ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.3392.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3392/2016-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Richter + Frenzel s. r. o., se sídlem v Praze 9, U Technoplynu 1572/1, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 61 85 23 25, zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem, se sídlem v Brně, Koliště 1912/13, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) Stavofinal HK s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída 184/65, PSČ 500 04, identifikační číslo osoby 25 29 65 07, 2) M. Š., a 3) V. T., zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 178/2012, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2016, č. j. 12 Cmo 147/2014-325, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 29.862,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, na účet jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 27. července 2012, č. j. 49 Cm 178/2012-22, uložil žalovaným (M. Š. a V. T.), aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 4.513.348,- Kč s 6% úrokem od 27. dubna 2012 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 352.340,- Kč.
Rozsudkem ze dne 16. ledna 2013, č. j. 49 Cm 178/2012-75, Městský soud v Praze k námitkám žalovaných ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti ohledně částky 500.000,- Kč s 6% úrokem od 27. dubna 2012 do zaplacení; ve zbytku jej zrušil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 22. června 2009 vystavila první žalovaná vlastní směnku ve prospěch žalobkyně, splatnou 26. dubna 2012, na částku 4.513.348,- Kč, s doložkou „bez protestu“, kterou avalovali žalovaní (M. Š. a V. T.).
2) Dne 22. června 2009 uzavřela žalobkyně (jako prodávající) s první žalovanou (jako kupující) dohodu o poskytnutí finančního limitu pro odběr a dodávky zboží, o zajištění závazku a o vyplňovacím směnečném právu (dále jen „dohoda“). V článku II. dohody se smluvní strany dohodly na stanovení limitu odebraného zboží od prodávajícího ve výši 500.000,- Kč, s tím, že za účelem zajištění závazku k zaplacení kupních cen odebraného zboží vystavila kupující při podpisu smlouvy jeden ks vlastní blankosměnky na řad prodávající. V článku III. smluvní strany ujednaly, že prodávající je oprávněna vyplnit blankosměnku při nedodržení následujících pravidel:
a) Kupující bude v prodlení s úhradou, kterékoli z vystavených faktur po dobu více než 40 kalendářních dnů – týká se i případných faktur vystavených a nezaplacených před datem podpisu této dohody,
b) Prodávající je oprávněna vyplnit jako datum splatnosti směnečné sumy libovolné datum po splatnosti jakékoli pohledávky kupující nebo její části nebo jejího příslušenství z výše uvedeného závazkového vztahu,
c) Prodávající je oprávněna uvést jako směnečnou sumu, nebyla-li tato vyplněna již při vystavení směnky, libovolnou částku zahrnující, ale nepřekračující veškeré splatné pohledávky prodávající z výše uvedeného závazkového vztahu (např. jistinu včetně příslušenství, smluvních pokut), které budou splatné ke dni splatnosti směnky,
d) Jiné použití směnky než k uvedenému účelu je neoprávněné.
3) Dohoda dále obsahuje prohlášení avalistů (žalovaných M. Š. a V. T.), že podmínky této dohody berou na vědomí a jsou s nimi srozuměni v celém rozsahu.
4) Dopisy ze dne 18. dubna 2012 žalobkyně oznámila žalovaným, že dne 25. dubna 2012 vyplní blankosměnku tak, že jako datum splatnosti bude uvedeno 26. dubna 2012 a jako směnečná částka 4.513.348,- Kč.
5) Třetí žalovaný dopisem ze dne 7. května 2012 sdělil žalobkyni, že směnka byla vyplněna v rozporu s dohodou; současně navrhl, že „v rámci ručitelského závazku je možné uhradit společně s druhým avalistou částku 500.000,- Kč“.
6) Ze zápisu ze dne 26. dubna 2012 vyplývá, že daného dne byla směnka předložena (neúspěšně) k placení.
Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §175 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a z ustanovení čl. I. §1 a §30 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – uzavřel, že „majitel směnky nemusí při jejím uplatnění vůči přímým dlužníkům učinit jakékoliv zachovací úkony k tomu, aby jeho právo plynoucí z tohoto cenného papíru bylo zachováno. Postačí mu tedy pouhý projev vůle k úhradě směnky, což se v daném případě stalo nejpozději doručením směnečného platebního rozkazu se žalobou, a pokud žalovaní ani poté nesplnili svoji povinnost z cenného papíru, dostali se do směnečného prodlení“.
Současně zdůraznil, že námitky žalovaných, podle nichž „výstavce vstoupil do insolvence a je pravděpodobné, že hlavní závazek bude uspokojen alespoň v části v konkursu, dále námitka, že dohoda o poskytnutí finančního limitu … podepsaná za žalobkyni B. B. je absolutně neplatná, byly podány po lhůtě tří dnů od doručení směnečného platebního rozkazu a tudíž opožděně a proto k nim nemohl přihlédnout“. Přesto zdůraznil, že jde o námitky nedůvodné, neboť „avalisty nelze zprostit jejich závazku“ jen proto, že výstavce vstoupil do insolvence a doposud nebylo rozhodnuto o zpeněžení majetkové podstaty. Rovněž dohoda je platná, když ji za žalobkyni podepsal vedoucí střediska v rámci plnění pracovních úkolů.
Naopak soud prvního stupně shledal opodstatněnou kauzální námitku, podle níž „na sebe avalisté dohodou převzali závazek pouze co do částky 500.000,- Kč“.
Proto soud prvního stupně směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti co do částky 500.000,- Kč s příslušenstvím; ve zbytku směnečný platební rozkaz zrušil.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. března 2016, č. j. 12 Cmo 147/2014-325, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byl směnečný platební rozkaz proti třetímu žalovanému zrušen co do směnečného peníze 4.013.348,- Kč s 6% úrokem od 27. dubna 2012 do zaplacení, změnil tak, že vůči tomuto žalovanému ponechal směnečný platební rozkaz (v daném rozsahu) v platnosti (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud „za účelem možného přezkoumání správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně ohledně rozsahu směnkou sjednaného zajištění závazku první žalované vůči žalobkyni“ zopakoval důkaz dohodou a dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Přitom zdůraznil, že kredit je v obchodně závazkových vztazích, zejména při dodávkách zboží na základě kupních smluv běžně užíván. V zásadě se jedná o zvýhodnění platebních podmínek kupujícího, kdy do stanovené výše kreditu nepožaduje prodávající při dodávce zboží platbu předem nebo při převzetí zboží úhradu v hotovosti, případně stanoví kupujícímu určité specifické podmínky splatnosti kupní ceny. V dohodě byla výše kreditu stanovena částkou 500.000,- Kč. Z toho je výkladem nutno dovodit, že žalobkyně jako prodávající nebyla bez předchozího zaplacení povinna dodat (první) žalované zboží přesahující tuto částku. Dále v dohodě smluvní strany sjednaly zajištění závazku k zaplacení kupních cen odebraného zboží blankosměnkou, včetně podmínek, za nichž je žalobkyně jako prodávající oprávněna blankosměnku doplnit a uplatnit. S výkladem dohody, jak jej provedl soud prvního stupně (v souladu se stanoviskem žalovaných), se odvolací soud neztotožnil, když podle jeho názoru odporuje smluvnímu ujednání, i účelu zajištění. Přitom uzavřel, že žalobkyně byla oprávněna doplnit jako směnečnou sumu do blankosměnky částku rovnající se všem svým splatným pohledávkám za první žalovanou z nezaplacených kupních cen dodaného zboží; neshledal tak výhradu třetího žalovaného o porušení vyplňovací dohody a extenzivním vyplnění blankosměnky za opodstatněnou.
Dále odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěrech, podle nichž je nedůvodná výhrada absolutní neplatnosti dohody pro materiální vadu podpisu žalobce, když oprávnění namítat vady podpisu náleží výhradně vždy tomu, za koho je podpis činěn, tj. v daném případě žalobkyni. Současně odkázal na správné právní posouzení neopodstatněnosti výhrady žalovaných ohledně důsledků insolvenčního řízení vedeného na majetek první žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. namítaje, že se odvolací soud při výkladu dohody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od závěrů formulovaných v rozsudcích ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007, ze dne 27. července 2007, sp. zn. 33 Odo 655/2005 a ze dne 7. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011, a dále že v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. 20 Cdo 1430/2006, vyhodnotil jako nedůvodnou námitku důsledků nedostatku zmocnění B. k podpisu dohody za žalobkyni.
Dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, podle něhož je výklad dohody provedený odvolacím soudem v rozporu s ustanovením §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a s ustanovením §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Zastává názor, podle něhož z dohody jednoznačně vyplývá skutečnost, že žalobkyně mohla blankosměnku doplnit v údaji směnečné sumy maximálně do výše částky 500.000,- Kč, tj. do výše kreditu poskytnutého dohodou. Připouští-li dohoda dvojí výklad – pokračuje dovolatel – je nutno tuto skutečnost přičíst k tíži žalobkyně ve smyslu ustanovení §266 odst. 4 obch. zák.
Dovolatel setrvává i na námitce absolutní neplatnosti dohody z důvodu absence zmocnění jednající osoby za žalobkyni, maje za to, že B. B. nebyl osobou, která by byla při provozování podniku žalobkyní pověřená činností, při které obvykle dochází k uzavírání a podepisování dohod o vyplňovacím směnečném právu.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty, podle nichž odvolací soud ve svém rozhodnutí správně gramaticky, systematicky a logicky interpretoval dohodu, přičemž správně přihlédl i k vůli stran při jejím uzavírání.
Třetí žalovaný podáním ze dne 22. září 2016 odmítá argumenty obsažené ve vyjádření k dovolání a opětovně akcentuje, že blankosměnkou byly zajištěny pohledávky žalobkyně (jen) do částky 500.000,- Kč; setrvává rovněž na výhradách ohledně neexistence oprávnění B. k podpisu dohody.
Dovolání třetího žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že:
1) Právo namítat překročení oprávnění vyplývajícího pro zmocněnce z plné moci, resp. právo schválit jednání nezmocněné osoby svědčí pouze tomu, za něhož byl dotčený právní úkon učiněn; jinými slovy, nedostatku zmocnění jednající osoby, respektive překročení zmocnění jednající osoby, se může dovolat pouze ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinnosti vyplývající z právního úkonu takovou osobou učiněného, to jest ten, za koho byl úkon učiněn (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 1, jehož závěry obstály i v rovině ústavní, když ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 10. října 2006, sp. zn. IV. ÚS 32/06, odmítl); dále též viz rozsudek ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněný pod číslem 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 2429/2014 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. I. ÚS 3314/16).
2) Výklad dohody, jak jej provedl odvolací soud, odpovídá (v obecné poloze) zásadám určeným ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a formulovaným např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, jakož i v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sp. zn. 32 Cdo 5121/2014); přitom v poměrech dané věci není ani zjevně nepřiměřený, když odvolací soud jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že směnka nezajišťuje pohledávky žalobkyně za první žalovanou (jen) do výše 500.000,- Kč.
Argumentace dovolatele založená na ustanovení §266 odst. 4 obch. zák. je právně irelevantní již proto, že dohoda neobsahuje žádný „výraz“ připouštějící různý výklad.
Konečně Nejvyšší soud shledává nepřípadnými odkazy dovolatele na judikaturu Nejvyššího soudu konkretizovanou v dovolání. V usnesení sp. zn. 20 Cdo 1430/2006 totiž Nejvyšší soud posuzoval důvodnost námitky povinné ohledně nedostatku oprávnění jejího generálního ředitele „přivolit k vykonatelnosti notářského zápisu“; v dovolatelem zmiňovaných rozsudcích, jde-li o výklad právního úkonu, pak Nejvyšší soud rozhodoval za skutkového stavu odlišného od projednávané věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného Nejvyšší soud odmítl a třetímu žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. července 2016), která podle ustanovení §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 4,013.348,- Kč) 24.380,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 29.862,80 Kč.
K určení odměny výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu