ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1182.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1182/2017-486
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) J. A. , b) B. B. , a M. B ., c) J. C., d) M. Č. , a P. Č. , e) A. Č. , f) V. D. , g) M. D. , h) M. D. , ch) Z. D. , i) R. F. , j) P. C. k) O. G. , l) B. G. , m) Z. M. , n) A. M. , o) M. M., p) M. L. , q) Z. L. , r) J. L. , s) J. K. , t) J. K. , u) M. K. , v) J. S. , w) J. T. , x) Z. V. , y) Z. S. , a z) L. H. , zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 92/2009, o dovolání žalobců g), h), j), m), n), p), q), r) a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2016, č. j. 64 Co 56/2016-352, takto:
I. Dovolání žalované a dovolání žalobců g), h), j), m), n), p), q), r) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se prostřednictvím původně samostatně podaných žalob, které byly spojeny ke společnému řízení, domáhali nároků na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Ta jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem Ministerstva financí při povolení vzniku investiční společnosti Futurum, a. s. (dále jen „ISF“), při výkonu dohledu nad činností této společnosti, jež spravovala podílový fond FUTURUM AURUM (dále jen „PFFA“), a při výkonu dohledu nad likvidací této společnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 39 C 92/2009-277, zamítl žaloby žalobců a), b), c), d), f), g), h), ch), j), l), o), p), r), s), t), u), v), w), x), kterými se domáhali ve výroku uvedených částek (výrok I až IV; VI až IX; XI; XIII; XVI až XVII; XIX až XXV), uložil žalované zaplatit žalobci e) 87 112,50 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 293 580,25 s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok V), uložil žalované zaplatit žalobci i) 3 484,50 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 11 743,21 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok X), uložil žalované zaplatit žalobkyni k) 34 845 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 117 432,10 Kč žalobu zamítl (výrok XII), uložil žalované zaplatit žalobkyni m) 45 298,50 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 244 027,99 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok XIV), uložil žalované zaplatit žalobci n) 52 267,50 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 526 385,68 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok XV), uložil žalované zaplatit žalobci q) zaplatit 31 360 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 257 965,99 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok XVIII), uložil žalované zaplatit žalobci y) 38 324 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 129 180,81 s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok XXVI), uložil žalované zaplatit žalobci z) 296 182,50 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 1 348 410,18 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok XXVII) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XXVIII).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 7. 2016, č. j. 64 Co 56/2016-352, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých částech výroků I až XXVII v částkách uvedených ve výroku rozsudku odvolacího soudu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve zbývajících částech výroků I až XXVII rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Žalobci g), h), j), m), n), p), q) a r) napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku II, kterým odvolací soud potvrdil v části skutečné škody výroky I až XXVII rozsudku soudu prvního stupně a v navazujícím výroku III o nákladech řízení, dovoláním. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním také žalovaná, a to v rozsahu části výroku II, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v rozsahu vyhovujícím nároku žalobců e), n) a z).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 a §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání splňují zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pokud se jedná o dovolání žalované, tak jí předestřená otázka, jaká organizační složka je příslušná jednat za stát, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že za stát je v tomto řízení, oprávněna jednat žalovaná, neboť do její působnosti spadá s účinností od 1. 4. 2006 výkon státního dozoru nad investičními fondy a investičními společnostmi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 6050/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5768/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3967/2013).
Žalovaná ve svém dovolání namítá, že v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, týkající se skutkově obdobné věci, dovolací soud zaujal k řešené otázce (oproti shora citované judikatuře) odlišný právní názor. Senát Nejvyššího soudu však nedospěl k závěru o nutnosti předložit tuto otázku k rozhodnutí svému velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), když se jedná toliko o otázku procesního práva, u kterých s ohledem na ustanovení §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích není takový postup obligatorní, a nadále setrvává na ustáleném právním názoru (obsaženém ve shora citované judikatuře), od nějž se nemíní odchýlit.
Dovolací soud ani neshledává, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla nepřezkoumatelná, neboť (posuzováno vzhledem k obsahu dovolání) případné nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí na újmu uplatnění práv dovolatelů nebyly (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaná v souvislosti s namítanou nepřezkoumatelností uvádí devět bodů své vlastní argumentace, s nimiž se odvolací soud dle jejího mínění nevypořádal. Zmíněné body otázku hmotného či procesního práva neobsahují, neboť představují polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, popřípadě námitky vad dokazování a odůvodnění rozhodnutí, které rovněž nejsou ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem.
Nelze souhlasit rovněž s názorem žalované, podle kterého soudy neměly přihlížet k rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, neboť dle názoru žalované byly vydány v rozporu s občanským soudním řádem a ustanovením §20 zákona o soudech a soudcích. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na své usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4681/2015, v němž odmítl stejný argument stejné žalované, a to již vzhledem k okolnosti, že žalovaná tímto způsobem zpochybňuje závěry meritorně vyřešené v rozsudcích dovolacího soudu pro tvrzený rozpor s usneseními téhož soudu, jimiž byla dovolání odmítnuta. Ústavní soud však v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17, potvrdil závěr, že pokud dovolání nebylo přípustné, nemohl z usnesení dovolacího soudu plynout meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikaturní rozpor ve smyslu zákona o soudech a soudcích (k tomu srov. rovněž usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017).
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobců g), h), j), m), n), p), q) a r).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat ve vztahu ke každému ze žalobců zvlášť, neboť žalobci netvoří nerozlučné procesní společenství. Je proto nerozhodné, že součet nároků všech žalobců hranici hodnotového omezení přípustnosti dovolání přesahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2003/2010).
V předmětné věci žalobkyně m) napadá dovoláním rozsudek odvolacího v části potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na zaplacení 20 898 Kč skutečné škody, a žalobce q) v části potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na zaplacení 34 755 Kč skutečné škody. Protože dovolání výše uvedených žalobců směřují proti rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost v této části dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem ke znění tohoto ustanovení, jak je shora citováno, není z hlediska přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu významnou otázka, zda v řízení byla uplatněna pouze část nároku, jehož celková výše přesahuje 50 000 Kč, nebo zda mezi účastníky jsou či se vedou další spory o peněžité plnění ze stejného či obdobného právního důvodu, nýbrž rozhodující je výše peněžitého plnění, o níž bylo odvolacím soudem rozhodnuto a do níž směřuje dovolání.
Žalobci mají za to, že v otázce komplexního posouzení porušení povinností státu při výkonu dohledu nad ISF, se odvolací soud odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v jeho rozsudcích ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, a ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012. Soud tak podle nich pominul, že nesprávným úředním postupem je již samo nezahájení správního řízení, a to i kdyby opatření, které měla žalovaná přijmout, samo nemohlo zabránit vzniku škody, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 322/2004.
Podle žalobců se odvolací soud rovněž náležitě nezabýval otázkou, jaká opatření ze strany žalované, která měla k dispozici podle §37 zákona č. 248/1992 Sb. o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném do 30. 6. 1996 (dále jen „ZISIF“), a která měla být provedena po zjištění nedostatků na straně ISF, mohla vést k zabránění odčerpání peněžních prostředků z PFFA, respektive z ISF. Tímto se měl odvolací soud odchýlit od právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v jeho rozsudcích ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013.
Výše uvedené otázky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť ohledně nich nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. V žalobci odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, dovolací soud uzavřel, že pokud by žalobci neprokázali, že výše uvedené skutečnosti musely vést ministerstvo k přijetí opatření zabraňujícího dalšímu prodeji podílových listů, je třeba vyjít ze skutkových závěrů odvolacího soudu, že touto skutečností bylo porušení §12 odst. 3 věta druhá ZISIF tím, že si PFFA ponechával vysoké finanční částky v hotovosti v pokladně, neboť to následně (mimo jiné) vedlo ministerstvo k odnětí povolení ke vzniku PFFA rozhodnutím ze dne 18. 6. 1996. Šlo přitom o skutečnost ministerstvu známou z rozvahy PFFA vypracované ke dni 30. 6. 1995 a doručené ministerstvu dne 30. 9. 1995. V daném případě odvolací soud nedospěl k zjištění o existenci takových skutečností, které by musely vést ministerstvo k přijetí opatření způsobilých zabránit škodě již před datem 30. 9. 1995 na základě některého z jiných porušení ZISIF. Žalobci sice polemizují se skutkovými závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, tím ovšem nemohou založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že nesprávný úřední postup byl oběma soudy shledán pouze v případě, kdy ministerstvo přijalo rozhodnutí o odejmutí povolení k činnosti ISF až dne 18. 6. 1996 (v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda toliko podílníkům, kteří zakoupili podílové listy po datu 30. 11. 1995), není jejich závěr, že žalobcům škoda vzniknout nemohla, neboť podílové listy zakoupili již v květnu 1995, tj. před datem, kdy se ministerstvo dopustilo nesprávného úředního postupu v důsledku včasného nepřijetí rozhodnutí dle §37 odst. 2 písm. d) ZISIF, v rozporu se shora citovanými rozhodnutími dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 466/2016).
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle žalobců také v posouzení maximální možné lhůty v délce trvání dvou měsíců k přijetí opatření podle ustanovení §37 odst. 4 ZISIF po obdržení zprávy o hospodaření Ministerstvem financí dne 30. 9. 1995 jako lhůty adekvátní k přijetí opatření podle ZISIF. Když žalobci poukazují na termín „přinejmenším“ v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, tak i pokud jde o přiměřenost na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1016/13, který podle nich považoval lhůtu 9 dnů za krátkou. Tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, když uzavřel, že žalovaná měla přijmout opatření ve lhůtě dvou měsíců od doby, kdy se o porušení povinností ISF dozvěděla, tj. od 30. 9. 1995 (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, nebo ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012) ani od judikatury Ústavního soudu, když ten ve výše uvedeném usnesení uvedl, že „Dozor ze strany Ministerstva financí nelze vnímat jako každodenní kontrolu nad činností sledovaného subjektu. Pro činnost dozorového orgánu jsou relevantní především účetní výstupy, jimiž příslušný subjekt vykazuje svoji řádnou činnost. V projednávaném případě lze za takový výstup považovat rozvahu podílového fondu FUTURUM AURUM, vypracovanou k datu 30. 6. 1995 a doručenou Ministerstvu financí dne 30. 9. 1995. … B. H. zakoupila podílový list dne 9. 10. 1995, což je objektivně vzato příliš krátká doba na to, aby Ministerstvo financí stihlo předmětnou rozvahu zpracovat a vyvodit z ní takové závěry, jež by zamezily vzniku škody.“ Ústavní soud tedy tímto rozhodnutím neshledal zákonnou lhůtu dvou měsíců podle §37 odst. 4 ZISIF za nepřiměřenou.
Dovolání žalobců napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Vady řízení namítané žalobci nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když po odmítnutí všech ve věci podaných dovolání nevzniká žádné ze stran právo na jejich náhradu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu