ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2208.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2208/2016-222
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců: a) P. K., b) M. V. K. , c) P. K. , a d) Y. R. , právně zastoupených Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 139/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 54 Co 368/2015-170, takto:
I. Dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 54 Co 368/2015-170, v rozsahu potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé se zamítá.
II. Dovolání žalobců c) a d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 54 Co 368/2015-170, v rozsahu potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé se odmítá .
III. Dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 54 Co 368/2015-170, v rozsahu potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, jakož i v rozsahu rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, se odmítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 337 472 Kč každému ze žalobců a) a b) jako náhrady majetkové újmy, která jim měla vzniknout tím, že nemohli disponovat se svým majetkem, a částky 120 000 každému z žalobců jako náhrady nemajetkové újmy způsobené žalobcům průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 1/2011 (dále též „posuzované řízení“).
2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. V posuzovaném řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 1/2011, které bylo zahájeno dne 4. 1. 2011, se žalobci a) a b) domáhali vyklizení bytu ve svém vlastnictví. Posuzované řízení bylo dne 15. 6. 2011 přerušeno do skončení řízení o určení neplatnosti výpovědi, které bylo vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 34 C 19/2011. Dne 2. 9. 2014 bylo posuzované řízení zastaveno z důvodu úmrtí žalované a rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 9. 2014.
3. V řízení sp. zn. 34 C 19/2011 šlo o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, zahájeno bylo dne 31. 1. 2011, ke dni 30. 11. 2011 bylo rozhodnuto o přerušení řízení do skončení řízení o neplatnosti výpovědí podaných dříve, o nichž se vedla řízení pod sp. zn. 58 C 307/2007, sp. zn. 16 C 16/2008 a sp. zn. 54 C 143/2010. Proti usnesení o přerušení řízení bylo podáno žalovanými [zde žalobci a) a b)] odvolání, avšak usnesení o přerušení řízení bylo odvolacím soudem potvrzeno. Řízení sp. zn. 34 C 19/2011 bylo dne 24. 6. 2014 zastaveno z důvodu úmrtí žalobkyně a právní moci předmětné rozhodnutí nabylo 15. 7. 2014.
4. V dalších řízeních vedených pod sp. zn. 58 C 307/2007, sp. zn. 16 C 16/2008 a sp. zn. 54 C 143/2009 v době od 15. 6. 2011 do července 2014 nedošlo ze strany soudu k žádným průtahům (v řízeních žalobci podávali stížnosti na průtahy a návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu, všechny tyto návrhy však byly shledány nedůvodnými).
5. Dle odvolacího soudu k řetězení přerušení jednotlivých řízení docházelo proto, že bývalé nájemkyni dávali žalobci opakovně výpovědi z nájmu bytu, jimž se tato bránila žalobami. K přerušení jednotlivých řízení tak docházelo opakovaným podáváním žalob, nikoliv v důsledku nesprávného postupu soudu. Rozhodnutí ve věci závisí na existenci nesprávného úředního postupu ze strany soudu, nikoliv na žalobci tvrzeném nemravném postupu žalované (bývalé nájemkyně) či argumentech „filozofického“ charakteru, které žalobci v průběhu řízení vznášeli.
6. Odvolací soud uvedl, že posuzované řízení (sp. zn. 61 C 1/2011) bylo přerušeno (ve svém důsledku) až do skončení řízení vedeného pod sp. zn. 16 C 16/2008, které trvalo přibližně 7 let. Vedlejší řízení bylo postiženo nesprávným úředním postupem spočívajícím v jeho nepřiměřené délce, avšak ve vztahu k posuzovanému řízení je třeba hodnotit pouze dobu, po kterou bylo toto řízení přerušeno a nikoliv celkovou délku řízení vedlejšího. Posuzované řízení totiž trvalo kratší dobu než řízení vedlejší, které bylo přerušeno (3 roky a 8 měsíců oproti období 7 let). V období, kdy bylo řízení přerušeno, nedošlo v řízení sp. zn. 16 C 16/2008 k nesprávnému úřednímu postupu, neboť v tomto období bylo o věci rozhodnuto soudem prvního stupně, odvolacím soudem, dovolacím soudem i Ústavním soudem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Dovolatelé nesouhlasili se závěry odvolacího soudu, že přerušení řízení je rozhodovací činností soudu a dle údajně ustálené judikatury se nemůže jednat o nesprávný úřední postup. Podle jejich názoru se sice odvolací soud opřel o správný rozsudek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009), ale dospěl k opačnému závěru a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Dále argumentovali, že zákonní zástupci žalobců mohou uplatňovat nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též „OdpŠk“). Zákonní zástupci žalobců mají zákonnou povinnost dbát o majetek nezletilých dětí a tento rozmnožovat s péčí řádného hospodáře. Ze zákona byli povinni zastupovat své nezletilé děti během soudního řízení a místo nich se účastnit na jednáních. Dovolatelé c) a d) tedy dovozují, že jako zákonní zástupci dovolatelů a) a b) plně vnímali postup Okresního soudu v Ostravě, navíc o to intenzivněji, když se tento děl k újmě jejich nezletilých dětí, což se promítlo do jejich duševního stavu.
10. Dovolatelé dále namítali, že odvolací soud nesprávně dovodil, že usnesení o přerušení řízení nemůže představovat odpovědnostní titul pro odpovědnost za nesprávný úřední postup. Příčina přerušení v hlavním řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu, když tento nebyl schopen rychle a hospodárně ve vedlejším řízení rozhodnout a v důsledku tohoto řízení byla přerušena projednávaná věc.
11. Dovolatelé nesouhlasili také se závěrem, že nebylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Průtahy v řízení byly způsobeny nesprávným postupem soudu, kdy tento jednotlivá řízení přerušoval místo toho, aby předmětná řízení spojil a mohl tak spor rozhodnout rychleji a efektivněji. Uvedený postup se pak promítl do délky původního řízení. Dovolatelé v rozhodovací praxi dovolacího soudu nedohledali závěr obsažený v napadeném rozsudku odvolacího soudu, že by ve vztahu k posuzovanému řízení měla být hodnocena pouze doba, po kterou bylo toto řízení přerušené, a nikoli i celková doba řízení vedlejšího, když v období, kdy bylo přerušeno posuzované řízení, nedocházelo ve vedlejším řízení k průtahům. Podle názoru dovolatelů je jedno, zda ve vedlejším řízení došlo k průtahům na počátku, uprostřed řízení, nebo na jeho konci. Odvolací soud tedy dle názoru dovolatelů postupoval nesprávně, když blíže nevymezil, na základě čeho hodnotil pouze dobu, po kterou bylo toto řízení přerušeno a nikoli celkovou dobu řízení.
12. Dovolatelé formulovali následující otázky, které měly vymezit přípustnost dovolání, a to:
a) zda je ve vztahu k posuzovanému řízení (sp. zn. 61 C 1/2011) nutno hodnotit pouze dobu, po kterou bylo toto řízení přerušeno a nikoli celkovou délku řízení vedlejšího,
b) zda zákonným zástupcům nezletilého účastníka může vzniknout nemajetková újma, když nebyli účastníky namítaných řízení,
c) zda je nutné přičítat k tíži dovolatelů, že podávali další výpovědi z nájmu, i když nebylo o platnosti či neplatnosti předchozích výpovědí napadených žalobou u soudu rozhodnuto,
d) zda může být rozhodnutí o přerušení řízení odpovědnostním titulem a může jít o nesprávný úřední postup.
13. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolatelé jsou povinni v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považují pro ně za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
20. Na vyřešení otázek opakovaného dávání výpovědí a opakovaného podávání žaloby na neplatnost výpovědi napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. K úvaze, „že soudní řízení, ve kterém byly shledány průtahy řízení, lze rozdělit na dílčí části, ve kterých (ne)byly shledány průtahy,“ lze dodat, že tento závěr z napadeného rozsudku nevyplývá. K závěru žalobců, že jednotlivá vedlejší řízení mohla být spojena a nemusela být přerušována, absentuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Stejně tak tvrzení, že žalobcům v důsledku řetězovitého přerušování jednotlivých řízení vznikla značná majetková i nemajetková újma nemůže samo o sobě založit přípustnost dovolání.
21. Námitka, že příčina přerušení řízení v projednávané věci sp. zn. 61 C 1/2011 byla způsobena působením soudu, jeho pomalostí a nehospodárností ve vedení vedlejšího řízení, nekonstituuje právní otázku dle §237 o. s. ř. a nemůže tak rovněž založit přípustnost dovolání.
22. Ve vztahu k posuzování přiměřenosti délky řízení u nároku na náhradu nemajetkové újmy Nejvyšší soud již dříve k přerušení řízení uvedl, že do celkové doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po kterou bylo řízení přerušeno podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tedy z důvodu, že probíhá jiné (vedlejší) řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v řízení hlavním. Při posuzování přiměřenosti celkové délky (hlavního) řízení se v takovém případě přihlédne k tomu, zda bylo řízení přerušeno důvodně [zda šlo skutečně o situaci předvídanou ustanovením §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], a v případě, že ano, zda vedlejší řízení probíhalo po přiměřeně dlouhou dobu. Při stanovení výše zadostiučinění se pak zohlední, že obě řízení (přerušené hlavní řízení i řízení vedlejší) je třeba v rozsahu jejich souběhu vnímat jako řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem zůstává stejná a nenásobí se počtem souběžných řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010).
23. V daném případě se přitom o nedůvodné přerušení řízení nepochybně nejednalo, neboť Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008, dovodil, že šedesátidenní lhůta podle §711 odst. 5 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.) je lhůta hmotněprávní prekluzivní; nepodá-li proto nájemce žalobu podle §711 odst. 5 obč. zák. v tam uvedené prekluzivní lhůtě, je povinen byt – po skončení nájemního poměru uplynutím výpovědní lhůty (§711 odst. 2 obč. zák.) – vyklidit. K neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nelze přihlížet až v řízení o vyklizení bytu vedeném na základě žaloby pronajímatele v případech, kdy nájemce, ač povinen, byt nevyklidil.
24. Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že posuzované řízení o vyklizení bytu nemohlo skončit dříve (tj. před úmrtím žalované nájemkyně bytu), než bylo rozhodnuto o žalobách na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nebo než byla alespoň některá z žalob na určení neplatnosti pravomocně zamítnuta (se závěrem, že výpověď je platná), k tomu ovšem nedošlo (první z žalob na neplatnost bylo pravomocně a druhé nepravomocně vyhověno).
25. Nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí tento nárok zaniká. Svojí povahou je velmi úzce spjat s postiženou fyzickou osobou a má za účel formou konstatování porušení práva a popřípadě přiměřeným finančním obnosem zmírnit nemajetkovou újmu způsobenou účastníkovi řízení nesprávným úředním postupem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010). Nadto Nejvyšší soud dovodil, že nelze vyloučit, že důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, pociťuje nejen účastník řízení, nýbrž také vedlejší účastník. Děje se tak ale nikoli přímo, nýbrž zprostředkovaně skrze jeho hmotněprávní poměr k účastníkovi řízení. Nebýt totiž existence právního poměru k samotnému účastníkovi, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení by vedlejší účastník nepociťoval, neboť výsledek řízení by jeho právní postavení (tj. práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva) nemohl nijak ovlivnit. Z toho ale vyplývá, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, záležejícím v nepřiměřené délce řízení, a vznikem nemajetkové újmy na straně vedlejšího účastníka, je přerušena jeho právním poměrem k účastníkovi řízení, kterého podporuje, neboť od tohoto (tvrzeného) právního poměru, nikoliv od nesprávného úředního postupu, vedlejší účastník svou újmu osobně odvozuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Je nepochybné, že výsledek sporu se dotýká právního postavení zástupce účastníka ještě méně, než je tomu v případě vedlejšího účastníka, a i zde i případná pociťovaná újma toliko dána zprostředkovaně skrze vztah zástupce k zastoupenému účastníkovi. Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud neshledal nárok dovolatelů c) a d) na náhradu nemajetkové újmy důvodným, a co do otázky přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy zákonným zástupcům účastníků posuzovaného řízení je podle §237 o. s. ř. dovolání nepřípustné.
26. Z uvedeného současně vyplývá, že ani vyřešení níže uvedené otázky hmotného práva ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy (odst. 28) nemůže ničeho změnit na nedůvodnosti žalobního nároku žalobců c) a d) jako zákonných zástupců účastníků posuzovaného řízení, tj. žalobců a) a b).
27. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
28. Dovolací soud shledává dovolání žalobců a) a b) ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé podle §237 o. s. ř. přípustným pro řešení otázek hmotného práva, dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešených,
zdali ve vztahu k řízení, jehož nepřiměřená délka měla žalobci způsobit tvrzenou nemajetkovou újmu, tedy řízení hlavnímu, má být u řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v řízení hlavním, a do jehož skončení bylo z toho důvodu řízení hlavní přerušeno, tedy řízení vedlejšího, hodnocena celková doba vedlejšího řízení, tedy i doba předcházející zahájení řízení hlavního, či nikoliv, a
zdali u nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku za období, o které podle žalobce, nebýt průtahů, mohlo posuzované (hlavní) řízení skončit dříve, má být přihlíženo k případným průtahům ve vedlejším řízení.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
29. Dovolání není důvodné
30. Žalobci své žalobní nároky (na náhradu nemajetkové újmy i náhradu škody) opírají o průběh posuzovaného (hlavního) řízení o vyklizení bytu vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 1/2011. V tomto směru jsou žalobci pány sporu a je na nich, aby skutkově vymezili nejen tvrzený následek (nemajetkovou či majetkovou újmu), ale i příčinu vzniku tvrzené újmy tak, aby ji nebylo možno zaměnit s příčinou jinou.
31. Předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky je nutno odlišovat od předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V případě nemajetkové újmy představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nepřiměřená délka řízení. Na řízení se hledí jako celek, takže celková délka řízení [§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] se posuzuje optikou kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. Naproti tomu v případě posuzování předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku průtahů v řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit, neboť bez tohoto určení není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že jeho pohledávka za dlužníkem byla tehdy ještě reálně vymahatelná. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta první OdpŠk nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu. Pro stanovení okamžiku, ke kterému řízení, nebýt nesprávného úředního postupu soudu, mělo skončit, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jakém okamžiku mohlo reálně ke skončení řízení dojít. Přitom se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013).
32. Jak bylo ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy již shora konstatováno (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), do celkové doby řízení vyklizení bytu žalobců a) a b) bylo na místě započítávat i dobu, po kterou bylo řízení přerušeno do skončení vedlejšího (vedlejších) řízení o neplatnost výpovědi z nájmu (vyklizovaného) bytu. Podle citované judikatury se přitom při posuzování přiměřenosti celkové délky (hlavního) řízení přihlédne k tomu, zda bylo řízení přerušeno důvodně (což bylo již shora konstatováno, že ano) a zda vedlejší řízení probíhalo po přiměřeně dlouhou dobu. Při stanovení výše zadostiučinění (samozřejmě za předpokladu nepřiměřené délky řízení) se pak zohlední, že obě řízení (přerušené hlavní řízení i řízení vedlejší) je třeba v rozsahu jejich souběhu vnímat jako řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem zůstává stejná a nenásobí se počtem souběžných řízení.
33. V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy má posuzovaní průběhu vedlejšího řízení význam z hlediska posouzení průběhu řízení hlavního ve smyslu přiměřenosti jeho celkové délky, neboť v tomto smyslu nedostatky v průběhu vedlejšího řízení se promítají i do průběhu řízení hlavního a představují překážku v jeho dalším postupu. Jestliže však hlavní řízení neprobíhá, neboť dosud nebylo zahájeno podáním žaloby, nemůže jakékoliv jiné řízení představovat překážku v jeho procesním postupu. Může zajisté mít vliv na úvahu žalobce, zda žalobu podat, příp. kdy, či jaká skutková tvrzení a právní argumentaci v žalobě uplatnit. Takové důsledky pro jednání (budoucího) žalobce však lze uvážit toliko při posuzování významu předmětu řízení pro žalobce v případě uplatnění jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené vedlejším řízením, nelze je zvažovat při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, které v té době ještě nebylo zahájeno.
34. Jestliže tedy soudy při posuzování důvodnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy nepřihlížely k průběhu vedlejších řízení před zahájením posuzovaného řízení hlavního, bylo v tomto směru jejich právní posouzení věci (řešení otázky hmotného práva) správné
35. Ve vztahu k nároku na náhradu škody bylo již shora (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013) uvedeno, že není posuzována přiměřenost celkové délky řízení, tak jako v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy, nýbrž je posuzována existence průtahů v řízení ve smyslu nedůvodné nečinnosti na straně soudu tak, aby bylo možno odečtením relevantního období nečinnosti soudu od celkové délky řízení stanovit, v jakém okamžiku mohlo reálně ke skončení řízení dojít.
36. K uvedeným závěrům judikatury Nejvyššího soudu se vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, přičemž je shledal ústavně konformními. Současně se vyjádřil i k další otázce, zda při určování průtahů a rozhodné doby zohledňovat dobu nutnou k vydání „nezákonných“ rozhodnutí, posléze zrušených nadřízeným soudem, přičemž uzavřel, že prodloužení soudního řízení v důsledku uplatnění opravných prostředků a rozdílnosti právních názorů mezi soudy je přirozenou - byť v přehnané míře nežádoucí - součástí soudního procesu. I prodlužování délky řízení v důsledku uplatňování opravných prostředků a sjednocování judikatury ovšem zatěžuje jednotlivce - účastníka soudního řízení. V tomto ohledu je však třeba konstatovat, že prodloužení délky řízení v důsledku vydání posléze zrušených rozhodnutí lze zohlednit přiznáním nároku na náhradu imateriální újmy.
37. Jestliže ani dobu nutnou k vydání a následnému zrušení rozhodnutí, k podanému opravnému prostředku, nelze v případě nároku na náhradu škody způsobené délkou řízení zohlednit jako relevantní průtah, který by bylo možno ve světle dosavadní judikatury dovolacího soudu odečíst od celkové délky řízení, tím spíše nelze odečítat dobu, o kterou bylo řízení prodlouženo v důsledku rozhodnutí o přerušení řízení, které nadto k opravnému prostředku zrušeno nebylo. Z tohoto pohledu pak při hodnocení průběhu hlavního řízení, je-li v něm podle žaloby spatřována příčina vzniku škody, nelze přihlížet k průběhu řízení vedlejšího.
38. Nebyl-li soudy hodnocen průběh vedlejších řízení před zahájením posuzovaného (hlavního) řízení, bylo jejich právní posouzení věci správné. Jestliže soudy hodnotily průběh vedlejších řízení v době po zahájení hlavního řízení, jednalo se sice o postup nesprávný, který však na správnost rozhodnutí ve věci samé (o nároku na náhradu škody) neměl žádný vliv, neboť soudy v tomto období žádné průtahy tak jako tak neshledaly.
39. Jenom pro úplnost dovolací soud uvádí, že uvedené je nutno odlišit od situace, kdy důvody pro přerušení řízení již pominou, přičemž soud v hlavním líčení přesto v řízení nepokračuje, tedy je nečinný. O takovou situaci se ovšem v nyní projednávané věci nejednalo.
40. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však Nejvyšší soud neshledal.
41. Vytýkají-li dovolatelé soudu prvního stupně, že nespojil projednávanou věc s řízeními dalšími, nemůže se jednat o procesní postup, který by mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to ani tehdy, kdyby spojení věcí bylo vhodné z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení.
VI. Závěr
42. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud postupem podle §243d písm. a) o. s. ř. dovolání žalobců a) a b) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé zamítl, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je správné.
43. V rozsahu dovolání žalobců c) a d) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé z důvodů shora uvedených (odst. 22 a 23) dovolací soud postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
44. Protože dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat, dovolací soud postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu pro vady odmítl.
45. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když procesně zcela úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu