ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1081.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1081/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2018 o dovolání obviněné J. M. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 2 To 191/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 4/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 2 To 191/2017, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 4 T 4/2015, zrušují.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Šumperku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 4 T 4/2015, byla obviněná J. M. uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že se záměrem neoprávněně vylákat dávky nemocenského pojištění a návazně i dávky peněžité pomoci v mateřství jako osoba samostatně výdělečně činná, podnikající pod IČ: XY, se sídlem podnikání XY, se 11. 12. 2012 přihlásila na Okresní správě sociálního zabezpečení v Šumperku na třídě 17. listopadu č. 19, Šumperk, k účasti na nemocenském pojištění od 11. 12. 2012, následně dne 21. 1. 2013 provedla úhradu záloh nemocenského pojištění ve výši 1.153 Kč za prosinec 2012, dne 20. 2. 2013 ve výši 1.153 Kč za měsíc leden 2013 a 18. 3. 2013 ve výši 1.836 Kč za měsíc únor 2013, a dále provedla úhradu záloh na pojistné na důchodové pojištění ve výši 15.800 Kč za měsíc prosinec 2012, 14.647 Kč za měsíc leden 2013 a 23.000 Kč za měsíc únor 2013, což by ve skutečnosti odpovídalo příjmům z podnikání ve výši 43.873 Kč za měsíc prosinec 2012, 50.131 Kč za měsíc leden 2013 a 78.771 Kč za měsíc únor 2013, ačkoliv ve skutečnosti podle daňového přiznání OSVČ za období roku 2012 činil základ daně 104.127 Kč, tedy příjem z podnikání průměrně 8.677,25 Kč měsíčně a základ daně za období roku 2013 činil 67.114 Kč, což průměrně činí příjem 5.592,83 Kč měsíčně, přičemž obžalovaná již v době, kdy se dne 11. 12. 2012 přihlásila k účasti na nemocenském pojištění, plánovala delší pracovní neschopnost v důsledku zamýšlené operace druhého prstu levé ruky, dne 5. 2. 2013 nastoupila pracovní neschopnost s diagnózou migréna, tuto ukončila dne 25. 3. 2013, a následně dne 26. 3. 2013 po ukončení zákonem stanovené minimální čekací lhůty 3 měsíců pro vznik nároku na výplatu nemocenských dávek nastoupila další pracovní neschopnost s diagnózou artróza kloubů a v pracovní neschopnosti dále setrvala do 31. 3. 2014, kdy nebyl důvod pro vystavení pracovní neschopnosti a jejího dalšího trvání v době od 5. 2. 2013 do 25. 3. 2013, dále nejméně v době od 26. 3. 2013 do 2. 6. 2013, dále nejméně v době od 4. 9. 2013 do 23. 10. 2013, kdy jí byly za dobu od 26. 3. 2013 až 31. 3. 2014 neoprávněně vyplaceny nemocenské dávky ve výši nejméně 72.030 Kč, když za dobu od 26. 3. 2013 do 2. 6. 2013 jí bylo vyplaceno na nemocenských dávkách celkem 35.280 Kč, za dobu od 4. 9. 2013 do 23. 10. 2013 jí byly neoprávněně vyplaceny nemocenské dávky ve výši 36.750 Kč, a poté dne 28. 4. 2014 požádala Okresní správu sociálního zabezpečení v Šumperku o výplatu peněžité pomoci v mateřství, posléze dne 1. 9. 2014 nastoupila pracovní neschopnost pro diagnózu mechanické komplikace vnitřních pomůcek kostí, v níž setrvala do 31. 3. 2015, ačkoliv nebyl důvod pro vystavení pracovní neschopnosti a jejího dalšího trvání nejméně v době od 1. 9. 2014 do 5. 10. 2014, a dále od 7. 12. 2014 do 31. 3. 2015, když za dobu od 1. 9. 2014 do 31. 3. 2015 jí byly vyplaceny neoprávněně nemocenské dávky ve výši nejméně 100.950 Kč, když za dobu od 1. 9. 2014 do 5. 10. 2014 jí byly vyplaceny neoprávněně nemocenské dávky ve výši nejméně 15.435 Kč a za dobu od 7. 12. 2014 do 31. 3. 2015 jí byly vyplaceny neoprávněně nemocenské dávky ve výši nejméně 85.515,- Kč, dále za období od 1. 4. 2015 do 24. 4. 2015 obžalované byl neoprávněně vyplacen doplatek peněžité pomoci v mateřství ve výši 22.056 Kč, když nebyl důvod pro pozastavení vyplácení peněžité pomoci v mateřství, a tímto svým jednáním tak přivodila České republice zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení v Šumperku, se sídlem 17. listopadu 19, Šumperk, škodu ve výši nejméně 195.036 Kč.
Za to byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené České republice zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení v Šumperku, se sídlem 17. listopadu 19, Šumperk, na náhradě škody částku 195.036 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika zastoupená Okresní správou sociálního zabezpečení v Šumperku se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 4 T 4/2016, podala obviněná odvolání, a to do výroku o vině a trestu, stejně jako do výroků o náhradě škody. Odvoláním do výroku o vině v neprospěch obviněné napadl toto rozhodnutí i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku. Poškozená Česká republika zastoupená Okresní správou sociálního zabezpečení v Šumperku pak podala odvolání do výroku o náhradě škody.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 2 To 191/2017 , a to tak, že z podnětu odvolání Okresního státního zástupce v Šumperku a poškozené České republiky zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení v Šumperku zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 4 T 4/2016, v celém rozsahu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že uznal obviněnou vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustila tak, že se záměrem neoprávněně vylákat dávky nemocenského pojištění a návazně i dávky peněžité pomoci v mateřství jako osoba samostatně výdělečně činná, podnikající pod IČ: XY, se sídlem podnikání XY, se 11. 12. 2012 přihlásila na Okresní správě sociálního zabezpečení v Šumperku na třídě 17. listopadu č. 19, Šumperk, k účasti na nemocenském pojištění od 11. 12. 2012, následně dne 21. 1. 2013 provedla úhradu záloh nemocenského pojištění ve výši 1.153 Kč za prosinec 2012, dne 20. 2. 2013 ve výši 1.153 Kč za měsíc leden 2013 a 18. 3. 2013 ve výši 1.836 Kč za měsíc únor 2013, a dále provedla úhradu záloh na pojistné na důchodové pojištění ve výši 15.800 Kč za měsíc prosinec 2012, 14.647 Kč za měsíc leden 2013 a 23.000 Kč za měsíc únor 2013, což by ve skutečnosti odpovídalo příjmům z podnikání ve výši 43.873 Kč za měsíc prosinec 2012, 50.131 Kč za měsíc leden 2013 a 78.771 Kč za měsíc únor 2013, ačkoliv ve skutečnosti podle daňového přiznání OSVČ za období roku 2012 činil základ daně 104.127 Kč, tedy příjem z podnikání průměrně 8.677,25 Kč měsíčně a základ daně za období roku 2013 činil 67.114 K č, což průměrně činí příjem 5.592,83 Kč měsíčně, přičemž obžalovaná již v době, kdy se dne 11. 12. 2012 přihlásila k účasti na nemocenském pojištění, plánovala delší pracovní neschopnost v důsledku zamýšlené operace druhého prstu levé ruky a následně dne 26. 3. 2013 po ukončení zákonem stanovené minimální čekací lhůty 3 měsíců pro vznik nároku na výplatu nemocenských dávek skutečně nastoupila pracovní neschopnost s diagnózou artróza kloubů a v pracovní neschopnosti dále setrvala nepřiměřeně dlouho do 31. 3. 2014, kdy jí byly za dobu od 26. 3. 2013 až 31. 3. 2014 vyplaceny nemocenské dávky v celkové výši 257.250 Kč, ačkoliv pracovní neschopnost v důsledku lékařského zákroku byla důvodná nejdéle za dobu od 3. 6. 2013 do 3. 9. 2013, a neoprávněně tak byly za toto období vyplaceny nemocenské dávky v celkové výši 257.250 Kč a poté dne 28. 4. 2014 požádala Okresní správu sociálního zabezpečení v Šumperku o výplatu peněžité pomoci v mateřství a za období od 1. 4. 2014 do 31. 8. 2014 jí takto byly vyplaceny prostředky ve výši 162.663 Kč a posléze ode dne 1. 9. 2014 nastoupila pracovní neschopnost pro diagnózu mechanické komplikace vnitřních pomůcek kostí, v níž setrvala do 31. 3. 2015, ačkoliv medicínsky odůvodněná byla pracovní neschopnost od 6. 10. 2014 maximálně do 6. 12. 2014, čímž dosáhla toho, že za dobu od 1. 9. 2014 do 31. 3. 2015 jí byly vyplaceny nemocenské dávky v celkové výši 146.520 Kč a tímto svým jednáním tak přivodila českému státu zastoupenému Okresní správou sociálního zabezpečení v Šumperku celkově škodu ve výši 566.433 Kč.
Za to byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené České republice zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení v Šumperku, se sídlem 17. listopadu 19, Šumperk, na náhradě škody částku 566.433 Kč.
Odvolání obviněné pak bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 2 To 191/2017, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 494–496), v rámci něhož odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněná krajskému soudu vytkla, že zcela přejal popis skutku z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 3. 2016, č. j. 4 T 4/2016-327, který však tentýž soud označil ve svém kasačním rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 29. 6. 2014, č. j. 2 To 127/2016-360) za chybný. Okresní soud tedy následně upravil skutek podle pokynu krajského soudu, tak jak je uveden v rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 4 T 4/2016, čímž překvalifikoval zločin podvodu podle §209 odst. 1 a 4 tr. zákoníku toliko na přečin podvodu podle §209 odst. 1 a 3 tr. zákoníku a určil způsobenou škodu ve výši 195.036 Kč. Toto rozhodnutí však následně Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, zrušil a bez doplnění dokazování změnil tak, že zcela přebral skutkovou větu z původního prvoinstančního rozhodnutí. Tímto postupem tak změnil rozhodnutí bez jakéhokoliv vysvětlení v neprospěch obviněné a tím zatížil své rozhodování vadou nepředvídatelnosti a libovůlí. Dále obviněná připomíná, že odvolatelé ve svém podání nenavrhovali, aby krajský soud ve věci rozhodl, ale jak krajský státní zástupce, tak poškozený navrhli, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil zpět okresnímu soudu.
Dále obviněná namítla, že platba co nejvyšších záloh, která jí je kladena k tíži, nebyla v té době nikterak limitována, a proto nelze na tomto aspektu koncipovat zavinění. Současně jí byl tento postup přímo poškozenou doporučen, přičemž se jednalo ze strany poškozené o běžný postup, kterým byla využívána „díra v zákoně“. Tyto skutečnosti potvrdili svědek M. i zaměstnankyně poškozené při výslechu ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 55 To 112/2017, což však krajský soud při svém rozhodnutí nezohlednil a tyto důkazy tedy obviněná označila za opomenuté.
Svoji další námitku pak obviněná zaměřila do otázky zavinění a existence příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Závěr o úmyslu dopustit se podvodného jednání byl podle jejího názoru vyvrácen vznikem skutečných zdravotních problémů, přičemž i znalkyně přiznala pracovním neschopnostem obviněné důvodnost, či nejvýše spornost. Závěru o řetězení pracovních neschopností, z nichž některé byly podle soudu samotného důvodné, vytkla neexistenci příčinného vztahu mezi jednáním a následkem a jeho zaviněním. Skutečnost, že jednala nezaviněně, spatřovala především v tom, že některé pracovní neschopnosti byly důvodné a některé nemohla předvídat. Připomněla, že tedy nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu. Současně uvedla, že zaviněním pak musí být kryty všechny stránky trestného činu, včetně příčinného vztahu mezi jednáním a následkem.
Závěrem obviněná konstatovala, že znakem skutkové podstaty podvodu je uvedení jiného v omyl, přičemž v daném případě toto splněno nebylo, když poškozená pracovní neschopnosti obviněné opakovaně aprobovala prostřednictvím posudkových lékařů, tedy nemohla být uvedena v omyl.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 2 To 191/2017, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolaní obviněné byl zaslán nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve své reakci ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 1 NZO 611/2018, uvedl, že svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyužívá a k věci se nevyjádřil.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 2 To 191/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni ve věci samé, když byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest a současně byl tímto rozhodnutím zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou J. M. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněné J. M. je odůvodněné, když došlo k jinému nesprávnému právnímu posouzení ve vztahu k protiprávnosti daného jednání.
Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Toto ustanovení tedy charakterizuje trestný čin dvěma základními znaky, a to protiprávností a konkrétními znaky daného jednání (znaky skutkové podstaty).
Znaky skutkové podstaty jsou typové znaky odlišující vzájemně jednotlivé druhy trestných činů vyjádřeny ve zvláštní části trestního zákoníku, zejména objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka.
Protiprávností je chápána jednak jako obecná protiprávnost v kontextu celého právního řádu, tedy stav, který je v rozporu s obecně závaznou právní normou, jednak jako individuální protiprávnost spatřovanou v tom, že jednání obecně legální bylo vykonáno v rozporu se zákonem (v konkrétních ustanoveních trestního zákoníku vyjádřeno např. „neoprávněně“, „v rozporu se zákonem“, apod.).
Obviněná J. M. v rámci svého dovolání namítla, že platba co nejvyšších záloh jí byla doporučena a jejich výše nebyla v té době nikterak limitována. Ačkoliv obviněná tuto svou námitku sama označila jako námitku napadající naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu, nelze přehlédnout, že ve své podstatě tato námitka směřuje i vůči naplnění znaku protiprávnosti daného činu, i když se jím obviněná ve své dovolací argumentaci blíže nezabývá.
Obviněné lze přisvědčit v tom, že vyměřovací základ pro sazbu pojistného na nemocenské a důchodové pojištění, jakožto základ pro výpočet dávek nemocenské, nebyl podle §5b zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálním zabezpečení, ve znění účinném v období kladeném obviněné za vinu (dále jen „zákon o pojistném na sociální zabezpečení“), nikterak limitován jako maximální. Lapidárně řečeno zákon o pojistném na sociální zabezpečení neurčoval, jaké maximální zálohy si mohou osoby samostatně výdělečně činné hradit na pojistném (jak nemocenském, tak důchodovém), čímž dal těmto osobám (na rozdíl od zaměstnanců) prostor pro vlastní určení výše zálohových plateb. Lze předpokládat, že tato právní úprava speciální pro osoby samostatně výdělečně činné sledovala za cíl především to, aby si tyto osoby, jejichž příjmy jsou často nepravidelné a odvislé od konkrétních zakázek apod., mohly samy zvýšit zálohy na platby pojistného podle svých potřeb, aby tak předcházely ztrátám v období pracovní neschopnosti. Nebylo tedy rozhodné, jaké měla osoba samostatně výdělečně činná v předcházejícím období příjmy ze samostatné činnosti či jiné faktory, ale záviselo toliko na jejím rozhodnutí, jakou částku se rozhodne hradit. Právní názor, který přijaly soud prvního i soud druhého stupně, předpokládající, že takovéto jednání bylo protiprávní, je proto zcela nesprávný, jelikož zákon toto umožňoval. Soudy obou stupňů sledovaly zejména účelovost daného jednání ze strany obviněné, která sama přiznává, že platby hradila tak vysoké právě proto, aby získala v době pracovní neschopnosti co nejvyšší dávky nemocenské, avšak tím, že zákon takovýto postup v daném období nezakazoval, není možné posuzovat jednání obviněné jako trestné. V daném případě tedy ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že zde není dán znak protiprávnosti, jakožto esenciální znak trestného činu.
Nejvyšší soud tedy shledal postup soudů obou stupňů jako chybný, když tyto oba dospěly zcela nesprávně k závěru o závadnosti, respektive protiprávnosti jednání obviněné.
Soud prvního stupně bude tedy muset věc znovu projednat, a to zejména se zaměřením na zodpovězení otázky protiprávnosti jednání obviněné, jakožto jednoho z esenciálních znaků trestného činu.
Za situace, kdy došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a Nejvyšší soud přistupuje ke kasaci rozhodnutí obou předcházejících stupňů, je nadbytečné, aby se zabýval dalšími námitkami obviněné uplatněnými pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., (otázka zavinění, hodnocení výslechu svědka M. a zaměstnankyň poškozené, opomenuté důkazy, důvodnost pracovních neschopností, uvedení poškozené v omyl), když bude na soudu prvního stupně, aby se s těmito námitkami obviněné vypořádal (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1269/2013).
Pouze jako obiter dictum Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud nemůže měnit skutková zjištění bez toho, aby v tomto směru sám provedl dokazování. V tomto smyslu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 8 Tz 205/99, které mj. uvádí: „Odvolací soud zásadně nemůže ve věci rozhodnout rozsudkem, jestliže neprovede ve věci žádné důkazy a zejména ovšem, pokud mění skutkový stav zajištěný soudem prvního stupně jen na tom základě, že hodnotí jinak důkazy provedené před soudem prvního stupně“ a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 9 Tz 34/99, kde je řečeno: „Jestliže odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) TrŘ novým rozsudkem podle §259 odst. 3 TrŘ bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem“.
IV.
Z výše rozvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 2 To 191/2017, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 4 T 4/2015, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Šumperku přikázal, aby věc znovu projednal, zejména se zaměřením na zodpovězení otázky protiprávnosti jednání obviněné a rozhodl.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu