ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2418.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2418/2018-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci ve zdravotním ústavu umístěného M. B. , t. č. v Psychiatrické nemocnici, zastoupeného opatrovníkem pro řízení JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský Vršek 4762/25, za účasti veřejného opatrovníka umístěného, města České Velenice, se sídlem v Českých Velenicích, Revoluční 228, a Psychiatrické nemocnice Jihlava, se sídlem v Jihlavě, Brněnská 455/54, IČO 006 00 601, o vyslovení přípustnosti dalšího držení umístěného ve zdravotním ústavu , vedené u Okresního soudu Jihlavě, pod sp. zn. 11 L 488/2017, o dovolání umístěného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 25. ledna 2018, č.j. 72 Co 327/2017-101 , takto:
I. Dovolání umístěného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.) :
Okresní soud v Jihlavě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. září 2017, č.j. 11 L 488/2017-57, rozhodl, že další držení umístěného M. B. ve zdravotním ústavu je přípustné do.
K odvolání umístěného Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2018, č.j. 72 Co 327/2017-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze závěrů a doporučení znaleckého posudku, že v případě propuštění by u umístěného došlo ke znovuvzplanutí chronické schizofrenie doprovázené bludy, případně i halucinacemi, umístěný by bezprostředně a závažným způsobem ohrožoval zejména sebe, neboť lze očekávat přerušení léčby psychického onemocnění umístěného, přičemž soud shrnul, že podmínky nucené hospitalizace M. B. v Psychiatrické nemocnici jsou i v současné době splněny.
Proti výroku odvolacího soudu podal umístěný dne 20. února 2018 vlastnoručně sepsané dovolání, které bylo dne 18. dubna 2018 doplněno dovoláním podaným procesním opatrovníkem umístěného. Důvod dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které dosud nebyly řešeny. Jedná se o tyto otázky související s výkladem ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb.:
1. Jakým způsobem mají soudy vykládat pojem bezprostřednosti
2. Jakým způsobem se dokazuje v soudním řízení ohrožení sebe a svého okolí a zda pro toto posouzení postačuje teoretická obava lékaře, že toto ohrožení může vzniknout.
Dovolatel se tak zejména domnívá, že odvolací soud napadeným rozhodnutím neoprávněně zasáhl do osobní svobody umístěného a nesouhlasí s jeho závěry, že by z jednání umístěného před hospitalizací či v rámci hospitalizace bylo možné učinit závěr o tom, že ohrožuje sebe nebo své okolí, přičemž k tomuto přesvědčení dospěl pouze znalec, a to jako k neurčité teoretické možnosti, která může, ale nemusí nastat. Z provedeného dokazování a odůvodnění tak není zřejmé, jakým způsobem je splněna podmínka bezprostřednosti ohrožení. Dovolatel namítá, že jeho osobitý přístup k věcem by neměl být při hodnocení jeho dalšího umístění ve zdravotnickém zařízení přeceňován. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Bylo již uvedeno, že dovolatel ohlašuje jako důvod tvrzené přípustnosti podaného dovolání to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které dosud nebyly (dovolacím soudem) řešeny – konkrétně jakým způsobem mají soudy v souladu s ustanovením §38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách vykládat pojem bezprostřednosti a jakým způsobem se v soudním řízení dokazuje ohrožení sebe a svého okolí.
Co se týče námitek dovolatele, pak je třeba připomenout např. nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp.zn. I. ÚS 1974/14, v němž se mimo jiné uvádí, že “V řízení o přípustnosti dalšího držení v ústavu se rozhoduje o zbavení osobní svobody umístěného člověka, což je závažný zásah do jeho základních práv. Tomu musí odpovídat i vysoká míra ochrany procesních práv“. Dovolatel v případě jím vytčeného problému „bezprostřednosti ohrožení sebe a svého okolí“ v zásadě polemizuje se skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů; v tomto případě klade předmětnou otázku, avšak nenaznačuje, v čem se mělo jednat o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Protože nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) je jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu