ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1403.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1403/2017-561
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 4 To 9/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 4/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. J. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 50 T 4/2005 , byl obviněný R. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (dále jen „tr. zák.“), a to pro skutky podrobně popsané pod body I/1-68, II/1-75, III/1-23, IV/1-40, V/1-41, VI/1-79, VII/1-2, VIII/1-2, IX/1-2, X/1-2, XI/1-7, XII/1-11, XIII/1-9, XIV/1-4, XV/1-24, XVI/1-16, XVII/1, XIX/1-5, XX/1-8, XXI/1-3, XXII/1-41, XXIII/1-14, XXIV/1-18.
Za to byl obviněný R. J. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. B., D. O., V. B., M. B., Š. D., V. D., O. F., R. G., B. H., M. H., T. J., J. K., E. K., P. K., P. K., A. F. (nyní S.), J. K., M. M., V. M., A. M., R. N., J. N., M. P., V. P., L. R., F. S., P. S., J. Š., M. Š. a D. T.
Obviněný R. J. se předmětného trestného činu podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil jednáním spočívajícím ve zkratce v tom, že:
v době od 26. 2. 1999 do 13. 10. 1999 v D. B., okr. V. a jinde, všichni vedeni snahou podílet se na nelegálně získaných finančních prostředcích vylákaných ze společnosti CORFINA TRADE s. r. o. Praha 8, Střelničná 8/1680, poté, co obžalovaní R. J. a D. O. jako členové sdružení D. R. Centrum, Dolní Bečva 568, na základě smlouvy o spolupráci ze dne 27. 1. 1999, včetně dodatku k této smlouvě ze dne 26. 3. 1999, uzavřenými mezi společností CORFINA TRADE s. r. o. Praha 8 a sdružením D. R. Centrum, Dolní Bečva a plné moci ze dne 27.1.1999 byli oprávněni uzavírat leasingové smlouvy, případně kupní smlouvy s jednotlivými zájemci, v nichž CORFINA TRADE s. r. o. vystupovala jako pronajímatel či prodávající, a obžalovaný M. B. od 9. 4. 1999 na základě zmocnění k podpisu leasingových smluv za sdružení D. R. Centrum Dolní Bečva jménem spol. CORFINA TRADE s. r. o. Praha 8, uzavírali fingované leasingové smlouvy či kupní smlouvy na splátkový prodej s jednotlivými leasingovými nájemci a kupujícími, přičemž obžalovaní M. B., V. D., R. G., B. H., T. J., J. K., E. K., P. K., J. K., M. M., V. M., A. M., J. N., M. P., V. P., L. R., F. S., M. Š. a D. T. vystupovali jako dodavatelé předmětu leasingu či předmětu koupě, případně rovněž i jako leasingoví nájemci, nebo zprostředkovatelé při uzavírání shora zmíněných smluv, obžalovaní V. B., Š. D., O. F., M. H., P. K., A. F., R. N., P. S. a J. Š. získávali zájemce k uzavření leasingových či kupních smluv, uzavření těchto smluv zprostředkovávali, opatřovali potřebné doklady, předkládali smlouvy zájemcům k podpisu či sami jako leasingoví nájemci smlouvy uzavřeli, byť fakticky ve smlouvách uvedené předměty leasingu nebyly dodány a ani nemohly být dodány, když neexistovaly, akontace nebyly placeny, v potvrzení o zaměstnání a výši příjmů jednotlivých zájemců o uzavření předmětných smluv byly uvedeny záměrně nepravdivé údaje, potvrzující jejich solventnost a existenci zaměstnání, případně obžalovaní v některých případech bez vědomí leasingových nájemců či kupujících použili osobní údaje z jejich odcizených osobních dokladů, přičemž obžalovaní R. J. a D. O. tato podvodná jednání zastřešovali tím způsobem, že je promýšleli, plánovali, koordinovali, zprostředkovávali kontakt se spol. CORFINA TRADE s. r. o., sami nebo prostřednictvím dalších osob shromažd'ovali potřebné doklady, zajišťovali dodavatele a zájemce o leasing, vedli příslušnou administrativu, uzavírali smlouvy, obžalovaný M. B. ověřoval potřebné doklady, počítačově zpracovával podklady, tvoříci nezbytnou dokumentaci sjednaných smluv, uzavíral smlouvy, ač s ohledem na své postavení a informace, které měl k dispozici, si musel být vědom toho, že se podílí na popsaném podvodném jednání, a i ostatní obžalovaní, vyjma obžalovaných T. J., J. K., P. K., A. M., R. N., M. P., F. S. a P. S. vědomě akceptovali skutečnost, že jsou součástí alespoň dílčího úseku rozsáhlé, déledobé, předem naplánované a promyšlené shora popsané trestné činnosti, která je páchána sériovým způsobem za účasti více osob, skládá se z řady na sebe navazujících kroků, jako je zejména obstarávání zájemce o fingovaný leasing či koupi, opatření dokladů, mnohdy nepravdivých, sepsání smlouvy, ač její předmět neexistuje, předložení materiálů spol. CORFINA TRADE s. r. o. za účelem docílení platby touto společností k její škodě, rozdělení zisku, případně dalších úkonů,
takže v důsledku tohoto počínání na základě uzavřených leasingových a kupních smluv, předložených faktur, fingovaných dodacích listů a dalších dokladů byly spol. CORFINA TRADE s. r. o. Praha 8 vyplaceny finanční prostředky, které obžalovaní použili pro svou potřebu a potřebu dalších zainteresovaných osob, kdy takto došlo k uzavření smluv podrobně popsaných pod body I/1-68, II/1-75, III/1-23, IV/1-40, V/1-41, VI/1-79, VII/1-2, VIII/1-2, IX/1-2, X/1-2, XI/1-7, XII/1-11, XIII/1-9, XIV/1-4, XV/1-24, XVI/1-16, XVII/1, XIX/1-5, XX/1-8, XXI/1-3, XXII/1-41, XXIII/1-14, XXIV/1-18, čímž způsobil spol. CORFINA TRADE s.r.o., Střelničná 8/1680, škodu ve výši 38 341 838,50 Kč .
Současně byl obviněný R. J. a spoluobvinění M. P., R. M., M. B. a D. O. zproštěni obžaloby pro skutky blíže popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně podle §226 písm. b) tr. ř., neboť tyto skutky nejsou trestnými činy. Obviněný V. B., M. B., O. F., P. K., A. F. (nyní S.), J. K., M. P., L. R. a J. Š. pak byli zproštěni pro skutky blíže popsané v rozsudku soudu prvního stupně podle §226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená spol. CORFINA TRADE, s. r. o., se sídlem Praha 8, Střelničná 8/1680, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 50 T 4/2005, podal obviněný R. J. prostřednictvím svého právního zástupce odvolání. Odvolání podal i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a další spoluobvinění.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 4 To 9/2008 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného J. N. částečně zrušil napadený rozsudek, a to:
1) z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek v odsuzující části, ve výroku o trestu ve vztahu k obviněnému V. P.,
2) z podnětu odvolání obviněného J. N. v odsuzující části, ve výroku o trestu ve vztahu k tomuto obžalovanému,
3) z podnětu odvolání státního zástupce ve zprošťující části, a to ve vztahu k obviněnému R. J. pro skutky popsané pod body XIII/1-3 obžaloby, ve vztahu k obviněnému M. B. pro skutky popsané pod body XIII/1-3 a II/11-12 obžaloby, ve vztahu k obviněnému D. O. pro skutky popsané pod body XIII/1-3 obžaloby a ve vztahu k obviněné A. F., nyní S., pro skutky popsané pod body I/42 a XXIII/7 obžaloby.
Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zprošťující části vrácena soudu prvního stupně. U obviněných V. P. a J. N. odvolací soud podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl. Ve zbývajících výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Ostatní odvolání včetně odvolání obviněného R. J. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění M. Š., V. B., Š. D., M. H., M. B., M. B., D. O. a P. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání, o nichž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 3 Tdo 530/2010. Dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Lubomíra Rokyty podal dne 25. 9. 2017 i obviněný R. J., nicméně se tak stalo za stavu, kdy nebyly splněny podmínky ustanovení §265e odst. 1, 2 tr. ř. Lhůta pro podání dovolání počala u obviněného běžet až dne 23. 8. 2017.
Obviněný R. J. dne 17. 10. 2017 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 25017-25019).
Spisový materiál byl spolu s dovoláním obviněného doručen Nejvyššímu soudu dne 30. 10. 2017.
Obviněný R. J. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že v důkazním řízení se orgány činné v trestním řízení nezabývaly důsledně konkrétní činností jednotlivých osob ve smyslu naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. K jeho odsouzení tedy došlo za situace, kdy mu nebylo prokázáno porušení ničeho, tedy ani interních předpisů ani zákonných ustanovení, natož naplnění skutkové podstaty trestného činu. Obhajoba opakovaně navrhovala analýzu konkrétního jednání jednotlivých osob v jednotlivých skutcích, aby bylo možno nade všechnu pochybnost stanovit přesnou právní kvalifikaci jednotlivých jednání, to však učiněno nebylo. Trvá na tom, že byl toliko sepisujícím úředníkem, který pouze plnil interní předpisy, vyplňoval formuláře a tyto zasílal na centrálu ke schválení. Při své činnosti neporušil žádné předpisy, nepoškodil, ani nemohl poškodit poškozeného, neboť neměl žádnou rozhodovací pravomoc. Z ničeho pak nevyplývala jeho povinnost průběžně kontrolovat průběh případu, což je mu však zcela nesprávně připisováno k tíži. Současně nebyli nijak šetřeni pracovníci centrály, kteří v rámci své rozhodovací pravomoci rozhodovali o uzavření jednotlivých transakcí. Dle obviněného tak naprosto absentuje možnost uvádět někoho v omyl či využít omylu jiného. Stejně tak nebyl naplněn znak obohacení sebe nebo jiného. Dále má obviněný za to, že reálně žádná škoda nevznikla, neboť se jedná toliko o virtuální součty, kdy s odstupem 9 let po něm nikdo žádnou úhradu škody nepožadoval.
Ve vztahu k trestu obviněný namítl, že tento považuje za nepřiměřeně přísný, neboť soudy dostatečně nevyhodnotily polehčující okolnosti na jeho straně v podobě řádně vedeného bezúhonného života, když mu byl trest odnětí svobody vyměřen nad polovinu zákonné trestní sazby. Poukázal rovněž na příznivější rozpětí trestní sazby v rámci zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Otravě ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 50 T 4/2005, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 4 To 9/2008, zrušil, a to v celém rozsahu a přikázal, aby Krajský soud v Ostravě v dané věci nově rozhodl.
Ve vztahu k podání obviněného ze dne 19. 10. 2017 označeném jako „doplnění dovolání“ spolu s přiloženými materiály Nejvyšší soud uvádí, že k tomuto nelze přihlížet, neboť nesplňuje požadavky mimořádného opravného prostředku. Předmětné podání bylo sepsáno toliko obviněným, přičemž až po uplynutí řádné lhůty pro podání dovolání uvedené v ustanovení §265e odst.1 tr. ř. bylo právním zástupcem obviněného dovolacímu soudu doručeno podání, v rámci něhož uvedl, že se s podáním obviněného ztotožňuje a žádá, aby bylo chápáno jako součást podaného dovolání. Takovýto postup však nelze akceptovat, neboť právní zástupce obviněného se ztotožnil s podáním, které nemělo žádné právní účinky, jelikož nedostálo formálním náležitostem ustanovení §265d odst. 2, věta prvá a druhá tr. ř. Lze v tomto směru odkázat i na judikaturu Ústavního soudu, který se zabýval podobně formulovanou námitkou, přičemž v předmětné věci bylo doplnění dovolání doručeno ještě v průběhu lhůty pro podání dovolání. Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud Nejvyšší soud obdržel doplnění podaného dovolání, které nebylo sepsáno stěžovatelovým právním zástupcem, nýbrž tímto právním zástupcem bylo Nejvyššímu soudu pouze přeposláno, pak takovýto postup zjevně zcela odporuje smyslu institutu právního zastoupení, kterým je mimo jiné právě předestření kvalifikované právní argumentace vtělené do textu podávaného opravného prostředku (usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2351/16).
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 12. 2017, sp. zn. 1 NZO 1158/2017.
Poté, co se vyjádřila k přípustnosti dovolání obviněného, zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že s ohledem na téměř totožné znění obou dovolání (z roku 2009 a 2017) nezbývá, než v převažující části uplatněné dovolací argumentace odkázat na znění vyjádření zaslané k původně podanému dovolání (sp. zn. 1 NZO 302/2009 a 1 NZO 509/2009) ve všech tam namítaných aspektech nesprávnosti právního posouzení skutku, na kterém neshledává jakéhokoliv důvodu ke změnám či ke korekci původního stanoviska. Odkaz byl užit i ve vztahu k námitce vzniku škody, kdy státní zástupkyně uvedla, že je namístě poukázat na použitý modus operandi a způsob, jakým na něm všechny tři skupiny obviněných v postavení členů organizované skupiny participovaly ke škodě poškozené leasingové společnosti Corfina Trade, s. r. o. Stran námitky vzniku škodlivého následku pak uvedla, že správný právní závěr o způsobeném škodlivém následku na straně poškozené společnosti Corfina Trade, s. r. o., nastalém v příčinné souvislosti s přisouzeným podvodným jednáním obviněných, rozhodně nemůže být nikterak ovlivněn poukazovaným, resp. toliko tvrzeným, postojem poškozeného subjektu k vymáhání nároku na náhradu škody poté,
co byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán na pořad práva civilního.
Oproti obsahu dovolání z roku 2009 se státní zástupkyně vyjádřila k nově vznesené námitce nepřiměřenosti uloženého trestu, v rámci níž obviněný namítal, že soudy dostatečně nevyhodnotily polehčující okolnosti na jeho straně v podobě řádně vedeného bezúhonného života, když mu byl trest odnětí svobody vyměřen nad polovinou zákonné trestní sazby. Poukázala přitom rovněž na původní vyjádření z roku 2009, kdy totožnou námitku vznesl spoluobviněný D. O., kdy předmětná námitka svým obsahem neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu.
Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 4 To 9/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (obecná námitka nedostatečně provedeného dokazování; spadá sem i námitka neprovedení analýzy konkrétního jednání jednotlivých osob v jednotlivých skutcích, a to bez specifikace důkazního prostředku) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména pak zjištění stran toho, jaké skutky byly toliko otázkou plnění pracovních povinností, a jaké by bylo možno hodnotit jinak, jaká byla činnost konkrétních osob, jak fungovala a rozhodovala centrála, resp. jakou odpovědnost měly osoby na centrále, jaké povinnosti plynuly pro obviněného z právních i interních předpisů, a zda byly porušeny, jaká vznikla škoda a na podkladě jakých závěrů), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že plnil toliko interní předpisy, kdy jeho práce v reálu spočívala v tom, že vyplňoval firmou dodané formuláře, a to v rubrice „žadatel“, v rubrice „dodavatel“ doplnil potřebné údaje a celý formulář, jakožto soupis údajů, zasílal k posouzení a rozhodnutí na centrálu poškozeného; jednal dle rozhodnutí centrály a sám nic nerozhodoval, tedy byl toliko sepisujícím úředníkem).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného, v rámci nichž namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty, a to uvedení v omyl či využití něčího omylu, případně zamlčení podstatných skutečností, a dále obohacení sebe nebo jiného. S tím souvisí i námitka škody, resp. výše škody.
Uvedené námitky se svým obsahem kryjí s námitkami spoluobviněných, kteréžto byly Nejvyšším soudem posouzeny v rámci usnesení ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 3 Tdo 530/2010, kdy dovolací soud rozhodoval o dovolání osmi spoluobviněných, a to M. Š., V. B., Š. D., M. H., M. B., M. B., D. O. a P. K. Jelikož se Nejvyšší soud s předmětnými námitkami vypořádal, lze na obsah zde zmiňovaného usnesení, a zejména pak pasáž týkající se spoluobviněného D. O., odkázat.
Ve zkratce lze uvést následující.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu . Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek. Rozhodným znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu je podvodné jednání, což je uvedení jiné osoby v omyl nebo využití omylu takové osoby. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností a může se týkat skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení . O omyl jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci , a může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním.
Z dikce ustanovení §250 tr. zák. ve spojení s §3 odst. 3 tr. zák. plyne, že u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je vyžadováno úmyslné zavinění ve smyslu §4 písm. a) nebo b) tr. zák.
Obviněný figuroval jako člen první skupiny obviněných, což byla skupina, kterou vedle jeho osoby tvořil i spoluobviněný D. O. a spoluobviněný M. B. Jednalo se o skupinu, která v podstatě celou předmětnou trestnou činnost řídila a bez níž by skupina neexistovala. Obviněný jako člen sdružení podnikatelů D. R. Centrum spolu se spoluobviněným D. O. nejdříve kontaktoval spol. Corfina Trade, s. r. o., s níž uzavřeli smlouvu o spolupráci, jejímž předmětem bylo na podkladě plných mocí zprostředkovávat pro spol. Corfina Trade, s. r. o., uzavření kupních smluv mezi dodavateli a leasingovou společností a následně uzavření leasingových smluv mezi společností a leasingovými nájemci. Společně celou činnost plánovali a koordinovali, kdy zajišťovali zájemce o leasing a dodavatele. Později s nimi začal spolupracovat i zmiňovaný spoluobviněný M. B., jehož činnost byla převážně administrativního rázu, kdy ověřoval a připravoval podklady pro autorizaci smluv pobočkou Corfina Trade, s. r. o. Druhou skupinu tvořili dodavatelé a další skupinu pak zprostředkovatelé, kteří předkládali zájemcům smlouvy k podpisu, příp. sami byli leasingovými zájemci, přičemž předměty uvedené ve smlouvách vůbec neexistovaly, případě měly pocházet od dodavatelů, u nichž toto zboží nebylo předmětem podnikání apod. Veškerá činnost byla všemi obviněnými vědomě akceptována, byli si vědomi, že jsou součástí rozsáhlé, naplánované a promyšlené trestné činnosti, páchané za účasti více osob. Obviněný svou účast na takto rozsáhlé činnosti zcela vědomě bagatelizuje, rozhodně nelze mít za to, že by byl toliko „sepisujícím úředníkem“. Jednalo se o organizovanou činnost celkem 31 osob, kdy někteří činnost skupiny plánovali a koordinovali, jiní uzavírali leasingové smlouvy na splátkový prodej s jednotlivými leasingovými nájemci a kupujícími, někteří vystupovali jako dodavatelé předmětu leasingu či předmětu koupě, případně získávali zájemce k uzavření leasingových smluv, nebo opatřovali potřebné doklady. To vše přesto, že, jak bylo v rámci řízení prokázáno, fakticky ve smlouvách uvedené předměty leasingu neexistovaly, resp. nebyly dodány. Skupina pak k dosažení svého cíle předstírala skutečnosti, které neodpovídaly reálnému stavu, kdy byly v potvrzení o zaměstnání a výši příjmů jednotlivých zájemců o uzavření předmětných smluv záměrně uváděny nepravdivé údaje, potvrzující jejich údajnou solventnost. Dovolatelova argumentace spočívající v tom, že on toliko vyplňoval formuláře, které následně zasílal na centrálu, neobstojí. Obviněný byl řídícím článkem řetězce, kde každý jednotlivý člen měl svou pozici a úkoly, které plnil, a bez jejichž vzájemné spolupráce by nemohlo být dosaženo cíle. Obviněný si byl vědom toho, že se podílí na popsaném podvodném jednání, v důsledku čehož byly spol. Corfina Trade, s. r. o., vyplaceny finanční prostředky, které použil pro svoji potřebu a potřebu dalších zainteresovaných osob, čímž způsobil poškozené společnosti Corfina Trade, s. r. o., škodu ve výši 38 341 838 Kč.
Lze odkázat na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 3 Tdo 530/2010, že obviněný stejně jako spoluobviněný D. O. při veškerém jednání vědomě akceptoval skutečnost, že je součástí alespoň dílčího úseku rozsáhlé, déledobé (únor až říjen 1999), předem naplánované a promyšlené trestné činnosti, která je páchána za účasti více osob, sériovým způsobem, skládá se z řady na sebe navazujících kroků již shora popsaných a umožňujících docílení plateb ke škodě společnosti Corfina Trade, s. r. o. a jejich rozdělení mezi zúčastněné (str. 39).
K námitce absence podvodného úmyslu pak Nejvyšší soud odkazuje na část odůvodnění týkající se spoluobviněného D. O., kde dovolací soud uvedl, že obviněný v rámci své argumentace přehlíží skutečnost, že předmět zprostředkovaného leasingového vztahu ve skutečnosti neexistoval či byl případně majetkem nájemce a poškozená společnost Corfina Trade, s. r. o. tak při proplacení dodavatelské faktury na tento neexistující předmět, opatřený fiktivními doklady o jeho pořízení, jednala v omylu, kterýžto byl vyvolán obviněným, resp. sdružením D. R. Centrum (kde figurovali obviněný D. O. a R. J. coby zástupci smluvního partnera poškozené společnosti Corfina Trade, s. r. o.). Obvinění tak jednali za účelem získání finančních prostředků na poškozené společnosti, tedy ke škodě obchodní společnosti Corfina Trade, s. r. o. Závěru soudů o tom, že obvinění takto jednali v záměru vylákat jimi fakturovanou pořizovací cenu údajného předmětu leasingu, navíc motivováni vyplacením zprostředkovatelské provize, jejíž podmínky splnili právě z uvedeného finančního zdroje, nelze ničeho vytýkat. Ostatně soudy obou stupňů se v rámci odůvodnění danou skutečností pečlivě zabývaly (str. 469–470 rozsudku nalézacího soudu, str. 156–157 usnesení dovolacího soudu).
Námitku obviněného, že „škoda ve smyslu majetkové újmy nevznikla“ tedy nelze akceptovat. Škoda jakožto škodlivý následek byl v příčinné souvislosti s jednáním dovolatele coby člena organizované skupiny, na čemž nic nemění ani skutečnost, že by případně poškozený subjekt k vymáhání nároku na náhradu škody vůbec nepřistoupil.
Nad rámec dovolání podaném v roce 2009 obviněný namítl nepřiměřenost jemu uloženého trestu.
Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému trestu odnětí svobody se odvíjí od jeho výše, resp. že obviněný shledává jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, a to s odkazem na dobu řízení a nedostatečné vyhodnocení polehčujících okolností v podobě řádně vedeného bezúhonného života. Svou námitkou však nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolnost), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. J. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu