ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2002.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2002/2018-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Vita Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce A. Č., zastoupeného Mgr. Alicí Chlaňovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Dřevná č. 382/2, proti žalovaným 1) Internet Info, s.r.o., se sídlem v Praze 6 – Hradčany, Milady Horákové č. 116/109, IČO 256 48 071, zastoupené JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova č. 9, a 2) D. D., zastoupenému Mgr. Jaroslavem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 19, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 36/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2016, č.j. 3 Co 272/2013-229, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. dubna 2013, č.j. 32 C 36/2012-147, výroky I. – V. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal toho, aby žalovaný 1. odstranil z příslušných webových stránek článek s názvem ToJeCool.cz za 2 milióny, ale vůbec není cool, včetně související diskuse a zdržet se dalšího šíření tohoto článku, dále zamítl žalobu, aby žalovaný 2. odstranil z příslušných webových stránek článek s názvem Fór týdne: Dostali 2 milióny za nesmyslný web, reference utajují a fotky z fotobanky uvádějí jako vlastní práci, včetně související diskuse a zdržet se dalšího šíření tohoto článku, dále žalobu zamítl, pokud se žalobce domáhal omluvy na webových stránkách od prvního i druhého žalovaného, stejně jako náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 1.000.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v tomto případě dovodil, že žalobce neunesl důkazní břemeno, neprokázal, že by došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry chráněné ustavením §11 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. července 2016, č.j. 3 Co 272/2013-229 uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích ve věci samé a změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud s odkazem na čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na vztah práva kritiky a práva na ochranu osobnosti především dovodil, že v předmětných článcích byl kritizován postup Středočeského kraje při zadávání veřejné zakázky, a že sjednaná cena neodpovídá kvalitě vytvořených a provozovaných webových stránek pro mladé. Poukázal na to, že veřejné zakázky jsou placeny z veřejných finančních prostředků, a proto takovéto zakázky podléhají větší míře veřejné kontroly kritiky. Kritizováno bylo, že veřejnou zakázku získala do té doby neznámá společnost Koch Koch, a.s., která vznikla několik měsíců před jejím zadáním, autor článku se snažil zjistit, co je to za společnost, kdo za ní stojí a jaké má kontakty na Středočeský kraj. První z článků obsahoval stanovisko Středočeského kraje k této zakázce a byla také kontaktována (jak se uvádí v článku) společnost Koch Koch, a.s., přičemž však od ní nebyly získány žádné informace. Fakta, která byla uvedena v předmětném článku, tj. cena veřejné zakázky, informace o společnosti Koch Koch, a.s., měla reálný pravdivý základ a reálný základ měl i druhý z článků. Odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně tak dospěl k závěru, že nebylo porušeno osobnostní právo žalobce, uvedená kritika nevybočovala z mezí co do obsahu a formy a byla založena na pravdivých faktech.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v celém rozsahu dne 14. listopadu 2016 včasné dovolání, s odkazem na ustanovení §237 o.s.ř. První otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud podle jeho mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, spatřuje v posouzení skutečnosti, zda nepravdivá tvrzení týkající se právnické osoby, v níž je žalobce angažován (jako předseda představenstva a jediný akcionář) jsou způsobilá zasáhnout do práva žalobce na ochranu osobnosti. V této souvislosti připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp.zn. 30 Cdo 1310/2005. Konstatuje, že zveřejnění nepravdivých informací, které vyvolávají domněnky o protizákonném jednání obchodní společnosti, v níž je žalobce předsedou představenstva a akcionářem, je objektivně způsobilé narušit profesní dobré jméno a morální integritu.
Další otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud podle názoru žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žalobce spatřuje v absenci přihlédnutí odvolacího soudu k nedostatečné snaze žalovaných o ověření pravdivosti zveřejněných informací a dále v celkovém hodnocení předmětných článků.
Dovolatel proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem buď změněn tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno, nebo zrušen a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Při projednání tohoto dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Bylo již uvedeno, že dovolatel vychází z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak tento důvod by nebyl naplněn.
Jestliže v tomto případě dovolatel především poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. května 2006, sp.zn. 30 Cdo 1310/2005, pak toto rozhodnutí bezprostředně na posuzovanou věc nedopadá a nelze tak dovozovat, že by se odvolací soud v tomto smyslu od jeho závěrů odchýlil.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Podle ustanovení §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení tak v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby .
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li takto publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V případech typově příbuzných projednávané věci bylo vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň bylo nutné zjištění, zda příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v souvislosti těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění (případně) nepravdivého (resp. nepřesného) údaje nutně nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
V souzené věci tak bylo nezbytné na základě konkrétních okolností daného případu zvážit, zda sporné výroky dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda jsou situaci přiměřené.
K problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti (mimo jiné) např. pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci L. proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Ústavní soud v typově obdobných věcech připomíná, že tato judikatura slouží jako inspirativní zdroj rozhodování. Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk tak bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti (analogicky srovnej mimo jiné např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015).
V souzeném případě soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k odůvodněnému závěru, že články nebylo neoprávněně zasaženo do práva na ochranu osobnosti žalobce, kdy předmětná kritika nevybočovala z mezí co do obsahu a formy a byla založena na pravdivých faktech. Odvolací soud v souladu s výše popsanými zásadami poměřoval míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Prezentované informace pak měly pravdivý základ. Tato okolnost tak podmiňuje i fakt nepřiléhavosti odkazu dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 30 Cdo 1310/2005, neboť nebyl-li shledán neoprávněný zásah, jehož původci by byli žalovaní, nelze proto uvažovat s možností, že by tak případně bývala mohla být neoprávněně dotčena osobnostní práva žalobce.
Dovolatel má též za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že odvolací soud nepřihlédl k tvrzené nedostatečné snaze žalovaných o ověření pravdivosti zveřejněných informací a dále k celkovému hodnocení předmětných článků. Na tomto místě je však třeba připomenout, že z napadeného rozhodnutí se podává, že se odvolací soud touto otázkou zabýval, když mimo jiné poukázal na zveřejněné stanovisko Středočeského kraje s tím, že jinak informace od společnosti Koch Koch, a.s., nebyly získány, a to přes kontaktování této společnosti.
Konečně k výtce dovolatele, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou nároku na poskytnutí zadostiučinění v penězích, je třeba uvést, že nebyl-li zjištěn konkrétní neoprávněný zásah přičitatelný žalovaným, který by se případně odrazil do osobnostní sféry žalobce, není případné zabývat se nárokem ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák.
Je tak třeba uzavřít, že výlučně subjektivní náhled žalobce, a jeho pocit neoprávněného dotčení osobnostních práv, není způsobilý, bez faktu zjištění objektivně existujícího zásahu do jeho osobnostní integrity, založit odpovědnost žalovaných ve smyslu ustanovení §11 obč. zák. – zejména tedy nárok na poskytnutí jakéhokoliv zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 a 2 téhož zákona.
Současně je třeba zdůraznit, že rovněž případná dovolatelem dovozovaná a tvrzená nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci může dovolací soud přihlédnout jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, přičemž však tento požadavek v daném případě naplněn není.
Protože nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) je jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu