ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.763.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 763/2018-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. F., L., a b) J. F. , nar. D., zastoupené JUDr. Karlem Krňanským, advokátem se sídlem v Praze 2, Šumavská 46/22, proti žalované PROXIMA DEVELOPMENT s.r.o. , IČ 257 05 865, se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 1782/11, zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o 150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 59/2004, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2017, č. j. 35 Co 267/2016-273, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2017, č. j. 35 Co 267/2016-273, se v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., a ve výroku III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 24 C 59/2004-202, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2016, č. j. 24 C 59/2004-248, a doplňujícího usnesení ze dne 3. 11. 2016, č. j. 24 C 59/2004-266, zamítl žalobu do částky 776.314 Kč s ve výroku specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), žalované uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 4.010 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 113.836,80 Kč žalované (výrok III.), ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), a neopomněl rozhodnout i o nákladech řízení vůči státu (výrok V.). Z většiny tak nevyhověl žalobcům [na začátku řízení byl druhým ze žalobců vedle žalobkyně její bývalý manžel L. F., který však dne 17. 2. 2011 zemřel a na jeho místo nastoupil současný žalobce (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 11. 2013, č. j. 24 C 59/2004-79)] domáhajícím se na žalované vydání bezdůvodného obohacení představovaného zhodnocením původně jimi vlastněné nemovitosti skrze uskutečněné a financované stavební práce. Obvodní soud na základě provedených důkazů včetně znaleckého posudku shledal, že kromě opěrné zídky na zahradě v hodnotě ve výroku II. přiznané částky nebyly na domě provedeny žádné úpravy, jež by bylo možné pokládat za jej zhodnocující a realizované nad rámec běžné údržby. Odkázav na judikaturu Nejvyššího soudu, za rozhodnou nepovažoval výši výdajů stavebníka, nýbrž hodnotu, o niž se zvětšil majetek vlastníka domu, pročež žalobu v části přesahující 4.010 Kč zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že žalovanou pokládal za neúspěšnou toliko v nepatrné části, a proto zavázal žalobkyni b) k úhradě nákladů řízení žalované v plné výši. Ve vztahu mezi žalovanou a žalobcem a) aplikoval §150 o. s. ř., a žádnému z dotčených účastníků náhradu nákladů řízení nepřiřkl.
K odvolání žalobkyně b) přezkoumal zmíněné rozhodnutí v napadené části Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. 35 Co 267/2016-273, v zamítavém výroku I. co do částky 150.000 Kč s příslušenstvím (na niž žalobkyně omezila rozsah odvolání), ve výroku II. ohledně splatnosti a ve výrocích III. až V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyni zavázal k jejich úhradě ve výši
17.908 Kč žalované (výrok III.), zatímco vůči žalobci žalované jejich náhradu nepřiznal (výrok II.). Městský soud, odkázav na dostatečně podložené skutkové závěry soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním posouzením projednávané věci. Akcentoval, že jediný důkaz navržený žalobci byla výpověď žalobkyně, jež nebyla s to zvrátit v řízení zejména znaleckým posudkem prokázané skutečnosti, a jíž nadto považoval za nevěrohodnou. Přisvědčil i způsobu rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž ve výroku II. přiřkl řečenou částku žalobcům společně a nerozdílně, poněvadž je nutné na ně v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 774/2009 až do rozhodnutí o dědictví nahlížet jako na dědice po právním předchůdci žalobce, již jsou vlastníky celého majetku patřícího do dědictví. Nastíněnému poměru vztahů mezi účastníky pak odpovídá i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ztotožňuje se s postupem obvodního soudu, přistoupil městský soud při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou rovněž k aplikaci §150 o. s. ř. Naproti tomu žalobkyni b) zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení žalované.
Uvedené rozhodnutí v části výroku I., jíž byl potvrzen zamítavý rozsudek obvodního soudu co do obnosu 150.000 Kč s příslušenstvím a s ním související výrok III. ukládající žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení, a ve výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení napadá žalobkyně b) dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při hodnocení důkazu účastnickou výpovědí, jakož i v potřebě posouzení doposud neřešené otázky zhodnocení nemovitosti v dovolání blíže konkretizovanými stavebními pracemi. Žalobkyně podrobně líčí skutkové okolnosti projednávané věci – jí a jejím bývalým manželem prováděné stavební úpravy, přičemž zpochybňuje soudy převzatý (dle jejího mínění právní) závěr znaleckého posudku, že mimo výstavby zahradní zídky nedošlo realizovanými činnostmi ke zhodnocení dotčené nemovitosti. Brojí proti preferenci konkluzí znaleckého zkoumání před odlišným tvrzením žalobkyně, v jejímž důsledku soudy vycházely z údajů neodpovídajících skutečnosti, a rozhodly proto v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. V popsaném postupu soudů spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces, což označuje za odporující označené judikatuře Ústavního soudu.
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pak přípustnost dovolání vymezuje skrze otázku, zda odpovídá poměr žalobkyně, jež byla rozvedenou manželkou druhého z původních žalobců, který v průběhu řízení zemřel, a dědice zemřelého účastníka vztahu nerozlučných společníků, jež doposud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Posuzoval-li naznačenou otázku dovolací soud, má za to, že se odvolací soud od jím přijatého řešení odchýlil, resp. má dojít k revizi zastávaného názoru. Vyjadřuje přesvědčení, že by neměla nést veškeré náklady řízení žalované, nýbrž nanejvýš jejich polovinu, což odůvodňuje rozvodem svého manželství a s ním souvisejícím zánikem společného jmění manželů, přičemž akcentuje, že jakožto bývalá manželka není dědičkou po zemřelém právním předchůdci žalobce a). Pro shora vyřčené dovolatelka závěrem navrhuje zrušení rozsudku městského soudu v napadené části, jakož i příslušné části rozhodnutí soudu prvního stupně.
K dovolání žalobkyně se negativně vyjádřila žalovaná, jež je označuje za nepřijatelně napadající toliko skutková zjištění nalézacích soudů a hodnocení jimi provedených důkazů, pročež je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, eventuálně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolání žalobkyně lze pohlížet jako na přípustné v rozsahu napadajícím rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (část výroku I., jíž byl potvrzen výrok III. rozsudku obvodního soudu, a výrok III. rozsudku odvolacího soudu), neboť městský soud rozhodnou otázku posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Z procesního hlediska mohou být účastníci vystupující na jedné straně sporu buď v postavení samostatných společníků ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř., přičemž každý z nich jedná v řízení sám za sebe, nebo v postavení společníků nerozlučných podle §91 odst. 2 o. s. ř. v případě, jde-li o taková společná práva či povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné z procesních stran, přičemž úkony jednoho z nich platí za úkony ostatních. Pro rozlišení obou zmíněných je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva. O nerozlučné společenství jde tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi. V nyní posuzovaném sporu původní žalobci žalovali na vydání peněžitého plnění, jež, byť v době podání žaloby patrně podléhalo režimu společného jmění manželů, nelze považovat za plnění nedílné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006), a ve vztahu ke každému z nich jej je možné projednat zvlášť, pročež se uzavírá, že se v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu jedná o společníky samostatné (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008, či jeho usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1701/2017, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí, včetně usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1499/15, bod 11).
Již v rozhodnutí ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 3 Cz 41/88, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že důsledky spojené s neúspěchem společného návrhu na zahájení řízení, podaného několika účastníky (v postavení samostatných společníků), nezakládají jejich solidární povinnost k úhradě nákladů řízení, přisouzených účastníkům, kteří měli v řízení úspěch, pokud soud nevyslovil tuto povinnost jako společnou a nerozdílnou. To platí i tehdy, jde-li o platební povinnost uloženou účastníkům řízení, kteří jsou manžely. Ve smyslu ustálené judikatury tíží tedy povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšné straně každého z takto neúspěšných žalobců samostatně podle jeho účasti na řízení (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2692/2016, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2304/2013). V nyní projednávané věci nebyly shledány rozdíly v podílech žalobců na předmětu řízení, pročež lze vycházet z úsudku, že na něm byli účastni stejnou měrou. Každého z nich, jakožto neúspěšného účastníka ve smyslu §142 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 3 o. s. ř., proto stíhala povinnost uhradit polovinu nákladů vzniklých v řízení žalované. Bylo-li pak ve vztahu k žalobci a) soudy přistoupeno k moderaci podle §150 o. s. ř. tak, že tento nebyl povinován k náhradě nákladů řízení, nemůže mít jimi zvolený postup důsledky v navýšení částky, již má hradit žalobkyně b), které (z procesního hlediska samostatné účastnici řízení) v aktuální věci přísluší zaplatit polovinu nominální hodnoty představující náhradu nákladů řízení žalované (srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 322/2016). Rozhodl-li proto odvolací soud tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., jímž bylo žalobkyni uloženo uhradit žalované veškeré náklady řízení v plné výši, a obdobně, veden analogickými úvahami, ji zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení, nemůže jeho rozhodnutí obstát v této části jako správné a souladné s judikaturou dovolacího soudu.
S ohledem na řečené stran samostatného procesního společenství žalobců nelze za korektní považovat ani přístup odvolacího soudu, jenž s žalobcem a) jednal jako s účastníkem odvolacího řízení (viz rozhodnutí o náhradě nákladů tohoto řízení ve vztahu k němu), kteréžto bylo ovšem iniciováno toliko odvoláním žalobkyně b) – k tomu srovnej opětovně shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1701/2017.
Nad rámec vysloveného jeví se pak případným doplnit, že důvodnými jsou též dovolatelčiny poukazy na defektní úsudek odvolacího soudu, jenž nerozlučné procesní společenství žalobců dovozoval z jejich postavení v úvahu připadajících dědiců po zemřelém původním žalobci a) – bývalém manželovi žalobkyně b). Ze spisu se podává, že doposud nedošlo ke skončení dědického řízení, avšak ze sdělení soudní komisařky JUDr. Marie Roubíkové (č. l. 77 spisu) vyplývá, že jako dědic po původním žalobci (jenž v době smrti již nebyl manželem žalobkyně) přichází v úvahu toliko jeho synovec – nynější žalobce a). Nelze tedy přitakat úsudku městského soudu, jenž s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009, žalobce a) společně se žalobkyní b) považoval za nerozlučné procesní společníky, jimiž mohou být v naznačeném smyslu toliko potenciální dědicové, mezi něž ovšem v daném případě těžko řadit bývalou manželku, do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (srovnej zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1248/2016, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1976/2016).
Oproti shora vyloženému nelze dovolání žalobkyně v části, jíž zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, mít za přípustné. Naznačenými námitkami totiž brojí toliko proti skutkovým zjištěním o zhodnocení dotčené nemovitosti stavebními úpravami a jeho ocenění, jež však pro svůj charakter nemohou být podrobovány dovolacímu přezkumu, a jejich prostřednictvím tak není možné založit přípustnost dovolání (na niž je lze usuzovat toliko skrze jediný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li pojetí dovolatelky z odlišného skutkového stavu, než který byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1298/2016, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné
pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně ani námitky žalobkyně proti hodnocení důkazů, vytýká-li nalézacím soudům preferenci závěrů znaleckého posudku před její vlastní výpovědí, nemohou přípustnost dovolání přivodit (srovnej dále kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1973/2014, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1547/2016, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017). Není-li tudíž možné skutkové závěry odvolacího soudu označit za rozporné, či neúplné, nelze usuzovat ani na kolizi jeho rozhodnutí s dovolatelkou poukazovanou judikaturou, jakož ani nemohlo být postupem soudů vycházejících z provedeného dokazování zasaženo do práva žalobkyně na spravedlivý proces.
Pro shora vylíčené vyhověl dovolací soud parciálně dovolání žalobkyně, rozsudek městského soudu v části podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř., zrušil a věc mu v naznačeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení, zatímco ve zbylém tento mimořádný opravný prostředek pro jeho nepřípustnost ve smyslu §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Městský soud je podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu vyřčeným v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu