ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.11.2014.1
KSBR 37 INS 398/2010
sp. zn. 29 NSČR 11/2014-B-1353
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka Oděvní podnik, a. s. , se sídlem v Prostějově, Za Drahou 4239/2, PSČ 797 04, identifikační číslo osoby 25532774, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 INS 398/2010, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání věřitele LA TORTURA s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28965183, zastoupeného Mgr. Tomášem Troupem, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 9, Rubeška 393/7, PSČ 190 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2013, č. j. KSBR 37 INS 398/2010, 3 VSOL 390/2013-B-1120, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2013, č. j. KSBR 37 INS 398/2010, 3 VSOL 390/2013-B-1120, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 3. dubna 2013, č. j. KSBR 37 INS 398/2010-B-1076, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení ve výši 96.045.263,44 Kč zajištěnému věřiteli České spořitelně, a. s. (dále jen „zajištěný věřitel“) [bod I. výroku].
[2] Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 25. ledna 2010 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka (Oděvního podniku, a. s.).
2/ Usnesením ze dne 20. května 2011 rozhodl insolvenční soud o přeměně reorganizace dlužníka v konkurs.
3/ Zajištěný věřitel přihlásil do insolvenčního řízení zajištěnou pohledávku ve výši 1.052.935.038,81 Kč. Pohledávka byla při přezkumném jednání konaném dne 26. dubna 2010 zjištěna (v přihlášené výši) jako zajištěná mimo jiné zástavním právem k podniku dlužníka.
4/ Usneseními ze dne 27. října 2011 a 15. května 2012 udělil insolvenční soud souhlas s prodejem dlužníkova podniku mimo dražbu.
5/ Celkový příjem ze zpeněžení zajištěného majetku představuje částku 114.979.252 Kč.
[3] Na výše uvedeném základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §38 odst. 1, §157 odst. 1 a §298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška o odměně“) – dospěl k následujícím závěrům:
[4] V souladu s ustanovením §298 odst. 2 insolvenčního zákona jsou od výtěžku zpeněžení odečteny náklady spojené se zpeněžením zajištění (4.527.805 Kč) a náklady spojené se správou zajištění (11.507.746 Kč).
[5] Jelikož zajištěný věřitel neudělil souhlas s odečtením nákladů na správu zajištění – daně z nemovitostí ve výši 1.172.814 Kč a podíl nákladů souvisejících se správou již přesahuje 4 % výtěžku zpeněžení, není tato částka od výtěžku zpeněžení odečítána.
[6] Odměna insolvenční správkyně (JUDr. Miloslavy Horské) činí (v souladu s ustanovením §38 odst. 1 insolvenčního zákona a ustanovením §1 odst. 2 vyhlášky o odměně) 2.394.437,56 Kč (včetně 21% daně z přidané hodnoty).
[7] Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů a odměny insolvenční správkyně tak činí 96.549.263,44 Kč.
[8] Jelikož zajištěný věřitel doposud nesplnil povinnost dle ustanovení §157 odst. 1 insolvenčního zákona a neuhradil do majetkové podstaty polovinu odměny a hotových výdajů uhrazených znalci za znalecký posudek ze dne 2. července 2010, vyslovil insolvenční soud souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti (odměna a hotové výdaje znalce činí 1.008.000 Kč, takže od výtěžku zpeněžení ve výši 96.549.263,44 Kč odečetl částku 504.000 Kč). Zajištěnému věřiteli tak náleží 96.045.263,44 Kč .
[9] K odvolání zajištěného věřitele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. října 2013, č. j. KSBR 37 INS 398/2010, 3 VSOL 390/2013-B-1120, změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zajištěnému věřiteli ve výši 102.786.651,90 Kč.
[10] Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení §38 odst. 1, §157 odst. 1 a §298 insolvenčního zákona a z ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky o odměně – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
[11] Insolvenční správkyně vyčíslila náklady související se správou zajištění částkou 11.507.746 Kč, tedy částkou přesahující o 6.908.575,92 Kč zákonem stanovený limit (4 % odpovídá částka 4.599.170,08 Kč). Vzhledem k tomu, že v dané věci zajištěný věřitel nesouhlasil s vyššími výdaji na správu zajištění, lze náklady na správu zajištění odečíst pouze v rozsahu částky 4.599.170,08 Kč. Po odečtení částek 4.527.805 Kč (náklady související se zpeněžením zajištění) a 4.599.170,08 Kč od výtěžku zpeněžení ve výši 114.979.252 Kč zůstává částka 105.852.276,92 Kč, od které je nutno dále odečíst odměnu insolvenční správkyně, které činí (včetně 21% daně z přidané hodnoty) 2.561.625,10 Kč.
[12] Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů a odměny insolvenční správkyně tak činí 103.290.651,90 Kč.
[13] Insolvenční soud v souladu s návrhem insolvenční správkyně dále odečetl (podle ustanovení §157 odst. 1 insolvenčního zákona) od výtěžku zpeněžení polovinu odměny a hotových výdajů uhrazených znalci za znalecký posudek ze dne 2. července 2010. Vzhledem k tomu, že odvolatel netvrdí, že by tuto částku již uhradil (což neplyne ani ze spisu), odečetl odvolací soud od částky 103.290.651,90 Kč dále částku 504.000 Kč představující polovinu odměny a hotových výdajů znalce za znalecký posudek.
[14] Zajištěnému věřiteli tak náleží čistý výtěžek zpeněžení ve výši 102.786.651,90 Kč.
[15] Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání věřitel LA TORTURA s. r. o. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda na odečet nákladů na provoz podniku dlužníka, který tvoří zajištění, od výtěžku zpeněžení zajištění lze aplikovat ustanovení §298 insolvenčního zákona.
[16] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně:
[17] Při hlubší analýze systematiky insolvenčního zákona nemůže obstát řešení zvolené odvolacím soudem. V jádru jde o to, kdo a jak by měl nést náklady provozu podniku, který tvoří předmět zajištění ve prospěch jediného zajištěného věřitele. Při hledání odpovědi na tuto otázku lze vyjít z judikatury k zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), která se mimo jiné nabývala otázkou, komu v rámci konkursu náleží užitky ze zastavené věci (typicky nájemné ze zastavené nemovitosti). V této judikatuře se vychází z toho, že je-li součástí podstaty plodonosná věc, která se v ní skutečně rozmnoží o nějaké plody (lhostejno, zda jde o fructus naturales nebo fructus civiles), pak má zajištěný věřitel právo na uspokojení pohledávky jak z výtěžku zpeněžení plodonosné věci tak z objevivších se plodů [„rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 540/2010, uveřejněné pod číslem 34/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ].
[18] Při převodu této judikatury na zástavu podniku nemůže být sporu o tom, že podnik je plodonosná věc. Přinese-li tedy jeho provozování nějaké užitky (plody), měly by připadnout zajištěnému věřiteli. Zároveň je třeba mít na paměti, že provozování podniku není beznákladové. V principu každé provozováni podniku, který má být provozován a má tak vytvářet alespoň potenciál užitku, vytváří náklady. Tyto náklady musí být hrazeny, jinak žádoucí provoz podniku dříve či později skončí. Přitom zpravidla nejde o náklady v řádu promilí nebo jednotek procent „hrubého užitku“; často jde o desítky procent „hrubého užitku“. Správnost této obecné zkušenosti dokládá např. nastavení tzv. výdajových paušálů v §7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (v rozmezí 30 % až 80 %). Odtud přirozeně vyplývá, že zajištěný věřitel by měl mít právo až na inkaso „čistého užitku“ provozu podniku, sníženého o náklady na jeho dosažení. Jiné řešení není představitelné, a to vzhledem k insolvenčním právem stanovenému pořadí uspokojování nároků ze zajištění. Podle ustanovení §305 odst. 2 insolvenčního zákona je toto pořadí následující:
i. náklady správy,
ii. náklady zpeněžení,
iii. nárok zajištěného věřitele na výtěžek zpeněžení,
iv. „zapodstatové“ pohledávky a pohledávky jim postavené na roveň,
v. nezajištěné pohledávky.
[19] Z výše uvedeného pořadí vyplývá, že kdyby zajištěný věřitel měl právo na užitky provozu podniku, aniž by nesl náklady jeho provozu, věřitelé „zapodstatových“ pohledávek (typicky zaměstnanci) by v mnoha případech fakticky byli odsouzeni k nuceným pracím. Není tedy možné, aby věřitel „zajištěný podnikem“ inkasoval „hrubý výtěžek“ provozu podniku a náklady tohoto provozu přenechal těm, kteří stojí v pomyslné frontě za ním. Šlo by o v pravdě učebnicové popření základní insolvenční zásady, že žádný z účastníků Insolvenčního řízení nesmí být nespravedlivě poškozen, respektive, že nesmí být nedovoleně zvýhodněn.
[20] Z obecné analýzy popsané výše vyplývá, že věřitel zajištěný zástavou podniku musí „nějak“ nést náklady provozu podniku. Základem správného výkladu (v konfrontaci s pravidlem vyjádřeným v §298 insolvenčního zákona) je zřejmě myšlenka odborného poradce insolvenční správkyně (D Advisory Partners s. r. o.), který v materiálu pro insolvenční správkyni konstatoval, že ustanovení §298 insolvenčního zákona vůbec nepočítá s provozováním podniku. Provozování podniku tak dle dovolatele není (v intencích §298 insolvenčního zákona) ani jeho zpeněžováním, ani jeho správou a odečitatelné náklady provozu podniku nejsou omezeny žádným z limitů nastavených v §298 insolvenčního zákona. Jiný výklad by činil úpravu obsaženou v ustanovení §298 insolvenčního zákona protiústavní.
[21] Zajištěný věřitel ve vyjádření (z 27. ledna 2014) navrhuje dovolání odmítnout pro nedostatek aktivní legitimace dovolatele, případně zamítnout, jelikož napadené rozhodnutí je správné.
[22] Zajištěný věřitel především namítá, že dovolatel se neúčastnil předchozích fází řízení a nebyl účastníkem odvolacího řízení, takže nevidí žádný právní základ pro napadení rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelem (maje tento postup spíše za obstrukci).
[23] K dovolací argumentaci pak zajištěný věřitel poukazuje na to, že v předmětné věci šlo o vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí, nikoli podniku, a myšlenku, že jednotlivé části majetku (vydělené z podniku) měly být zpeněžovány jako podnik a že by jim jako takovým měly být přiřazovány náklady provozu podniku, má za absurdní. Stejně absurdní je podle zajištěného věřitele myšlenka, že k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka lze přiřadit jakési abstraktní nepřímé náklady tzv. provozování podniku; právě u spravovaných nemovitostí lze jakékoli nesouvisející náklady lehce vyloučit.
[24] Dovolatel v dovolání využívá chybnou ideu bývalých insolvenčních správců dlužníka J. S. (dále jen „J. S.“) a K., že pouhou správu jednotlivých částí majetku dlužníka, které negenerují žádné cash flow, a které jsou pouze zakonzervovány a připravovány ke zpeněžení, lze považovat za provoz podniku. S přihlédnutím ke zprávám podávaným v průběhu řízení zajištěný věřitel dovozuje, že byl-li provozován podnik, dělo se tak pouze u části podniku „Měřenky“. Správa ostatního majetku (včetně předmětných nemovitostí) nebyla provozováním podniku. Jelikož nešlo o zpeněžení podniku, neuplatní se úvaha dovolatel o nemožnosti aplikace §298 insolvenčního zákona. K tíži zajištěného věřitele pak nelze odečíst jakékoli náklady vygenerované bez jeho souhlasu.
[25] V replice k vyjádření zajištěného věřitele z 24. března 2014 (dále jen „replika č. 1“) dovolatel především oponuje [ a to i na základě povahy rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli popsané v „rozhodnutí“ (jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. „29 NSČR 30/2011“ (správně 29 NSČR 30/2010), uveřejněném pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2011“) ] názoru, že by nebyl účastníkem řízení, nebo, že by o svá práva přišel tím, že je nevykonával.
[26] K námitce zajištěného věřitele , že provozována byla pouze část podniku „Měřenky“, poukazuje dovolatel na to, že i podle návrhu insolvenční správkyně na vydání výtěžku zpeněžení byl závod Jeseník v provozu až do dubna 2010, přičemž výdaje na správu majetku dosáhly částky cca 2,8 miliónu Kč (a tyto položky tedy představují náklady provozu podniku). Napadené usnesení tedy je závislé na vyřešení dovolatelem položené otázky. Dále dovolatel uvádí, že náklady provozu podniku schvaluje věřitelský výbor (§58 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona), nikoli zajištěný věřitel (jehož nesouhlas je tu bezcenný). Dále dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že náklady provozu podniku nese „ majetková podstata“, respektive přihlášení věřitelé (nikoli „zapodstatoví“), konkrétně ti, kteří mohou mít prospěch z provozu podniku, přičemž mohou nastat tyto situace:
1/ Není-li zde zajištěných věřitelů, nesou tyto náklady všichni věřitelé rovným dílem.
2/ Jeden zajištěný věřitel (na části majetkové podstaty) ponese náklady provozu podniku buď v rozsahu odpovídajícím míře hodnoty jeho zajištění k hodnotě celé majetkové podstaty, zjištěné znalecky či jinak v souladu s insolvenčním zákonem, anebo (je-li zajištěná pohledávka nižší než hodnota zajištění) v rozsahu odpovídajícím míře výše zajištěné pohledávky k hodnotě celé majetkové podstaty.
3/ U dvou zajištěných věřitelů s různým pořadím k téže části majetkové podstaty bude mechanismus stejný jako ad 2/. Zajištěný věřitel s druhým pořadím ponese náklady provozu podniku buď v rozsahu odpovídajícím míře hodnoty zajištění – po odečtení výše zajištěné pohledávky zajištěného věřitele prvního v pořadí – k hodnotě celé majetkové podstaty, zjištěné znalecky či jinak v souladu s insolvenčním zákonem, anebo (je-li zajištěná pohledávka nižší než „zbytková hodnota“ zajištění) v rozsahu odpovídajícím míře výše zajištěné pohledávky k hodnotě celé majetkové podstaty.
4/ Jeden zajištěný věřitel k celému podniku bude mít možnost prospěchu z provozu podniku v obou formách; jako jediný si bude moci „sáhnout“ na eventuální čistý výtěžek provozu podniku a v důsledku provozu podniku se mohla zvýšit hodnota provozovaného podniku. Prodejní cena celého podniku anebo jakékoliv její části mohla být vyšší. Takový zajištěný věřitel tak ponese veškeré náklady provozu podniku (a to až do výše svého příjmu z výtěžku zpeněžení.) Jedinou výjimkou z tohoto pravidla bude situace, kdy pohledávka zajištěná podnikem bude nižší než hodnota podniku dle ocenění podstaty. V takovém případě část těchto nákladů ponesou i nezajištění věřitelé v poměru odpovídajícím výši jejich pohledávky k hodnotě podniku dle ocenění.
5/ Půjde-li o jednoho zajištěného věřitele s prvním pořadím k části majetkové podstaty a o druhého zajištěného věřitele s druhým pořadím k celému podniku, měli by nést oba náklady provozu podniku v poměru odpovídajícím hodnotám jejich zajištění (nebo výši jejich pohledávek, jsou-li nižší než hodnoty zajištění) s tím, že pro účely výpočtu poměru by se hodnota zastaveného podniku (nebo výše pohledávky zajištěné podnikem) zvýšila o čistý výtěžek provozu podniku.
[27] Prodej jednotlivých hodnot (zastaveného) podniku v rámci zpeněžování majetkové podstaty je pak aktem (postupného) zpeněžování podniku, a tudíž při rozvrhu výtěžku zpeněžení takové věci je možné a dokonce nutné zohlednit náklady provozu podniku. Toto zohlednění by mělo proběhnout tak, že náklady provozu podniku, které se dají přiřadit konkrétnímu souboru majetku, se zohlední při rozvrhu výtěžku zpeněžení tohoto majetku. Náklady, které se takto alokovat nedají, se zohlední při každém rozvrhu, a to procentem odpovídajícím poměru mezi hodnotou majetku (dle znaleckého posouzení), kterého se týká rozvrh a hodnotou (dle znaleckého posouzení) celé majetkové podstaty. Tvrzení zajištěného věřitele, že prodej libovolné části zastaveného podniku nelze podřadit pod zpeněžení zastaveného podniku, není správné.
[28] Ve vyjádření z 18. dubna 2014 (dále jen „vyjádření č. 2“) [ reagujícím na repliku č. 1 ] setrvává zajištěný věřitel na názoru o nedostatku aktivní věcné legitimace dovolatele a na tom, že zpeněžení nemovitostí není zpeněžením podniku. Zajištěný věřitel nesouhlasí s názorem, že náklady provozu podniku schvaluje věřitelský výbor, aniž by do tohoto procesu mohl zasáhnout zajištěný věřitel; k tomu poukazuje na ustanovení §230 odst. 2 insolvenčního zákona. Nadto poukazuje na to, že v dané věci věřitelský výbor neprojednával ani neschválil žádné náklady provozu podniku, stejně jako insolvenční soud v době, kdy plnil funkci věřitelského výboru.
[29] K argumentu, že náklady spojené s provozem podniku má hradit ten, kdo má z provozu prospěch, upozorňuje zajištěný věřitel, že z provozu podniku mají obvykle prospěch ti, jejichž pohledávky související s provozem jsou průběžně hrazeny, přičemž argumentace dovolatele vyznívá (nesprávně) v tom duchu, že zajištěný věřitel figuruje v insolvenčním řízení proto, aby platil jakékoli vzniklé náklady, k nimž nemá právo se vyjádřit, natož je schvalovat.
[30] Podáním z 27. června 2014 ( dále jen „ podání J. S.“) se k věci vyjádřil bývalý insolvenční správce dlužníka J. S., a to tak, že byl provozován celý podnik dlužníka. K právnímu režimu zastaveného podniku odkázal J. S. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3757/2009 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011 ) a sp. zn. 29 Cdo 4749/2010 [jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, uveřejněný ve zvláštním čísle časopisu Soudní judikatura I., ročník 2012 (Judikatura konkursní a insolvenční), pod číslem 12] uváděje, že z povahy podniku plyne, že jde o věc, uvnitř které neustále dochází ke změnám ve vnitřní skladbě jednotlivých složek podniku, jednotlivé majetkové hodnoty vznikají, jsou spotřebovávány nebo je s nimi jinak nakládáno, což pramení přímo z povahy této zástavy. Změny v majetkové skladbě podniku v průběhu tohoto provozu (včetně výdajů a nákladů) jsou proto změnami uvnitř věci hromadné, a nelze je považovat za náklady spojené se zpeněžením a správou majetku, na které by bylo možno aplikovat procentuální limity ve smyslu §298 odst. 3 insolvenčního zákona. K tomu dále poukazuje na to, že běžný provoz dlužníkova podniku pokračoval i v průběhu reorganizace, kde byla aplikace §298 insolvenčního zákona vyloučena.
[31] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná především ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013.
[32] Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězenou. K tomu Nejvyšší soud již na tomto místě uvádí, že nemá pochyb o tom, že přihlášený věřitel (jímž dovolatel je) je účastníkem insolvenčního řízení (§14 odst. 1 insolvenčního zákona) a jako takový je osobou legitimovanou k podání dovolání proti rozhodnutí, jímž má být vydán výtěžek zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli (věřiteli s právem přednosti před dovolatelem).
[33] Nejvyšší soud se následně – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[33] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[34] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§261 (insolvenčního zákona)
(1) Prohlášením konkursu nekončí provoz dlužníkova podniku, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.
(2) Provoz dlužníkova podniku skončí
a/ prodejem podniku jednou smlouvou v rámci zpeněžení majetkové podstaty,
b/ rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným na návrh insolvenčního správce po vyjádření věřitelského výboru, byl-li již zvolen nebo jmenován; rozhodnutí se doručuje insolvenčnímu správci, dlužníku a věřitelskému výboru a zveřejňuje se vyhláškou; odvolání proti němu není přípustné.
Nakládání s výtěžkem zpeněžení
§296 (insolvenčního zákona)
(1) Pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, jakož i náklady, které souvisí se správou majetkové podstaty, se hradí z výtěžku zpeněžení.
(2) Po ukončení provozu dlužníkova podniku nesmí být výtěžek zpeněžení použit k podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti ani se souhlasem věřitelského výboru. To nebrání tomu, aby s tímto výtěžkem bylo naloženo tak, že se zhodnotí o úroky nebo jiné přírůstky.
§298 (insolvenčního zákona)
(1) Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna.
(2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli.
(3) Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu.
(4) Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle §157 odst. 1, se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti.
(5) Pro zpeněžení podle §293 se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle §230 odst. 3.
[35] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
[36] Komentářová literatura a rozhodovací praxe soudů shodně chápou věc hromadnou jako soubor jinak samostatných věcí, jejichž spojení a vnitřní vazby sledují společný účel, takže tvoří určitý hospodářský celek a v právním styku tvoří jediný předmět občanskoprávních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jediným celkem (srov. např. Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. str. 346, obdobně Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1–459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 582). V rozsudcích ze dne 28. června 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014, a ze dne 20. února 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2015, Nejvyšší soud vysvětlil, že věc hromadná je zvláštním předmětem právních vztahů, odlišným od věci v právním smyslu a založeným na fikci, v jejímž důsledku se na určitý kvalifikovaný soubor věcí v právním smyslu nahlíží tak, jako by šlo o jednu věc; účelem této právní konstrukce je zjednodušení právního styku, zejména usnadnění právních dispozic se soubory (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 32 Cdo 5095/2015, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 13. června 2018, schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
[37] To, co platí obecně pro věc hromadnou, platí beze zbytku též pro podnik (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, sp. zn. 32 Cdo 3941/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. 32 Cdo 5059/2016, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5095/2015).
[38] Předmětem smlouvy o prodeji podniku tedy nejsou jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit, nýbrž je jím podnik jako věc hromadná, jako soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, na který se nahlíží jako na jednu jedinou věc v právním smyslu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5095/2015).
[39] Podnik jako věc hromadná má ze své podstaty dynamický charakter; jeho skladba i hodnota se v důsledku provozu v čase nutně mění, aniž by to mělo samo o sobě za následek, že již nejde o týž podnik. Tuto povahu podniku zjevně reflektuje ustanovení §482 věty druhé obch. zák., které pamatuje na snížení či zvýšení hodnoty podniku již v době mezi uzavřením smlouvy a její účinností, měla-li nabýt účinnosti k pozdějšímu datu. Též komentářová literatura akcentuje, že podnik neztrácí svou identitu běžným zhodnocováním či znehodnocováním (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5095/2015).
[40] Smysl rozhodnutí konkursního soudu o ukončení provozování úpadcova podniku [§18a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)] tkví v tom, reagovat na zjištění, že další provozování podniku je nebo se zřetelem k očekávaným obchodním příležitostem s největší pravděpodobností bude (se zřetelem ke stavu úpadcova podniku, k nasmlouvaným kontraktům, ke konkurenceschopnosti nabízeného produktu a k dalším faktorům ovlivňujícím stav nabídky a poptávky na trhu, do nějž úpadce s produkty vyráběnými v jeho podniku vstupoval) ztrátové. Jde tedy o krok odůvodněný potřebou odvrátit újmu hrozící (ke škodě konkursních věřitelů) na majetku konkursní podstaty. O ukončení provozování úpadcova podniku soud může rozhodnout i bez návrhu (má-li podle stavu konkursního řízení a skutečností, které vyšly najevo v jeho průběhu, sám dostatek poznatků o ekonomické nevýhodnosti dalšího provozování podniku), v souladu s logikou věci se tak však děje především na návrh správce konkursní podstaty, na kterého prohlášením konkursu přešlo oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty. Konkursní podstatu je správce povinen řádně udržovat a spravovat a ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 ZKV nese vlastní majetkovou odpovědnost za škodu způsobenou tím, že tyto povinnosti nevykonává řádně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 160, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 1712/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2012, pod číslem 40).
[41] Jediným smyslem procesu zpeněžování majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce je dosáhnout v konečném důsledku částky, jež bude následným rozvrhem určena k poměrnému uspokojení pohledávek úpadcových věřitelů. V tomto rámci je pojmovým znakem úpravy umožňující za trvání konkursu další provozování úpadcova podniku nutně její dočasnost (není-li konkurs ukončen nuceným vyrovnáním, pak v určité fázi konkursního řízení musí být majetek tvořený úpadcovým podnikem vždy zpeněžen (lhostejno, zda při zachování provozu úpadcova podniku nebo po jeho ukončení) [usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1712/2008].
[42] Smysl dalšího provozování úpadcova podniku nebo jeho části je dvojí. Především může jít o to, že v rukou správce konkursní podstaty (po přijetí nezbytných opatření) lze (bez zátěže dané „starými dluhy“, předurčenými k částečnému uspokojení až v rozvrhu) dalším provozováním úpadcova podniku vytvářet zisk, prostřednictvím kterého je možné v konečném důsledku zajistit vyšší míru uspokojení pohledávek konkursních věřitelů. Tam, kde je další provozování úpadcova podniku i za trvání konkursu ztrátové nebo se náklady vynaložené na další provozování úpadcova podniku (jen) rovnají příjmům takovým provozem dosaženým (tedy tam, kde další provozování úpadcova podniku není ziskové), je lze ospravedlnit (a to zpravidla jen po omezenou dobu, nezbytně nutnou k přípravě zpeněžení podniku nebo jeho části jedinou smlouvou) potřebou zachování hodnoty podniku pro účely zpeněžení. Taková možnost se nabízí jen tam, kde lze důvodně očekávat, že zpeněžení úpadcova podniku nebo jeho části „za chodu“ (zpravidla postupem podle §27a ZKV) zajistí vyšší míru uspokojení konkursních věřitelů, která vykompenzuje případné ztráty, jež s sebou pokračování dalšího provozování úpadcova podniku může nést (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1712/2008).
[43] Reorganizace jako sanační způsob řešení dlužníkova úpadku spočívá většinou v tom, že dlužník jako osoba s plným dispozičním oprávněním vyvine činnost k „přežití“ podniku podle reorganizačního plánu, který má být základem jak pro řešení dlužníkova úpadku, tak pro další fungování dlužníka v průběhu plnění reorganizačního plánu. V reorganizačním plánu tak může jeho předkladatel upravit jakýkoliv způsob uspokojování pohledávek věřitelů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[44] Dále Nejvyšší soud uvádí, že limity nastavené úpravou obsaženou v §298 insolvenčního zákona pro správu předmětu zajištění platí [vzhledem k umístění příslušné úpravy v části druhé insolvenčního zákona (Způsoby řešení úpadku), hlavě první (Konkurs)] právě při správě předmětu zajištění v „likvidačním“ (tedy v konkursním) režimu řešení úpadku dlužníka nebo při správě předmětu zajištění, který má být zpeněžen při sanačním řešení úpadku dlužníka oddlužením (srov. ustanovení §408 odst. 1 a ustanovení §409 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013). Při řešení úpadku dlužníka reorganizací se správa předmětu zajištění řídí účelem navrhované reorganizace (§324 odst. 1 insolvenčního zákona) a práva a povinnosti věřitelů v reorganizaci (včetně věřitelů zajištěných) následně upravuje reorganizační plán (§338 insolvenčního zákona) [usnesení Nejvyššíh o soudu ze dne 31. října 2018, sen. zn. 29 NSČR 186/2016].
[45] Není-li zde z doby před zahájením insolvenčního řízení na majetek zástavního dlužníka jiná dohoda mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, pak nájemné získané pronájmem věci zastavené zástavní smlouvou uzavřenou podle ustanovení §152 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, za dobu od vzniku zástavního práva do zpeněžení zástavy nenáleží zástavnímu věřiteli a za dobu, po kterou probíhá insolvenční řízení na majetek zástavního dlužníka, není ani součástí výtěžku zpeněžení zástavy, jenž by v konkursu vedeném podle insolvenčního zákona měl být vydán zástavnímu věřiteli (zajištěnému věřiteli) postupem podle §298 insolvenčního zákona [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 31/2013, uveřejněné pod číslem 95/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( dále jen „ R 95/2015“)]
[46] Ve výše uvedeném judikatorním a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené právní otázce následující závěry:
[47] Z obsahu insolvenčního spisu především vyplývá, že:
1/ K přeměně reorganizace dlužníka v konkurs došlo usnesením insolvenčního soudu ze dne 20. května 2011, č. j. KSBR 39 INS 398/2010-B-631, které nabylo právní moci 10. června 2011.
2/ Usnesením ze dne 3. února 2012, č. j. KSBR 39 INS 398/2010-B-900, udělil insolvenční soud insolvenční správkyni souhlas se zpeněžením části dlužníkova podniku „Měřenky“ za podmínek v usnesení uvedených.
[48] V rovině právní Nejvyšší soud především neshledává přiléhavou dovolatelovu obecnou úvahu, že zajištěný věřitel má právo na uspokojení zajištěné pohledávky jak z výtěžku zpeněžení plodonosné věci tak z objevivších se plodů (odstavec [17]). Z R 95/2015 (jak citováno v odstavci [45]) se naopak podává, že bez dohody zajištěného věřitele se zástavním dlužníkem nenáleží zajištěnému věřiteli právo na uspokojení zajištěné pohledávky z plodů (užitků) předmětu zajištění.
[49] Dovolateli lze nicméně dát za pravdu v tom, že náklady vynakládané na provoz dlužníkova podniku (coby předmětu zajištění) nepatří zásadně k nákladům, jež by podléhaly limitům nastaveným v §298 odst. 3 insolvenčního zákona; nejde ani o náklady spojené se zpeněžením podniku, ani o prosté náklady spojené s jeho správou. Tam, kde se dalším provozováním dlužníkova podniku vytváří zisk, prostřednictvím kterého je možné v konečném důsledku zajistit vyšší míru uspokojení pohledávek insolvenčních věřitelů, se náklady vynaložené na další provozování dlužníkova podniku hradí z příjmů takovým provozem dosažených. Tam, kde se náklady vynaložené na další provozování dlužníkova podniku (jen) rovnají příjmům takovým provozem dosaženým (tedy tam, kde další provozování dlužníkova podniku není ziskové), se náklady vynaložené na další provozování dlužníkova podniku rovněž hradí z příjmů takovým provozem dosažených. V žádném z těchto případů není pro takové náklady namístě aplikace limitů nastavených v §298 odst. 3 insolvenčního zákona. Naopak v těch případech, v nichž je dlužníkův podnik udržován v chodu jen proto, aby zůstala zachována jeho hodnota pro účely zpeněžení (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1712/2008), by očekávaná ztráta (rozdíl mezi příjmy a výdaji plynoucí z provozu dlužníkova podniku) měla podléhat limitům plynoucím z §298 odst. 3 insolvenčního zákona (v souladu s účelem tohoto ustanovení).
[50] Z usnesení Nejvyššíh o soudu sen. zn. 29 NSČR 186/2016 (jak citováno v odstavci [43] ) rovněž plyne, že limity nastavené v §298 odst. 3 insolvenčního zákona se neuplatní ohledně správy předmětu zajištění v reorganizaci, kde se správa předmětu zajištění řídí účelem navrhované reorganizace (§324 odst. 1 insolvenčního zákona).
[51] Je-li předmětem zajištění podnik (jako v této věci), ale majetek náležející k podniku (např. nemovitosti) je zčásti zpeněžen samostatnými smlouvami, prosadí se závěry formulované v předchozích odstavcích tak, že z celkových nákladů na správu podniku coby předmětu zajištění se vypočte část nákladů připadající na zpeněžení některé z dílčích složek podniku (např. nemovitostí) podle poměru, v jakém se samostatně zpeněžované dílčí složky podniku (např. nemovitosti) nacházejí k celkové hodnotě podniku ke dni zpeněžení.
[52] Z napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud se věcí v daném směru nezabýval (z napadeného rozhodnutí se nepodává, že by pracovalo s hodnotami navázanými na správu podniku jako celku a z nich pak generovalo částky týkající se zpeněžovaných nemovitostí), ačkoli v době vydání usnesení insolvenčního soudu nebyl způsobem uvedeným v §261 insolvenčního zákona ukončen provoz dlužníkova podniku (což v každém případě platilo pro část dlužníkova podniku „Měřenky“). Z napadeného rozhodnutí se rovněž nepodává, zda a v jakém režimu byly do limitů nastavených v §298 odst. 3 insolvenčního zákona promítnuty náklady spojené se správou dlužníkova podniku za trvání reorganizace (kdy se režim posledně označeného ustanovení neuplatňuje). Potud je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž i nesprávné.
[53] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu