ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5213.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5213/2016-171
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně HEBÍK TRANSPORT s. r. o. , IČ 260 65 924, se sídlem ve Všemyslicích, Neznašov 184, zastoupené JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalovanému A. C. , K. H., zastoupenému Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem se sídlem v Čáslavi, náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2, o 4.800 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 205 C 12/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2016, č. j. 23 Co 88/2016-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2016, č. j. 23 Co 88/2016-150, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11. září 2015, č. j. 205 C 12/2014-105, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 11. 9. 2015, č. j. 205 C 12/2014-105, zamítl žalobu na zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobkyně tvrdila, že byl žalovaný coby její zaměstnanec – řidič kamionové dopravy – dne 18. 6. 2013 ve Španělsku pokutován za dva přestupky (použití karty tachografu náležející jinému řidiči a nedodržování povinných přestávek). Na úhradu uložených pokut vybral z účtu žalobkyně částku 4.800 EUR, k zaplacení své sankce tak použil finanční prostředky zaměstnavatele, čímž mu podle žalobkyně mělo vzniknout bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Soud ovšem vyzdvihl, že žalovaný zpochybnil, zda byla pokuta uložena jemu nebo žalobkyni jako dopravci a zda vůbec byla pravomocně uložena správní sankce, nebo zdali žalovaný uhradil pouhou kauci, aby mu byla umožněna další jízda. I kdyby se snad jednalo o pokutu uloženou žalovanému, měl by soud za to, že delikt zapříčinila žalobkyně přidělováním práce v rozporu s vnitrostátními i mezinárodními předpisy. Nelze rovněž přehlédnout, že prostředky na účet, z něhož je vybral žalovaný, vložila sama žalobkyně, jež dala žalovanému k výběru pokyn. Z těchto důvodů soud žalobu zamítl jako neopodstatněnou.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2016, č. j. 23 Co 88/2016-150, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 4.800 EUR s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud podotkl, že okresní soud zřejmě (přes nejasnost ve formulaci svých úvah) dovodil, že pokuta byla španělskými orgány uložena provozovateli kamionu. Tento závěr však není správný, neboť podle Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (dále jen „dohoda AETR“) mají povinnost dodržovat bezpečnostní přestávky v řízení řidiči, jízda na kartu tachografu jiné osoby je pak zastíráním porušování téže normy. Sankce uložené v důsledku porušení těchto povinností pak musejí „dopadat na hlavu“ řidiče. Předmětné pokuty byly tedy uloženy žalovanému, nikoli provozovateli vozidla, a jejich případná kompenzace je věcí dohody účastníků, jejíž existence nebyla prokázána. Za daného stavu dalo plnění, jež proběhlo mezi žalobkyní a žalovaným, vzejít bezdůvodnému obohacení na straně zaměstnance. Pakliže žalovaný namítal rozpor uplatnění práva žalobkyní s dobrými mravy, připomněl odvolací soud, že jako řidič vědomě porušoval předpisy a ohrožoval tím bezpečnost svou i dalších účastníků silničních provozu, přičemž si měl být vědom hrozících sankcí. Počínání žalovaného tak bylo přinejmenším stejně nemravné jako jednání žalobkyně, která na něj údajně vyvíjela nátlak k tomuto protiprávnímu postupu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá existenci dvou dosud neřešených otázek, a to zda nese odpovědnost za porušování povinností stanovených nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15. 3. 2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 [dále jen „nařízení (ES) č. 561/2006“] řidič či dopravce, respektive kdo z nich je povinný k úhradě sankce či kauce za takto vzniklý přestupek, a dále zda odvolací soud mohl uzavřít, komu byla uložena pokuta, aniž by se pokusil zjistit stav řízení u cizozemského orgánu, který o dotčeném deliktu rozhodoval. Dovolatel předně podotkl, že odvolací soud odkázal na dohodu AETR, přestože na povinnosti účastníků dopadalo shora citované nařízení (ES) č. 561/2006, dle jehož čl. 10 odst. 3 za porušení, kterých se dopustí řidiči, odpovídá dopravce. Pakliže tedy odvolací soud primárně dovodil potřebu sankcionovat žalovaného řidiče a nezohlednil objektivní odpovědnost žalujícího dopravce, věc nesprávně právně posoudil (současně ignoruje též rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 71/2009 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3447/14). Nadto odvolací soud řádně neprošetřil, zdali bylo vůbec prokázáno udělení tvrzené sankce (ohledně čehož tíží důkazní břemeno žalobkyni) či pouze složení kauce – za tímto účelem si měl především vyžádat zprávu španělských orgánů o výsledku řízení a o tom, zda, potažmo komu byla pokuta uložena. Obrana dovolatele přitom spočívá na tvrzení, že byla-li vůbec někomu uložena správní sankce, pak je to žalobkyně. Krajský soud rovněž v rozporu s judikaturou učinil odchylná skutková zjištění od soudu prvního stupně, aniž by zopakoval provedené dokazování (znovu sice provedl důkaz účastnickým výslechem žalovaného a přikročil též ke slyšení jednatele žalobkyně, měl však rovněž zopakovat důkazy záznamy ze zařízení ECHO Truck dokládajícími komunikaci účastníků, dokumenty španělských policejních orgánů a výslechem dispečera žalobkyně).
Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc Krajskému soudu v Praze vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že nelze akceptovat výklad, dle něhož by porušení předpisů na úseku dopravy (či povinností vyplývajících z dohody AETR) mělo přivodit odpovědnost dopravce, odvolací soud tudíž otázku, komu byla uložena pokuta, vyřešil správně. Výhrady žalovaného proti procesnímu postupu odvolacího soudu jsou rovněž nepřiléhavé, a dovolání by tak mělo být odmítnuto, případně zamítnuto.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť otázkou, zda čl. 10 odst. 3 nařízení (ES) č. 561/2006 vylučuje, aby byla řidiči motorového vozidla uložena peněžitá pokuta za porušení povinností stanovených těmito předpisy, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval.
V řešené věci bylo dle odvolacího soudu zjištěno, že žalovaný dne 18. 6. 2013 vybral za použití bankovní karty z účtu žalobkyně částku 4.800 EUR, kterou použil na zaplacení sankce vyměřené španělskou policí za porušení povinností při silniční nákladní přepravě. Převod či výběr peněžních prostředků z účtu přitom může dát vzejít bezdůvodnému obohacení na úkor jeho majitele, neopírá-li se o řádný právní důvod (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1685/2009, ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1931/2010, či ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4844/2015), přičemž samotná existence dispozičního oprávnění či držení platebního prostředku takovým právním důvodem není (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014, a ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015).
Pro posuzovanou kauzu tak vyvstala jako určující předně existence titulu pro přesun majetkových hodnot mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jímž mohla být zejména jejich případná dohoda, kterou ovšem odvolací soud nevzal za prokázanou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 385/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2015). Na druhém místě se jako podstatné ukazuje to, zda byla předmětná pokuta uložena řidiči vozidla (žalovanému) nebo dopravci (žalobkyni). Pakliže by totiž byla sankcionována žalobkyně, bylo by přinejmenším myslitelné kvalifikovat poskytnutí sporných finančních prostředků dovolatelem španělským policejním orgánům jako plnění za jiného (§454 obč. zák.), dávající vzejít právu žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyní, za niž splnil povinnost k úhradě pokuty (tato pohledávka by pak byla započitatelnou proti právu na vrácení hodnot vybraných žalovaným bez právního důvodu z účtu žalobkyně), případně by v závislosti na skutkových okolnostech případu bylo možné uvažovat o posouzení postupu žalovaného jako jednání zástupce žalobkyně, jehož úkony se přičítají zastoupenému (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 706/2001, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, či ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3232/2016).
Odvolací soud tento problém vyřešil poukazem na skutečnost, že čl. 7 dohody AETR ukládá povinnost zachovávat bezpečnostní přestávky v jízdě řidiči vozidla, který tudíž musí být též adresátem sankce. Naproti tomu dovolatel předestírá, že podle čl. 10 odst. 3 nařízení (ES) č. 561/2006, které je na posuzovaný případ, jenž se týká dopravy mezi státy Evropské unie, nutné aplikovat přednostně (srovnej čl. 2 odst. 2 a 3 citovaného nařízení), odpovídá za porušení, kterých se dopustí jeho řidiči, dopravce, pročež musela být pokuta uložena žalobkyni (pro úplnost lze podotknout, že čl. 11 odst. 4 dohody AETR, jejíž konsolidované znění bylo uveřejněno jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 62/2010 Sb.m.s., aplikované odvolacím soudem, vyznívá shodně jako čl. 10 odst. 3 citovaného nařízení). Odlišně od mínění dovolatele ovšem zmíněná norma nevylučuje, aby byli za porušení nařízením stanovených povinností namísto či vedle dopravce sankcionováni též řidiči vozidel, jak vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 9. 6. 2016, C-287/14, Eurospeed Ltd , bodech 28–41. Současně však nelze přehlédnout, že zavedení konkrétního sankčního mechanismu a jeho zacílení na dopravce nebo řidiče je věcí vnitrostátní úpravy, potažmo uvážení členských států [srovnej čl. 19 nařízení (ES) č. 561/2006 a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 10. 2016, C-501/14, EL-EM-2001 Ltd , bod 29]. Je proto rovněž nepřiléhavá myšlenka odvolacího soudu, dle níž musí sankce za porušení povinností dopadnout bez ohledu na okolnosti řešeného deliktu na řidiče, a nikoli na dopravce, neboť relevantní právní úprava nesporně umožňuje (a dokonce preferuje) sankcionování dopravců, jimž je porušování povinností při silniční dopravě přičitatelné (srovnej ostatně výklad české právní úpravy v dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2010, č. j. 9 As 71/2009-67). Jeví se proto nezbytným zjistit, jak a vůči komu skutečně rozhodly španělské policejní orgány, přičemž absenci tohoto skutkového zjištění nelze překlenout poukazem na právní úpravu, která (na úrovni Evropské unie) připouští sankcionovat jak řidiče, tak dopravce. Bez vyjasnění tohoto aspektu není právní posouzení věci odvolacím soudem úplné.
Vzhledem k tomu, že sám žalovaný ve svém dovolání okrajově nastolil problém dělení důkazního břemene, sluší se dodat, že podle ustálené judikatury ve sporech o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu nese žalobce důkazní břemeno ohledně uskutečnění plnění, zatímco stran existence titulu pro převzetí a ponechání si sporných hodnot tíží důkazní břemeno jejich příjemce (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017). V kontextu řešené věci je tedy na žalobkyni, aby prokázala proběhnuvší plnění, což se jí zjevně zdařilo, zatímco právní důvod pro toto plnění musí doložit žalovaný. Pokud by nicméně mělo být v řešené věci rozhodováno dle pravidel o důkazním břemeni, muselo by stranám být uděleno odpovídající poučení dle §118a o. s. ř.
Nejvyšší soud nadto seznal, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (k níž s ohledem na přípustnost dovolání přihlíží z úřední povinnosti), jelikož se rozhodnutí soudu první instance, krom toho, že je, jak si správně povšiml odvolací soud, krajně nejednoznačné z hlediska právního posouzení, zakládá na tzv. souhrnném skutkovém zjištění, jímž se stanoví rozhodný skutkový stav na základě všech provedených důkazů současně, aniž je uvedeno, za použití kterých konkrétních důkazů se jednotlivé závěry činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi, což činí dotčený rozsudek nepřezkoumatelným (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 886/2001, ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1472/2003, a ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1373/2009). Naznačený nedostatek mimo jiné znemožňuje dovolacímu soudu posoudit, zda odvolací soud postupoval v souladu s tezí, dle níž je odchýlení se od skutkových závěrů soudu prvního stupně podmíněno zopakováním důkazů, o něž své skutkové závěry soud prvního soudu opřel, vyjma důkazů listinných (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2766/2014, ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015, či ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2015). Není totiž zřejmé, jaká skutková zjištění soud první instance učinil na základě jednotlivých důkazů, a proto ani není možné určit, zda se od těchto zjištění odvolací soud neodchýlil nepřípustně (nepřezkoumatelnost tak byla na újmu uplatnění práv účastníků v odvolacím a dovolacím řízení ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 201/2010, ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009, a ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016).
Dovolací soud proto na základě §243e odst. 1 o. s. ř. přikročil ke kasaci rozsudku odvolacího soudu. Jelikož se důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí krajského soudu, částečně vztahují také na rozsudek soudu okresního, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy jsou podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 6. 2018
JUDr. Jan Eliáš Ph.D.
předseda senátu