ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1802.2018.3
sp. zn. 30 Cdo 1802/2018-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce S. I., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michaelem Mrůzkem, advokátem se sídlem Krnově, B. Němcové 1, proti žalovanému D. T., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 35/1a, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 3/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2018, č. j. 11 Co 283/2017-176, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. května 2017, č. j. 12 C 3/2015-138, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že vlastníkem označených nemovitostí je (nyní již neexistující, z obchodního rejstříku vymazaná) obchodní společnost MARTINA TRADE s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Opavě, Hlavní 137, identifikační číslo osoby 603 18 503 (dále již „MARTINA TRADE s. r. o.“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V předmětné věci se žalobce domáhal výše uvedeného určení s tím, že kupní smlouva, na základě které byly předmětné nemovitosti převedeny společností MARTINA TRADE s. r. o., na žalovaného, tj. kupní smlouva ze dne 7. prosince 2010 (dále již „kupní smlouva“), je absolutně neplatná. Žalobce tvrdil, že touto kupní smlouvou došlo ke zvýhodnění žalovaného jako věřitele. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Zároveň však dospěl k závěru, že úmysl poškodit věřitele nebyl shledán u žalovaného, přičemž pro aplikaci §39 obč. zák. je nutné, aby takový úmysl byl dán u obou stran smluvního vztahu. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že jestliže by úmysl zkrátit možnost uspokojení věřitelovy pohledávky sledoval při uzavření smlouvy jen dlužník (tedy MARTINA TRADE s. r. o.), nebyla by předmětná kupní smlouva neplatná, ale za předpokladu, že strana, v jejíž prospěch byla smlouva uzavřena, nebo které z ní vznikl prospěch, o tomto úmyslu dlužníka věděla (byl jí znám), nebo musela vědět (musel jí být znám), a za splnění dalších podmínek odporovatelnosti podle §42a obč. zák., by se věřitel mohl domáhat určení, že smlouva je vůči němu právně neúčinná. Jinými slovy řečeno, z důvodu neprokázaného úmyslu žalovaného zkrátit převodem předmětných nemovitostí pohledávku věřitele, není předmětná kupní smlouva neplatná, ale věřitel (zde žalobce) se mohl domáhat svého nároku prostřednictvím institutu odporovatelnosti podle §42a obč. zák. Soud prvního stupně tak žalobu na požadované určení zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. ledna 2018, č. j. 11 Co 283/2017-176, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
Odvolací soud po zopakování důkazů listinami konstatoval, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nedoznal změny ani v odvolacím řízení. V této souvislosti odvolací soud zmínil i rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 30. října 2014, č. j. 15 C 243/2013-192, v němž bylo - v jiném řízení - konstatováno, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná. Odvolací soud vyložil, proč nemůže bez dalšího převzít závěr vyslovený v jiném řízení, pokud je přesvědčen o nesprávnosti takového závěru (tj. zde o nesprávnosti závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy) a zejména pokud se jedná o závěr velmi stručně popsaný (jednou větou) bez bližšího skutkového a právního zhodnocení. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nedospěl k závěru, že by předmětná kupní smlouva byla absolutně neplatná podle §39 obč. zák.
S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 3. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 980/2014, a ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, odvolací soud zdůraznil, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že k tomu, aby mohla být předmětná kupní smlouva považována za absolutně neplatnou podle §39 obč. zák., by bylo třeba existence úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitelů u obou smluvních stran, což nenastalo. Podle odvolacího soudu tak v případě předmětné kupní smlouvy byly naplněny znaky odporovatelnosti ve smyslu §42a obč. zák., nikoli znaky absolutní neplatnosti ve smyslu §39 obč. zák. Odvolací soud dále posoudil jednání statutárního orgánu MARTINA TRADE, s. r. o. i z pohledu §222 a §223 tr. zák. Úmysl žalovaného zkrátit věřitele ovšem shledán nebyl, ač jeho vědomost o takovém úmyslu MARTINA TRADE, s. r. o. byla dána. Předmětnou kupní smlouvu tak nelze posoudit jako absolutně neplatnou, jedná se ovšem o úkon, který mohl být napadený odpůrčí žalobou. S tímto odůvodněním odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobce (dále též „dovolatel“) podal prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, v němž namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.) vymezil tak, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatele odvolací soud pochybil a naplnil výše uvedené hledisko přípustnosti dovolání tím, že předmětnou kupní smlouvu „neposoudil prizmatem zákazu zvýhodnění věřitele podle ust. 223 t. z.“ Podle dovolatele je nedostatečné posuzovat skutek zejména ve vztahu k možnému poškození věřitele. Stav úpadku a mnohost věřitelů podle dovolatele zakládá povinnost soudu posoudit kupní smlouvu z pohledu zákazu zvýhodnění věřitele pod §223 tr. zák., což má mít dopad do posuzování absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy.
K odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu mělo podle dovolatele dojít dále i tím, že odvolací soud nijak právně neposoudil nedovolenost zápočtu kupní ceny (žalovaný zaplatil za předmětné nemovitosti započtením vlastní pohledávky za společností MARTINA TRADE, s. r. o., byla-li tato v úpadku).
Podle dovolatele dále chybné právní hodnocení vyplývá též z absence vyhodnocení toho, že MARTINA TRADE s. r. o. jako přistupující dlužník přistoupila k závazku R. M., jako přímého dlužníka majícího závazek vůči žalovanému jako svému věřiteli. Takto z hlediska subjektů „rozšířená“ pohledávka žalovaného, tj. nyní pohledávka i za společností MARTINA TRADE, s. r. o., byla použita k započtení vůči kupní ceně za předmětné nemovitosti. Z uvedeného podle dovolatele plyne, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném posouzení věci a závěrem navrhl, aby dovolací soud v záhlaví vymezené rozsudek odvolacího soudu i výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), s přihlédnutím k §3028 odst. 2 o. z., konstatuje, že dovolání žalobce není - jak bude vyloženo níže - přípustné.
Dovolatelem vymezená právní otázka se v obecné rovině týká problematiky (ne)platnosti právního ujednání (kupní smlouvy) v situaci, kdy mělo dojít na základě právního jednání dlužníka k poškození věřitele.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nsoud.cz a http://nalus.usoud.cz ] dovolací soud vyložil a odůvodnil právní názor, že právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle §39 obč. zák. absolutně neplatný, proto, že svým účelem odporuje zákonu. Dále konstatoval, že z §42a odst. 2 obč. zák. naopak plyne, že učinil-li dlužník (jako prodávající) dvoustranný právní úkon (kupní smlouvu) v úmyslu zkrátit své věřitele a byl-li tento úmysl dlužníka cum animo fraudandi druhé smluvní straně (kupujícímu) znám nebo je-li u ní znalost tohoto úmyslu presumována (v případě, že kupující byl osobou dlužníku blízkou), způsobuje to nikoli neplatnost kupní smlouvy, nýbrž její neúčinnost (jež může být vyslovena na základě odpůrčí žaloby). Jinak řečeno, následkem, jejž zákon bez dalšího spojuje s vědomostí druhé smluvní strany o dlužníkově úmyslu zkrátit právním úkonem své věřitele, je možnost dosíci vyslovení neúčinnosti právního úkonu. S touto vědomostí se naopak bez dalšího nepojí úsudek, že druhá smluvní strana rovněž jednala v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele. Jinak by institut odporovatelnosti právního úkonu obsažený v §42a obč. zák. pozbyl smyslu, neboť každá vědomost druhé smluvní strany o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele by v duchu této logiky způsobovala neplatnost právního úkonu proto, že svým účelem odporuje zákonu (§39 obč. zák.). Uvedený závěr dovolacího soudu lze shrnout tak, že pokud je dán úmysl obou stran zkrátit věřitele, jedná se o smlouvu absolutně neplatnou podle ust. §39 obč. zák, zatímco je-li úmysl dán pouze u jedné strany (dlužníka) a u druhé strany (kupujícího) je dána toliko vědomost (nikoli úmysl), jedná se o právní úkon odporovatelný .
Tento závěr vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 980/2014, v němž dovolací soud dále vyložil (v textu nyní tučně zvýraznil dovolací soud): „Právním úkonem, který svým účelem odporuje zákonu, a který je proto podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný, je též smlouva uzavřená mezi smluvními stranami v úmyslu (se záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele jedné z nich [srov. ustanovení §256 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), o trestném činu poškozování věřitele a ustanovení §256a tr. zák. o trestném činu zvýhodňování věřitele (s účinností od 1. 1. 2010 srov. §222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník)]. Neplatnou však z tohoto důvodu bude jen smlouva, při jejímž uzavření sledovaly úmysl (záměr) dosáhnout výsledku odporujícímu zákonu obě (všechny) smluvní strany (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009). Jestliže by úmysl zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele sledoval při uzavření smlouvy jen dlužník, nebyla by smlouva neplatná, ale - za předpokladu, že strana, v jejíž prospěch byla smlouva uzavřena nebo které z ní vznikl prospěch, o tomto úmyslu dlužníka věděla (byl jí znám) nebo musela vědět (musel jí být znám), a za splnění dalších podmínek odporovatelnosti podle ustanovení §42a obč. zák. - věřitel by se mohl domáhat určení, že smlouva je vůči němu právně neúčinná .“
Dovolací soud se v citované věci zabýval i vztahem trestněprávních aspektů k posuzování (ne)platnosti, respektive (ne)účinnosti smluvního ujednání: „ Uzavřením smlouvy v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele se dlužník může dopustit – jak vyplývá z ustanovení §256 a 256a tr. zák. (s účinností od 1. 1. 2010 z ustanovení §222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) – trestného činu. Okolnost, že tímto svým jednáním dlužník naplnil skutkovou podstatu trestného činu a že byl za něj v trestním řízení pravomocně odsouzen, však sama o sobě (bez dalšího) nemůže vést k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy, neboť tak by tomu mohlo být jen - jak vyplývá z výše uvedeného – v případě, že by úmysl dlužníka zkrátit možnost uspokojení věřitelovy pohledávky sledovala i druhá smluvní strana (aniž by bylo významné, zda se tímto jednáním též dopustila trestného činu a zda za něj byla odsouzena). “ Jinými slovy tak bylo konstatováno, že smlouva, kterou dlužník uzavřel s jinou osobou v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele a jejímž uzavřením se dopustil trestného činu, za který byl odsouzen, není neplatná, jestliže ji ve stejném úmyslu neuzavřela i druhá smluvní strana ; taková smlouva je za podmínek uvedených v §42a obč. zák. odporovatelným právním úkonem.
Dovolatel ve svém dovolání odkázal na několik rozsudků Nejvyššího soudu, z nichž má plynout, že odvolací soud má platnost právního jednání posuzovat i „prizmatem ust. §223 t. z.“ Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, plyne, že zvýhodnění věřitele (uvedené usnesení se vztahuje k trestnímu řízení) spočívá v tom, že se mu od dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky, dostalo plnění neodpovídajícího zásadě poměrného uspokojení, a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. Podobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2009, sp. zn. 28 Cdo 3514/2008, na které rovněž odkázal dovolatel, Nejvyšší soud vyložil, co se rozumí zvýhodněním věřitele; předmětná věc se týkala obchodní společnosti, která byla v úpadku. V usnesení ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 5 Tdo 339/2015, je vyložena skutková podstata trestného činu zvýhodňování jiného věřitele, přičemž v tomto rozhodnutí je zdůrazněno, že se vyžaduje úpadek dlužníka. V žádném z těchto rozhodnutí ovšem není výslovně uvedeno, že by soudy měly posuzovat platnost smluvního vztahu „prizmatem ust. §223 t. z.“
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2008, sp. zn. 30 Cdo 2432/2007, na který rovněž odkázal dovolatel, bylo mj. konstatováno, že: „Dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, může zmařit (zcela nebo zčásti) uspokojení pohledávky svého věřitele také tím, že svým právním úkonem (jednostranným či dvoustranným) zvýhodní jiného svého věřitele. Takový postup je protiprávní (srov. §256a tr. zák.). Právním následkem takového právního úkonu však není jeho odporovatelnost ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. Protože jde o právní úkon, který je v rozporu se zákonem, nastává jeho neplatnost (§39 obč. zák.).“
Zřejmě o právní názor obsažený v citovaném rozsudku se opírá dovolatel, pokud tvrdí, že posouzení ve světle §223 tr. zák. u odvolacího soudu absentovalo. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že v citovaném rozsudku uvedený právní názor byl následně překonán rozhodovací praxí dovolacího soudu prezentovanou např. již zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 980/2014, respektive rozsudkem téhož soudu dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je v uvedené právní otázce ( „posuzování prizmatem §223 t. z.“ ) ustálená. Odvolací soud rozhodl v souladu s touto rozhodovací praxí dovolacího soudu, proto dovolání není přípustné.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud doplňuje, že ani z dovolatelem označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2008, sp. zn. 30 Cdo 2432/2007, neplyne, že by předmětná kupní smlouva byla absolutně neplatná; jinými slovy, ani při přísném hodnocení platnosti předmětné kupní smlouvy „prizmatem ust. §223 t. z.“ by tato smlouva nebyla stižena absolutní neplatností, jelikož k naplnění skutkové podstaty trestného činu vymezeného v §223 tr. zák. přistupují vedle úmyslu dlužníka zvýhodnit určitého věřitele, ještě další conditio sine qua non , tj. zejména existence úpadku dlužníka a způsobení škody nikoli malé na cizím majetku, přičemž ze skutkových závěrů dovoláním napadeného rozsudku neplyne, že by tyto dvě podmínky byly dovolatelem v řízení prokazovány.
Další dovolací argumentace dovolatele, tj. argumentace týkající se zápočtu kupní ceny, respektive vzniku závazku, se odvíjela od výše řešené právní otázky aplikace §223 tr. zák. Ve vztahu k zápočtu kupní ceny odkázal dovolatel na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2008, sp. zn. 30 Cdo 2432/2007, s konstatováním, že od tohoto rozsudku se odvolací soud odchýlil, aniž by dovolatel blíže vyložil, v čem shledává odchýlení od tohoto rozsudku; z tohoto rozsudku nicméně neplyne, že by nemohla být kupní cena uhrazena zápočtem. Dovolací soud odkazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi z níž plyne, že pouhý vyjádřený nesouhlas dovolatele s právním závěrem odvolacího soudu, aniž by dovolatel jasně vymezil, v čem mělo být naplněno hledisko přípustnosti dovolání, není dostatečný k založení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3381/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 940/15).
Nad rámec uvedeného dovolací soud připomíná, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Např. dovolatel automaticky vychází z toho, že společnost MARTINA TRADE s. r. o. byla v úpadku, ač existence úpadku nebyla ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím zjištěna [soud prvního stupně toliko uvedl, že „dle žalobce“ (dovolatele) lze dovodit, že úpadek byl dán]. Přitom právě existence úpadku společnosti MARTINA TRADE s. r. o. v době uzavření předmětné kupní smlouvy (spolu se vznikem škody nikoli malé na cizím majetku) je nutnou podmínkou pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 t. z., prizmatem jehož měla být podle dovolatele hodnocena i platnost předmětné kupní smlouvy. Z jiného skutkového stavu vychází dovolatel, i co se týče existence úmyslu žalovaného poškodit věřitele. Přitom sama okolnost, že dovolatel vychází z jiné skutkové verze, kterou posléze (v konfrontaci s odvolacím soudem, respektive oběma soudy) právně hodnotí, přirozeně přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.
S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu