ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1766.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1766/2018-640
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce K. K. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově – Šumbarku, Opletalova 608/2, proti žalovanému L. K. , narozenému dne XY, bytem XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 169/2007, o dovoláních žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 31. května 2012, č. j. 10 C 169/2007-430, ve znění usnesení téhož okresního soudu ze dne 24. srpna 2012, č. j. 10 C 169/2007-437, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 12 Co 121/2013-496, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 31. května 2012, č. j. 10 C 169/2007-430, ve znění usnesení téhož okresního soudu ze dne 24. srpna 2012, č. j. 10 C 169/2007-437, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 12 Co 121/2013-496, se odmítá .
III. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 10 C 169/2007-430, ve znění jeho doplňujícího usnesení ze dne 24. srpna 2012, č. j. 10 C 169/2007-437, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že: „žalovaná je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. XY v k. ú. XY, obec XY, a to budovy č. p. XY na stavebním pozemku parcelní číslo XY, pozemku parcelní číslo st. XY, pozemku parcelní číslo XY, eventuálně, že žalobce není vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. XY v k. ú. XY, obec XY, a to budovy č. p. XY na stavebním pozemku parcelní číslo XY, pozemku parcelní číslo st. XY, pozemku parcelní číslo XY“ (dále již „nemovitosti“ nebo „nemovitý majetek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně nepřisvědčil právní argumentaci žalobce o neplatnosti předmětné kupní smlouvy, na základě které se žalobce nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobci bylo vyhrožováno tím, že pokud nabídku koupě nemovitosti nepřijme, skončí na ulici a jeho děti v ústavu. Právně relevantní nebyla shledána ani další námitka žalobce, že kupní smlouvu měla uzavřít i jeho manželka, která je nesvéprávná, a proto měl být její úkon schválen opatrovnickým soudem. K tomu prvoinstanční soud poznamenal, že podle judikatury při nabytí věci není kupní smlouva právním úkonem, který se týká společné věci, proto kupující manžel nepotřebuje ani v případě, že nejde o obvyklou správu, souhlasu druhého manžela k použití společných peněžních prostředků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 12 Co 121/2013-496, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud neshledal, že by se soud prvního stupně (v intencích odvolacích námitek uplatněných žalobcem) dopustil procesních pochybení při dokazování a zjišťování skutkového stavu věci. Prvoinstanční soud správně rovněž posoudil, že předmětná kupní smlouva není stižena (absolutní) neplatností. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobci nebylo vyhrožováno, a i kdyby takováto eventualita nastala, nejednalo by se o neplatný právní úkon, jelikož žalovaná o existenci psychického nátlaku nemohla vědět a též jej nevyužila. Rovněž podle odvolacího soudu kupní smlouva není právním úkonem, který se týká společné věci, a to z důvodů, jak byly vyloženy v odvoláním napadeném rozsudku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod s tím, že právní posouzení věci odvolacím soudem pokládá za nesprávné, aniž by náležitě precizoval (vymezil) tento dovolací důvod, jakož i předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z obsahu podaného dovolání lze však dovodit, že dovolatel vůči rozhodnutí soudu prvního stupně či odvolacího soudu namítá:
1) nesprávné zhodnocení důkazů a v důsledku toho nesprávné zjištění skutkového stavu;
2) nedostatečné vypořádání se s některými námitkami dovolatele v odůvodnění rozsudku, v důsledku čehož jsou podle přesvědčení dovolatele rozhodnutí obou soudů překvapivá;
3) že předmětnou kupní smlouvou došlo k obcházení zákona a smlouva je tudíž podle §39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť manželka dovolatele byla v době uzavření kupní smlouvy zbavena způsobilosti k právním úkonům, přičemž nebylo postupováno podle §28 obč. zák., respektive podle dovolatele obcházení zákona spočívá v tom, že byl zvolen takový postup, jímž došlo k uzavření kupní smlouvy (za stranu kupující) pouze dovolatelem, aby nemusel být předmětný právní úkon předložen soudu ke schválení podle §28 obč. zák., pakliže by smlouvu uzavřela i manželka dovolatele.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
V průběhu dovolacího řízení, dříve, než byl spis s dovoláním předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání, žalovaná (dne 5. července 2014) zemřela.
Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 3. května 2016, č. j. 10 C 169/2007-570, rozhodl, že v řízení bude dále pokračováno na straně žalované s L. K. (dědicem zemřelé žalované).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) předně ve vztahu k dovolání žalobce proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně konstatuje, že podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí.
Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalované proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47, ročník 2006; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ).
Dovolání žalobce proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno , proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání , v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel své dovolání v zásadě pojal jako skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, přičemž dovolatel v dovolání vesměs opakuje své předchozí (odvolací) námitky, na které odvolací soud - jak se podává z písemného vyhotovení odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku - dostatečně reagoval.
K žalobcem uplatněné dovolací argumentaci pak dovolací soud uvádí následující:
Ad 1) Nesprávné zhodnocení důkazů a v důsledku toho nesprávné zjištění skutkového stavu
Závěry, k nimž odvolací soud dospěl v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku, případně zjištění, jež převzal od soudu prvního stupně, jsou důsledkem použitých logických úvah a nejsou v extrémním nesouladu s obsahem spisu, nevykazují ani prvek svévole či projevu hrubého formalismu. Přitom dovolací soud zde nevystupuje jako řádná třetí přezkumná instance, která by nad rozsah výše uvedeného mohla (měla) zasahovat do procesu výsledků dokazování, tedy do zjištěného skutkového stavu, „hodnotit“ hodnocení důkazů (odvolacím) soudem, posuzovat relevanci rozsahu či účelnosti (odvolacím) soudem provedených důkazů, pakliže způsob, jak ke skutkovému stavu odvolací soud dospěl (případně taková skutková zjištění převzal od soudu prvního stupně), není nijak defektní a odvolacímu soudu umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru.
Dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Připomíná se současně, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, in https://nsoud.cz ).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Sama okolnost, že dovolatel vychází ze zcela jiné skutkové verze, kterou posléze (v konfrontaci s odvolacím soudem, respektive oběma soudy) právně hodnotí, přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Ad 2) Nedostatečné vypořádání se s některými námitkami dovolatele v odůvodnění rozsudku, v důsledku čehož jsou rozhodnutí obou soudů překvapivá
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku seznatelným způsobem vyložil svá dílčí skutková zjištění, která učinil z předmětných důkazů a to v logické souslednosti z hlediska následně sumarizovaného závěru o skutkovém stavu věci, kdy tvrzená skutkové verze dovolatele o jeho psychickém donucení k uzavření předmětného právního úkonu nebyla prokázána. Nalézací soud tato skutková zjištění učinil (po kasaci jeho předchozího rozhodnutí v nastanuvším) dalším řízení, přičemž odvolací soud z těchto zjištění vycházel při meritorním rozhodování. Dovolatel přitom při své argumentaci také pomíjí, že odvolací soud kromě toho v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že: „I pro eventualitu psychického donucení bezprávnou výhrůžkou třetí osoby, jejímž původem však nebyla žalovaná, jako druhá účastnice smlouvy, by vynucený právní úkon nebyl úkonem absolutně neplatným pro nesvobodu vůle, neboť žalovaná o existenci psychického nátlaku nemohla vědět a též jej nevyužila.“
Především však dovolací výtky proti postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně jsou - z pohledu dovolání - bezcenné, neboť dovolacím přezkumem zde není rozhodnutí soudu prvního stupně. Pro úplnost nutno dodat, že ani ze strany soudu prvního stupně se nemohlo jednat o překvapivé rozhodnutí, jelikož byl-li i předchozí rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem dovolacího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 3892/2011, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, přirozeně se tím otevírala cesta oběma účastníkům tohoto řízení k uplatňování jejich právní argumentace a námitek, přičemž z procesní úpravy nevyplývá, že v takové procesní situaci musí rozhodující soud zásadně či bez dalšího převzít skutková zjištění, z nichž vycházel v předchozím (avšak již) zrušeném rozhodnutí. Pouhá okolnost, že rozhodující soud případně v odůvodnění svého rozsudku nevyložil či se nezabýval určitou (oproti svému předchozímu rozhodnutí) odlišností skutkových zjištění, je sice jinou vadou, avšak nikoliv zásadní, která by měla mít vliv na nesprávnost rozhodnutí a jež by sama o sobě měla naplňovat kasační důvod.
Jinak řečeno, v této nepochybně skutkově exponované věci soud prvního stupně vycházel ze skutkové verze, že na dovolatele nebyl činěn žádný právně rozhodný nátlak, respektive že v souvislosti s uzavřením předmětné kupní smlouvy u dovolatele neabsentovala svoboda jeho vůle takový právní úkon uzavřít. Soud prvního stupně z provedených důkazů učinil logicky semknutý řetězec dílčích skutkových zjištění, které posléze včlenil do závěru o skutkovém stavu věci, jenž mu neumožňoval, stejně jako odvolacímu soudu, učinit závěr o absolutní neplatnosti učiněného převodu nemovitého majetku. Polemizuje-li dovolatel s tímto skutkovým stavem a jeho právním posouzením, nelze na podkladě této polemiky dovodit založení přípustnosti podaného dovolání.
Ad 3) Kupní smlouvou došlo k obcházení zákona, neboť manželka dovolatele byla tehdy zbavena způsobilosti k právním úkonům, přičemž nebylo postupováno podle §28 obč. zák., respektive obcházení zákona spočívá v tom, že byl zvolen takový postup, jímž došlo k uzavření kupní smlouvy (za stranu kupující) pouze dovolatelem (aby nemusel být předmětný právní úkon předložen soudu ke schválení podle §28 obč. zák., pakliže by smlouvu uzavřela i manželka dovolatele)
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2001, sp. zn. 33 Cdo 1079/99, v němž dovolací soud mj. vyložil, že k právnímu úkonu, jímž má být věc smlouvou o smlouvě budoucí teprve získána do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nepotřebuje manžel souhlas druhého manžela, i když nejde o běžnou záležitost.
K tomu lze zmínit např. rozsudek dovolacího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008, v němž dovolací soud zdůraznil, že součástí společného jmění manželů (dále již „SJM“) nejsou závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a které převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého. Takové závazky nejsou neplatné, nejsou však součástí SJM, nýbrž jsou výlučným závazkem manžela, který je uzavřel. Pokud není prokázán opak, má se za to, že závazky vzniklé za trvání manželství patří do SJM. Dále dovolací soud připomenul, že u závazků, které jsou podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák., excesem z míry přiměřené majetkovým poměrům manželů, se nesouhlasící manžel nemůže domáhat jejich neplatnosti podle §145 odst. 2 obč. zák., protože se nejedná o závazky nesouhlasícího manžela ani o závazky tvořící součást společného jmění, a proto nesouhlasící manžel není takovým závazkem přímo dotčen. Uvedený závěr rovněž zajišťuje ochranu třetích osob - věřitelů, kteří tak nejsou nuceni zkoumat, zda dlužník žije v manželství, jaké jsou jeho majetkové poměry a zda je pravdivé případné tvrzení dlužníka, že se uzavíraný závazek týká pouze jeho výlučného majetku. Na druhé straně nesouhlasící manžel je dostatečně chráněn ustanovením §143 odst. 1 písm. b) obč. zák., podle něhož není v případě excesu závazku z míry přiměřené majetkovým poměrům manželů povinen takový závazek společně a nerozdílně s druhým manželem plnit.
Z vyloženého vyplývá, že převodní smlouvu mohl za předchozí právní úpravy - zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění - kterou je třeba na daný případ aplikovat (srov. §3028 odst. 2 o. z.), uzavřít i pouze jeden z manželů, čemuž - jak se podává z obsahu dovolání - dovolatel ve svém dovolání nijak neoponuje, pouze namítá, že tím, že kupní smlouva nebyla uzavřena i s jeho manželkou (když v takovém případě by bylo nutné postupovat ve smyslu §28 obč. zák., neboť jeho manželka v předmětnou dobu byla zbavena způsobilosti k právním úkonům), jednalo se o právní úkon absolutně neplatný pro obcházení zákona (§39 obč. zák.).
Jestliže však dovolatel a žalovaná při uzavírání předmětné smlouvy postupovali v souladu se zákonem, přičemž z dokazování ani nevyplynulo, že by účastníci převodní smlouvy, respektive dovolatele zastupující zmocněnec na straně jedné a žalovaná na straně druhé sledovali obejití zákona (některého zákonného ustanovení), pak tvrzená dovolací konstrukce žalobce rovněž nemůže přípustnost jeho dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Z vyložených důvodů bylo proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu