ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2400.2018.3
sp. zn. 30 Cdo 2400/2018-388
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. H. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalovaným 1) M. V. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Liborem Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, a 2) Š. V. , narozené dne XY, bytem XY, o nahrazení projevu vůle a určení podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 141/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2018, č. j. 19 Co 1166/2017-333, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2018, č. j. 19 Co 1166/2017-333, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. května 2017, č. j. 23 C 141/2015-269, výrokem I. určil, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky každý v rozsahu id. ½ pozemku st. p. č. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je rozestavěná budova v obci XY, a dále pozemku p. č. XY v témže katastrálním území (dále též „nemovitosti“ nebo nemovitý majetek“), výrokem II. rozhodl, že účastníci uzavírají dnem právní moci tohoto rozsudku kupní smlouvu v tomto výroku vymezeného obsahu, a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že účastníci - jejich manželství bylo rozvedeno (předmětný rozvodový rozsudek nabyl právní moci dne 12. listopadu 2010) -uzavřeli dne 28. února 2011 kupní smlouvu, na základě které měli žalovaní prodat žalobci své spoluvlastnické podíly za kupní cenu ve výši 3.650.000,- Kč, kterou žalobce žalovaným uhradil.
Účastníci se v kupní smlouvě mj. dohodli na tom, že: „bude-li návrh na provedení vkladu výlučného vlastnictví práva kupujícího ke všem uvedeným nemovitostem dle této smlouvy pravomocně zamítnut, smlouva se ruší a smluvní strany se zavazují, že uzavřou do 7 pracovních dnů poté, co případné rozhodnutí o zamítnutí podaného návrhu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nabude právní moci, kupní smlouvu novou a za stejných smluvních podmínek a s nápravou vad, pro které došlo k zamítnutí návrhu na provedení vkladu vlastnického práva, přičemž smluvní ujednání o výši a způsobu úhrady kupní ceny a o faktickém užívání předmětu koupě se nemění a zůstávají i nadále v platnosti.“
„Z dohody o vypořádání společného jmění manželů a práv bydlení s odkazem na §24a odst. 1 zákona o rodině, uzavřené mezi žalovanou a žalovaným ze dne 24. 9. 2010“ soud prvního stupně zjistil, že: „žalovaní uzavřeli dohodu o vypořádání SJM a práva bydlení, v jejímž rámci se dohodli, že pozemek parc. č. XY zůstává nadále v SJM a parc. č. XY a rozestavěný dům na oddělené stavební parc. č. XY v podstatě totéž (sic) , neboť uvedená dohoda je pouze dohodou o vypořádání kupní ceny.“ Uvedený soud dále konstatoval, že: „Ve smyslu této Dohody o vypořádání společného jmění manželů byla také připravena smlouva datovaná ke dni 18. 1. 2011, žalobcem podepsaná dne 28. 2. 2011, ve které se uvádí, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí.“
Dále soud prvního stupně „z Dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 20. 6. 2013, včetně dodatku z téhož data“ vzal za prokázané, že: „mezi žalovaným a žalovanou byla uzavřena tato dohoda, kterou byla změněna Dohoda o vypořádání vzájemných majetkových vztahů ze dne 24. 9. 2010, a to tak, že žalovaný se stal výlučným vlastníkem nemovitostí, které měly být na základě platné smlouvy převedeny na žalobce...Žalovaný a žalovaná se dohodli, že z pozemku parc. č. XY o výměře 62 755 m2, orná půda, zapsaného na LV XY pro k. ú. XY, obec XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, ze kterého byl, jak již bylo uvedeno, geometrickým plánem vyčleněn pozemek parc. č. XY, který je rovněž předmětem kupní smlouvy, zůstává ve společném jmění manželů.“
Soud prvního stupně posoudil kupní smlouvu ze dne 28. února 2011 jako platnou, byť na jejím základě nebyl povolen vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce do katastru nemovitostí [příslušný katastrální úřad vkladový návrh zamítl, neboť podle stavu zápisů v katastru nemovitostí k datu rozhodování katastrálního úřadu žalovaná 2) nebyla (spolu)vlastnicí předmětných nemovitostí; výlučným vlastníkem těchto nemovitostí byl k datu rozhodování katastrálního úřadu žalovaný 1)]. Naopak dospěl k závěru, že předmětná dohoda o vypořádání SJM ze dne 20. června 2013 je (z důvodu porušení předmětného ustanovení kupní smlouvy) pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. absolutně neplatná. Dále vyložil, že: „Za této situace pak nezbývá než konstatovat, že pokud je soudem shledána uvedená dohoda jako neplatná, nezbývá než konstatovat, že ve smyslu ustanovení §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb...platí o nemovitých věcech, že jsou v podílovém spoluvlastnictví, a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné.“
Na základě těchto zjištění a právních závěrů soud prvního stupně podaným žalobám vyhověl.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2018, č. j. 19 Co 1166/2017-333, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětné (shora již zreferované) žaloby zamítl.
Odvolací soud v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) rozsudku mj. vyložil, že: „sdílí závěr soudu prvního stupně, že tato kupní smlouva byla uzavřena platně a platný je i závazek účastníků uvedený v čl. IV. bod 10 této smlouvy, ve kterém se smluvní strany zavázaly pro případ zamítnutí návrhu na provedení vkladu vlastnického práva kupujícího, že uzavřou do sedmi pracovních dnů od právní moci zamítavého rozhodnutí kupní smlouvu novou a za stejných smluvních podmínek a s nápravou vad, pro které došlo k zamítnutí návrhu na provedení vkladu vlastnického práva. Správný je také závěr soudu prvního stupně, že kupní cena byla účastníky sjednána ve výši 3.650.000,- Kč, nikoli ve ve výši 4.400.000 Kč.“
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud v zásadě vycházel ze stejných zjištění, z nichž při rozhodování vycházel soud prvního stupně, avšak „na rozdíl od soudu prvního stupně na základě těchto skutkových zjištění dospěl k závěru, že dohodu o vypořádání SJM, uzavřenou mezi žalovanými dne 20. 6. 2013 včetně dodatku, nelze považovat za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. Z obsahu této dohody je zřejmé, že oba žalovaní reagovali na situaci, kdy kupní smlouva uzavřená žalovanými jako prodávajícími se žalobcem jako kupujícím dne 28. 2. 2011 (datovaná 18. 1. 2011) není schopná vkladu do katastru nemovitostí, k převodu vlastnického práva na žalobce tak nedošlo. Žalovaní mezi sebou uzavřeli dohodu o vypořádání SJM s tím, že se nadále cítí vázáni uzavřenou kupní smlouvou, avšak vlastnické právo k předmětným nemovitostem a tím i závazky z uzavřené kupní smlouvy budou nadále výlučně žalovaného M. V. s tím, že žalovaná Š. V. je vůči oběma dalším účastníkům vypořádána. Z takto uzavřené dohody o vypořádání SJM nelze dovodit záměr žalovaných zmařit dokončení převodu vlastnického práva na žalobce...Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání SJM včetně dodatku...je platná a vlastníkem předmětných nemovitostí je v současné době žalovaný M. V., nikoli žalovaná Š. V.. S ohledem na tento závěr nelze žalobě na nahrazení projevů vůle tak, jak byla žalobcem podána, vyhovět.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. stran nesprávného právního posouzení věci z hlediska posouzení platnosti předmětné dohody o vypořádání SJM, přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že se odvolací soud při posuzování (v dovolání blíže rozvedených) právních otázek (posouzení platnosti právního úkonu z pohledu dobrých mravů, předvídatelnost soudního rozhodnutí, právo na spravedlivý proces, pominutí některých skutkových okolností z pohledu právního posouzení věci) odchýlil od ustálené (dovolatelem označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), a nerespektoval též (dovolatelem označenou) nálezovou judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“). Dovolatel pak ve svém obšírně koncipovaném dovolání předkládá k jednotlivým právním otázkám dovolací argumentaci s odkazy či citacemi právních závěrů z označené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve svém písemném vyjádření k dovolání (prostřednictvím svého advokáta) odmítá uplatněnou dovolací argumentaci žalobce, když neshledává žádné pochybení odvolacího soudu jak z procesního, tak i z hmotněprávního hlediska. Zdůrazňuje také, že: „pokud byla smlouva vkladu do KN nezpůsobilá již v době jejího vyhotovení a navíc z důvodů stojících na straně žalobce, nebyla by způsobilá k převodu nemovitostí, ani pokud by si žalovaní své SJM dohodou ze dne 20. 6. 2013 nevypořádali. Žalovaní tedy svým jednáním za žádných okolností nemohli zmařit již tak nemožný převod nemovitostí na žalobce. Pokud pak dohoda o vypořádání SJM žalovaných ze dne 20. 6. 2013 včetně jejího dodatku nebyla schopna dostat žalobce do horšího právního postavení, není ji možno stíhat neplatností pro rozpor s dobrými mravy.“ Dále žalovaný 1) poukazuje na neurčitě definovaný předmět prodej v kupní smlouvě specifikované v petitu žaloby s tím, že v případě jeho převzetí do rozsudku by příslušný katastrální úřad předmětný vklad vlastnického práva ve prospěch dovolatele nepovolil. Má za to, že „kupní smlouva z 18. 1. 2011, prokazatelně vyhotovená právním zástupcem strany žalující, byla defektní v právním označení jak předmětu prodeje, tak v označení prodávajících již v okamžiku jejího vyhotovení ke vkladu do KN nebyla způsobilá ani po datu 20. 6. 2016. Je pak zcela bez významu, zda si žalovaní majetkové vypořádání učinili či nikoliv, neboť daný úkon žalovaných nemohl žalobce nikterak dostat do horšího právního postavení, než v jakém byl.“ Žalovaný 1) proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a žalovanému 1) přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná 2) se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) předně předesílá, že při rozhodování zohlednil, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy a označených dohod došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále již „obč. zák.“).
Nejvyšší soud poté shledal, že dovolání žalobce je - jak bude dále rozvedeno - přípustné i důvodné.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ), vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že jestliže odvolací soud pro své meritorní rozhodnutí převezme (jako správný a úplný) skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel soud prvního stupně, avšak ve skutečnosti nalézacím soudem zjištěný skutkový stav trpí shora vyloženými defekty, tedy za uvedeného skutkového stavu přistoupí k právnímu posouzení věci, pak je v takovém případě upřeno dovolacímu soudu zabývat se vůbec posouzením otázky přípustnosti dovolání v dovolatelem vymezeném rozsahu.
O takové pochybení (jak bude dále objasněno) jde i v posuzovaném případě.
Stěžejní pro právní posouzení věci podle odvolacího soudu (obou soudů) byla považována otázka posouzení platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky tohoto řízení dne 28. února 2011. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že kupní cena byla sjednána ve výši 3.650.000,- Kč, což sice koresponduje závěru o skutkovém stavu věci, který učinil soud prvního stupně na str. 18 odůvodnění svého rozsudku, pominul však dílčí skutkové zjištění, které soud prvního stupně učinil z listinného důkazu - z předmětné kupní smlouvy na str. 7 odůvodnění rozsudku.
Soud prvního stupně totiž ve druhém odstavci na str. 7 odůvodnění svého rozsudku „zjistil, že M. V. prodává M. H. a do výlučného vlastnictví převádí svůj v rozsahu ½ na těchto nemovitostech (následuje specifikace nemovitého majetku) ...za celkovou kupní cenu ve výši 3.650.000 Kč a kupující tento spoluvlastnický podíl v rozsahu ½ k výše uvedeným nemovitostem za celkovou sjednanou kupní cenu od M. V. kupuje a přijímá do svého výlučného vlastnictví. Soud dále zjistil z uvedené kupní smlouvy, že Š. V. prodává a do výlučného vlastnictví kupujícího převádí svůj spoluvlastnický podíl v rozsahu ½ na nemovitostech ve smlouvě uvedených (stejné jako prodávané M. V., viz výše) rovněž za sjednanou celkovou kupní cenu ve výši 3.650.000,- Kč. Z čl. III. uvedené kupní smlouvy soud zjistil, že účastníci se dohodli na splatnosti kupní ceny v termínech, jak je ve smlouvě uvedeno.“
Z takto učiněného zjištění není zřejmé, zda každý ze spoluvlastníků prodával svůj spoluvlastnický podíl za kupní cenu ve výši 3.650.000 Kč, nebo - čemuž by zase mohla odpovídat konstrukce formulací v čl. III. (označeném jako „Úhrada kupních cen“ ) kupní smlouvy - za „celkovou kupní cenu“ ve výši 3.650.000 Kč, čemuž by měly zřejmě odpovídat užitá formulační vyjádření: „M. V. a M. H. sjednali ohledně kupní ceny ve výši 1.450.000 Kč následující...“ , „Š. V. a M. H. sjednali ohledně kupní ceny ve výši 2.200.000 Kč...následující...“ (tedy 1.450.000 Kč + 2.200.000 Kč = 3.650.000 Kč). Protože jde o písemný právní úkon, rozhodující je, jak je v písemné formě obsažen (vyjádřen).
Soud prvního stupně, ale ani odvolací soud výše uvedené formulace, užité účastníky v jimi uzavřené kupní smlouvě, a to s ohledem na shora připomenutá dílčí skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho závěr o skutkovém stavu věci, neobjasnily, a bez dalšího vycházely ze zjištění, že celková kupní cena činila 3.650.000,- Kč, aniž by si uvědomily, že podle této kupní smlouvy každý z prodávajících prodává dovolateli svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech dovolateli, a aniž by bylo vyjasněno, za jakou kupní cenu tedy každý ze spoluvlastníků svůj spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech dovolateli prodával, odhlédnuvše od faktu, že v předmětnou dobu žalovaní spoluvlastníky těchto nemovitostí nebyli, neboť v důsledku rozvodu jejich manželství zaniklo také jejich společné jmění, jež však v té době ve vztahu k předmětnému nemovitému majetku vypořádáno (např. tím, že by se žalovaní stali v předmětném rozsahu jeho spoluvlastníky) nebylo.
Je tedy zjevné, že popsané (pro rozhodnutí zásadně významné) právní otázky oběma soudy, respektive ani odvolacím soudem vyřešeny nebyly, pročež závěr odvolacího soudu o platnosti předmětné kupní smlouvy, a v návaznosti na to pak jím provedené právní hodnocení uzavřené předmětné dohody ze dne 20. června 2013, jeví se přirozeně předčasným.
Smlouvy o převodech nemovitostí musejí mít (ze zákona) písemnou formu (srov. §46 obč. zák.); vůle směřující k převodu nemovitostí je právně významná jen v případě, že je projevena v písemné formě. Není-li tato písemná forma dodržena, jedná se o neplatnost takové smlouvy ve smyslu §40 odst. 1 obč. zák.
Smlouva o převodu nemovitosti (zjednodušeně vyjádřeno) představuje dvoustranný právní úkon, kdy na straně jedné vystupuje převodce (prodávající, dárce) a na straně druhé nabyvatel vlastnického práva (kupující, obdarovaný), přičemž předmětem převodu je úplatný nebo bezúplatný převod vlastnických práv k předmětné (předmětným) nemovitosti (nemovitostem). Obsah smlouvy o převodu nemovitosti coby právní úkon je třeba, a to pochopitelně i v otázce jejího předmětu, vykládat (interpretovat) prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).
Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem jeho listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145).
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu.
Nejvyšší soud v poměrech dosavadní civilní úpravy se v řadě svých rozhodnutí vyjadřoval k určitosti právních úkonů, respektive k posuzování právních úkonů z hlediska určitosti jejich předmětu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, nebo ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005). Dovodil v nich, že právní úkon je neurčitý (a tedy neplatný) tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Ve smyslu občanského zákoníku je třeba právní úkon považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu.
V rozsudku ze dne 13. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 543/2013, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že jestliže podle §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu, pak z tohoto ustanovení vyplývá, že pojmovými znaky kupní smlouvy je předmět koupě a kupní cena. Kupní cena představuje účastníky sjednanou úplatu v penězích za předmět koupě. Není-li kupní cena v kupní smlouvě sjednána určitě, je takový právní úkon postižen absolutní neplatností ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Není-li v případě převodu spoluvlastnických podílů zjistitelné, jaká byla sjednána peněžní úplata za převody spoluvlastnických podílů k předmětným nemovitostem, je předmětná kupní smlouva ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. postižena neplatností.
Odvolací soud se otázkou určitosti kupní ceny, za užití výkladových mechanismů podle §35 odst. 2 obč. zák., nezabýval, pročež zůstaly nevyjasněny rozpory plynoucí ze shora připomenutých zjištění učiněných z předmětné kupní smlouvy, stejně jako právní konsekvence spojené s faktem, že účastníci v době uzavření uvedené smlouvy nebyli spoluvlastníky předmětného majetku, nýbrž jej vlastnili (v tehdy zaniklé a nevypořádaném) společném jmění.
Učiněná skutková zjištění ve vazbě na závěr o skutkovém stavu, jak jej zformuloval soud prvního stupně a z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, proto ani odvolacímu soudu neumožňovala přistoupit k danému právnímu posouzení věci (neboť ten byl z vyložených důvodů učiněn předčasně).
V procesní situaci, kdy Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, a nemůže jej v dovolacím řízení nijak revidovat ani doplňovat, proto dovolacímu soudu nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí s tím, aby odvolací soud v dalším řízení z vyložených důvodů přistoupil ke zjednání procesní nápravy.
Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto krajskému soudu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, když v dané procesní situaci by i zrušení rozsudku soudu prvního stupně bylo krajně neúčelné.
Dospěje-li odvolací soudu k závěru, že předmětná kupní smlouva je platným právním úkonem, zohlední při rozhodování též tu část nynější dovolací argumentace žalobce, jež vydáním tohoto kasačního rozhodnutí nebyla konzumována.
Dospěl-li by odvolací soud k závěru, že jsou naplněny podmínky pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, je (pro takový případ) zapotřebí vzít též v úvahu, že vydaný rozsudek by představoval veřejnou vkladovou listinu, v důsledku čehož je nezbytné reflektovat (aktuální) stav zápisů v katastru nemovitostí [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016); dovolací soud zcela nad rozsah odůvodnění poznamenává, že z veřejně dostupné aplikace https://www.cuzk.cz/ prostupuje informace, že by předmětné nemovitosti měla vlastnit osoba odlišná od účastníků tohoto řízení (L. Z.)].
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu