ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.94.2018.1
MSPH 90 INS XY
190 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 94/2018-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Real Starling s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Roháčova 188/37, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28865375, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, PSČ 400 01, proti žalovanému Mgr. Emilu Fischerovi, MBA , se sídlem v Praze 4, Podolská 90/5, PSČ 147 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka ATLAS STEEL, spol. s r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ATLAS STEEL, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 3, Husinecká 903/10, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 25421743, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2018, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. března 2017, č. j. 190 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“), zamítl návrh žalobce (Real Starling s. r. o.) na přerušení řízení (bod I. výroku), zamítl žalobu „s návrhem na uložení povinnosti žalovanému vyloučit z majetkové podstaty dlužníka ATLAS STEEL, spol. s r. o.“ ve výroku specifikované nemovitosti v obci Trmice (dále jen „nemovitosti“) [bod II. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 6. srpna 2009 uzavřel pozdější dlužník s D. K. (dále jen „D. K.“) a žalobcem kupní smlouvu na prodej nemovitostí, přičemž D. K. měl nabýt ideální podíl 3/5 nemovitostí za kupní cenu 4 800 000 Kč a žalobce ideální podíl 2/5 za kupní cenu 3 200 000 Kč (dále jen „kupní smlouva“); D. K. byl v té době jediným společníkem a jednatelem žalobce. D. K. následně dne 3. srpna 2011 vložil jím vlastněný ideální podíl v rozsahu 3/5 nemovitostí jako nepeněžitý vklad do základního jmění žalobce.
2/ Usnesením ze dne 10. června 2010, č. j. MSPH 90 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a ustanovil žalovaného (Mgr. Emila Fischera, MBA) insolvenčním správcem dlužníka. Usnesením ze dne 14. července 2010, č. j. MSPH 90 INS XY, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka.
3/ Žalovaný sepsal nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dne 10. prosince 2012 s odůvodněním, že kupní smlouva byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a obcházení zákona.
4/ Z důkazů provedených insolvenčním soudem (podrobně rozepsaných v rozsudku insolvenčního soudu) a z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. září 2015, č. j. 31 T 96/2013-2057 (dále jen „trestní rozsudek“), vyplynulo, že jednatel dlužníka M. K. (dále jen „M. K.“) a D. K. měli v úmyslu vyvést nemovitosti převáděné kupní smlouvou z majetku dlužníka na žalobce a jak žalobce tak D. K. byli od počátku srozuměni s tím, že jde fakticky o bezúplatný převod a že neměli nikdy v úmyslu zaplatit kupní cenu. M. K. tím spáchal zločin porušování povinností při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“), D. K. pak tentýž zločin ve formě účastenství dle §24 odst. 1 písm. c/ tr. zák. Tím poškodili jak existující tak budoucí věřitele dlužníka.
Cituje judikaturu Nejvyššího soudu [rozsudek ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 134, usnesení ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006, rozsudek ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2009“), rozsudky ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008, a ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009; tato rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou – stejně jako ta níže uvedená – veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu] odvolací soud na tomto základě uzavřel, že kupní smlouva byla absolutně neplatným právním úkonem dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), protože svým účelem odporovala zákonu a obcházela jej. Uzavřena totiž byla bez úmyslu smluvních stran zaplatit kupní cenu převáděných nemovitostí, došlo k vyvedení majetku pozdějšího dlužníka na žalobce, jehož důsledkem bylo zkrácení možnosti uspokojení věřitelů dlužníka, což bylo jediným záměrem a úmyslem všech smluvních stran. Proto považoval za nadbytečné zkoumat, zda byly správné také další důvody neplatnosti smlouvy dovozované insolvenčním soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, „při jejímž řešení má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzená jinak s tím, že tato otázka hmotného práva nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem insolvenčního soudu zrušil a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (1. března 2018) je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
K dovolání proti nákladovým výrokům.
Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení v bodě III. výroku, a druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
K dovolání proti části prvního výroku, jímž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu (o zamítnutí návrhu na přerušení řízení).
V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti této části napadeného rozsudku, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť potud dovolatel nevymezil přípustnost dovolání a v dotčeném rozsahu pro tuto vadu nelze pokračovat v dovolacím řízení.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
K dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl i ve zbylé části podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že ve výkladu a aplikaci §39 obč. zák. je napadený rozsudek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od které nemá důvodu se ani v tomto případě odchylovat.
Již v R 40/2009, na které v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr (k němuž se následně přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, k tomu srov. např. důvody rozsudků sp. zn. 29 Cdo 3796/2009, ze dne 3. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4211/2009, nebo ze dne 21. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4987/2014), podle něhož právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle §39 obč. zák. neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu.
V rozsudku ze dne 13. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 83/2015, pak Nejvyšší soud doplnil, že ačkoli byl uvedený závěr přijat v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, plně se prosadí i v insolvenčních poměrech dle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že kupní smlouva byla uzavřena s úmyslem bezúplatně vyvést nemovitosti z majetku dlužníka, přičemž obě strany smlouvy předstíraly úhradu kupní ceny, tedy D. K. a žalobce s úmyslem kupní cenu nikdy neuhradit, s čímž byli dlužník s M. K. srozuměni. Kupní cena uhrazena nebyla. Tímto postupem obě strany smlouvy úmyslně zkrátily uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka. Za tato jednání byli D. K. a M. K. dle trestního rozsudku odsouzeni pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a 3 tr. zák.
Za těchto okolností nemohl odvolací soud (ani soud insolvenční) dospět k jinému závěru, než že kupní smlouva byla absolutně neplatná od počátku.
Jestliže dovolatel zpochybňuje správnost aplikace §135 o. s. ř. s tím, že trestní rozsudek byl zjednodušený a neobsahoval odůvodnění, pak pomíjí, že odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkových zjištěních získaných z celého dokazování (nikoli pouze na zjištěních z trestního rozsudku), které zahrnovalo mimo jiné i trestní spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 31 T 96/2013. Ustanovení §135 o. s. ř. ani neaplikoval, tudíž na této otázce napadené rozhodnutí nespočívá.
K poukazu dovolatele na to, že M. K. a D. K. byli odsouzeni jako fyzické osoby a že trestní řízení nesměřovalo proti dlužníku jako právnické osobě, je třeba říci, že kupní smlouvu uzavíral D. K. za sebe i za žalobce a M. K. za dlužníka. Přitom tam, kde se zkoumá úmysl smluvních stran, jimiž jsou právnické osoby, se tato subjektivní stránka jednání zkoumá (dovozuje) podle úmyslu fyzických osob, jež za tyto právnické osoby jednají (srov. např. důvody rozsudku nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 16. května 2018 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam citovanou judikaturu). Nevýznamná je i námitka, že neplatnost kupní smlouvy nezpůsobuje odsouzení M. K. a D. K., neboť na tomto odvolací soud své závěry nepostavil.
K námitce dovolatele, že mu žalovaný insolvenční správce oznámil zahrnutí nemovitostí do soupisu majetkové podstaty dlužníka se značným časovým odstupem od samotného soupisu, Nejvyšší soud poznamenává, že mu není zřejmé, jak by tato skutečnost mohla ovlivnit závěr o důvodnosti soupisu nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka. Oznámení o soupisu majetku do majetkové podstaty má podle §225 odst. 2 insolvenčního zákona význam v rovině případného vyloučení nemovitostí pouze pro počátek běhu lhůty pro podání excindační žaloby. Srov. k tomu ostatně též §220 poslední větu insolvenčního zákona a soupis majetkové podstaty ze dne 10. prosince 2012 zveřejněný v insolvenčním rejstříku již 17. prosince 2012 (B-53).
Veškerá argumentace dovolatele ohledně odstoupení od smlouvy a vymáhání kupní ceny je právně bezcenná, neboť ignoruje skutečnost, že odvolací soud shledal kupní smlouvu absolutně neplatnou ex tunc.
Konečně, dovolacími námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů a skutková zjištění (podle nichž zejména žalovaný sepsal nemovitosti pouze „údajně“, že důvodem soupisu bylo neuhrazení kupní ceny, že kupní cena byla uhrazena, či že žalobce nebyl účastníkem smlouvy), dovolatel (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto , k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (ze dne 10. července 2018), které nebylo sepsáno advokátem (žalovaný nebyl v dovolacím řízení zastoupen), přičemž žalovaný nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. [srov. článek II, bod 1. ve spojení s článkem VI. zákona č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)], ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Pro úplnost zbývá dodat, že s ohledem na odmítnutí dovolání Nejvyšší soud neodložil vykonatelnost ani právní moci napadeného rozhodnutí.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu