ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.141.2018.1
KSBR 28 INS 27134/2015
sp. zn. 29 NSČR 141/2018-A-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka RAY-ON a. s. , se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27359760, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 28 INS 27134/2015, o insolvenčním návrhu věřitelů 1) RALT COMPANY s. r. o. , se sídlem v Dobřejovicích, Lipová 181, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 02138816, 2) Glory Daze Associated S. A. , se sídlem 33 Porter Road, P. O. Box 3169, PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 584444, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, 3) LEVAPLECK LTD. , se sídlem v Londýně, 85 Great Portland Street, First Floor, W1W 7LT, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 9212937, zastoupeného Mgr. Michalem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Krkonošská 1512/11, PSČ 120 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Janem Vančurou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Salmovská 1534/11, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2018, č. j. KSBR 28 INS 27134/2015, 1 VSOL 122/2017-A-161, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 10. června 2016, č. j. KSBR 28 INS 27134/2015-A-87, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitelů RALT COMPANY s. r. o. (dále jen „první insolvenční navrhovatel“), Glory Daze Associated S. A. (dále jen „druhý insolvenční navrhovatel“) a LEVAPLECK LTD. (dále jen „třetí insolvenční navrhovatel“) tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka RAY-ON a. s. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku), insolvenčním správcem ustanovil společnost Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. (bod III. výroku) a zamítl návrh třetího insolvenčního navrhovatele na povolení reorganizace dlužníka (bod XV. výroku).
K odvolání dlužníka a prvního a třetího insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodech I., II., III. a XV. výroku rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok), odmítl odvolání prvního insolvenčního navrhovatele proti bodům I., II. a XV. výroku (druhý výrok) a odmítl odvolání dlužníka proti bodu XV. výroku (třetí výrok).
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud v napadených výrocích zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Jako dovolacím soudem neřešenou předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu jednak otázku pojetí koncernu ve smyslu ustanovení §79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále jen „z. o. k.“], jednak otázku, jak má soud postupovat, byl-li podán návrh na povolení reorganizace, která není (podle soudu) přípustná.
Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyvozuje dovolatel z toho, že insolvenční soud byl při rozhodování nesprávně obsazen (ve věci nerozhodoval zákonný soudce) a z toho, že při posuzování, zda byly splněny podmínky pro prohlášení konkursu (zejména při řešení námitky nedostatku aktivní legitimace druhého insolvenčního navrhovatele a při řešení pochybností dovolatele o existenci pohledávky) nebyly posouzeny veškeré skutečnosti.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud se většinou dovolatelem předestřených otázek zabýval již v usnesení ze dne 16. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 181/2017, jímž odmítl typově shodné dovolání (založené na obdobné dovolací argumentaci) v jiné insolvenční věci. Závěry v tomto usnesení obsažené lze shrnout následovně:
1/ Otázku pojetí koncernu podle §79 z. o. k. předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu ve spojení s námitkou, že v jeho věci rozhodoval nezákonný soudce; jelikož nešlo (dle dovolatele) o věc koncernově propojenou s věcí vedenou u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 28 INS 25210/2013, neměla být přidělena do soudního oddělení č. 28. Touto argumentací však dovolatel z obsahového hlediska vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen; srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2012, pod číslem 16. Taková „zmatečnostní“ vada však není způsobilým dovolacím důvodem; k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2/ V rovině posouzení, zda lze s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojit (rovnou) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem [§148 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 18. září 2016, pro věc rozhodném s přihlédnutím k době vydání usnesení insolvenčního soudu] pak závěry odvolacího soudu nevybočují z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu; srov. – s přihlédnutím ke změnám, jichž s účinností od 1. ledna 2014 [po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] doznalo ustanovení §316 insolvenčního zákona – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2011“).
K závěrům obsaženým v usnesení sen. zn. 29 NSČR 181/2017 se Nejvyšší soud později přihlásil (při rozhodování o dovoláních v typově shodných dovolacích věcech) v celé řadě dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 97/2018, jakož i usnesení v tomto rozhodnutí označená).
K výše řečenému zbývá dodat, že dovolání nečiní přípustným ani námitka nesprávnosti závěru odvolacího soudu, že o návrhu na povolení reorganizace se v případě nepřípustné reorganizace rozhodovat nemusí. V situaci, kdy insolvenční soud o návrhu na povolení reorganizace rozhodl (tak, že jej zamítl) a odvolací soud toto rozhodnutí (ve výroku) potvrdil, je úvaha odvolacího soudu o nadbytečnosti rozhodování o takovém návrhu činěna jako obiter dictum a napadené rozhodnutí na vyřešení této právní otázky nespočívá. Závěr odvolacího soudu, podle něhož mohla být reorganizace přípustná jen podle §316 odst. 5 insolvenčního zákona, avšak dlužník v určené lhůtě nepředložil věřiteli přijatý reorganizační plán (k tomu srov. již výše citované R 96/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 12/2012), a ani v souladu s §316 odst. 6 insolvenčního zákona nepožádal o prodloužení lhůty pro jeho předložení, dovolatel v dovolání nezpochybňuje.
K výhradám, jež dovolatel uplatňuje (ve vztahu k té části usnesení odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění dlužníkova úpadku) proti závěru, že v řízení byla osvědčena aktivní věcná legitimace druhého insolvenčního navrhovatele (resp. proti způsobu, jakým odvolací soud dospěl k tomuto závěru) lze dále doplnit, že v situaci, kdy dovolatel neotevírá dovolacímu přezkumu jakoukoliv otázku, jež by mohla zvrátit závěr, že je (bez zřetele k tomu, zda insolvenční navrhovatel v projednávané věci doložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku) v úpadku ve formě předlužení (tj. že má více věřitelů, přičemž souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku), jde o námitky, jež objektivně nejsou schopny zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a tudíž o námitky pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné. Jinak řečeno, ani účinné zpochybnění pohledávek druhého insolvenčního navrhovatele by nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o splnění podmínek pro zjištění úpadku dlužníka.
K tomu srov. dále např. důvody R 96/2011, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku).
Konečně ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení, jež otevírá otázku přezkoumatelnosti napadeného usnesení, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu