ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2264.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2264/2018-896
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně PREFA MAJETKOVÁ a. s. , identifikační číslo osoby 252 96 736, se sídlem v Pardubicích, Husova 456, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 120/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 2. 2017, č. j. 42 C 120/2014-255, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2018, č. j. 19 Co 238/2017-305, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 2. 2017, č. j. 42 C 120/2014-255, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2018, č. j. 19 Co 238/2017-305, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 1 162 930 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v rámci konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000 na majetek společnosti RASTRA AG-CZ, a.s. (dále též „úpadkyně“), a rovněž v důsledku nezákonně vedeného trestního řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 78/2006.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 2. 2017, č. j. 42 C 120/2014-255, žalobu ze dne 28. 4. 2014, doplněnou podáními ze dne 5. 4. 2016 a ze dne 17. 5. 2016, odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 3. 2018, č. j. 19 Co 238/2017-305, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že i po doplnění žaloby podáními ze dne 5. 4. 2016 a 17. 5. 2016 trpí žaloba vadami, pro které nelze v řízení pokračovat a které nebyly odstraněny ani v rámci odvolacího řízení. V řízení není zřejmé k vydání jakého konkrétního nezákonného rozhodnutí nebo k jakému nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít, komu měla vzniknout škoda a zda je dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a škodou. Žalobkyně v odvolání neuvádí rozhodná skutková tvrzení, a to ani nedostatečně, avšak alespoň tak, aby byl srozumitelně a určitě vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Odvolací soud v daných souvislostech poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a též soudu Ústavního a vzal za své tam obsažené závěry o nutnosti jednoznačné individualizace nároku žalobkyně na základě dostatečně vylíčeného skutkového děje, který by vyloučil eventuální neprojednatelnost žaloby.
Žalobkyně podala dovolání výslovně jak proti usnesení soudu odvolacího, tak i proti usnesení soudu prvního stupně, přičemž v úvodu dovolání žalobkyně uvedla, že přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které vymezila následovně:
1) „Má být dovolacím soudem posouzena jinak právní otázka zákonnosti a ukončení ignorování nesporné ‚defraudace podniku RASTRA AG-CZ a.s.‘ včetně ‚defraudace podniku RASTRA PREFA PARDUBICE a.s. … nezákonným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2001, č. j. F 13237/2000, F 7856/2001, B 1853/3‘ v celkové hodnotě 547 191 579,11 Kč,
2) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka vzniku rozsáhlého korupčního spolčení k legalizaci ‚korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem‘ v konkurzním řízení č. j. 46 K 4/2000 úpadce RASTRA AG-CZ a. s., ke kterému se senát … demonstrativně hlásí a které svým nesprávným právním posouzením věci prokazuje a
3) má být … rozhodována rozdílně právní otázka srozumitelnosti účastenství na od 14. 7. 2000 trvající legalizaci nesporné ‚defraudace podniku úpadce RASTRA AG-CZ a. s.‘ včetně ‚defraudace podniku RASTRA PREFA PARDUBICE a.s. … nezákonným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2001, č. j. F 13237/2000, F 7856/2001, B 1853/3‘ v celkové hodnotě 547 191 579,11 Kč k prodlevám s poskytnutím ochrany vlastnických práv a práva na spravedlivý proces žalobce, nebo tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“.
Dále v dovolání (str. 4 a 46) uvádí žalobkyně „komplex“, který nebyl v rozhodování dovolacího soudu vyřešen, týkající se zejména „komplexu nezákonných řešení otázek procesního práva; právní otázky odpovědnosti žalované za škodu způsobenou žalobci v souvislosti s nesplněním zákonné povinnosti; nezákonného posuzování právní otázky srozumitelnosti nesporné ‚defraudace podniku úpadce RASTRA AG-CZ a. s.‘…“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil.
Co se týká dovolání směřujícího proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 19 Co 238/2017-305, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výše uvedené námitky žalobkyně nepředstavují formulaci právních otázek. Jednotlivá tvrzení obsažená v dovolání (jež čítá 289 stran textu) jsou značně nekoncentrovaná, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie.
Pouze zlomek obsahu dovolání se dotýká podstaty věci, tedy otázky, zda je žaloba vadná ve smyslu §43 o. s. ř. Žalobkyně v uvedených souvislostech cituje úryvky judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2962/2012 (strana 27 dovolání), usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, usnesení ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, rozsudek ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 100/2002, usnesení ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 6/2005, usnesení ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, usnesení ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 302/2008, rozsudek ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, usnesení ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007, usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, a usnesení ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1305/2012 (strana 130 a 131 dovolání).
Rozhodnutí odvolacího soudu s uvedenou judikaturou rozporné není. V prvé řadě na nyní projednávanou věc nejsou přiléhavé závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 100/2002. Žádné tvrzení nemohlo být prověřováno nad rámec projednací zásady, což logicky plyne již ze skutečnosti, že žaloba nebyla pro svou neurčitost vůbec shledána k meritornímu projednání způsobilou. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že soud prvního stupně zvolil nestandardní postup a namísto přímého vyzvání doplnění žaloby usnesením podle §43 odst. 1 o. s. ř. nařídil ve věci jednání, na kterém žalobkyni toliko vyzval k doplnění žalobních tvrzení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. K tomu Nejvyšší soud dodává, že jakékoliv úvahy o narušení práva na spravedlivý proces takovým postupem soudu prvního stupně byly rozmělněny skutečností, že žalobkyně byla následně vyzvána k doplnění žaloby ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 4. 2016, č. j. 42 C 120/2014-128, když do té doby žaloba věcně projednána nebyla a podle posouzení soudů nižších stupňů pro neurčitost a nesrozumitelnost ani věcně projednána být nemohla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5923/2017).
Pro věc přiléhavou judikaturu nepředstavuje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, podle kterého: „Lze-li přesnou specifikaci věcí, za něž žalobce požaduje náhradu škody, jednoznačně dovodit z obsahu trestního spisu, na nějž žalobce v žalobě odkazuje (např. ze znaleckého posudku, jehož se dovolává), pak nejde o takový nedostatek žaloby, který by bránil pokračování v řízení.“. Žalobkyně v této věci k žalobě přiložila desítky příloh čítajících několik set stran textu, přičemž ze žaloby není možné vůbec dovodit, že by rozhodující skutečnost (konkrétně skutek, jež má být předmětem řízení) mohl či měl být rozpoznatelný z těchto příloh. Žalobkyně ani ve své reakci na usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. 4. 2016, č. j. 42 C 120/2014-128, nesdělila, jaké rozhodné skutečnosti mají plynout z které přílohy žaloby. Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že ani v dovolání žalobkyně nenaznačila, jaký skutek měl být předmětem řízení, natož aby vysvětlila, z jakých příloh mohl být tento skutek rozpoznatelný.
Jelikož soud prvního stupně vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby usnesením ze dne 25. 4. 2016, č. j. 42 C 120/2014-128, v němž podrobně vysvětlil, jakým způsobem je třeba vady žaloby odstranit, přičemž žalobkyni též poučil o důsledcích neodstranění vad, nedošlo k odklonu od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 6/2005, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, uveřejněné pod číslem 1/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Obsahem jednotlivých výzev nadto nebylo poučení žalobkyně o tom, jakým způsobem by měla formulovat žalobní návrh, aby mohla být v řízení úspěšná. Nepřípadný je tedy i odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2962/2012. Jak bylo uvedeno výše, z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že soudy žalobu nepovažovaly za určitou, neboť nebylo možné dovodit, jaký konkrétní skutek měl být předmětem řízení. V této věci se tedy nejednalo o situaci, kdy by žalobkyně nevyhověla požadavku na doplnění skutečností významných z hlediska práva hmotného, a soudy se tedy neodchýlily ani od zbylé judikatury, jež byla výše vyjmenována.
Lichá je námitka žalobkyně, že by soudy učinily souhrnné zjištění. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o souhrnné zjištění se jedná, je-li rozhodný skutkový stav zjištěn současně na základě všech provedených důkazů, aniž by bylo uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. O souhrnné zjištění se v dané věci nemůže jednat, neboť vady žaloby soud posuzuje na základě žaloby samotné, tj. bez jakéhokoliv provádění důkazů. Mínila-li žalobkyně uvedenou námitkou, že jsou závěry soudu nepřezkoumatelné, nelze s ní souhlasit. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2560/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 1996/16, odůvodnění závěru o neurčitosti či nesrozumitelnosti žaloby může být různě obsažné, přičemž nelze vyloučit ani pouhé konstatování, že žaloba je neurčitá či nesrozumitelná z důvodu, že jí nebylo možné porozumět (při odmítnutí zcela či takřka zcela nesrozumitelných podání). Odůvodnění napadeného rozhodnutí popisuje vady žaloby v základních rysech, leč zcela srozumitelně, když rozhodující skutečnosti byly v žalobě vylíčeny způsobem kusým a skutkový děj byl popsán povšechnými a obecnými tvrzeními, a není tedy jednoznačně individualizován a určen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jelikož žaloba v této věci odpovídá v odůvodnění uvedené charakteristice, neshledal dovolací soud, že by závěr o neurčitosti žaloby byl excesivní či svévolný. Obdobně, jak již učinil Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3909/14, v případě stejné žalobkyně, též dovolací soud poukazuje na skutečnost, že žalobkyně byla v tomto i v jiných řízeních opakovaně upozorňována na nízkou srozumitelnost (až celkovou nesrozumitelnost) jejích podání.
Obsahuje-li dále dovolání námitky týkající se vad řízení, nezahrnují tyto žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., a přípustnost dovolaní tedy založit nemohou.
Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Žalobkyně (na str. 79 a násl. dovolání) uplatňuje „poukaz na účastenství některých soudců Nejvyššího soudu“, které dále vyjmenovává (jde o 32 soudců občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu), „na žalované korupci z důvodu dle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř.“. S ohledem na způsob, jakým je tento „poukaz“ formulován, jakož i s ohledem na to, že jediným (byť obtížně) srozumitelným důvodem, pro který žalobkyně namítá podjatost vyjmenovaných soudců, je jejich postup v jiných řízeních (srov. §14 odst. 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud považuje vznesenou námitku podjatosti za zjevné zneužití tohoto procesního institutu; proto k této námitce nepřihlížel (§2 o. s. ř.)
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu