ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1967.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1967/2018-817
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně PERVAK UNIVERSAL s. r. o. , se sídlem v Praze 7, Bubenské nábřeží 1594/6, identifikační číslo osoby 263 55 019, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, proti žalované TEVAS, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Musílkova 172/58, identifikační číslo osoby 284 74 112, zastoupené Mgr. Jiřím Bozděchem, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Třebízského 958, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 440/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2017, č. j. 21 Co 325/2017-756, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2017, č. j. 21 Co 325/2017-756, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2016, č. j. 8 C 440/2008-617, určil, že označený pozemek je ve vlastnictví žalobkyně, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení procesně úspěšné žalobkyně přistoupil mj. k aplikaci §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
K odvolání žalobkyně (pouze do nákladového výroku II., jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 71.728 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně) Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. srpna 2017, č. j. 21 Co 325/2017-756, rozsudek soudu prvního stupně v jeho nákladovém výroku II. změnil pouze ohledně jejich výše, která činí 83.848 Kč, ve zbývající části tento výrok potvrdil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud nepřisvědčil odvolací argumentaci žalobkyně, jež se domáhala přiznání odměny advokáta podle §8 odst. 1 advokátního tarifu při tvrzení, že hodnota pozemku byla v řízení spolehlivě zjištěna (činí 182.000.000 Kč), a to s následujícím odůvodněním:
„Do spisu byly sice účastníky založeny znalecké posudky týkající se hodnoty pozemku, ale tyto posudky jsou vzájemně rozporné, účastníci k nim měly řadu připomínek v průběhu řízení a soud I. stupně, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, k vypracování znaleckého posudku nepřistoupil. Znalecký posudek, na který odkazuje žalobkyně, byl založen právě žalobkyní a měl sloužit k jiným účelům, což se mohlo projevit i na výši stanovené ceny. Z takového znaleckého posudku nebylo možno při stanovení hodnoty nemovitosti pro účely nákladů řízení vycházet. Proto soud I. stupně správně s ohledem na výše uvedené vycházel při určení výše náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty podle ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu.“
Odvolací soud poté pouze korigoval výši náhrady nákladů řízení z důvodu početního pochybení soudem prvního stupně, přičemž odůvodnil též výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem při rozhodování o náhradě nákladů řízení (kdy namísto aplikace §8 odst. 1 advokátního tarifu odvolací soud aplikoval §9 odst. 3 téhož předpisu). Předpoklady přípustnosti svého dovolání žalobkyně spatřuje jednak v tom, že odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení (v situaci, kdy cena předmětného pozemku v řízení byla známa) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), neboť měl při rozhodování vycházet z ceny uvedeného pozemku. Kromě toho dovolatelka uvádí, že: „Za právní otázku, která dosud nebyla řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu...považuje otázku, zda je situace, kdy má soud ve spisu dva znalecké posudky o obvyklé ceně nemovitosti, situací, kdy lze zjistit hodnotu předmětu řízení, které se vedlo o určení vlastnictví oceněné nemovitosti, pouze s nepoměrnými obtížemi, resp. zda soud může použít pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení tarifní hodnotu určenou dle ust. §9 odst. 3 AT, namísto tarifní hodnoty dle §8 odst. 1 AT, jestliže má k dispozici znalecký posudek k určení ceny obvyklé nemovitosti, jestliže je předmětem řízení právě určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti.“
V další části svého dovolání pak žalobkyně rozvádí dovolací argumentaci [též za užití odkazů na judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“)] k vymezeným předpokladům přípustnosti svého dovolání a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu tak, že sám rozhodne o náhradě nákladů řízení a přizná též dovolatelce náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání namítla, že podle jejího názoru dovolání pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Kromě toho zpochybňuje tvrzení dovolatelky, že by ve věci bylo najisto postaveno, že předmět sporu je penězi ocenitelná, když v řízení nebyla hodnota předmětu sporu prokazována a najisto postavena. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) předně předesílá, že pro daný případ rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobkyně je – jak bude vyloženo níže – přípustné i důvodné.
K námitce žalované stran (objektivní) nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nutno uvést, že v poměrech dané procesní úpravy dovolání bylo přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 23. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2944/2012, vyložil a odůvodnil právní názor, že zákonem vyžadované odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při posuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková) zjištění je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci a je východiskem pro právní posouzení věci.
Obdobně je nutno pohlížet na tu část rozhodnutí odvolacího soudu, v níž nejsou (ve smyslu shora vyloženého rozhodnutí dovolacího soudu) uvedena (právně relevantní) zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
V posuzovaném případě z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného usnesení je zřejmé, že pro rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů (prvoinstančního a odvolacího) řízení měla být stěžejní zjištění, jež učinil odvolací soud ze dvou znaleckých posudků. Zásadním nedostatkem tohoto rozhodnutí však je, že odvolací soud tato svá zjištění v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezprostředkoval, takže jeho hodnotící úvahu, která jej nakonec vedla k závěru o nutnosti v daném případě přistoupit k rozhodování o odměně advokáta v řízení procesně úspěšné dovolatelky podle fixní tarifní hodnoty podle advokátního tarifu, nelze - právě z pohledu učiněných zjištění - posoudit. Taková okolnost jednak představuje jinou vadu uvedeného rozhodnutí, současně však jde na vrub jeho správnosti, neboť dovolacímu soudu je upřena možnost (v rozsahu podaného dovolání) přezkoumat (pro absenci skutkových zjištění zásadně významných pro rozhodnutí) právně kvalifikační úvahu odvolacího soudu, která jej nakonec vedla k aplikaci předmětných ustanovení advokátního tarifu a měla tudíž vliv na jeho rozhodnutí o výši předmětných nákladů řízení.
Nezbylo tudíž, než dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc vrátit tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Nad rozsah odůvodnění dovolací soud připomíná, že při rozhodování o náhradě nákladů (dovolacího) řízení vychází z ustáleného právního závěru, že lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění, stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, nebo ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014, ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1302/2015, ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne 7. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016). Současně však Nejvyšší soud také judikoval, že pro stanovení výše odměny za zastupování advokátem ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti (hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi), je vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. ledna 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu podle něhož činí tarifní hodnota 50.000 Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo ze dne 20. července 2016, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015]. Tento v judikatuře dovolacího soudu ustálený právní názor neshledává (z pohledu ústavně právní optiky) vadným ani Ústavní soud, který ve svém aktuálním nálezu ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16, mj. vyložil: „Jestliže v poměrech souzené věci nebylo možno bez obtíží zjistit hodnotu předmětného pozemku, byl soud povinen vyjít z tarifní hodnoty uvedené v §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.“ Pro úplnost sluší se dodat, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí (jako svého druhu obiter dictum) položil též (do budoucna) významnou otázku: „Nebylo by vhodnější vždy aplikovat ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu?“ a dodává, že: „Přítomnost či absence takového údaje je totiž skutečností značně nahodilou. Nevypovídá vůbec nic o náročnosti soudního sporu či o náročnosti poskytované služby. Výše odměny advokáta se však v závislosti na této nahodilé skutečnosti může lišit v řádech. Před zahájením soudního sporu by přitom měl mít účastník (alespoň za pomoci svého právního zástupce) možnost učinit si představu o možných nákladech řízení, a to opět alespoň v již zmíněných řádech, Tedy zda se náklady řízení mohou pohybovat v desítkách či až ve stovkách tisíc korun. V této věci se však Ústavní soud nemusel těmito úvahami zabývat a je nepochybně vhodnější, aby se jimi zabýval Nejvyšší soud.“
K posledně uvedenému Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 4822/2017, zaujal následující právní závěry:
„Nejvyšší soud za stávajícího právního stavu nenalézá dostatečné právní argumenty k přijetí kategorického závěru, že ve všech sporech, respektive ve věcech, jde-li o (mj.) právní vztah k nemovité věci, je nezbytné aplikovat §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, tedy je nezbytné vždy vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč. Nejvyšší soud jednak odkazuje na své závěry, které již vyjádřil ve svých předchozích (shora označených) rozhodnutích, v nichž byla řešena i nejednotná rozhodovací praxe na půdě Ústavního soudu, v situaci, kdy ‚nálezová‘ judikatura k předmětné materii absentuje, a proto se ani neuplatní režim ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Ostatně sám Ústavní soud v posledně zreferovaném rozhodnutí nenaznal, že by uvedená právní materie měla dosahovat ústavně právní kolize, jež by Ústavní soud nutila odpovídajícím způsobem zakročit ve formě vydaného nálezu, v němž by případně přijal právní názor o nezbytnosti aplikovat v uvedených věcech vždy §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, a takto vydaným nálezem by napříště obecné soudy zavázal k výlučné aplikaci tohoto pravidla chování ve skutkově obdobných případech.
Dále je třeba konstatovat, že přijetí právního názoru o výlučné aplikovatelnosti §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu by ostatně ani neodpovídalo smyslu a účelu přijetí vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb., která s účinností od 1. ledna 2013 novelizovala v předmětném rozsahu i §9 advokátního tarifu. V důvodové zprávě k označené novele advokátního tarifu se mj. uvádí, že: ‚Odměna advokáta je vždy bezprostředně spojena s odpovědností advokáta za škodu; čím vyšší odpovědnost (resp. čím větší škodu může advokát svým pochybením způsobit), tím vyšší by měla být odměna, aby advokátovi dostatečným způsobem saturovala podstoupené riziko a motivovala jej k podání bezchybných služeb na nejvyšší úrovni. Při stanovení mimosmluvní odměny je tedy vždy potřeba přihlížet nejenom k hospodářským zájmům klientů, popř. k možnostem veřejných rozpočtů, ale rovněž k oprávněným zájmům advokátů a riziku, které při výkonu své profese v dané věci podstupují.‘ Při vědomí do té doby soustředěné judikatury vztahující se k nyní sledované právní otázce přesto Ministerstvo spravedlnosti nepřistoupilo k novelizaci advokátního tarifu potud, že by napříště vyhláškou stanovilo, že ve věcech týkajících se právního vztahu k nemovitosti budou soudy při rozhodování o odměně advokáta vycházet pouze z fixní tarifní hodnoty ve smyslu §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
O zcela jinou otázku v duchu posledně zreferovaného usnesení Ústavního soudu jde, pakliže by měla v jakékoliv fázi soudního řízení pro účastníky plynout nejistota o tom, zda rozhodující soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – vychází, respektive při rozhodování o náhradě nákladů řízení bude vycházet (podle jeho závěru) z ověřitelného údaje o ceně sporného nemovitého majetku, dotčeného předmětnou určovací žalobou, či nikoliv.
S přihlédnutím k čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantujícímu účastníkům řízení právo na spravedlivý proces, je podle Nejvyššího soudu žádoucí, aby rozhodující soud účastníkům řízení pro případ, že z obsahu spisu vyplývá informace o hodnotě nemovité věci, která je předmětem soudního sporu o určení právního vztahu k ní, zprostředkoval, respektive procesně odpovídajícím způsobem signalizoval účastníkům tuto právně významnou okolnost, a odstranil tak případné pochybnosti ohledně očekávaného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, tj. zda v daném sporu bude při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, anebo z předmětné ceny (z ověřitelného údaje o ceně) nemovité věci.
Lze uzavřít, že v případě jakýchkoliv pochybností vztahujících se k ceně nemovitosti (a to např. i s o hledem na logicky vadné, nesrozumitelné, neurčité či jinak defektní závěry znalce obsažené v jím zpracovaném posudku o obvyklé ceně posuzované nemovitosti) budou zpravidla (nedojde-li k odstranění těchto pochybností) naplněny podmínky pro aplikaci §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.“
Konečně lze též odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, v němž dovolací soud (k otázce účelnosti vynaložených nákladů řízení) mj. vyložil, že: „Je sice základní povinností soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení zabývat se jejich účelností, avšak současně je zapotřebí velmi pečlivě vážit všechna kritéria (zvláštnost případu, princip proporcionality, nezbytnost jednotlivých úkonů právní služby s ohledem na jejich význam, s vyloučením případných duplicitních či snad vícenásobně se opakujících úkonů, které z objektivního hlediska jsou via facti úkony a tedy výdaji – z pohledu uplatňování či bránění práva – zbytnými atd.), která spoluurčují účelnost vynaložených nákladů. Takové posouzení ovšem z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyvodit nelze.“
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu