5% úroku z prodlení z částky 1 810 320 Kč od 16. 1. 2007 do 29. 1. 2013 zamítá, a ve výrocích II. a III., a věc se v uvedeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci napadli dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29. 11. 2016, č. j. 6 C 244/2006-385, změněn ve výroku I. v části o zaplacení 2,5 % úroku z prodlení z částky 1 810 320 Kč od 16. 1. 2007 do 29. 1. 2013 tak, že se žaloba v uvedeném rozsahu zamítá, a potvrzen v části výroku I. o úhradu 2,5 % úroku z prodlení z částky 614 862 Kč od 30. 1. 2013 do zaplacení a z částky 1 195 458 Kč od 30. 1. 2013 do 22. 12. 2014 (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); dále jím byl změněn nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení toliko ve výši 208 235 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy nárok uplatněný žalobou byl nejprve právně kvalifikován jako právo na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ocitl se žalovaný s úhradou částky 1 810 320 Kč v prodlení až v důsledku doručení kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2789/2012 (doručeného žalovanému dne 29. 1. 2013), dle jehož závěrů měl být uplatněný nárok „nově“ posuzován dle §11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Žalobě proto v části o zaplacení úroků z prodlení za dobu od 16. 1. 2007 do 29. 1. 2013 nevyhověl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud dovodil, že dovolatelé nemají právo na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem JUDr. Jaroslavem Bártou, jenž jim za poskytnuté právní služby ničeho neúčtoval. Při stanovení odměny za advokátní zastoupení dalšími zástupci dovolatelů pak odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty odpovídající výši předmětu řízení v okamžiku realizace toho kterého úkonu právní služby (§7, §8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, dále jen - „advokátní tarif“).
Dovolatelé předestřeli otázku počátku prodlení žalovaného s uspokojením nároku na vyplacení finanční náhrady ve smyslu §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Měli za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2894/2012, a ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3786/2013, jakož i nálezů Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06, publikovaného pod č. 46/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2979/08, publikovaného pod č. 220/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Mínili, že počátek prodlení se neodvíjí až ode dne doručení kasačního rozsudku dovolacího soudu v projednávané věci (dnem 29. 1. 2013), nýbrž že nastal již dnem doručení žaloby žalovanému (tj. 16. 1. 2007). Předestřeli rovněž otázku, zda při rozhodování o nákladech právního zastoupení advokátem je rozhodnou okolností vyplacení smluvní odměny zástupci. Vytýkali, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, publikovaného pod č. 73/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dovozujíce, že jim svědčí právo na náhradu nákladů zastoupení advokátem bez ohledu na výši peněžitého plnění, které mu za ně poskytli. Kromě toho dovozovali, že odvolací soud pochybil, když neaplikoval §12 odst. 4 advokátního tarifu a při stanovení tarifní hodnoty ve smyslu §7 a §8 odst. 1 advokátního tarifu nevycházel ze soudy nižších stupňů celkem přiznané částky. Navrhli, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že potvrdí výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a přizná jim právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že až do změny právní kvalifikace uplatněného nároku rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2789/2012 (doručeným mu dne 29. 1. 2013), se dovolatelé nedomáhali vyšší finanční náhrady, než umožňuje §11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale náhrady škody, a tudíž jim dovoláním uplatňované úroky z prodlení nepřísluší.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen – „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro dovolací přezkum (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci a/ a b/) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek počátku prodlení s uspokojením nároku na vyplacení finanční náhrady ve smyslu §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích a okolností rozhodných pro stanovení výše náhrady nákladů právního zastoupení, které odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezených otázek.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), jenž s ohledem na okamžik vzniku nároku na uplatňovanou finanční náhradu jest aplikovat na posuzovaný případ (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014), není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Podle §517 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění (odstavec 1). Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis (odstavec 2).
Nepříznivým právním důsledkem porušení povinnosti zaplatit peněžitý dluh je podle obecné právní úpravy vznik prodlení spojený s nárokem věřitele na úrok z prodlení; rozhodující je, kdy nastala splatnost dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, publikovaný pod č. 76/2010 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva). Dlužník se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byl věřitelem o plnění požádán, a od následujícího dne může věřitel požadovat úroky z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013). Forma výzvy k plnění závazku není předepsána. Jestliže nebyl dlužník vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a splatnost dluhu počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4169/2013, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, či ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005). Okamžik doručení žaloby je tudíž rozhodující též z hlediska prodlení s plněním a povinnosti platit úroky z prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004). Uvedené závěry se přitom prosadí i při posouzení prodlení příslušného ústředního orgánu státní správy jednajícího jménem České republiky jako osoby povinné v souvislosti s poskytováním finanční náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2647/2008) a jsou konformní i s odbornou literaturou (viz Wintrová, A. a kol. Civilní právo procesní. 2., aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2002, str. 280 a 281).
Jestliže tedy dovolatelé uplatnili žalobou ze dne 21. 12. 2006 u soudu nárok, který, soudě dle jeho skutkového vylíčení, bylo lze právně kvalifikovat jako nárok na finanční náhradu ve smyslu §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2789/2012, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2443/08, publikovaný pod č. 259/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), nastala, nebyl-li žalovaný k plnění vyzván již dříve, splatnost uplatněného dluhu dnem následujícím po doručení žaloby s tím, že za následující období se žalovaný již dostal do prodlení, za něž je povinen platit dovolatelům požadované úroky. Závěr odvolacího soudu, že se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením přisouzené peněžité částky teprve dnem následujícím po doručení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2798/2012, tudíž zjevně neobstojí jako věcně správný.
Ve smyslu §151 odst. 1, 2 o. s. ř. soud při rozhodování o nákladech řízení určuje výši nákladů právního zastoupení advokátem podle zvláštního právního předpisu, jímž je dle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v zásadě vyhláška č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), případně dle vlastní úvahy (§136 o. s. ř.) za eventuálního analogického využití vyhlášky č. 484/2000 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3210/2016, či ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1285/2016), přičemž je v obou případech nerozhodné, zda a v jaké výši účastník řízení, jemuž se náhrada nákladů řízení přiznává, poskytl právnímu zástupci za advokátní zastoupení protiplnění.
Závěr odvolacího soudu, že žalobcům za zastoupení advokátem JUDr. Jaroslavem Bártou nepřísluší náhrada nákladů řízení, když za poskytnuté právní služby neúčtoval žádnou odměnu, tudíž se zřetelem k výše uvedenému jako věcně správný rovněž neobstojí, neboť právní úprava ani rozhodovací praxe dovolacího soudu právo na náhradu nákladů řízení s úhradou nákladů vyúčtovaných právním zástupcem bezprostředně nespojuje.
Nedůvodnou naopak shledává dovolací soud námitku dovolatelů, že odvolací soud při stanovení tarifní hodnoty vycházel z jiné než z celkem přiznané částky. Ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu totiž vymezuje tarifní hodnotu pro peněžitá plnění, ze dvou hledisek, a to z hlediska věcného a z hlediska časového. Věcné hledisko je určeno plněním v rozsahu žalobci požadované peněžité částky, časové hledisko určuje, ke kterému okamžiku se tarifní hodnota v rámci činnosti advokáta určuje; tímto rozhodným okamžikem je přitom započetí úkonu právní služby. Pokud poskytnutí právní služby zahrnuje více úkonů, pak pro každý úkon právní služby se tarifní hodnota určuje samostatně. Zejména v případě peněžitého plnění se tak tarifní hodnota v průběhu času může měnit (srov. Svejkovský, J., Vychopeň, M., Krym, L., Pejchal, A. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 536-537, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014).
Jestliže tedy odvolací soud vycházel při výpočtu mimosmluvní odměny za jednotlivé právní úkony vždy z aktuální tarifní hodnoty tvořené výší předmětu řízení při započetí každého úkonu, tj. z částky 1 810 320 Kč od začátku řízení do zaplacení 1 195 458 Kč a následně již jen ze sporné částky 614 862 Kč, jsou jeho úvahy v souladu s §8 odst. 1 advokátního tarifu i související judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož však se zřetelem k výše uvedeným nedostatkům právního posouzení věci nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.). Podle ustanovení §243a odst. 1, věty první, o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud neopomene zohlednit, že při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta zastupujícího více žalobců, z nichž každý uplatňuje v řízení jím žalovanou částku sám pro sebe (žalobci se dle obsahu spisu domáhají dělitelného plnění každý rovným dílem), náleží za každou takto zastupovanou osobu samostatná odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na každého z nich, snížená o 20 % (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2499/2017, ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, či ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5233/2016).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 7. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu