ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.721.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 721/2017-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce hlavního města Prahy, v sídle Magistrátu hlavního města Prahy, v Praze 1, Mariánské náměstí 2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti F. V. , zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 229/2009, o dovolání žalobce a účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2016, č. j. 24 Co 51/2016-222, takto:
I. Dovolání účastníka F. V. se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2016, č. j. 24 Co 51/2016-222, se v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
III. Návrh účastníka F. V. na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2016, č. j. 24 Co 51/2016-222, se zamítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. 4. 2009, č. j. PÚ 5622/92/9 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu“), bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), rozhodnuto tak, že účastník F. V. (dále také jen „účastník“) je v podílu o velikosti jedné ideální poloviny vlastníkem pozemku dle KN, ostatní plocha, o výměře 1.937 m 2 v k. ú. S. (dříve dle PK část pozemku, vedeného u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště P., pro obec P. a katastrální území S. (dále jen „předmětný pozemek“). V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán uvedl, že ½ ideální podíl na předmětném pozemku lze vydat, neboť se na něm nacházejí veřejné travnaté plochy a zeleň, a nelze jej tudíž považovat za pozemek zastavěný stavbami, které by ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě jeho vydání oprávněné osobě bránily.
Obvodní soud pro Prahu 10 v řízení podle části páté občanského soudního řádu (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 23 C 229/2009-179, určil, že účastník není vlastníkem podílu o velikosti jedné ideální poloviny na předmětném pozemku (výrok I.), a tím soud nahradil rozhodnutí správního orgánu (výrok II.). Dále rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce a účastníka Městský soud v Praze rozsudkem (rovněž druhým v pořadí) ze dne 20. 10. 2016, č. j. 24 Co 51/2016-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a účastníku uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.228,- Kč k rukám JUDr. Jana Mikše (výrok II.). Odvolací soud založil (s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014. sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14; nálezy jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) rozsudek na závěru, že předmětný pozemek je situován mezi obytnými domy, je využíván veřejností a jde o zeleň (část parku) v bezprostřední blízkosti obytných domů, navazující na dětské hřiště a oddělující obytný dům od komunikace. Jeho individuální využití oprávněnou osobou je objektivně nereálné; v případě jeho vydání by totiž nastal stav příčící se účelu restituce, jenž je deklarován v preambuli a v §1 zákona o půdě, jelikož oprávněné osobě by zůstalo jen tzv. holé vlastnictví. Vztah mezi funkcí předmětného pozemku jako součástí veřejného statku a potencionální realizací restitučního nároku je proto nutné rozhodnout ve prospěch veřejného statku, byť existence takové překážky není uvedena v §11 odst. 1 zákona o půdě. Výrokem I. rozsudku odvolací soud rovněž potvrdil výrok o nákladech prvostupňového řízení. S odkazem na §142 odst. 1 a §245 o. s. ř. uvedl, že účastník byl v řízení před soudem prvního stupně úspěšný z jedné poloviny, neboť bylo zjištěno, že byl naplněn restituční titul uvedený v §6 odst. 1 zákona o půdě, avšak o určení vlastnictví k předmětnému pozemku soud rozhodl negativně s ohledem na překážku uvedenou v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Žalobce byl v tomto řízení úspěšný též z jedné poloviny, protože tvrdil, že není naplněn restituční titul (v tomto směru byl neúspěšný), a že vydání pozemku brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (z tohoto hlediska byl úspěšný). Žalobce a účastník byli tedy v tomto řízení úspěšní každý z jedné poloviny a žádný z nich proto nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Z hlediska výsledku řízení potom není významné, že soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení aplikoval §150 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje (podle obsahového vyjádření dovolací argumentace) z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, při němž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího. Má za to, že odvolací soud zákonnou překážku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pro nevydání pozemku, tj. jeho zastavěnost, vyložil velmi extenzivně. Tím se dostal do rozporu se závěry vyplývajícími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4128/2013 (tato rozhodnutí dovolacího soudu, stejně jako dále uvedená, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Připomněl rovněž nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, vycházející ze shodného závěru. Dále účastník odkazem na znění §237 o. s. ř. namítal, že právní otázka, na níž rozsudek odvolacího soudu závisí, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a také má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně s dovoláním navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu. Má za to, že mu hrozí závažná újma spočívající v tom, že žalobce předmětný pozemek poté, kdy bude do katastru nemovitostí zapsáno jeho vlastnické právo k celému pozemku, zcizí.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, podal žalobce z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř. Má za to, že v uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky posouzení úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na komentář k občanskému soudnímu řádu, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, na usnesení téhož soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2718/2015, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3268/2015, namítá, že podle právní teorie i ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že „žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví, a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne; částečný úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně“. Jestliže tedy se žalobce v dané věci domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu a jestliže odvolací soud této žalobě v plném rozsahu vyhověl, pak byl zcela úspěšný, a proto mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení, kterou vyčíslil částkou 51.224,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I. změnil tak, že účastníku uloží povinnost zaplatit mu náhradu nákladů před soudem prvního stupně v uvedené částce, a dále, aby účastníku uložil povinnost zaplatit mu náhradu nákladů dovolacího řízení, popřípadě, aby rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník v písemném vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že není objektivně přípustné, neboť výše náhrady nákladů řízení, která mohla být rozhodnutím odvolacího soudu přiznána, nedosahuje částky 50.000,- Kč [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]; kromě toho má za to, že s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu nelze žalobci náhradu nákladů přiznat, když u něj lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. Připomněl, že žalobce disponuje personálně početným právním oddělením a od účinnosti zákona o půdě se vyřizování restituční agendy stalo běžnou součástí správy jeho majetku. Navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno dne 29. 6. 2009 (srov. část první, čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokáty, v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání účastníka není podle §237 o. s. ř. přípustné a že dovolání žalobce je dle tohoto ustanovení přípustné a rovněž i důvodné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Právní otázka předložená účastníkem dovolacímu přezkumu, tedy zda odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu interpretoval podmínku „zastavěnosti“ pozemku coby podmínku pro nevydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i judikatury Ústavního soudu) nijak neodchýlil. Vymezená právní otázka souvisí v poměrech projednávané věci s porovnáním intenzity zájmu oprávněné osoby na uspokojení jejího restitučního nároku a zájmu na zachování veřejného užívání nárokovaného pozemku s přihlédnutím k objektivní možnosti restituenta k vydanému pozemku vykonávat oprávnění jeho vlastníka. Další důvody přípustnosti dovolání účastníkem identifikované toliko odkazem na znění ustanovení §237 o. s. ř. (právní otázka, na níž rozsudek odvolacího soudu závisí, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a také má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak) přípustnost dovolání založit nemohou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Ústavní soud již v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, vyložil, že důvodem výluk podle §11 zákona o půdě je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, které v tom kterém případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví, nicméně zdůraznil, že i při zohlednění restituční úpravy je třeba volit takovou interpretaci citovaného ustanovení, která nebude opomíjet princip efektivity aplikace základního práva. Koliduje-li restituce pozemku s veřejným zájmem, jenž je představován možností permanentního využití pozemku jako součásti veřejného statku, je třeba respektovat maximy obsažené v preambuli a v §1 zákona o půdě a neopomíjet, že zemědělskými restitucemi má dojít k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu s hospodářským rozvojem venkova, s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí, a dále, že zákon o půdě se vztahuje na zemědělský a lesní půdní fond, jakož i na zemědělské usedlosti a ostatní stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě.
K zohlednění okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku (že je zatížen veřejným užíváním), lze v režimu zákona o půdě odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo v jeho usneseních ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejm. v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k níž se Ústavní soud aktuálně znovu přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v němž zopakoval, že pro překážku, jež spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit a že naturální restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí (vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě).
Ze závěrů uvedených v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, vycházel Ústavní soud i v nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, v němž taktéž odmítl vydání takové věci (veřejně přístupné travnaté plochy s porostem), která podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění. V tomto nálezu Ústavní soud (mimo jiné) dovodil, že „realizace vlastnického práva předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění - práva věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat (ius utendi et fruendi, possidendi, disponendi). Konkrétní okolnosti tohoto případu však restituentovi brání ve výkonu jakékoli ze složek vlastnického práva. Individuální užívání veřejně přístupné travnaté plochy s porostem nepřipadá v úvahu. Totéž platí o držbě pozemku - ta by byla vzhledem k veřejné přístupnosti pozemku permanentně rušena. Jako relevantní se může jevit možnost s pozemkem disponovat, což by se dalo extenzivně dovodit ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 747/2000. Není však reálné ani právně přípustné, kdyby měl restituent využívat pozemek, který by mu byl vydán ve výše popsaném stavu, k právnímu obchodu. Pak by nezbývalo než dovodit, že v případě převodu pozemku z restituenta na jinou osobu by šlo o prodej spekulativní, uskutečňovaný s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemku s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemku garantuje. Převod pozemku by se ocitl v rozporu s dobrými mravy, což v aktuální podobě zapovídá ustanovení §2 odst. 3 občanského zákoníku. Takto vytyčené premisy platí tím spíše, že ani po případné naturální restituci, ale ani po případném převodu pozemku by se nedala očekávat změna jeho účelového určení. Je-li pozemek veřejným statkem, pak je vysoce nepravděpodobné, že by restituent či jiný vlastník pozemku dosáhl v budoucnu změny územního plánu, která by jediná mohla vést k tomu, že by se pozemek stal skutečným předmětem výkonu vlastnických oprávnění. Shrnuto: rozhodnutím ve prospěch oprávněné osoby s následnou restitucí předmětného pozemku by došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas), což není účelem restitučního procesu, jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám totalitní mocí v rozhodném období. Pro vyprázdněný obsah konkrétního vlastnického práva vede analýza prvního kroku testu proporcionality k závěru o výlučném naplnění funkce veřejného statku a nemožnosti výkonu vlastnických oprávnění jednotlivce. Jak ke kolizi základního práva a veřejného statku uvádí plenární nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 15/96, je nutné stanovit podmínky, při jejichž splnění má prioritu buď základní právo, nebo veřejný statek. Základem je tedy maxima, podle níž lze omezit základní právo pouze v zájmu jiného základního práva či svobody nebo - což je relevantní nyní - v zájmu veřejného statku jako hodnoty. Výsledek testu proporcionality v jeho prvním kroku tedy nezbývá než vyhodnotit tak, že účel omezení základního práva, jehož předpokladem je nabytí vlastnického práva k pozemku formou restituce, nemůže být naplněn. Zjištěné skutečnosti a jejich právní důsledky svědčí ve prospěch zachování veřejného statku a užívání pozemku dosavadním způsobem“.
V nálezu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, dále Ústavní soud vyslovil mimo jiné názor, podle kterého nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem vydání podle zákona o půdě, nastává v tomto případě právní stav neslučitelný s účelem restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení §1 zákona o půdě; vznik holého vlastnictví (nuda proprietas) nebyl účelem restitučního procesu, jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám komunistickým režimem v rozhodném období.
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že předmětný pozemek se nachází uvnitř areálu sídliště „N. S.“ a je určen k naplnění funkce relaxační, veřejné zeleně, pěší komunikace a jako prostor pro neorganizovaný sport, pak jde o obdobnou situaci, která již byla řešena v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dovolací soud připomíná, že uvedeným skutkovým závěrem o účelovém využití pozemku je v dovolacím řízení vázán a nemůže jej přezkoumávat.
Přípustnost dovolání účastníka podle §237 o. s. ř. nezakládá ani jeho poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4128/2013, a to již proto, že toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15. Nepřiléhavý je rovněž jeho odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013, v němž byla připomenuta s ohledem na stav tehdejší judikatury dovolacího soudu právní problematika pozemků jako součásti uceleného areálu. Do právního posouzení projednávané věci se rovněž nijak nepromítá dovolatelem citovaný závěr z nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01. Vývoj judikatury Ústavního soudu totiž teprve následně nastolil potřebu zkoumat působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů a toho zda v konkrétním případě nepřevažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví (srovnej výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a z něj vycházející nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14).
Namítal-li účastník nepřezkoumatelnost závěru o funkční souvislosti předmětného pozemku se stavbami okolních domů, pak tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže již jen proto, že na takovém závěru není rozsudek odvolacího soudu založen. Ten ve skutečnosti vychází z argumentační linie obsažené v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, charakterizované potřebou nalézt racionální proporci mezi restitučním účelem a veřejným zájmem.
Argumentuje-li účastník přesvědčením, že rozsudek odvolacího soudu působí v jeho případě další majetkovou křivdu, jíž se v minulosti dopustil totalitní režim, pak je třeba poukázat na to, že v případě překážky bránící naturální restituci obnovením vlastnického práva k původně vlastněnému pozemku má oprávněná osoba právo na náhradu (srov. §11 odst. 2, §11a a §16 odst. 1 zákona o půdě), zatímco v případě vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků by nemohla vlastnické právo realizovat, což v řadě případů může vést pouze ke sporům mezi vlastníkem a obcí stran poskytování náhrady za toto omezení vlastnického práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015).
Ačkoliv účastník uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, ve vztahu k části výroku I., jímž byl rovněž potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení žádnou dovolací argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. - nevznesl, a ani neformuloval žádnou právní otázku, na které by tyto výroky závisely, a pro jejíž řešení by mohla být založena přípustnost dovolání.
Jelikož dovolání účastníka není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o s. ř. Při posouzení, zda se neuplatní omezení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení Nejvyšší soud vycházel ze závěru přijatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněném pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu odvolací soud dovolateli podle dovolání odepřel. Uvedený judikatorní závěr je třeba v poměrech projednávané věci doplnit o konstatování, že odvolací soud mohl s ohledem na rozsah dovolání, kterým je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), odepřít dovolateli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně o žalobcem požadovanou částku 51.224,- Kč. Dovolání žalobce je tudíž s ohledem na hodnotový census upravený v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. objektivně – ze zákona – přípustné.
Dovolání žalobce je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním dotčeném rozsahu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, Nejvyšší soud uvedl, že „žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví, a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 975-976). Jinými slovy, posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku, tedy podle konečného rozhodnutí, resp. konečných rozhodnutí ve věci, uspěl.“ Dovolací soud v tomto rozhodnutí rovněž připomněl i závěr vyplývající z rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle něhož „soud musí rozhodovat o nákladech řízení v souladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01). Tento závěr je konstantně přijímán rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (k tomu dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4193/2013, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2718/2015, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3268/2015).
Odvolací soud v části dovoláním dotčeném výroku I. rozsudku potvrdil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně znějící tak, že „žalobci se nepřiznává náhrada nákladů tohoto řízení.“ Argumentoval přitom ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř. a kritériem poměrného (shodného) úspěchu a neúspěchu žalobce a účastníka v řízení před soudem prvního stupně. Neúspěch žalobce ztotožnil s nedůvodností jeho argumentace o tom, že účastníku nesvědčí restituční titul uvedený v §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě. Naopak, za úspěšného žalobce považoval, pokud šlo o jeho procesní stanovisko, že vydání pozemků brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
S ohledem na závěry shora citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže závěr odvolacího soudu obstát, neboť nesprávně zaměnil výsledek řízení o věci samé s právní relevancí jednotlivých argumentů, na nichž žalobce založil důvodnost žaloby podle části páté občanského soudního řádu. Jestliže však žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno, pak zásadně nepřichází v úvahu při rozhodování o nákladech řízení aplikace jiného ustanovení než §142 odst. 1 o. s. ř., a tedy kritéria plného procesního úspěchu ve věci.
S přihlédnutím k předmětu řízení a k právnímu postavení žalobce jako statutárního města připomíná dovolací soud pro potřeby dalšího řízení před soudem odvolacím judikatorní závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení územně samosprávné jednotky advokátem. Soudní praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, podle něhož v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy účastníkem je územní samosprávná jednotka, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná územní samosprávná jednotka je schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v němž k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu je třeba, aby byla zastupována advokátem. V případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13).
Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, není správný, a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl tudíž žalobcem uplatněn právem. Protože nejsou podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Na odvolacím soudu bude, aby s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci zkoumal otázku účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení žalobce advokátem ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Pro vydání vyhovujícího rozhodnutí o návrhu účastníka na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §243 písm. b) o. s. ř., jenž byl podán společně s dovoláním, neshledal dovolací soud s ohledem na odmítnutí dovolání tohoto účastníka pro nepřípustnost již žádný důvod. Protože vyhovující soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva není rozhodnutím, které by se vykonávalo podle části šesté občanského soudního řádu (či exekučního řádu), nepřichází v úvahu navrhnout odložení jeho vykonatelnosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3367/2017, jakož i Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol.: Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 921).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu