ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.35.2017.1
KSOS 33 INS XY
33 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 35/2017-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Michala Machka , se sídlem v Ostravě, Dlouhá 53/6, PSČ 702 00, jako insolvenčního správce dlužníka P., zastoupeného Mgr. Zuzanou Kožusznikovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Dlouhá 3355/6, PSČ 702 00, proti žalovanému J. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Hlavní třída 442/65, PSČ 736 01, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2016, č. j. 33 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 33 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. října 2016, č. j. 33 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 33 INS XY), potvrdil rozsudek ze dne 18. března 2015, č. j. 33 ICm XY, jímž Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) určil, že právní úkony dlužníka (P.), spočívající v úhradě celkové částky 850.000,- Kč, uskutečněné dlužníkem ve prospěch žalovaného dne 12. dubna 2011 v částce 300.000,- Kč, dne 20. dubna 2011 v částce 300.000,- Kč a dne 30. dubna 2011 v částce 250.000,- Kč, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (výrok I.), uložil žalovanému povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka majetkový prospěch získaný plněním z neúčinných právních úkonů v celkové výši 850.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky III. a IV.).
Odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) vyšel z toho, že:
1) Dne 1. dubna 2011 rozhodl žalovaný jako jediný společník dlužníka při výkonu působnosti valné hromady o povinnosti dlužníka vyplatit žalovanému podíl na zisku ve výši 1.000.000,- Kč. Dlužník uhradil srážkovou daň ve výši 15 % (150.000,- Kč) a ve dnech 12. dubna 2011, 20. dubna 2011 a 30. dubna 2011 uhradil žalovanému částky 300.000,- Kč, 300.000,- Kč a 250.000,- Kč.
2) K 12. dubnu 2011 měl dlužník neuhrazené závazky více než 3 měsíce po splatnosti ve vztahu k věřiteli LB Cemix, s. r. o. (dále jen „věřitel L“) ve výši 12.791.892,- Kč (bez příslušenství) a k věřiteli KM Beta a. s. (dále jen „věřitel K“) ve výši 70.566,- Kč (bez příslušenství).
3) Dne 3. února 2012 bylo u insolvenčního soudu k návrhu dlužníka zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka, insolvenční soud usnesením ze dne 7. března 2012, č. j. KSOS 33 INS XY, zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobce; následným usnesením ze dne 8. června 2012, č. j. KSOS 33 INS XY, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
4) K datu výplaty podílu na zisku dlužník nehradil pohledávky výše označených věřitelů, které byly více než 3 měsíce po splatnosti a činily nejméně 12 miliónů Kč.
5) Dohodou ze dne 2. prosince 2010, uzavřenou mezi věřitelem L a dlužníkem nebyla „posunuta“ splatnost pohledávek; rovněž uznáním závazku ze dne 13. června 2011 nedošlo ke změně původního termínu splatnosti závazku dlužníka. Jde-li o pohledávku věřitele K, žalovaný ani podle poučení dle ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 99/1996 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neprokázal, že by byla ústně změněna splatnost dluhu, a rovněž předložené účetní doklady takovou dohodu neprokazují.
6) K datu výplaty podílu na zisku neměl žalovaný „dostatek likvidního majetku k úhradě splatných závazků vůči shora uvedeným věřitelům“; ze žalovaného předložených dokladů ostatně plyne, že tyto závazky nebyl schopen v plném rozsahu uhradit.
7) K pohledávkám dlužníka za třetími osobami nebylo možno přihlížet, když tyto za likvidní majetek považovat nelze, jelikož v dubnu 2011 dlužník zmíněné pohledávky k úhradě svých splatných závazků neměl možnost (nebyl schopen) využít.
Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení §241 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že spornými právními úkony „dlužník zvýhodnil žalovaného, kterého uspokojil v rozsahu 100 %, nadto před splatností jeho pohledávky za dlužníkem, a to na úkor jiných věřitelů, jejichž pohledávky byly zjištěny a kteří s ohledem na stav a rozsah majetku dlužníka budou uspokojeni pouze částečně, v rozsahu max. 10 %“. Přitom pohledávka žalovaného, jako pohledávka podřízená (§172 odst. 3 insolvenčního zákona), „by nebyla s největší pravděpodobností uspokojena vůbec“. Konečně zdůraznil, že „napadené právní úkony dlužníka nelze podřadit pod žádné negativní vymezení zvýhodňujícího právního úkonu dle §241 odst. 5 insolvenčního zákona“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že odvolací soud se při řešení otázky, zda byl dlužník v rozhodné době v úpadku a zda „napadnutelným“ právním úkonem je rozhodnutí žalovaného jako jediného společníka dlužníka při výkonu působnosti valné hromady o vyplacení podílu na zisku nebo zda je tímto napadnutelným právním úkonem vlastní vyplacení tohoto podílu, odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, představované usneseními ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, a ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněnými pod čísly 83/2012 a 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudkem ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněným pod číslem 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“, „R 45/2014“ a „R 65/2014“).
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož byl v rozhodné době schopen své závazky „částečně plnit“; zároveň protestuje proti názoru odvolacího soudu, podle něhož „nemohl dlužník využít svých pohledávek“ k úhradě těchto závazků. Dále poukazuje na skutečnost, že v R 65/2014 Nejvyšší soud označil za neúčinný právní úkon právě rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady, přičemž soudy nižších stupňů žalobu v části, ve které se tamní žalobce domáhal určení neúčinnosti plateb dlužníka, zamítly.
Konečně dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož dlužník žalovanému podíl na zisku vyplatil před jeho splatností, maje za to, že k výplatě i k samotnému zaúčtování v účetním deníku došlo po 1. dubnu 2011 a v zákonné lhůtě do tří měsíců ve smyslu ustanovení §123 odst. 2 a §178 odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení o odpůrčí žalobě bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
Nejvyšší soud v daných souvislostech předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěrech, podle nichž:
1) Ustanovení §235 odst. 1 insolvenčního zákona neobsahuje samostatnou definici neúčinného právního úkonu dlužníka; obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“ dává (pro insolvenční účely) ustanovení §240 až §242 insolvenčního zákona. Výrazy použité v ustanovení §235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (právní úkony, kterými dlužník „zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných“) přitom insolvenční zákon vykládá právě jen prostřednictvím ustanovení §240 až §242 insolvenčního zákona. Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanoveními §111 a §246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení §235 až §243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních §240 až §242 insolvenčního zákona [srov. např. rozsudky ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, a ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněné pod čísly 60/2014 a 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“ a „R 106/2016“)].
2) Posouzení žalobou uplatněného a soudy přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. Potud jsou i pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona beze zbytku využitelné závěry, jež Nejvyšší soud formuloval k odpůrčí žalobě podle §16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněném pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 60/2014).
2) Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek).
Neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit). Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména §296 a §298 insolvenčního zákona). Podstatou neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle §241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům.
Srov. např. R 60/2014, jakož i rozsudky ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014 a ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 ICdo 17/2016.
3) Podmínky odporovatelnosti ve smyslu ustanovení §240 a §241 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje). Srov. např. R 106/2016 a rozsudek ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014.
4) Smyslem úpravy neúčinnosti právních úkonů dlužníka v insolvenčním zákoně je, aby se osoba dlužníku blízká při právních úkonech s dlužníkem přesvědčila, že je dlužník nečiní v době, kdy je v úpadku, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka. Jestliže se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že tento úkon bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním správcem zpochybněn.
Srov. např. rozsudek ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2016, pod číslem 101, jakož i usnesení ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 50/2014.
5) Právnická osoba se ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, považuje za osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Fyzické osoby, které činí (mohou činit) jménem právnické osoby právní úkony, jsou osobami blízkými této právnické osobě. Takové pojetí pojmu osoba blízká se uplatní i při výkladu ustanovení §242 insolvenčního zákona. Srov. např. rozsudek ze dne 16. dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 80/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2016, pod číslem 47, včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech.
6) Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka (§133 o. s. ř.), tímto účastníkem. (srov. rozsudky ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, a ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127 a č. 7, ročník 2003, pod číslem 113).
7) To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [srov. R 83/2012 a R 45/2014].
8) Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek [usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), R 45/2014]. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů [usnesení ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 39/2009, usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“), R 83/2012, R 45/2014].
9) Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (R 80/2011, usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, R 43/2012 a R 45/2014).
10) Rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky (§3 odst. 2 insolvenčního zákona), platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§98 a §99 insolvenčního zákona) nebo o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§240 odst. 2 insolvenčního zákona), popř. o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§241 odst. 2 insolvenčního zákona). Srov. rozsudek ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
11) Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (R 83/2012).
12) K vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 insolvenčního zákona se požaduje průkaz toho, že dlužník v době, kdy učinil odporovaný právní úkon, nebyl (objektivně vzato) ani v úpadku ve formě platební neschopnosti ani v úpadku ve formě předlužení (důvody rozsudku ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016).
13) Předlužen je dlužník, který má a) více věřitelů (tzn. alespoň dva) a b) souhrn jeho závazků (bez ohledu na jejich splatnost) převyšuje hodnotu jeho majetku. Přitom hodnotu majetku představuje cena majetku vyjádřená v penězích v době rozhodování insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu (aktuální hodnota majetku) a dále, v případě, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu obchodního závodu pokračovat, též cena majetku, který pravděpodobně získá touto (budoucí) správou nebo provozem obchodního závodu (budoucí očekávané výnosy). Srov. např. usnesení ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 NSČR 32/2015 a ze dne 29. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 163/2017.
Shora citované závěry se – jde-li o věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé – uplatní i v poměrech projednávané věci.
Poukaz dovolatele na R 65/2014, jde-li o možnost odporovat „vlastnímu vyplacení podílu na zisku“, je (v poměrech dané věci) nevýznamný již proto, že v daném rozhodnutí Nejvyšší soud (nově) formuloval jen závěr, podle něhož „lze odporovat i rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti nebo rozhodnutí jediného společníka obchodní společnosti v působnosti valné hromady přijatému podle obchodního zákoníku ve znění účinném k 31. prosinci 2013“, a to s poukazem právě na důvody R 60/2014. Tím ale nevyloučil možnost vyslovit neúčinnost právních úkonů (projevů vůle, jimiž dlužník plnil žalovanému dluh z titulu podílu na zisku, založený rozhodnutím žalovaného coby jediného společníka dlužníka v působnosti valné hromady dlužníka). Jinými slovy, neúčinným právním úkonem dlužníka (při splnění insolvenčním zákonem stanovených předpokladů) mohlo být jak rozhodnutí jediného společníka dlužníka při výkonu působnosti valné hromady dlužníka o výplatě podílu na zisku, tak i plnění na dluh vzniklý na základě takového rozhodnutí.
O tom, že při posouzení otázky úpadku dlužníka odvolací soud respektoval relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která poukazoval dovolatel, rovněž není pochyb.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. února 2017) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Jde o incidenční spor, který je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u něhož se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bod 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, jde o částku 3.400,- Kč; s připuštěním náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu