ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.859.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 859/2018-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání podaném M. B. , a o dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného M. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 7/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, zrušuje v celém rozsahu.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obviněný M. B. bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu.
V. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání podané M. B. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 42 T 7/2017, byl M. B. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §70 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to elektrického paralyzéru Power Max a trychtýře bez bližší specializace. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené L. P., zastoupené zmocněncem JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem 147 00 Praha 4, V Zátiší 520/23, částku 153.323,35 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla pak poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době v noci ze dne 7. 3. 2017 na 8. 3. 2017, po rozchodu s bývalou přítelkyní poškozenou L. P., se kterým se nemohl vyrovnat, za pomocí potají přidělaného klíče neoprávněně a bez vědomí poškozené vstoupil do jí užívaného bytu č. 17, ve 2. patře, v P., Ž., v úmyslu ji usmrtit, a za tímto účelem si do bytu přinesl elektrický paralyzér, který si den předem zakoupil a dále si na kuchyňskou linku připravil potravinářskou fólii, plnou neotevřenou láhev vodky, trychtýř, červenou ponožku a pásku přes oči na spaní, přes obličej si jako maskování natáhl barevnou pletenou čepici s průzory na oči, v pokoji bytu, aby nebyl spatřen, vyšrouboval žárovku ze světla a takto v pokoji v přítmí vyčkal do 8. 3. 2017 cca 01:30 hod. na příchod poškozené ze zaměstnání, a když se poškozená pokusila rozsvítit světlo v pokoji, kde čekal schovaný za skříní, vrhl se na ni, přičemž jí opakovaně přiložil na hrudník elektrický paralyzér a zapnul jej, čímž do poškozené pustil elektrický proud, přitom ji svalil na zem a opakovaně do ní pouštěl elektrický proud z paralyzéru, v důsledku čehož jí způsobil cca 10 drobných popálenin kůže v oblasti levé poloviny obličeje, levé strany krku, a přední strany hrudníku a to i v oblasti srdeční krajiny, poškozená se útoku aktivně bránila křikem i údery rukou a během potyčky si všimla, že útočník již nemá přes obličej kuklu a poznala v něm svého bývalého přítele M. B., ten jí na to řekl, ať je zticha a svého jednání zanechal, načež ji vyzval, ať se podívá, co si na ni připravil v kuchyni, kde na kuchyňské lince byly vyrovnané shora uvedené věci, které sebral a z bytu odešel, kdy předtím poškozené odcizil z obálky ze skříně v pokoji finanční hotovost ve výši 2.000 Kč, načež s poškozenou ještě téhož dne 8. 3. 2017 komunikoval telefonem, kdy jí volal a chtěl jí vysvětlit, jakým způsobem ji chtěl usmrtit, což poškozená odmítla, načež jí téhož dne poslal textovou zprávu v níž mimo jiné konstatuje, že ví, že nedokáže nikoho zabít, a že to co udělal jí, vlastně chtěl udělat sám sobě, kdy samotné napadení a výhružky usmrcením, vyvolaly v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví, načež se u poškozené rozvinula v důsledku útoku posttraumatická stresová porucha, projevující se depresivním prožíváním, obavami, návraty vzpomínek na inkriminovanou událost, ke kterým se marně snaží nevracet, vylekaností, návaly silných pocitů vztahujících se k události. Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §70 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to elektrického paralyzéru Power Max a trychtýře bez bližší specializace. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené L. P., zastoupené zmocněncem JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem 147 00 Praha 4, V Zátiší 520/23, majetkovou škodu ve výši 2.000 Kč a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 101.323 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla pak poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, podal rovněž nejvyšší státní zástupce, a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí. Dovolání přitom bylo podáno v neprospěch obviněného.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebyl řádně poučen o možnosti uplatnit svá práva v průběhu trestního řízení ve smyslu §33 odst. 1, 5 tr. ř., a práva na soudní ochranu, když se nemohl vyjádřit ke všem skutečnostem v hlavním líčení u soudu prvního stupně a soud se takto nevypořádal s jeho vznesenými námitkami proti obžalobě. Na závěr svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 42 T 7/2017, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
Nejvyšší státní zástupce svůj mimořádný opravný prostředek podal z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci. Souhlasil se samotným závěrem Vrchní soudu v Praze, že trestní odpovědnost obviněného za zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku vzhledem k dobrovolnému upuštění od dalšího jednání zanikla ve smyslu §21 odst. 3 tr. zákoníku, a dále nic nenamítl proti právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce však rozporoval rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž jednání obviněného bylo posouzeno jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti, když negativně ovlivnilo psychické zdraví poškozené. Ačkoliv odvolací soud shledal naplněnou vědomostní složku zavinění, kdy obviněný jistě věděl, že zákeřným fyzickým útokem vedeným proti slabší ženě může způsobit škodlivý následek v podobě posttraumatické stresové poruchy, neztotožnil se s názorem odvolacího soudu, že obviněný jednal pouze ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nadto nejvyšší státní zástupce uvedl rozdíl mezi zaviněním ve formě vědomé nedbalosti a eventuálního úmyslu, přičemž o vědomou nedbalost půjde v případě, že pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takové ohrožení nebo porušení nezpůsobí. Pachatel tedy ví o možnosti vzniku škodlivého následku, ale takový následek nechce a ani s ním není srozuměn. Naproti tomu zavinění ve formě eventuálního úmyslu je v případě, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení a pro ten případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn, tj. smířen, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Pro obě formy zavinění je typické, že se shodují v intelektuální složce a odlišují se ve složce volní. Následkem jednání obviněného, jež původně směřovalo k usmrcení poškozené, byla těžká újma na zdraví psychické povahy, spočívající v několikaměsíční posttraumatické stresové poruše projevující se mimo jiné depresivním prožíváním, obavami, návraty vzpomínek na inkriminovanou událost, vylekaností a tělesnými reakcemi. Obviněný vzhledem k uvedenému musel vědět, že svým jednáním takový následek může reálně způsobit. Odvolací soud ačkoliv tyto závěry akceptoval, nesprávně posoudil volní složku zavinění, v důsledku čehož jednání obviněného kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv jej bylo na místě posoudit jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož je vyžadován alespoň úmysl eventuální jako forma zavinění. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný chtěl poškozenou usmrtit, činil kroky, aby způsobil smrt poškozené, která musela předpokládat, že jí jde o život. Nejenže se vybavil paralyzérem, kuklou a dalšími věcmi, ale i bez její přítomnosti zákeřně vnikl do bytu, vyšrouboval žárovku, v pozdních nočních hodinách poškozenou přepadl, opakovaně ji fyzicky napadal paralyzérem v úmyslu ji usmrtit. V kuchyni jí sdělil, jakým konkrétním způsobem ji chtěl usmrtit. Následkem těžké újmy na zdraví musel být obviněný srozuměn, neboť způsobený následek mohl obviněný očekávat jako reálný a možný. Učinil vše proto, aby ke způsobení uvedeného následku došlo, a fakticky nepočítal s žádnou okolností, která by jeho vzniku mohla zabránit. Eventualitu založenou na tom, že nedojde ke škodlivému následku, tedy ponechal na náhodě. Na závěr nejvyšší statutní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný a také doplnil obsah svého původního dovolání. Namítl, že v průběhu přípravného řízení nebyl řádně poučen orgány veřejné moci podle §33 odst. 1, 5 tr. ř. o možnosti podat námitky proti formulaci otázek znaleckých posudků, které nařídil vypracovat policejní orgán, čímž došlo k poškození jeho ústavního práva na spravedlivý proces, neboť formulace otázek ve znaleckých posudcích mohla mít vliv na konečné rozhodnutí zejména soudů. Dále uvedl, že účast na vyšetření znalcem a pokládání otázek znalcem, které má dopad na rozhodnutí o vině soudem by mělo být hodnoceno na roveň podání výpovědi obviněného ve smyslu tr. ř. a v tomhle ohledu by měl mít právo odmítnout výpověď a zodpovězení otázek, které by mu mohly způsobit trestní stíhání, nebo odsouzení sobě nebo jemu osobě blízké, o čemž ho policejní orgán podle §33 tr. ř. nepoučil. Nepoučením policejním orgánem podle téhož ustanovení byl zkrácen na svém právu podávat námitky proti postupu znalce u vyhotovení znaleckých posudků, z nichž posléze soudy v odůvodnění rozhodnutí vycházely. Dále namítá, že bylo soudem prvního stupně porušeno jeho právo na spravedlivý proces v tom směru, že se soud nevypořádal s námitkami obviněného u hlavního líčení, kde tvrdil, že do bytu vstoupil na výslovnou žádost poškozené, když bez svolení vlastníka zámku, předložením jeho bezpečnostní kartičky, nelze speciální klíč od bytu pořídit. Soud prvního stupně se nevypořádal se zjištěním, že svědek M. Š. uvedl, že poškozená byla na návštěvě s obviněným domluvena, a že měl přístup k obálce s penězi na společné bydlení, z níž bylo odcizeno 2.000 Kč. Obviněný rozporuje závěr soudu prvního stupně ohledně zaslané SMS poškozené, kdy podle tvrzení obviněného tato SMS nepatřila k události dne útoku a soud námitku obviněného odmítl jako nevěrohodnou. Soud prvního stupně se přiklonil k verzi o průběhu skutkových okolností poškozené, ačkoliv neměl k dispozici k posouzení důkazy (kuklu, láhev vodky, potravinářskou fólii, pásku přes oči ani důkazní věci). Dále namítá, že se soud prvního stupně nevypořádal s námitkou obviněného, když v místnosti svítilo světlo z digestoře, které zapnul obviněný, ačkoliv poškozená uvedla, že v místnosti byla tma. Obviněný rozporuje závěr soudů, že k prvnímu kontaktu došlo ze strany poškozené, nikoliv obviněného. Soudy porušily práva obviněného na spravedlivý proces, když neprovedly všechny důkazy u hlavního líčení, a to telefonické odposlechy a SMS zpráv. V souvislosti s tímto nebylo obviněnému umožněno, a nebyl ani o právu poučen, aby prověřil nebo ponechal právnímu zástupci prověřit zákonnost důkazů odposlechů a SMS zpráv uvedených v obžalobě. Ohledně dokazování dále namítl, že by bylo vhodnější provést daleko rozsáhlejší vyšetření skutkových okolností, než které provedly orgány činné v trestním řízení. Soud prvního stupně neprokázal vinu obviněného žádnými důkazy, kromě výpovědi poškozené, avšak nevzal v potaz účelovost její výpovědi, neboť poškozená chce získat pouze vysoké odškodnění. Nadto poukázal na skutečnost, že před ohledáním místa činu vstupovali do bytu i jiné osoby. Obviněný dále upozorňuje na neprovedený důkaz výslechem taxikáře a sousedů, čímž orgány činné v trestním řízení důkladně neprověřily okolnosti bezprostředně následující po činu. Rozporuje postup orgánů činných v trestním řízení, které znalecky nenechaly prověřit funkčnost paralyzéru, nevypořádaly se s námitkami týkající se použití paralyzéru a nezkoumaly dopady užití metamfetaminu na chování poškozené v době útoku. Podle citací z jednotlivých uvedených znaleckých posudků má mít účinky na chování člověka užití drogy. Poukázal na nepřezkoumatelnost úředního záznamu č. j. KRPA-87216-11/TČ-2017-0011SV-6 ze dne 9. 3. 2017, neboť policejní orgán neodůvodnil způsob provedení šetření a nezajistil důkazy, které v úředním záznamu uvádí. Rovněž policejní orgán pochybil, když neporovnal technické parametry paralyzéru z místa činu a použitého paralyzéru a nezabýval se podrobnostmi krádeže. Obviněný poukázal na smíšené stopy DNA na obálce zjištěné znaleckým posudkem, v nichž byla odcizená hotovost. Právo na spravedlivý proces a soudní ochranu bylo porušeno i v případě, když v den, kdy obdržel od Vězeňské služby ČR vyrozumění státního zástupce o překvalifikaci trestného činu, uplynula lhůta pro podání opravného prostředku proti vyrozumění. A v neposlední řadě obviněný namítl, že odvolací soud zcela opomněl se vypořádat s odvoláním proti výroku o vině ve smyslu zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, čím došlo opětovně k porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu proti nezákonnému postupu soudu prvního stupně. Závěrem obviněný znovu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, ve spojitosti s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 42 T 7/2017, a vrátil odvolacímu soudu k opětovnému projednání věci odvolání proti rozsudku prvního stupně.
V replice na podané dovolání a doplnění dovolaní obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce. Nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a zkonstatoval, že jednotlivé výhrady obviněného v dovolání svým doplněním dovolání zopakoval a blíže je rozvedl. S uplatněným dovolacím důvodem obviněným podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nejvyšší státní zástupce neztotožňuje. Obviněný své výhrady směřoval výlučně do procesu dokazování (rozsah, vadné hodnocení v jeho neprospěch, nesprávná skutková zjištění), tj. jeho námitky byly výlučně procesní a skutkové povahy směřující zpravidla do přípravného řízení. Takové výhrady stojí mimo rámec jakéhokoliv dovolacího důvodu. Soudy provedly všechny nezbytné důkazy a objasnily odpovídajícím způsobem konkrétní jednání na místě činu. Nejvyšší státní zástupce poukázal na nesrozumitelnost pasáže dovolání obviněného, v níže obviněný napadal nevypořádání se s právní kvalifikací skutku vraždy. Zproštění obžaloby nepřicházelo v úvahu, neboť odvolací soud pouze odlišně právně kvalifikoval spáchaný skutek. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané u jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné, resp. v mnohém shodné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Předně je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je nadto v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zpravidla směřovaly do oblasti skutkové a procesní, přičemž právně relevantní argumentace s ohledem na podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podaném dovolání absentovala. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné a jednostranné hodnocení důkazů (znalecké posudky, vstup do bytu, opatření speciálního klíče, zaslaná SMS, svítící světlo digestoře, první fyzický kontakt ze strany poškozené, účelovost výpovědi poškozené, funkčnost paralyzéru, shoda použitého paralyzéru na místě činu a zajištěného paralyzéru, účinky pervitinu na poškozenou, nezajištění věcí na kuchyňské lince, DNA na obálce), respektive nedostatek důkazů, které jej usvědčují z daného trestného činu a současně prosazoval vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely.
Pokud dále obviněný namítá, že nebylo vyhověno návrhům obhajoby na doplnění dokazování, tedy existenci tzv. opomenutých důkazů, a to zejména neprovedení telefonických odposlechů a SMS zpráv, výslechu taxikáře a sousedů, posouzení vlivu pervitinu na poškozenou, nezajištění věcí z kuchyňské linky, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Zejména soud prvního stupně (s jehož přístupem a závěry se soud druhého stupně následně de facto ztotožnil – viz str. 6, bod 19. rozsudku odvolacího soudu) jasně a logicky uvedl, proč shledal další důkazní návrhy nadbytečnými, zejména pak z jakého důvodu nebylo přistoupeno k dalšímu dokazování, když po takto provedeném dokazování soud již další dokazování neprováděl, zamítl návrhy obžalovaného na doplnění dokazování, neboť má za to, že si vytvořil dostatečné množství podkladů pro rozhodnutí ve věci a provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné a ničím dalším by nepřispělo k objasnění věci (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 42 T 7/2017). Zdůvodnění nedoplnění dokazování znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství a toxikologie pro posouzení konkrétního vlivu pervitinu na poškozenou odvolací soud uvedl ve svém rozhodnutí (bod 19., str. 6 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017) … i odvolací soud považuje shromážděný důkazní materiál za úplný a zcela dostačující k přijetí skutkových závěrů bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro konečné rozhodnutí, jak má na mysli ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, byly návrhy obhajoby na doplnění dokazování pro nadbytečnost zamítnuty … navržené důkazy by nemohly přispět k zásadnějšímu objasnění skutkového stavu, neboť ten byl již dostatečným způsobem prokázán. Ohledně doplnění dokazování o doplnění výslechu taxikáře a sousedů poškozené nebylo obviněným požádáno u nalézacího soudu, provedení extrakce SMS z telefonu obžalovaného, případně poškozené, podle návrhu obhájce bylo soudem zamítnuto jako nadbytečné doplnění dokazování [č. l. 566, 609 tr. spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 7/2017 (dále jen tr. spis)]. Nelze tak hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů.
Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soud prvního stupně, s jehož přístupem a závěry se následně de facto ztotožnil soud odvolací (srov. str. 5, bod 14. rozsudku odvolacího soudu), logicky a přesvědčivě zhodnotil provedené důkazy v nalézacím řízení.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud přesto ve výjimečných případech zasahuje do samotného hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, a to především v případech, kdy projednávaná věc trpí přítomností tzv. extrémního rozporu právě mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož došlo rovněž k nesprávné aplikaci právních norem. V těchto případech je zcela odůvodněna relevance dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). Úvahy stran extrémního rozporu tedy připadají v potaz, pokud je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě vyplynuly z provedených důkazů. Půjde tudíž zejména o situace, kdy je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozhodnutí, kdy jsou přítomny logické rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. vyvozenými právními závěry, skutek nemá žádnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, rovněž pokud došlo k deformaci důkazů, z nichž byla dovozována taková skutková zjištění, která z nich vůbec nevyplývají, anebo zůstaly opomenuty a nehodnoceny stěžejní důkazy apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017). Zcela nepřípustné by poté bylo takové odůvodnění soudu, které by vycházelo z důkazů, které vůbec nebyly provedeny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09). Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to mj. s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces (mj. právě v rovině náležitého provedení procesu dokazování a hodnocení důkazů jako takových) musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod. V daném kontextu Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení soudů prvního a druhého stupně stran zjištění průběhu skutku, přičemž předmětná skutková zjištění nejsou ani v extrémním rozporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017; anebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09) s provedenými důkazy, který by zavdal mimořádnému zásahu Nejvyššího soudu právě do skutkových závěrů.
Stran námitek, že obviněný nebyl orgány činnými v trestním řízení poučen o podání námitek vyjádřit se k formulaci otázek ve znaleckých posudcích, Nejvyšší soud konstatuje, že právo obviněného vznést námitky proti formulaci otázek znalci není omezeno žádnou lhůtou pro jejich uplatnění. Námitky je možné vznést kdykoli v průběhu trestního řízení , jakmile byl znalec orgánem činným v trestním řízení přibrán, ale i kdykoli později, když se pro ně objeví důvod. Ačkoliv uplatnění námitek není vázáno žádnou lhůtou, ale zásadně by měly být uplatněny do právní moci rozhodnutí, neboť sice nic nebrání tomu, aby byly vzneseny i v rámci mimořádného opravného prostředku, ale zde již musí být splněny podmínky pro podání takového opravného prostředku. Obviněný ani jeho obhájce ani v rámci hlavního líčení žádné námitky vůči formulaci otázek nevznesli (srov. č. l. 564 tr. spisu). Nejvyšší soud konstatuje, že Opatření o přibrání znalce MUDr. Petra Navrátila, znalce Krajského soudu Středočeského kraje v Praze k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne 10. 3. 2017, které obsahuje poučení podle §105 odst. 3 tr. ř. o možnosti vznesení námitek proti odbornému zaměření znalce nebo proti formulaci otázek (srov. str. 2 opatření č. j. KRPA-87216-25/TČ-2017-001171-6-SAN), bylo doručeno obviněnému dne 10. 3. 2017, jakož i jeho obhájci téhož dne. S poukazem na uvedené, nebyl orgány činnými v trestním řízení porušen §33 tr. ř.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami obviněného, že pokládání otázek znalcem, jež mají za následek dopad na rozhodnutí o jeho vině, by mělo být soudem hodnoceno na rovněž jako podání výpovědi obviněného ve smyslu tr. ř., a v tomto ohledu by měl mít právo odmítnout na takové otázky odpovědět, neboť by mohly způsobit obviněnému trestní stíhání nebo odsouzení jeho osobě i osobě jemu blízké, na což nebyl policejním orgánem poučen podle §33 tr. ř. Vyšetření duševního stavu podle §116 odst. 1 tr. ř. obviněného je ustanovením lex specialis v poměru k ustanovení §105 odst. 1 tr. ř. a §158 odst. 3 písm. b) tr. ř., na základě kterých lze obecně vyžadovat znalecké posudky již v rámci prověřování. Specialita tohoto ustanovení se projevuje v tom, že ohledně zkoumání duševního stavu osoby v podstatě nepřichází v úvahu forma odborného vyjádření a k vyšetření duševního stavu se opatřením přibere soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Mezi základní povinnosti obviněného patří podrobit se vyšetření duševního stavu. Duševní stav obviněného se zpravidla vyšetřuje v případech posouzení, zda obviněný v době spáchání trestného činu trpěl duševní chorobou, pro niž nemohl rozpoznat protiprávnost spáchaného trestného činu nebo ovládat své jednání, zda obviněný nemá sklon k zneužívání návykových látek, zda případná drogová či alkoholová závislost měla vliv na rozpoznávací a ovládací složku jednání obviněného, zda je pobyt obviněného na svobodě nebezpečný z důvodu duševní poruchy a vyžaduje-li stav obviněného ochranné opatření. Vzhledem k uvedenému, bylo opatření orgánu činného v trestním řízení podle §105 odst. 1 tr. ř. o přibrání znalce MUDr. Petra Navrátila, znalce Krajského soudu Středočeského kraje v Praze, k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne 10. 3. 2017, důvodné, neboť směřovalo právě do oblastí, u níž je potřeba vyšetřit duševní stav obviněného. Orgány činné v trestním řízení v tomto případě nejsou v souladu s §33 odst. 5 tr. ř. povinny poučit obviněného o možnosti odmítnout odpovídat na otázky stanovené znaleckým posudkem, neboť povinností obviněného je podrobit se vyšetření duševního stavu podle §116 odst. 1 tr. ř.
Toliko jako obiter dictum k námitce o neumožnění nechat prověřit zákonnost důkazů odposlechů a SMS zpráv a nepoučení obviněného o tomto právu je namístě uvést, že obviněný byl dne 15. 11. 2017 v úvodu hlavního líčení řádně poučen podle §33 tr. ř., §92 tr. ř. a §95 tr. ř. (srov. 527 tr. spisu) mimo jiné i o právu vyjádřit se ke všem důkazům, obviněný možnosti uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti či opravné prostředky. Obviněný má i právo radit se během úkonů prováděných orgány činnými v trestním řízení se svým obhájcem. Z tohoto důvodu není námitka obviněného právně relevantní.
Po prostudování trestního spisu není sice patrné, kdy bylo upozornění na změnu kvalifikace podle §176 odst. 2 tr. ř. Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 9. 2017 obviněnému doručeno. Nicméně s ohledem na to, že odvolací soud právní kvalifikaci jednání obviněného opětovně překvalifikoval (s příslušným upozorněním) a to ve prospěch obviněného, tak s ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytné reagovat na tuto námitku.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem nejvyššího státního zástupce v replice na zaslané dovolání obviněného ohledně námitky o nevypořádání se s kvalifikací trestného činu uvedeném v obžalobě a rozsudku prvního stupně, neboť pro nesrozumitelnost této pasáže dovolání není zcela zřejmé, kam obviněný tuto výhradu směřuje. Jestliže se domáhá zprošťujícího výroku ohledně pokusu vraždy podle §21 tr. zákoníku a §140 odst. 2 tr. zákoníku, tak obviněný opomněl skutečnost, že spáchání skutku jeho osobou bylo prokázáno a jeho jednání bylo odvolacím soudem kvalifikováno právně odlišně, zprošťující výrok proto logicky nepřipadá v úvahu.
Stran výše předestřeného lze rovněž konstatovat, že dovolací námitky obviněného postrádají právně relevantní argumentaci, která by byla podřaditelná pod zvolený dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. A to i přes respektování možností (a povinností) zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, učiněných soudy prvního a druhého stupně, pokud je takový zásah namístě.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Nyní k dovolání nejvyššího státního zástupce.
Nejvyšší soud předně podotýká, že samotné posouzení formy zavinění podle §15 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákoníku nebo §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Jedná se tedy o otázku hmotného práva, přestože jde o jiné hmotněprávní posouzení než právní posouzení skutku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž byl dovolatelem uplatněn právně relevantně.
Dále je nezbytné vycházet z následujících teoretických předpokladů. Podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se o zavinění ve formě vědomé nedbalosti jedná tehdy, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Naproti tomu o zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Jinými slovy, vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236). V případě vědomé nedbalosti pachatel ví o možnosti vzniku škodlivého následku, avšak takový následek nechce a ani s ním není srozuměn. Obviněný však vzhledem ke svému věku, inteligenci i životním zkušenostem věděl, že zákeřný způsob útoku vedený proti nesrovnatelně fyzicky slabší ženě a navíc v nočních hodinách v bytě poškozené jí může způsobit silný psychický otřes, který bude naplňovat §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku v podobě déletrvající poruchy zdraví. Možnost vzniku závažných psychických problémů v důsledku prožitého psychotraumatu je obecně známá a nezřídka k ní dochází v případech spojených s fyzickým nebo psychickým tlakem po nečekané události. Rozvíjí se po emočně těžké, stresující události, jež svou intenzitou přesahuje obvyklou lidskou zkušenost. Dochází tak k narušení lidské psychiky, které nastává v důsledku traumatické události. S tímto musel být obviněný srozuměn.
Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 234–243) . Vědomostní složka zavinění zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje, pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Volní složka zavinění zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. V projednávané věci obviněný s ohledem na své životní zkušenosti, věk, inteligenci, ale i fyzickou nevyrovnanost mezi obviněným a poškozenou, době a místu spáchání útoku, si musel být vědom, že poškozené může přivodit tak silný psychický otřes, jehož následky na psychickém zdraví mohou přetrvávat i ve formě dlouhotrvající poruchy zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Uvedené okolnosti proto pokrývají vědomostní i volní složku zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, to i ve vztahu ke způsobení těžšího následku v podobě posttraumatické stresové poruchy spočívající především v depresivním prožívání, obavami, návraty vzpomínek na inkriminovanou událost, vylekaností a tělesnými reakcemi.
Aby bylo možno dospět k naplnění uvedené úmyslné skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba, aby pachatel ve své mysli nejen věděl, ale z hlediska volní složky i vážně uvažoval o reálné možnosti způsobení těžké újmy na zdraví a měl k tomuto následku aktivní kladný vztah ve smyslu, že může způsobem uvedeným v §145 odst. 1 tr. zákoníku ohrozit nebo porušit zájem na ochraně lidského zdraví.
Existenci zavinění ve formě eventuálního úmyslu lze dovodit nejen z jednání pachatele vyjádřeného ve skutkové větě, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností v popisu skutku. Obviněný již od počátku jednal v úmyslu poškozenou usmrtit, tedy smrt byla jeho záměrem, který chtěl způsobit. Učinil všechny kroky pro to, aby svůj záměr realizoval. Opatřil si paralyzér, kuklu a další věci. V nepřítomnosti poškozené vnikl do jejího bytu, vyšrouboval žárovku, aby v místnosti, kde později poškozenou přepadl, vytvořil tmu. Po příchodu poškozené do bytu se na ni zcela nečekaně a zákeřně vrhl a přiložil jí k hrudníku paralyzér, který zapnul, čímž do poškozené pustil elektrický proud, načež ji povalil na zem, kde opakovaně použil paralyzér. Z pohledu poškozené se dalo předpokládat, že jí jde o život, neboť vše nasvědčovalo úmyslu způsobit jí smrt. Ačkoliv obviněný od úmyslu usmrtit ji dobrovolně upustil, musel vzhledem ke všem okolnostem vědět, že jí svým jednáním může způsobit následek v podobě těžké újmy na zdraví, zejména v oblasti psychické, v souladu s §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Směřovalo-li jednání obviněného již od počátku k tomu nejzávažnějšímu následku, tedy usmrcení poškozené, a tento následek obviněný chtěl způsobit, tak i následným upuštěním od dokonání původně chtěného zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku je namístě dovodit, že způsobení mírnějšího následku představovaného těžkou újmou na zdraví musel být obviněný srozuměn, tj. smířen s tím, že vhledem ke všem okolnostem spočívající zejména v šoku poškozené z napadaní v jejím bytě zamaskovanou osobou a opakovanými útoky paralyzérem vysílající elektrický proud do těla poškozené, bude poškozené způsobena psychická újma na zdraví s mnoha negativními projevy a dopady na její běžný život odpovídající znění §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Srozumění obviněného s eventuální psychickou újmou poškozené muselo být umocněno i tím, že poškozená se aktivně útoku bránila křikem i údery, čímž mu dávala zcela zřejmě najevo, že se obává o svůj život, a dále i tím, když obviněný své prvotní jednání umocnil i dalšími kroky negativně působící na psychiku poškozené, neboť ji vyzval, ať se podívá do kuchyně, kde byla vyrovnaná potravinářská folie, plná neotevřená láhev vodky, trychtýř, červená ponožka a páska přes oči na spaní, jež následně při odchodu z bytu poškozené odnesl. Je tak zřejmé, že obviněný minimálně věděl, že může způsobit poškozené újmu na zdraví, což vyplývá i z dokazování a zjištěného skutkového děje. Nelze se tak ztotožnit s názorem a závěrem odvolacího soudu (srov. str. 8–9 rozsudku odvolacího soudu – bod 26.), že obviněný bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí, a tak obviněnému nelze psychický následek v podobě posttraumatické stresové poruchy přičíst ve formě úmyslu nepřímého.
Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše uvedenému a po provedeném přezkumu věci shledal námitky nejvyššího státního zástupce opodstatněnými, přičemž nemohl přisvědčit závěru soudu druhého stupně, který obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, kdy se bude podrobně a pečlivě zabývat zejména zmíněnou formou zavinění stran předmětného skutku a z toho plynoucí jeho zákonu odpovídající právní kvalifikací.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu v potřebném rozsahu projednána trestní věc obviněného před soudem druhého stupně, přičemž v tomto novém řízení je Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože obviněný M. B. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 42 T 7/2017, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, a Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, stal se další výkon trestu odnětí svobody na podkladě uvedených rozsudků nepřípustným. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Nejvyšší soud proto na základě uvedeného ustanovení trestního řádu rozhodl, že je ve vztahu k obviněnému a vzhledem k okolnostem případu dán důvod vazby uvedený v ustanovení §67 písm. c) tr. ř., a to s ohledem na konkrétní skutečnosti obsahující důvodnou obavu plynoucí z toho, že vzhledem ke vztahu k poškozené hrozí, že bude opakovat trestnou činnost, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jinak.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu