ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.992.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 992/2018-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2018 o dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 10 To 311/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 63/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 10 T 63/2015, byl obviněný shledán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), který spáchal tím, že spolu se spoluobviněnou J. J., roz. G., později P., společným jednáním za součinnosti obviněného J. J.,
poté, co se nejpozději v průběhu měsíce září 2011 obrátila poškozená E. Č. na J. J. s žádostí o pomoc při získání půjčky, kdy půjčené prostředky měla E. Č. zájem dále poskytnout jako výpomoc dceři E. V., J. J. společně s J. P. nejprve využili nezkušenosti a neznalosti E. Č. a přesvědčili ji, že svými nemovitostmi (dům, stavební parcela a stavební parcelu v obci a katastrálním území D. n. O.) nemůže zajistit závazek z požadované půjčky, neboť na nich vázne zástavní právo ve prospěch zástavního věřitele Komerční banky, a. s., ačkoliv na základě jednání v bance a vystaveného prohlášení banky ze dne 12. 9. 2011 bezpečně věděli, že zástavní právo již nezajišťuje žádnou existující pohledávku, neboť původní úvěr, k němuž bylo zástavní právo smlouvou ze dne 13. 10. 1993 zřízeno, byl již před delší dobou splacen, a katastru nemovitostí tak k výmazu zástavního práva předložili dne 15. 9. 2011 prohlášení zástavního věřitele Komerční banky, a. s., o zániku zástavního práva, aniž by bylo třeba doplácet zástavním právem zajištěný závazek, E. Č. s podvodným úmyslem směřujícím k vlastnímu obohacení dále přesvědčili, aby si ke splacení domnělého závazku vůči Komerční bance, a. s., zajištěného zástavním právem, tedy k tzv. oddlužení nemovitosti, sjednala půjčku 900.000 Kč a
k podpisu ji jako dlužnici dne 10. 10. 2011 v R. n. K. předložili předem připravenou smlouvu o půjčce č. 900000 s věřitelem J. V., podle které měl J. V. poskytnout E. Č. půjčku ve výši 900.000 Kč, kterou se E. Č. zavázala splatit do 5. 3. 2012 spolu se smluvní odměnou ve výši 0,3 % z jistiny za každý den trvání půjčky, do smlouvy však na základě předchozí dohody s J. J. záměrně jako účet E. Č., na který měl věřitel půjčku poukázat, nechali uvést účet číslo vedený Komerční bankou, a. s., pro J. J., E. Č. následně smlouvu podepsala, aniž by zcela pochopila její obsah a rozuměla jejím souvislostem, když byla uvedena v omyl tvrzením, že uzavření smlouvy je předpokladem pro oddlužení jejích nemovitostí a pro výmaz zástavního práva ve prospěch Komerční banky, a. s., a jednak jí bylo zamlčeno, že peníze budou věřitelem vyplaceny na účet, který ve skutečnosti patří J. J., jehož neznala, podle uzavřené smlouvy o půjčce pak věřitel uhradil jako půjčku E. Č. na účet J. J. částku 900.000 Kč, a to 50.000 Kč dne 10. 10. 2011, 750.000 Kč dne 12. 10. 2011 a 100.000 Kč dne 12. 10. 2011, tyto na účet připsané prostředky J. J. podle předchozí dohody s J. J. a J. P. se záměrem zastřít původ a další osud těchto prostředků získaných trestnou činností z účtu obratem v hotovosti vybral, a to dne 10. 10. 2011 50.000 Kč a dne 12. 10. 2011 300.000 Kč a 550.000 Kč, a se získanou hotovostí 900.000 Kč naložil podle blíže nezjištěné dohody se spoluobviněnými v jejich společný prospěch, přičemž E. Č. neobdržela z půjčky žádné prostředky,
J. J. spolu s J. P. následně představili E. Č. plán „dočasného prodeje“ jejích nemovitostí, založený na tom, že E. Č. svoje nemovitosti na přechodnou dobu prodá vybranému kupci, kterého J. s P. vyhledají, aby z výtěžku prodeje vypomohla dceři E. V., přičemž nemovitosti po čase prostřednictvím úvěru vykoupí zpět, s čímž vyslovila E. Č. souhlas, aniž by pochopila skutečný záměr obviněných, který spočíval v tom, že z výtěžku prodeje dojde pouze k úhradě vysoce úročené nevýhodné půjčky podle smlouvy č. 900000 ze dne 10. 10. 2011, aniž by E. Č. získala další prostředky pro finanční výpomoc své dceři, jak původně zamýšlela,
J. P. k realizaci prodeje na základě příslibu odměny 80.000 Kč jako kupce pro tuto transakci vyhledal M. Š., jemuž současně obstaral příležitost uzavřít hypoteční úvěr ve výši 1,8 mil. Kč na úhradu kupní ceny za nemovitosti paní E. Č., J. J. pak s J. P. nechali připravit kupní smlouvu, kterou E. Č. a M. Š. předložili k podpisu v R. n. K. dne 25. 4. 2012, podle obsahu této smlouvy, která byla toho dne uzavřena, E. Č. prodala M. Š. dům, stavební parcelu a stavební parcelu v obci a katastrálním území D. n. O. za cenu 1,8 mil. Kč, která odpovídala odhadu obvyklé ceny, z kupní ceny bylo reálně uhrazeno pouze 1.445.840 Kč na účet V. k uspokojení závazku ze smlouvy o půjčce v původní výši 900.000 Kč navýšené o 545.840 Kč a 7.160 Kč na účet E. Č., což byla jediná platba, kterou E. Č. reálně obdržela, přičemž ohledně zbytku kupní ceny ve výši 347.000 Kč nechali obvinění v souladu se svými podvodnými záměry podepsat E. Č. prohlášení o tom, že tyto prostředky přijala před podpisem smlouvy, ačkoliv se tak ve skutečnosti nestalo,
E. Č. tak způsobili škodu ve výši 1.792.840 Kč.
Za tento zločin a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4, písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 2 T 154/2013, byl obviněnému J. P. uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků.
Podle §84 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 2 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků a nad obviněným byl současně vysloven dohled, v rámci něhož byl povinen vést řádný život a dostavovat se v pravidelných lhůtách k probačnímu úředníkovi probační a mediační služby podle místa bydliště a tomuto dokládat způsob své obživy a náhradu škody, kterou trestným činem způsobil.
Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 2 T 154/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 10 T 63/2015, podali odvolání obviněný J. P. a spoluobviněný J. J., přičemž rozhodnutím týkajícího se tohoto obviněného se Nejvyšší soud nezabývá. Odvolání podal též státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 10 To 311/2017 , a to tak, že při nezměněné skutkové větě z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil ve výroku o trestu u obviněného J. P. a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. P. odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků nepodmíněně.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 2 T 154/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání J. P. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 10 To 311/2017, podal obviněný J. P. dovolání.
II.
Dovolání
Obviněný podal dne 30. 11. 2017 dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 10 To 311/2017, a to do výroků, které se jej přímo dotýkají, tedy výroku I. a II. označeného rozhodnutí. Jako důvod dovolání obviněný označil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že konkrétní důvody doplní v zákonné lhůtě. Následně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle §265h odst. 3 tr. ř. o odložení výkonu trestu odnětí svobody, jelikož nebyly splněny podmínky pro uložení nepodmíněného trestu, a dále z osobních důvodů, když uvedl, že neměl dostatek času zařídit veškeré osobní záležitosti, očekává narození potomka a partnerka by tak zůstala na péči o dítě sama, přičemž výchova a výživa nezletilého potomka by byla ohrožena, a dále že by došlo i k zmaření možnosti uspokojení poškozených, jelikož by nebyl schopen nahradit škodu.
Své dovolání pak obviněný doplnil dne 4. 1. 2018. Obviněný namítá nesprávné hmotněprávní posouzení trestu, když skutek, pro který byl shledán vinným rozsudkem soudu prvního stupně v projednávané věci (rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 10 T 63/2015) měl být posuzován jako vícečinný souběh se skutkem, pro který byl uznán vinným rozsudkem téhož soudu ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 2 T 154/2013. Toto podle jeho názoru soud prvního stupně zohlednil pouze formálně, přičemž však při úvaze o trestu jej považuje za další skutek, a to zásadně k tíži obviněného. Dále uvádí, že soud nezohlednil podíl dalších osob na páchané trestné činnosti, za kterou byl odsouzen. Dále pak napadá pro nesprávné právní hodnocení i rozsudek soudu druhého stupně, jelikož tento uvedená pochybení soudu prvního stupně nereparoval, a současně při rozhodování o trestu po zrušení této části rozsudku soudu prvního stupně porušil podmínky pro ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody. Vzhledem ke kusosti odůvodnění výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu, kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, nemůže obviněný na toto adekvátně reagovat, když je nucen si důvody pro rozhodnutí domýšlet. Obviněný konstatuje, že soud má při ukládání trestu vycházet z okolností případu v době spáchání skutku, přičemž upozorňuje, že v době spáchání skutku byl osobou bezúhonnou a trestného jednání se měl dopustit pod vlivem své matky. Dále uvádí, že soud měl zohlednit i skutečnost, že za později spáchaný skutek mu byl uložen trest podmíněný, jehož podmínky včetně dohledu plní a podle svých možností hradí i způsobenou škodu. Odvolací soud tak rozhodl překvapivě, poškodil poškozenou, když mu znemožnil nahradit způsobenou škodu a v neposlední řadě jej zkrátil na jeho právech, když mu změnil uložený trest ve výkonu, a to způsobem, proti kterému neexistuje řádný opravný prostředek. Obviněný má za to, že v daném případě byly splněny podmínky §81 odst. 1 tr. zákoníku, a tím se odvolací soud dopustil nesprávného hmotněprávního posouzení naplňujícího dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 10 To 311/2017, a celý rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 10 T 63/2015, a podle §265 l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství a toto se k němu prostřednictvím státního zástupce působícího u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) vyjádřilo. Státní zástupce nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, dovolací námitky obviněného a obecná východiska pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně konstatoval, že na základě srovnání skutkových a časových souvislostí jsou zde dány pochybnosti o tom, zda ve věcech vedených u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 63/2015 a sp. zn. 2 T 154/2013 nešlo o pokračující trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a zda obviněnému neměl být uložen společný trest podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Současně však upozornil, že dovolací soud je při přezkumu předcházejících řízení vázán rozsahem a důvody podaného dovolání a obviněný toto nenamítá, a proto se státní zástupce zaměřil toliko na argumentaci uplatněnou obviněným. Státní zástupce připomněl, že podle §43 odst. 2 tr. zákoníku předpokladem uložení souhrnného trestu je právě spáchání několika skutků ve vícečinném souběhu předtím, než je za některý z nich vyhlášen odsuzující rozsudek. Obviněný se tedy touto námitkou „vlamuje do otevřených dveří“, jelikož podmínky pro uložení souhrnného trestu byly splněny, když první rozhodnutí ve věci (rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 2 T 154/2013) bylo vyhlášeno dne 6. 10. 2014, tedy po spáchání projednávaného skutku. Další námitky pak směřují vůči přísnosti trestu a jako takové neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto připomněl, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody požadoval u hlavního líčení již státní zástupce a proto nemohlo být takovéto rozhodnutí pro obviněného překvapivé. Současně pak uvedl, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku zákon připouští a trest byl nadto uložen hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby. Státní zástupce dále konstatoval, že část argumentace obviněného směřuje vůči odůvodnění rozsudku, což je podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
Státní zástupce má za to, že pokud je dovolací námitky vůbec možno částečně podřadit pod uplatněný dovolací důvod, pak jsou zjevně nedůvodné a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 10 To 311/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu u obviněného J. P., o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1 tr. ř., přičemž lhůta byla zachována i v případě podání doplnění dovolání ze dne 4. 1. 2018, když toto bylo učiněno v průběhu dovolací lhůty.
IV.
Důvodnost dovolání
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že v rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Podle §43 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu; podle odstavce 2 pak soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.
Obviněný zaměřil první část svých námitek do výroku o trestu, jež byl přijat soudem prvního stupně, tedy v rozporu s §265a odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné směřuje-li vůči pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, a to ve druhém stupni, nikoliv v prvním, jak však učinil obviněný.
Nejvyšší soud považuje však za vstřícné se k byť nepřípustně uplatněným námitkám obviněného alespoň stručně vyjádřit. Obviněným uplatněná námitka neposouzení vícečinného souběhu trestných činů při rozhodování soudu prvního stupně, a tedy i nereflektování této skutečnosti do výroku o trestu, je i v případě, že by bývala byla uplatněna přípustným způsobem, zcela zjevně neopodstatněná. Soud prvního stupně totiž skutečnost, že se jednalo o vícečinný souběh reflektoval, když uložil podle §43 odst. 2 tr. zákoníku trest souhrnný, a to zcela správně, jelikož odsuzoval obviněného za skutek, který tento spáchal dříve než bylo vyhlášeno odsuzující rozhodnutí v jiné trestní věci (zde konkrétně myšlen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 2 T 154/2013). Pravidla pro ukládání trestu za dva skutky tak byla dodržena. V tomto případě se tedy lze ztotožnit s názorem státního zástupce, že obviněný se domáhá právního posouzení, ke kterému však soud skutečně dospěl. Otázkou zůstává, zda jednání obviněného nemělo být posouzeno jako pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku a zda tedy obviněnému neměl být uložen trest společný. Jak už však uvedl státní zástupce, Nejvyšší soud je při přezkumu napadených rozhodnutí vázán rozsahem a důvody podaného dovolání a proto není oprávněn se touto námitkou zabývat. Další námitka směřující vůči rozhodnutí soudu prvního stupně pak míří do výměry uloženého trestu a jako taková by tedy bývala byla nepodřaditelná pod uplatněný, ani žádný jiný dovolací důvod (blíže usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.)
V druhé části svého dovolání (označeného jako doplnění dovolání) pak obviněný soudu vytýká, že nereparoval pochybení soudu prvního stupně uvedená v první části dovolání. K tomuto Nejvyšší soud konstatuje, že takováto výtka není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, jak uvedeno výše. Teoreticky lze uvažovat o tom, že by mohla být podřazena pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé variantě ve spojení s písm. g) téhož ustanovení, tedy, že bylo rozhodnuto o odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle písm. g), jak však Nejvyšší soud konstatoval shora, i v případě, že by byla tato námitka uplatněna přípustným způsobem, byla by zjevně neopodstatněná, přičemž blíže odkazuje na argumentaci uvedenou v předchozím odstavci.
Podle obviněného pak odvolací soud svým rozhodnutím porušil hmotněprávní zásady ukládání trestu, když uložil trest odnětí svobody v nepodmíněné formě. Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožňuje, když má za to, že odvolací soud dodržel veškerá pravidla pro ukládání nepodmíněného trestu.
Soud je při ukládání trestu odnětí svobody v nepodmíněné formě limitován toliko ustanovením §55 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého lze trest v této formě uložit u trestných činů, u nichž horní hranice trestní sazby nepřevyšuje 5 let, jen za podmínky, že by uložení jiného trestu u osoby pachatele nevedlo k nápravě. Takovéto rozhodnutí je třeba řádně odůvodnit, zejména ve vztahu ke splnění podmínky, podle které by u osoby pachatele nevedlo uložení jiného trestu k tomu, aby vedl řádný život. V posuzovaném případě byl však obviněný shledán vinným trestným činem podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, pro který určuje trestní zákoník hranici trestní sazby mezi dvěma až osmi lety. Omezení podle §55 odst. 2 tr. zákoníku se tedy na tuto věc nevztahuje, jelikož není splněna ani první podmínka omezení použití nepodmíněné formy trestu odnětí svobody, kterou je horní hranice trestní sazby pěti let. Zákon dává současně odvolacímu soudu možnost zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnout znovu za situace, kdy je uložený trest nepřiměřený [§258 odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Nepřiměřeným trestem je pak trest, který svým druhem nebo výměrou formálně sice nevybočuje z ustanovení zákona, avšak s ohledem na konkrétní hlediska rozhodování, zejména závažnost a povahu trestného činu, osobní poměry obžalovaného, možnosti nápravy, všechny polehčující a přitěžující okolnosti apod. je příliš mírný nebo příliš přísný (ŠÁMAL a kol. Trestní řád II: Komentář §157-314s . 7. Doplněné a přepracované vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, ISBN 978-80-7400-465-0, str. 3065). V posuzované věci odvolací soud uvedl, že z podnětu odvolání státního zástupce (který již v řízení před soudem prvního stupně požadoval uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody) uložený trest odnětí svobody v trvání tří let, nadto uložený jako trest souhrnný za dva trestné činy, se jeví jako mírný, a proto se ztotožňuje se státním zástupcem v požadavku jeho výkonu nepodmíněně. Z odůvodnění rozhodnutí jsou pak patrny důvody, proč měl být trest uložen v nepodmíněné formě – obviněnému nesvědčí žádné polehčující okolnosti, přitěžuje mu spáchání trestného činu ze ziskuchtivosti a s rozmyslem, po předchozím uvážení a vyšší škoda . Uložený trest je pak uložen v třetině zákonné trestní sazby. Nejvyšší soud v postupu odvolacího soudu neshledává jakákoliv pochybení.
Dalšími námitkami se pak obviněný snaží dosáhnout přehodnocení veškerých okolností rozhodných při ukládání trestu, tedy fakticky své námitky zaměřuje do výměry trestu, přičemž takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit namítaný ani žádný jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Namítá-li pak obviněný, že svým rozhodnutí soud znemožnil nahradit poškozené škodu, pak k tomuto Nejvyšší soud odkazuje na komentářovou literaturu k §81 tr. zákoníku, která uvádí: „ případné úvahy soudu o tom, že nepodmíněný trest odnětí svobody by znemožnil splnění dohod, které pachatel uzavřel s poškozenými, jsou mimo zákonná kritéria rozhodování o podmíněném odkladu výkonu trestu, zejména když v dohodách není vypořádána celá škoda způsobená trestným činem nebo se vztahují na škodu, která nemá význam pro trestněprávní posouzení věci (shodně NS 4/2001-T 104) “ (viz DRAŠTÍK, Antonín, Jaroslav FENYK aj. Trestní řád: Komentář . 1. Vydání, Praha, Wolters Kluwer, 2017, ISBN 978-80-7552-600-7).
Poslední námitka obviněného vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval splněním podmínek §81 tr. zákoníku (podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody), respektive §84 tr. zákoníku (podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody s dohledem). Nejvyšší soud konstatuje, že obě ustanovení hovoří o tom, že soud za splnění určitých podmínek může rozhodnout o podmíněném odkladu. Je tedy na jeho úvaze a hodnocení všech okolností rozhodných při ukládání trestu, zda se pro tento postup rozhodne. Nejedná se tedy o nárokové ustanovení, které by soudu ukládalo povinnost zabývat se vždy splněním všech podmínek §81 tr. zákoníku, respektive §84 tr. zákoníku. Námitka obviněného je tedy v tomto ohledu zcela zjevně neopodstatněná.
K návrhu obviněného na postup podle §265h odst. 3 tr. ř. (odložení výkonu trestu) pak Nejvyšší soud uvádí, že tímto se nezabýval, když i z textu tohoto ustanovení je patrné, že k podání tohoto návrhu je oprávněn toliko předseda senátu soudu prvního stupně. Současně Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném případě neshledal důvody pro odložení nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle §265o tr. ř.
V.
Závěr
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je neopodstatněné a proto jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 10. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu