ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.134.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 134/2018-419
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 146/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2017, č. j. 91 Co 183/2017-368, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2016, č. j. 10 C 146/2013-340, se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2017, č. j. 91 Co 183/2017-368, se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 12. 2016, č. j. 10 C 146/2013-340, zamítl žalobu na zaplacení částky 5 267 088,48 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit státu jednak jím zaplacené náklady (svědečné) v částce 3 180 Kč (výrok II) a jednak rozhodl o žalobcově povinnosti k náhradě nákladů řízení žalované v částce 3 600 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 7. 2017, č. j. 91 Co 183/2017-368, v odvoláním dotčeném rozsahu, co do částky 4 967 088,48 Kč s příslušenstvím, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl rovněž o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudky soudů obou stupňů napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti odmítl a pokud směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně, pak řízení o něm zastavil.
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost Nejvyššího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení v uvedeném rozsahu podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/2006).
Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu není objektivně přípustné pro dílčí nároky na náhradu škody uplatněné žalobcem a specifikované v žalobě jako náhrada škody za převoz traktoru kamionem ve výši 28 080 Kč, cestovní náklady žalobce ve výši 3 485 Kč, náklady na nové řetězy na traktor ve výši 31 940 Kč a za znalecký posudek ve výši 2 000 Kč, neboť podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení více samostatných nároků a o níž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se tak zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost.
Dovolání rovněž není přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o části nároku, a to za odebrání předmětu úvěru poskytnutého společností ESSOX s. r. o. – osobního automobilu SSANGYONG Rexton Diesel 2,7 Xdi Plus, ve výši 769 163 Kč, za nesplacený úvěr u Citibank ve výši 341 498,54 Kč, za nesplacený úvěr u Komerční banky, a. s., ve výši 259 046,94 Kč a za exekuci vedenou na žalobce ve výši 58 500 Kč. Ve vztahu k nim odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti těchto nároků pro neprokázání příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem soudního exekutora a žalobcem požadovanou škodou. Ohledně daných nároků dovolání žalobce se závěrem odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti nikterak nepolemizuje, tudíž neobsahuje obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Z dovolání tak není zřejmé, která konkrétní dosud judikatorně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena a jakým způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). V témže rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v rozsahu nároku na náhradu ušlého zisku z podnikatelské činnosti ve výši 3 188 375 Kč a ohledně nároku na náhradu škody za zničení a odcizení součástí traktoru, k němuž mělo dojít v době jeho úschovy, v požadované výši 285 000 Kč.
Přípustnost dovolání nezakládá žalobcem formulovaná otázka, zda je nesprávným úředním postupem skutečnost, že soudní exekutor zajištěnou věc svěří do úschovy nevhodné osobě, která nezajistí, aby uschovaná věc nebyla v době úschovy poškozena nebo zničena, stejně jako další otázky, tj. zda lze za nesprávný úřední postup považovat nepřesnou identifikaci věci pojaté do soupisu movitých věcí a zda nesprávný úřední postup soudního exekutora tkví ve vedení exekuce v rozporu s principem zdrženlivosti. Odvolací soud totiž postavil napadené rozhodnutí především na samostatném závěru, že existenci poškození motorového vozidla (traktoru) v době, kdy bylo zajištěno soudním exekutorem, stejně jako vznik ušlého zisku žalobce, ani přes odpovídající poučení věrohodně neprokázal, což samo o sobě postačovalo k zamítnutí žaloby, a to dokonce i tehdy, pokud by žalobce jím tvrzený nesprávný úřední postup soudního exekutora prokázal.
Pokud žalobce uplatněnými námitkami napadá závěr odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že mu vznikla v souvislosti s prováděnou exekucí škoda, zpochybňuje tím ve skutečnosti správnost skutkových zjištění, čímž však přípustnost dovolání založit nelze (ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
Jestliže nebyl žalobcem účinně zpochybněn samostatně stojící důvod (neprokázání vzniku škody), pro nějž odvolací soud nároku žalobce na úhradu částek ve výši 3 188 375 Kč a 285 000 Kč nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak příznivěji projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vady řízení namítané žalobcem (nesprávné hodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku a výpovědí svědků) nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.) přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř. i ve zbylém rozsahu.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu