ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1497.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1497/2017-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2018 o dovoláních, která podali obvinění F. Š., a P. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 To 40/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 178/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 9 T 178/2015, byl obviněný F. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (bod I.) a obviněný P. V. byl uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku (bod II.). Za to byl podle §329 odst. 1 trestního zákoníku obviněný F. Š. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Obviněný P. V. byl podle §329 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. S.
O odvoláních obviněných F. Š. a P. V. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 To 40/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 2. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláními.
Obviněný F. Š. v něm uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného spočívají napadená rozhodnutí na skutkových zjištěních a právních závěrech, které jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a tím i v rozporu s principy vyplývajícími z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Za takový nesoulad považuje obviněný skutečnost, že v rámci trestního řízení byly nezákonným způsobem nařízeny odposlechy, které pak byly zásadním podkladem pro závěr o vině. Za nezákonné považuje obviněný příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydané Městským soudem v Brně dne 13. 6. 2013, č. j. V 42-2/2013, dne 22. 10. 2013, č. j. V 42-18/2013, a dne 24. 9. 2013, č. j. V 42-12/2013. Náležitosti příkazů jsou podle obviněného naplněny pouze formálním způsobem, když popsané skutkové okolnosti byly pouze zkopírovány z návrhu státního zástupce na vydání odposlechu. Okolnosti odůvodňující vydání příkazu pak byly podle návrhu státního zástupce především operativní povahy a není zřejmé, že je měl soudce k dispozici, seznámil se s nimi, vyhodnotil je a že je zahrnul do svých úvah o naplnění zákonných podmínek pro aplikaci §88 odst. 1 trestního řádu. V příkazech není odůvodněna doba trvání odposlechu ani není odůvodněna neodkladnost či neopakovatelnost takového úkonu. Obviněný se rovněž domnívá, že příkazy byly vydány v rozporu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016, a ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, a ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06. Ačkoliv první z uvedených odposlechů nebyl podkladem pro rozhodnutí o jeho vině, má posouzení jeho zákonnosti vliv na vydání ostatních příkazů. Druhý z uvedených příkazů byl vydán věcně nepříslušným Městským soudem v Brně, jelikož se materiálně jednalo o prodloužení doby platnosti příkazu, o němž měl rozhodovat krajský soud. Obviněný dále namítl, že uvedené odposlechy navíc nemají žádnou vypovídací hodnotu, když zachycují jeho pouze zcela obecnou komunikaci s kolegou a manželkou. Nelze z nich dovozovat, že by měl v úmyslu zneužít pravomoci úřední osoby ve prospěch jiné osoby.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, č. j. 8 To 40/2017-2841, v rozsahu, který se týká zamítnutí odvolání podaného F. Š., jakož i část rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2016, č. j. 9 T 178/2015-2732, a to celý jeho výrok pod bodem I/2, a aby obviněného F. Š. podle §226 písm. a) trestního řádu zprostil obžaloby, jelikož nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je obviněný stíhán.
Obviněný P. V. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že jednání popsané soudy nenaplňuje objektivní stránku přečinu zneužití pravomoci podle §329 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Soudy se totiž nevypořádaly s otázkou, jaké pravomoci jako celník měl. Jeho oprávnění podle §29a zákona č. 191/1999 Sb. směřovala pouze ke zboží určenému k nabízení či prodeji. Taška s brýlemi se však nacházela volně v prostorách tržnice, bez jakékoliv souvislosti s případným nabízením či prodejem. V této části jde podle obviněného o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení skutku spatřuje obviněný dále v chybné interpretaci předpisů vztahujících se ke zboží, jež požívá právní ochrany jako produkt duševního vlastnictví. Jeho pravomoc byla dána pouze v případě ve vztahu ke zboží, u něhož je podezření na porušení zvláštního právního předpisu, konkrétně zákona o ochraně spotřebitele a zákona o ochranných známkách. Jeho pravomoci nesměřovaly k nakládání se zbožím pro osobní potřebu fyzické osoby, které navíc nesloužilo k nabízení či prodeji, jako tomu bylo v posuzovaném případě. Obviněný se proto domnívá, že nemohl nesplnit povinnost vyplývající z jeho pravomoci, neboť danou pravomoc neměl. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že u předmětných věcí šlo o padělky, jelikož takový závěr nalézací soud učinil pouze na základě úvahy, že výskyt padělků na vietnamských tržnicích je notorieta, kterou zná každý, natož celník s několikaletou praxí. V řízení rovněž nebyl učiněn jednoznačný závěr, jak a kde došlo k získání předmětných brýlí, což je však esenciální otázka pro posouzení subjektivní stránky. Obviněný závěrem namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje podmínky §125 věty druhé trestního řádu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, č. j. 8 To 40/2017-2841, a současně podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil i odsuzující část rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2016, č. j. 9 T 178/2015-2732, jakož i veškerá další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, a dále aby věc podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Opisy dovolání obviněných byly samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovoláním nebude věcně vyjadřovat.
Obvinění F. Š. i P. V. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného F. Š. stojí především na výhradách proti zákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Jedná se o námitku, kterou obviněný uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku. Odvolací soud se s ní zevrubně a přesvědčivě vypořádal, přičemž na příslušnou pasáž odůvodnění jeho rozhodnutí lze plně odkázat. Nad rámec tam uvedených úvah lze uvést, že ve všech případech byly splněny nejen formální náležitosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu §88 odst. 2 trestního řádu (což ostatně nezpochybňuje ani dovolatel), ale rovněž materiální podmínky pro jejich vydání. Jako na základ hodnotících úvah lze odkázat především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017. V projednávané věci z odůvodnění příkazů jasně vyplývá, že soudce měl při rozhodování k dispozici příslušný spisový materiál, přičemž všechny rozhodné skutečnosti byly rovněž přehledně shrnuty v návrzích státního zástupce na vydání jednotlivých příkazů a velmi podrobně v podnětech policejního orgánu. Na tomto základě byl povolující soudce seznámen s konkrétními poznatky policejního orgánu a indiciemi o páchané trestné činnosti. Skutečnost, že se jednalo především o informace operativní povahy, koresponduje s ranou fází trestního řízení. Pokud je v příkazech uvedeno, že relevantní informace o trestné činnosti nelze zjistit a spolehlivě zadokumentovat jiným způsobem, odpovídá takový závěr charakteru indikované trestné činnosti, kdy příslušníci celní správy komunikovali s osobami vietnamské národnosti do jisté míry konspirativním způsobem, zejména telefonicky či osobně v různých kavárnách. Úvahy dovolatele, že stejné informace, které měly být zjištěny nařízenými odposlechy, mohly být zjištěny např. výslechy osob z vietnamské komunity, zcela pomíjí kriminalisticko taktické hledisko, kdy by vážně hrozilo vyzrazení zájmu policejního orgánu o konkrétní osoby, a v konečném důsledku i zmaření účelu trestního řízení. Předmětné příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu tak rozhodně nelze shledat nezákonnými. Uplatněnému dovolací důvodu pak neodpovídaly ani navazující výhrady obviněného, že obsah zaznamenaných telefonních hovorů nesvědčí o trestné činnosti. Tyto námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se obviněný snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil.
Obdobně nelze pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podřadit ani námitky obviněného P. V. , byť se je snažil formulovat jako výhrady proti hmotněprávnímu posouzení skutku. Veškerá navazující právní argumentace obviněného je totiž založena na jeho skutkovém tvrzení, že předmětná taška s brýlemi se nacházela volně v prostorách tržnice, bez jakékoliv souvislosti s případným nabízením či prodejem. Jedná se ovšem pouze o vlastní verzi skutkového děje obviněného, která nekoresponduje se skutkovými závěry soudů. Okolnosti získání tašky s brýlemi jsou totiž v odůvodnění napadených rozhodnutí rozvedeny tak, že si dovolatel společně se spoluobviněným R. S. na vietnamské tržnici všimli, že jakýsi Vietnamec před nimi najednou položil sáček na zem a dal se na útěk. Je zřejmé, že právě tyto okolnosti vyvolávaly ono podezření, že sluneční brýle nacházející se v tašce, byly zbožím určeným k prodeji na tržnici, a že se navíc jednalo o padělky. Na tomto základě proto bylo dovození porušení povinností obviněného vyplývajících z §45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. a §29a a §30 zákona č. 191/1999 Sb. zcela na místě.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněných dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadená rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 1. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu