ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1924.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1924/2017-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Z. B. , zastoupeného JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1550/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 251 018 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 273/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 16 Co 376/2016-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001, v němž vystupoval v procesním postavení poškozeného.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. 18 C 273/2014-143, zamítl žalobu o zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 200 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 16 Co 376/2016-180, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 13 436 Kč s příslušenstvím, jinak v zamítavém výroku ohledně částky 237 582 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 31 036,50 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Dovolání není přípustné ohledně otázky snížení základního odškodnění o více než 50 %, neboť řešení dosažené odvolacím soudem není v rozporu s judikaturou soudu dovolacího představovanou rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011. Rovněž z části VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), je zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce.
V rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu není ani posouzení odvolacího soudu, který snížil základní částku na základě kritéria složitosti věci o 80 %, když své úvahy s přihlédnutím k okolnostem dané věci řádně odůvodnil. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě [srov. část IV písm. a) Stanoviska] a ve výjimečných případech lze uvažovat o zvýšení či snížení základní částky na základě konkrétního kritéria i ve větším rozsahu než o 50 % (srov. část VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11).
Otázka, zda je možno považovat význam adhezního řízení pro žalobce za snížený z důvodu, že v adhezním řízení žalobci uplatněný majetkový nárok je fakticky nedobytný, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud k takto zjištěné konkrétní okolnosti případu přihlédl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012). S ohledem na mimořádně vysokou škodu a počet poškozených muselo být žalobcům již od počátku trestního řízení zřejmé, že reálná vymahatelnost jejich pohledávek je minimální, jak dovodil v posuzovaném řízení i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2012, č. j. 11 Tdo 408/2012-279. Tato okolnost pak měla zásadní vliv na význam předmětu řízení pro žalobce [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] z hlediska toho, co reálně pro něj bylo v adhezním řízení „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu