ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5324.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5324/2017-590
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. Š. , zastoupeného Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o převodu náhradních pozemků , vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 366/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 28. listopadu 2016, č. j. 35 Co 193/2016-566, ve znění opravného usnesení ze dne 6. září 2017, č. j. 35 Co 193/2016-586, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalovaná dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10. března 2016, č. j. 16 C 366/2005-546 (ve znění opravného usnesení ze dne 28. srpna 2017, č. j. 16 C 366/2005-583), v tom správném znění, že „žaloba na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání náhradních pozemků v hodnotě 844.709 Kč je co do základu po právu“.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, přičemž absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) přestavuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání konkrétně vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být totiž dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (ohlašuje-li takto dovolatelka v článku II dovolání), musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolací soud odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
Z judikatury Ústavního soudu, vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání (v kontextu ústavněprávním) srovnej pak např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17; obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, přičemž požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
K dovolatekou vymezenému důvodu dovolání sluší se – nad rámec shora řečeného – uvést i tolik, že na řešení otázky „týkající se výkladu §135 odst. 2 ve spojení s §159a občanského soudního řádu“, či (jinak blíže neupřesněné) otázky „týkající se převodu náhradních pozemků podle zákona o půdě“ rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (a tedy ani z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. na řešení této otázky nezávisí).
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z právního posouzení, že žalobce je nositelem (restitučního) nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář (§20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), že osobou věcně legitimovanou k jeho uspokojení (i se zřetelem na dohodu, již dne 3. 11. 1995 uzavřel Pozemkový fond České republiky s osobou tehdy povinnou) je žalovaná, že uplatněný nárok nezanikl ani žalovanou namítaným započtením a že pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“) zde nelze přiznat relevanci ani žalovanou vznesené námitce promlčení uplatněného práva (při zjištěné liknavosti a libovůli předchůdce žalované s uspokojením nároku požadovanou formou, jenž současně i po uplynutí promlčecí doby jednal s oprávněnou osobou o uspokojení tohoto nároku).
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu vztahující se k namítanému zániku pohledávky započtením, činí tak prostřednictvím kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (napadajíc skutkový závěr o tom, že dohoda o započtení nebyla opatřena vlastnoručním podpisem oprávněné osoby) coby výsledku hodnocení v řízení provedených důkazů. Ani tato její námitka tudíž nepředstavuje kvalifikovanou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by mohla založit přípustnost dovolání. [Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Dovolatelkou kritizovaný závěr odvolacího soudu o použití korektivu dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák.) na jí v řízení uplatněnou námitku promlčení se ve skutkových poměrech projednávané věci (jež v dovolacím řízení taktéž nelze revidovat) nikterak nepříčí ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež použití zmiňovaného korektivu připouští v těch výjimečných případech, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom lze znovu odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 264/01, odmítl), jímž byla použitelnost korektivu dobrými mravy akcentována i v řízeních o nárocích podle zákona o půdě, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, v němž byla jako odporující dobrým mravům posouzena námitka promlčení vznesená vůči restitučnímu nároku, jenž byl závislý na veřejných nabídkách pozemků realizovaných žalovanou stranou.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto jeho rozhodnutím se řízení (jako celek) nekončí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O povinnosti k náhradě nákladů řízení, včetně nákladů vzniklých účastníkům v dovolacím řízení, bude tedy rozhodnuto soudy nižších stupňů až v konečném rozhodnutí (srov. §151 odst. 1, §224 odst. 1, §243c odst. 3 věty první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu