ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5455.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5455/2017-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. S. , zastoupeného Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou se sídlem v Kladně, Pekařská 658, proti žalovaným: 1) E. H. , zastoupené Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27 a 2) CA reality, s.r.o. , IČO: 22794476, se sídlem v Chomutově, Hraničářská 4737, zastoupené Mgr. Pavlínou Písaříkovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, o zaplacení částek 252 000 Kč a 285 000 Kč spolu s jejich příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 29/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2017, č. j. 23 Co 60/2017-218, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobce dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 26. října 2016, č. j. 17 C 29/2015-180, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částek 252 000 Kč (po první žalované) a 285 000 Kč (vůči druhé žalované), vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení; současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání a kdy absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Má-li být dovolání přípustné (podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013) proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
K tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále pak např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu – k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání, v rovině ústavněprávní – pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení z Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17; shodně srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Příslušná pasáž dovolání (bod 3. dovolání, v němž dovolatel toliko ocitoval kompletní znění textu ustanovení §237 o. s. ř.) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.
Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska). Uvádí-li dovolatel (v bodě 4. dovolání), že při řešení rozhodné právní otázky se odvolací soud napadeným rozhodnutím „významným způsobem odchýlil od ustálené judikatury ve věcech obdobných (vzniku bezdůvodného obohacení)“, postrádá jím koncipované dovolání jakékoliv upřesnění toho, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem (dle jeho názoru) odchyluje, nehledě na neurčité vymezení samotné právní otázky, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí ve věci samé.
K důvodu dovolání sluší se snad také připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu znovu srovnej důvody již shora odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bezcenné je pak i dovolatelem dovozované (akcentované) hledisko „zásadního právního významu“ rozhodnutí (jestliže přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013, není budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí; k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uzavírá-li pak dovolatel svou argumentaci i odkazem na vylíčení relevantních okolností, jež učinil již v řízení před soudy nižších stupňů, jejichž opakování jenom pro účely dovolacího řízení považuje za nadbytečné, Nejvyšší soud odkazuje i na znění ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř., dle nějž v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem před prvního stupně nebo v odvolacím řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalovaným, které měly by na náhradu nákladů tohoto řízení jinak zásadně právo, v tomto dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz .).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. ledna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu