ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.182.2016.1
KSPH 66 INS 12383/2015
sp. zn. 29 NSČR 182/2016-A-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka PP Hospitals, s. r. o. , se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, Brázdimská 1000, PSČ 250 01, identifikační číslo osoby 26085011, zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, PSČ 100 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 12383/2015, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ MEDIREAL a. s. , se sídlem v Hradci Králové, ČSA 543, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28485793, zastoupeného JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03 a 2/ FUTURE VALUE s. r. o. , se sídlem v Brně, Peroutková 290/5, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27610489, zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2016, č. j. KSPH 67 INS 12383/2015, 4 VSPH 1212/2016-A-143, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 30. května 2016, č. j. KSPH 67 INS 12383/2015-A-121, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl insolvenční návrh, jímž se insolvenční navrhovatelé (MEDIREAL a. s. a FUTURE VALUE s. r. o.) domáhali zjištění úpadku dlužníka (PP Hospitals, s. r. o.) [bod I. výroku], uložil insolvenčním navrhovatelům zaplatit dlužníku společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 217.801 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o poplatkové povinnosti obou insolvenčních navrhovatelů (body III. a IV. výroku).
K odvolání insolvenčních navrhovatelů Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil usnesení insolvenčního soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud − vycházeje z ustanovení §3 odst. 1 a odst. 2 písm. b), d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek − dospěl na rozdíl od insolvenčního soudu k závěru, že dlužník nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti, neboť neosvědčil existenci majetku, z jehož zpeněžení by bylo lze bez obtíží uspokojit v řízení osvědčené pohledávky věřitelů, když jeho obranu založenou zejména na (rozporné) hodnotě jeho nemovitostí a na (pochybné) možnosti jejich bezproblémového zpeněžení shledal nedůvodnou.
Přitom zdůraznil, že insolvenční soud zjistil hodnotu nemovitého majetku dlužníka ve výši 140.000.000 Kč ze znaleckého posudku ze dne 25. ledna 2016, jež dlužník nechal vypracovat znalce Ing. Jiřího Chládka, CSc., který tytéž nemovitosti ocenil posudkem ze dne 5. února 2011 na částku 79.800.000 Kč. Insolvenční navrhovatelé požadovali k objasnění nárůstu hodnoty nemovitostí provedení výslechu znalce a zpracování revizního znaleckého posudku, čemuž insolvenční soud nevyhověl, veden názorem, že „ve fázi sporu o úpadek dlužníka nelze zpravidla v řízení zadávat znalecké posudky nebo provádět výslechy znalců“. Podle odvolacího soudu nemůže takový názor obstát. Vyvstala-li v řízení potřeba objasnit téměř dvojnásobný nárůst hodnoty nemovitostí dlužníka za posledních 5 let, měl insolvenční soud znalce alespoň vyslechnout nebo jej požádat o vysvětlení, případně nechat posudek ze dne 25. ledna 2016 přezkoumat jiným znalcem. Tím, že takto insolvenční soud nepostupoval, zatížil podle odvolacího soudu řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí a skutkový stav věci zjistil nesprávně a neúplně.
Závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 5044/2007, a ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009 [naposledy označené usnesení bylo uveřejněno pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“)], týkající se dokazování sporných skutečností o pohledávce insolvenčního navrhovatele, z nichž insolvenční soud vycházel, pak podle odvolacího soudu nelze aplikovat na zjišťování sporných skutečností týkajících se úpadku dlužníka. Insolvenční soud proto pochybil, když návrhy insolvenčních navrhovatelů na provedení výslechu znalce, příp. na zpracování revizního znaleckého posudku, směřující ke zjištění úpadku dlužníka zamítl a spokojil se pouze se znaleckým posudkem ze dne 25. ledna 2016.
K závěru insolvenčního soudu, podle něhož je dlužník schopen zpeněžením svého majetku bez obtíží uspokojit všechny osvědčené pohledávky věřitelů, pak odvolací soud zdůraznil, že podstatnou část majetku dlužníka tvoří znalcem oceněné nemovitosti, jež jsou smluvně zastaveny ve prospěch Fio banky, a. s. a jež tvoří funkční celek – nemocnici, provozovanou dlužníkem. Je tedy obtížně představitelný prodej, rozdělení či jiné komerční využití nemovitostí, aniž by nedošlo k likvidaci nemocnice jakožto podniku. Vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), a ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, odvolací soud uzavřel, že při zjišťování úpadku dlužníka v projednávané věci „nelze bez dalšího přihlížet k hodnotě těch jeho nemovitostí, jež nelze bez obtíží (a spěšně) realizovat nebo bez nichž se dlužník neobejde při provozu svého podniku (nemocnice), neboť by tím přišel o zdroj svých příjmů a tím i o svoji (tvrzenou) platební schopnost“.
Proto odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, nechť opětovně (po doplnění dokazování) posoudí, zda dlužník vyvrátil domněnku svého úpadku.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěrech, podle kterých:
1/ Povinnost insolvenčního soudu provést (jde-li o insolvenční návrh věřitele) i jiné (než účastníky navržené) důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku (§86 insolvenčního zákona), se samozřejmě pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo (tímto ustanovením se nicméně nenahrazuje povinnost tvrzení, daná procesní aktivitou účastníků insolvenčního řízení, když není povinností insolvenčního soudu pátrat po skutečnostech, které mají /mohou/ být dokazovány) [srov. R 14/2011].
2/ I tam, kde insolvenční soud provádí dokazování (provádí důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku), lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo na základě důkazních návrhů vznesených účastníky insolvenčního řízení, ústí výsledek dokazování v závěr, zda skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje o insolvenčním návrhu věřitele, byly alespoň (jen) osvědčeny (srov. §131 insolvenčního zákona) [srov. opět R 14/2011].
3/ Insolvenční řízení primárně neslouží k prosazování individuálních nároků věřitelů, ale k řešení úpadku či hrozícího úpadku. Věřitelé by měli vymáhání svých pohledávek řešit v nalézacím a následně exekučním řízení, a nikoliv podáváním insolvenčních návrhů. Podá-li insolvenční návrh věřitel a zjištěné (osvědčené) skutečnosti nasvědčují existenci domněnky ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, pak bez ohledu na to, zda jde o věřitele s nevykonatelnou pohledávkou, může dlužník domněnku neschopnosti plnit své závazky vyvrátit tím, že osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné pohledávky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněného pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i další judikaturu tam citovanou).
4/ Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se přitom posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (k tomu srov. R 80/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní posouzení věci odvolacím soudem výše uvedené judikatorní závěry (od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoli odchýlit ani v nyní projednávané věci) plně respektuje.
Výhradou, podle níž insolvenční řízení nebylo zahájeno na základě žádného řádného insolvenčního návrhu, vystihuje dovolatel (poměřováno jejím obsahem) pouze zmatečnostní vadu řízení (podle §229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), která není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.; k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost; jinak řečeno, pro její posouzení nelze dovolání podle §237 o. s. ř. připustit (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013).
Přípustným dovolání nečiní ani výhrady dovolatele, podle nichž jde ze strany insolvenčních navrhovatelů o šikanózní insolvenční návrhy, pohledávky přihlášených věřitelů nebyly osvědčeny a nebyla prokázána aktivní legitimace insolvenčních navrhovatelů, když rozpor s označenou judikaturou (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, uveřejněným pod číslem 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v části trestní – dále jen „R 49/2015“) se z napadeného rozhodnutí nepodává. Závěry formulované v R 49/2015 totiž vycházejí z toho, že insolvenční návrh byl v oné věci založen na smyšlených a neexistujících skutečnostech, což je předpoklad, který skutková zjištění obsažená v dovoláním napadeném usnesením nepotvrzují.
Prostřednictvím námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, stejně jako výhradami, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem navržené důkazy, dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
Ve vztahu k ostatním (v dovolání označeným) otázkám pak dovolatel nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (způsobem odpovídajícím ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikuje, která z podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna).
Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Jelikož dovolatel přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem nevymezil, je jeho dovolání ve vztahu k dalším (v dovolání předestřeným) otázkám vadné a Nejvyšší soud se proto těmito otázkami (jakožto nezpůsobilými věcného přezkumu) nezabýval.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout k těm dovolacím argumentům, jež dovolatel (coby obsahově nové) uplatnil doplňujícími podáními ze dne 23. listopadu 2016, 14. prosince 2016, 7. března 2017, 18. dubna 2017 a 13. července 2017. Rozšíření vymezení důvodu dovolání (a to i formou doplnění nové argumentace v jeho mezích) je totiž možné jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.), přičemž doplňující podání dovolatele tuto časovou podmínku nesplňují.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a státnímu zastupitelství, které vstoupilo do insolvenční ho řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu