ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1326.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1326/2017-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců a) J. Ch. , b) F. Ch. , zastoupených JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 7/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2016, č. j. 29 Co 216/2016-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění nemajetkové újmy, kterou měli utrpět v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem Okresního soudu Děčíně v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 137/2002 (dále též jako „předmětné nalézací řízení“), jehož byli účastni v postavení žalovaných a v němž jim byl ustanoven opatrovník z řad zaměstnanců soudu, aniž bylo soudem předtím provedeno dostatečné šetření po jejich pobytu. Takto jim byla odňata možnost před soudem jednat. Postup soudu se následně odrazil též v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 7 Nc 4347/2004, v němž bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce, a to ačkoliv v té době nebyl rozsudek vydaný v předmětném nalézacím řízení pravomocným a vykonatelným. V návaznosti na závěry, které učinil dovolací soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 875/2015, soud prvního stupně vyzval žalobce usnesením ze dne 13. 10. 2015, aby doplnili vylíčení rozhodujících skutečností a jednoznačně vymezili a vzájemně odlišili jednotlivé odpovědnostní tituly a současně uvedli, jakého odškodnění se na podkladě každého jednotlivého titulu domáhají, a to u každého žalobce zvlášť. Žalobci následně za odpovědnostní tituly označili nedostatečné zjišťování pobytu žalobců (za což každý ze žalobců požaduje odškodnění ve výši 80 000 Kč), ustanovení nevhodného opatrovníka žalobců (za což každý ze žalobců požaduje odškodnění též ve výši 80 000 Kč), doručení rozsudku ustanovenému opatrovníku (za což každý ze žalobců požaduje odškodnění ve výši 30 000 Kč), vyznačení doložky právní moci rozsudku (za což každý ze žalobců požaduje odškodnění ve výši 30 000 Kč) a umožnění exekučního vymáhání pohledávky (za což každý ze žalobců požaduje odškodnění též ve výši 30 000 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 3. 2016, č. j. 27 C 7/2012-138, rozhodl tak, že zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 250 000 Kč s úrokem z prodlení dle vyhl. č. 142/1994 Sb. z částky 250 000 Kč od 27. 10. 2011 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) částku 250 000 Kč s úrokem z prodlení dle vyhl. č. 142/1994 Sb. z částky 250 000 Kč od 27. 10. 2011 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozhodl rozsudkem ze dne 18. 8. 2016, č. j. 29 Co 216/2016-171, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (ad I. a II.) potvrdil, ve výroku o nákladech řízení (ad III.) jej změnil jen tak, že výše nákladů činí 1 200 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně ohledně neexistence morální újmy na straně žalobců, kterou by bylo možné odškodnit podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), přičemž zejména poukázal na právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněném pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a mimo oblast nemajetkové újmy vzniklé v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena (a šlo by o notorietu, kterou dokazovat netřeba), je nutné vznik nemajetkové újmy tvrdit a dokazovat. Ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, však plyne, že vznik takové újmy je prokazatelný jen obtížně. Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně. V řízení se tedy obvykle zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou, tj. být dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Jedná se o utrpení na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají niterně v životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život apod.). Pokud soud v konkrétním případě dospěje k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení morální újmy. Přitom ne každý psychický diskomfort, který člověku v životě vznikne, je odškodnitelný. Podle názoru odvolacího soudu v posuzovaném případě, v důsledku žalobci popisovaného postupu Okresního soudu v Děčíně v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 137/2002, nenastaly takové objektivní skutečnosti, které by vedly k závěru, že žalobci měli důvod cítit se významně dotčeni v některé ze svých složek morální integrity. Připomenout stačí, že se žalobci o uskutečněném řízení, vydaném rozsudku a probíhající exekuci dozvěděli neformálně v srpnu roku 2004 a bez jakýchkoliv námitek proti přiznanému a exekučně vymáhanému dluhu tento dluh uhradili. Okamžitě po dobrovolné úhradě oprávněný navrhl zastavení exekuce a přičinil se tak k minimalizaci nákladů exekuce. Z obsahu korespondence žalobců s oprávněným z roku 2004 i z faktu, že žalobci nikdy nežádali uhrazené plnění zpět s argumentací, že příspěvek na bydlení státu vrátili neprávem, lze rozumně dovodit, že k úhradě exekučně vymáhané pohledávky došlo v souladu s hmotným právem. Za této situace lze mít pochopení i pro úvahu soudu prvního stupně o tom, že žalobci se účelově staví do role oběti mocenské zvůle a že podaná žaloba není vedena snahou ochránit práva žalobců, nýbrž získat majetkový prospěch od státu cestou náhrady dle OdpŠk. Chování žalobců se tak minimálně jeví. Odvolací soud uvedl, že není-li újmy, kterou by bylo možné odškodnit, nemá smysl řešit otázku, zda je na požadované odškodnění aplikovatelný zákon č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., zda jsou splněny ostatní podmínky pro odškodnění újmy dle tohoto zákona a zda je či není tvrzený nárok promlčen. Odvolací soud též souhlasil s názorem, že bylo na místě žalované přiznat paušální náhradu hotových výdajů souvisejících s uskutečněnými úkony před soudem prvního stupně, a to v souladu s názory vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13. Odvolací soud, oproti názoru soudu prvního stupně, nepovažoval za možné přiznat žalované náhradu hotových výdajů souvisejících s převzetím a přípravou zastoupení, neboť u nezastoupeného účastníka již z povahy věci o takové činnosti hovořit nelze.
Žalobci (dále též jako „dovolatelé“) napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, přičemž uvedli, že přípustnost dovolání dovozují z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Konkrétně dovolatelé předkládají otázky:
A) Je-li možné založit rozhodnutí o tom, že na straně účastníků nevznikla nemajetková újma, na názoru, že nárok uplatněný v řízení byl v souladu s hmotným právem, ačkoliv dovolatelé se v tomto řízení domáhají přiznání nemajetkové újmy za procesní pochybení soudu. Podle názoru dovolatelů takováto otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
B) Je-li možné založit rozhodnutí o tom, že na straně účastníků nevznikla nemajetková újma, na názoru, že účastníci uplatnili svůj nárok, a tím se staví do role obětí mocenské zvůle. Rovněž tato otázka dle názoru dovolatelů nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
C) Je-li možné, aby se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími důvody uplatněnými odvolatelem a pouze konstatoval, že není nutné se těmito zabývat, neboť jeden z odvolacích důvodů nebyl shledán odvolacím soudem důvodným. Dovolatelé mají za to, že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu v části, pokud jimi bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení v uvedeném rozsahu pro vady dovolání nebylo možné pokračovat.
Ve zbylém rozsahu dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Tak je tomu v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobců vyplývajících z vícero žalobci označených nesprávných úředních postupů (resp. nezákonných rozhodnutí), které měly na straně žalobců vyvolat újmu, jejíž kompenzaci žalobci požadují v penězích. Vzhledem k uvedenému dovolací soud odmítl dovolání v rozsahu, pokud je jím brojeno proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně nároků žalobce a) na kompenzaci 3 x 30 000 Kč a ve výroku II. ohledně nároků žalobkyně b) na kompenzaci 3 x 30 000 Kč.
Pokud se jedná o otázku v dovolání vyjádřenou pod bodem C), tato přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelé v první řadě částečně desinterpretují vyjádření odvolacího soudu, neboť odvolací soud neposuzoval další námitky odvolání z důvodu, že obstál jeden z kaskády důvodů, pro které soud prvního stupně žalobu zamítl, nikoliv proto, že neobstál jeden z důvodů odvolání (jak namítají dovolatelé). Jelikož odvolací soud shledal, že již na základě závěru o neexistenci újmy na straně dovolatelů nemohou být uplatněné nároky přiznány, nezabýval se další odvolací argumentací, neboť tato na výsledku řízení nemohla ničeho změnit. Za takového stavu se jedná o projev procesní ekonomie, nikoliv o vadu řízení, natož pak o znak libovůle soudu. Tento postup odvolacího soudu není jakkoliv rozporný s názory vyjádřenými v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010. Dovolatelům lze dát za pravdu v tom ohledu, že jestliže rozhodnutí odvolacího soudu spočívá jen na některých závěrech (na rozdíl od celé kaskády důvodů, která vedla k rozhodnutí soudu prvního stupně), nelze po nich v dovolání požadovat více, než zpochybnění právě těch důvodů, na nichž závisí rozhodnutí odvolacího soudu.
Na vyřešení otázky, kterou dovolatelé uvádějí pod bodem B), napadené rozhodnutí nezávisí. Závěr, že se dovolatelé účelově staví do role obětí mocenské zvůle, je především závěrem soudu prvního stupně, přičemž i z jeho rozhodnutí vyplývá, že se nejedná o důvod pro zamítnutí žaloby, ale toliko o obiter dictum zhodnocení (resp. zpřísněné zhodnocení) zjištěného skutkového stavu, dle nějž žalobcům v důsledku tvrzených pochybení státních orgánů újma nevznikla. Odvolací soud, aniž by se k tomuto hodnocení hlásil, jej považuje za možné – s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jak již bylo konstatováno výše, nosným a jediným důvodem, pro nějž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, byla zjištěná neexistence újem vzniklých v důsledku tvrzených pochybení při výkonu veřejné moci.
Jestliže odvolací soud zmínil, že lze rozumně dovodit, že k úhradě exekučně vymáhané pohledávky došlo v souladu s hmotným právem, evidentně se jedná o jeden z dílčích poznatků, z nichž byla dovozena neexistence tvrzené újmy. V této souvislosti je třeba uvést, že soudy zmíněným poznatkem poukazují na stav věcí, který zde byl bez ohledu na existenci nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného rozhodnutí, a tento argument tedy spadá do posouzení příčinné souvislosti mezi namítaným neřádným výkonem veřejné moci a tvrzenou újmou. Řečeno jinak, soud tímto argumentem zcela evidentně míní, že tvrzená pochybení státu neměla za důsledek vznik povinnosti na straně dovolatelů, neboť tato povinnost (v rovině hmotněprávní) existovala tak či tak. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právním posouzením je vymezení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována. Porovnání situace, jaká by byla bez škodné události, s tou, která nastala v důsledku škodné události, patří mezi základní úvahy při hodnocení příčinné souvislosti. Dovolateli namítaná okolnost, že pochybení při výkonu veřejné moci mělo být pochybením procesní povahy, je pro posouzení věci zcela irelevantní. Otázka A) tedy přípustnost dovolání založit nemůže. Rovněž je nutno připomenout, že uvedený dílčí závěr odvolacího soudu se logicky může vztahovat toliko k újmě způsobené exekučním vymáháním pohledávky. V této části ovšem dovolání nebylo shledáno přípustným vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (viz výše). Závěr o neexistenci újem zapříčiněných dalšími tvrzenými pochybeními pak spočívá zcela na zjištění, že by takováto pochybení nevedla k odškodnitelné újmě u kterékoliv osoby ve stejném pochybení a že z dalšího jednání dovolatelů je možné dovodit, že ani u nich ke vzniku újmy nedošlo.
Jelikož dovolání bylo posouzeno z části jako vadné a ve zbylé části jako nepřípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu