ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5059.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5059/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně A.G. Service s. r. o. , se sídlem v Chotěšově 167, 411 21 Vrbičany, identifikační číslo osoby 47282550, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, proti žalované KÁMEN Zbraslav, a. s. , se sídlem v Praze 5, Zbraslav, Žitavského 1178, PSČ 156 00, identifikační číslo osoby 01820460, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 92/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2015, č. j. 14 Co 312/2014-240, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, č. j. 10 C 92/2012-124, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. ½ k pozemkům parc. č. 395/3, 395/4, 395/6, 407, 408, 409, 413, 416, 418/1, 418/2, 449/1, 449/2, 449/3, 449/4, 456, 461/1, 461/2, 461/3, 462, 468/1, 470, 472, 475/2, 475/3, 712/2 a 712/5, zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Litoměřice, na LV č. 251 pro obec V., katastrální území D. (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (první výrok), ve výroku pod bodem II jej změnil co do výše přiznané náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku napadla žalobkyně včasným dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda na ni byly převedeny předmětné nemovitosti, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3813/2008 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ). V tom jí však přisvědčit nelze.
V rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3813/2008 Nejvyšší soud řešil otázku vymezení předmětu převodu majetku státu v rámci privatizace na jiném skutkovém a právním terénu. V tam souzené věci šlo o pozemky, které sice nebyly pojaty do výčtu obsaženého v privatizačním projektu, rozhodnutím zakladatele však byla na Fond národního majetku (dále jen „FNM“) převedena celá část státního podniku, včetně sporných pozemků, neboť ty tímto rozhodnutím z části podniku vyčleněny nebyly, a tuto část státního podniku, tedy včetně sporných pozemků, pak FNM jako zakladatel vložil do základního kapitálu žalující obchodní společnosti. Vzhledem k době, v níž došlo k privatizaci, Nejvyšší soud aplikoval zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění novely provedené s účinností od 13. 8. 1993 zákonem č. 210/1993 Sb., z něhož pak dovodil, že pro určení privatizovaného majetku je rozhodující jeho vymezení v rozhodnutí o privatizaci podle §11 odst. 1 tohoto zákona a v kupní smlouvě, popřípadě v zakladatelské listině subjektu, do jehož základního kapitálu měl být privatizovaný majetek vložen, a nikoliv v samotném privatizačním projektu, který je pouze podkladem pro privatizační proces. Na základě toho pak uzavřel, že v procesu privatizace došlo k převodu sporných pozemků spolu s podnikem, jehož součástí byly, byť tyto pozemky nebyly uvedeny v soupisu nemovitého majetku v příloze privatizačního projektu (srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3941/2016).
V posuzované věci jde o situaci kvalitativně jinou – předmět převodu nebyl ve smlouvě o prodeji podniku uzavřené dne 15. 1. 1995 vymezen prostě jen jako podnik– K. D., státní podnik; v článku III písm. a) smlouvy se výslovně uvádí, že předmětem smlouvy je převod vlastnického práva k movitému a nemovitému majetku, převod jiných práv a majetkových hodnot, jež sloužily k provozování státního podniku, přičemž soupis nemovitého majetku tvoří přílohu č. 1 této smlouvy. Příloha č. l pak obsahuje soupis nemovitostí, mezi nimiž předmětné nemovitosti nejsou.
Názor odvolacího soudu, podle něhož jsou-li součástí podniku převáděného v rámci privatizace nemovitosti, musí být ve smlouvě výslovně uvedeny (míněno jako předpoklad převodu vlastnického práva k nim), skutečně správný není, což je nakonec patrno již ze shora citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3813/2008. Zejména však jestliže Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 759/2001, že zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušený ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), při úpravě smlouvy o prodeji podniku v §476 a násl. nepodmiňuje platnost závazku prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo jmenovitým uvedením věcí (ve sporu šlo o nemovitosti), jež slouží k provozování podniku, posuzoval smlouvu o prodeji podniku uzavřenou právě v rámci privatizace. Toto nesprávné posouzení se však ve výsledku řízení neprojevilo, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí. V souzené věci měl taxativní výčet pozemků převáděných v rámci prodeje podniku, obsažený ve smlouvě, právě ten význam, že jím byly vymezeny (negativním způsobem) ty pozemky, které původně k podniku náležely, pro účely jeho prodeje v rámci privatizace byly však z něho vyňaty (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5070/2015, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2567/2016). Šlo tedy o situaci, v níž se nesprávnost právního názoru odvolacího soudu neprojevila.
Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1239/2006, že rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci, byť vydané vládou České republiky, nezakládá závazkový právní vztah; k tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, ať již kupní smlouvou či vkladem do akciové společnosti. Privatizační projekt představuje přípravnou fázi v procesu privatizace, teprve na jeho základě se privatizace realizuje právně závaznými formami, mimo jiné kupní smlouvou. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v již citovaném usnesení sp. zn. 32 Cdo 5070/2015 a dále např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010, v němž zdůraznil, že schválený privatizační projekt není právním důvodem nabytí privatizovaného majetku; způsob prodeje privatizovaného majetku určuje §14 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a jsou jimi smlouva nebo veřejná dražba a těmito způsoby dochází k převodu privatizovaného majetku na nabyvatele. Uplatní se přitom též judikatorní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze však jím projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat [srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1997, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, či rozsudek ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 1627]. Jde-li pak o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí obsah projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán (srov. např. rozsudek ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/1999, uveřejněný v Souboru pod číslem C 196, rozsudek ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, uveřejněný tamtéž pod číslem C 6237, a rozsudek ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011).
Ústavní soud pak ve shora citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 2567/2016 vydaném v obdobné věci neshledal citované závěry Nejvyššího soudu ústavně nekonformními. Zdůraznil, že obecné soudy jsou vázány zákonem a při určení vlastnického práva nemohou přehlížet zákonem stanovené podmínky pro jeho vznik.
Jestliže dovolatelka pod bodem 10 a částečně též pod bodem 9 dovolání prosazuje takový výklad předmětné smlouvy o prodeji podniku, podle něhož je předmět prodeje co do nemovitostí vymezen též odkazem na privatizační projekt, obsaženým v článku II smlouvy, a úmyslem stran byl převod podniku, jak byl vymezen v privatizačním projektu, v rozhodnutí o privatizaci a v rozhodnutí zakladatele o převodu privatizovaného majetku na FNM, totiž majetek státního podniku ke dni 11. 3. 1993, kdy bylo rozhodnuto o jeho privatizaci, vymezuje tím dovolací důvod, nikoliv však zároveň předpoklad přípustnosti dovolání, a otázka správnosti výkladu smlouvy tak není otevřena dovolacímu přezkumu.
Samotná skutečnost, že ze souboru pozemků, k nimž měl státní podnik právo hospodaření a které tedy byly součástí podniku jako věci hromadné, byly v procesu privatizace určité pozemky vyňaty (k povaze jednotlivých věcí v právním smyslu, tvořících věc hromadnou, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014), pak neumožňuje učinit závěr, že předmětem převodu majetku státu na jinou osobu poté již nebyl podnik ve smyslu §5 obch. zák., nýbrž jen majetkové hodnoty samy o sobě (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. již citované usnesení sp. zn. 32 Cdo 5070/2015, rozsudek ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2015, a usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3941/2016). Ke strategickému významu předmětných nemovitostí pro provoz podniku, jímž argumentuje dovolatelka, není podklad ve skutkovém stavu věci zjištěném v řízení před soudy nižších stupňů. V dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 je dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod. Tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Závěrem je třeba zdůraznit, že shora uvedená argumentace má věcný význam jen ve vztahu k pozemku parc. č. 449/2. Stran ostatních sporných pozemků je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou důvodech, z nichž každý obstojí sám o sobě, a ve vztahu ke druhému z těchto důvodů (že příklepem v řádně provedené veřejné dražbě přešlo vlastnictví na právní předchůdkyni žalované originárně, bez zřetele na to, jaké byly právní vztahy k těmto pozemkům před udělením příklepu) dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu nezpochybňuje; ve vztahu k němu neoznačuje předpoklad přípustnosti dovolání a nevymezuje dovolací důvod. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek (závěrů odvolacího soudu) za tohoto stavu správnost rozhodnutí ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 tamtéž, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1237/2014, ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013, a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
K tvrzení dovolatelky, že pozemek parc. č. 449/2 byl uveden v aktualizovaném privatizačním projektu, pak lze obiter dictum upozornit na skutečnost, že ve výpisu z katastru nemovitostí, z listu vlastnictví č. 27, který je součástí aktualizovaného privatizačního projektu, je uveden pozemek parc. č. 449 s poznámkou *„nedořešený právní vztah“.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 4. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu