ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5487.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5487/2017-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň a) R. K. , P., a b) J. K. , P., zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 108/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. července 2017, č. j. 14 Co 160/2017-196, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 3. dubna 2017, č. j. 7 C 108/2016-164, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobkyněmi o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. R., a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení částku 132 221 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyním náklady odvolacího řízení ve výši 36 581 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky ocenění restitučních nároků žalobkyň ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“) a rovněž v otázce liknavosti a svévole žalované ve vztahu k žalobkyním. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015 a sp. zn. 23 Cdo 1961/2009. Dovolávala se rovněž rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2770/10, sp. zn. IV. ÚS 1835/08, sp. zn. III. ÚS 252/04 a sp. zn. II. ÚS 566/05 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 35/2015. Namítala, že v době odnětí se pozemky nacházely v území, které nebylo s obcí stavebně srostlé a nebyla zde ani dána možnost napojení na veřejné sítě. Považovala proto za nutné ocenit restituční nárok s uplatněním srážky zohledňující stav pozemků v době jejich odnětí. Měla za to, že na tomto posouzení závisí jak zhodnocení liknavosti a svévole žalované, tak i rozsah možného vydání náhradních pozemků. Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpoklady přípustnosti dovolání v posuzované věci naplněny nejsou.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za přinejmenším liknavý (ba až svévolný), přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobkyň (žádost žalobkyň o přecenění jejich restitučních nároků, jejich snaha o účast ve veřejné nabídce) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (cena odňatých pozemků dle závěrů soudů nižších stupňů mnohonásobně převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého (až svévolného či diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyních spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího a Ústavního soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2770/10, a jeho nález ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1835/08), jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů (nález sp. zn. IV. ÚS 1835/08 navíc v jím posuzovaných poměrech vyznívá ve prospěch uspokojení restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku). Odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, pak bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16.
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu koresponduje rozhodnutí odvolacího soudu i ve svých závěrech o výši restitučního nároku, respektujících východisko, že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Jestliže se tedy odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (nevydané pozemky přešly na stát za účelem rozšíření letiště) přiklonil k ocenění žalobkyním nevydaných pozemků jako pozemků určených k výstavbě, pak jeho závěry judikatuře dovolacího soudu neodporují a neodchylují se ani od dovolatelkou označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, jenž se zabývá oceněním náhradního, a nikoliv odňatého, pozemku, či rozsudku téhož soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, jenž vychází z jiného skutkového stavu, kdy pozemky v době odnětí dle závěrů soudů nižšího stupně k zástavbě určeny nebyly.
Přípustnost dovolání nemůže pak založit ani dovolatelkou tvrzený (domnělý) rozpor napadeného rozhodnutí se závěry vyslovenými Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudku ze dne 20. 10. 2010, č. j. 2 Afs 35/2010-163, jenž řeší otázku výkladu a aplikace jiného (pozdějšího) cenového předpisu – vyhlášky č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), pro účely daňové a na posuzovaný případ tak nedopadá. Poměrům projednávané věci zjevně neodpovídá ani dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, který na rozdíl od posuzovaného případu vychází ze zjištění, že hodnota náhradního pozemku převyšuje hodnotu pozemku odňatého.
V projednávané věci není dán ani žalovanou dovozovaný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, v němž se Nejvyšší soud vyslovil k procesní otázce týkající se interpretace ustanovení §132 o. s. ř., připomínaje – ve vazbě na ustanovení §159a o. s. ř. – že soud není vázán posouzením předběžné otázky toliko v odůvodnění jiného, dříve vydaného rozhodnutí, v němž posouzení této otázky nebylo přímo předmětem sporu. S řešením této procesní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jež je výsledkem aplikace norem hmotného práva (byť s přihlédnutím k jejich interpretaci v rozhodnutích vyšších soudů) na dokazováním zjištěný skutkový stav, spojeno není (odkaz soudů nižších stupňů na obdobné, dříve vydané rozhodnutí ve věci týchž účastníků, zde ostatně ani nelze chápat jako bezpodmínečnou vázanost tímto rozhodnutím).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pak v souladu i s dovolacím soudem dříve vydanými rozhodnutími ve skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2914/2017 a ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 905/2013) a ani z tohoto pohledu proto nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.
Odkazuje-li konečně dovolatelka na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 a sp. zn. II. ÚS 566/05, argumentujíc, že se všemi oprávněnými osobami jest v obdobných případech třeba zacházet shodným způsobem, nijak nekonkretizuje, jakým způsobem se odvolací soud od uvedené zásady měl svým rozhodnutím odchýlit.
Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobkyň patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 2 000 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 903 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu