ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2520.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2520/2016-139
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. O. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 9/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 17 Co 372/2015-125, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 17 Co 372/2015-125, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 7. 2015, č. j. 27 C 9/2012-94, ve výrocích, v nichž byla zamítnuta žaloba o poskytnutí písemné omluvy za zadržení žalobce, jakož i ve výrocích o náhradách nákladů řízení před těmito soudy, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I . Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení celkem 100 000 Kč a písemné omluvy jako zadostiučinění za nemajetkové újmy, jež mu měly vzniknout jednak v důsledku nezákonného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (v částce 60 000 Kč a písemné omluvy), dále v důsledku nezákonného příkazu k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor (v částce 5 000 Kč a písemné omluvy), a konečně v důsledku toho, že dne 24. 11. 2010 byl v místě svého bydliště zadržen, čímž mělo dojít k neoprávněnému zásahu do jeho osobní svobody (v částce 35 000 Kč a písemné omluvy).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 7. 2015, č. j. 27 C 9/2012-94, žalobu o zaplacení 100 000 Kč a zaslání omluvy zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 14. 11. 2012, č. j. 27 C 9/2012-23, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2013, č. j. 17 Co 206/2013-41, byly k dovolání žalobce zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, č. j. 30 Cdo 4286/2013-60, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 1. 2014, č. j. 4 Pzo 3/2013-30, deklaroval, že příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. Nt 11027/2010, který se týkal žalobce, byl porušen zákon v ustanovení §88 odst. 1, odst. 2 trestního řádu, ve znění účinném do 30. 9. 2012. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalovaná se žalobci za vydání uvedeného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního hovoru ve svém stanovisku ze dne 18. 9. 2014 omluvila.
5. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně nároky žalobce tak, že písemnou omluvu žalované ze dne 18. 9. 2014 měl ve smyslu §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, za dostačující zadostiučinění ve vztahu k nemajetkové újmě, jež měla žalobci vzniknout v důsledku vydání nezákonného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního hovoru Okresním soudem Praha-východ. Pokud žalobce v této souvislosti požadoval ještě peněžité zadostiučinění v částce 60 000 Kč, měl soud prvního stupně za to, že žalobce v tomto směru netvrdil a neprokázal, jaká konkrétní závažná újma mu vydáním příkazu k odposlechu vznikla. Důvodným soud prvního stupně neshledal ani nároky žalobce na zadostiučinění ve výši 5 000 Kč a na písemnou omluvu, jež mu měly vzniknout v důsledku příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor, a to pro absenci odpovědnostního titulu, neboť nebyla konstatována nezákonnost tohoto příkazu v řízení před Ústavním soudem. Jako nedůvodné hodnotil soud prvního stupně rovněž nároky žalobce na zadostiučinění ve výši 35 000 Kč a na písemnou omluvu, jež žalobce požadoval v souvislosti se zadržením v místě bydliště, k němuž došlo dne 24. 11. 2010. Podle soudu prvního stupně se žalobce ohledně těchto nároků omezil pouze na tvrzení o neúčelnosti a nehospodárnosti zásahu do práv žalobce, aniž by tvrdil a prokazoval, jaká konkrétní závažná újma mu tím byla způsobena.
6. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalobce ohledně částky 5 000 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 20 000 Kč, jinak jej ohledně částky 75 000 Kč a písemné omluvy potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 6 171 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud po skutkové stránce věc nijak nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
8. Odvolání žalobce v rozsahu nároku na zadostiučinění ve výši 5 000 Kč odvolací soud odmítl jako nepřípustné. Dále se odvolací soud zabýval nároky žalobce na zaplacení částky 35 000 Kč a na písemnou omluvu za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v jeho zadržení dne 24. 11. 2010. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce v řízení netvrdil ani neprokázal vznik nemajetkové újmy, která mu měla tvrzeným nesprávným úředním postupem vzniknout. Jako nedůvodný shledal odvolací soud rovněž požadavek žalobce na písemnou omluvu v souvislosti s vydáním příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť tento nárok žalobce byl již ze strany žalované saturován poskytnutím omluvy ve stanovisku ze dne 18. 9. 2014. Odchylně od rozhodnutí soudu prvního stupně tak soud odvolací posoudil pouze nárok na peněžité zadostiučinění za vydání nezákonného příkazu k odposlechu, když měl za to, že žalobci vzhledem k závažnosti zásahu do jeho práv náleží peněžité zadostiučinění ve výši 20 000 Kč. V tomto rozsahu proto zamítající rozsudek soudu prvního stupně změnil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I a zamítající části výroku II dovoláním. V něm pokládá celkem devět otázek, jež byly podle jeho názoru odvolacím soudem nesprávně právně posouzeny, přičemž se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně se jedná o otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Předně má žalobce za nesprávné posouzení otázky přípustnosti odvolání ve vztahu k dílčímu nároku na zaplacení zadostiučinění ve výši 5 000 Kč. Dále žalobce v otázkách dvě a tři zpochybňuje posouzení otázky prokazování vzniku nemajetkové újmy žalobce, k němuž mělo dojít v souvislosti s jeho zadržením v místě bydliště dne 24. 11. 2010. Čtvrtá otázka se týká posouzení včasnosti omluvy za nezákonný odposlech ze strany žalované, otázky pět až devět pak směřují k výši přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež žalobci vznikla vydáním nezákonného příkazu k odposlechu.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dle §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
16. Pokud tedy odvolací soud odmítl odvolání žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé ohledně částky 5 000 Kč, nemůže být proti tomuto rozhodnutí dovolání přípustné, a to vzhledem k tomu, že je proti němu možno brojit žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
17. Dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
18. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
19. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobce vyplývajících jednak z vydání nezákonného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, dále z tvrzeného nezákonného příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor, a konečně z tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v zadržení žalobce dne 24. 11. 2010. Dovolání v rozsahu, ve kterém odvolací soud zamítl nároky žalobce na zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši 35 000 Kč za zadržení žalobce v místě jeho bydliště dne 24. 11. 2010 a ve výši 40 000 Kč za nezákonný příkaz k odposlechu, není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.
20. Otázka včasnosti omluvy poskytnuté žalobci ze strany žalované za nezákonný odposlech nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., poněvadž na jejím vyřešení odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby v rozsahu tohoto nároku nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nýbrž při svém posouzení vyšel z toho, že omluva za nezákonný odposlech již byla žalobci poskytnuta.
21. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky prokazování vzniku nemajetkové újmy, jež měla žalobci vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v jeho zadržení v místě bydliště dne 24. 11. 2010, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
24. Objektivní odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. za nesprávný úřední postup je založena na současném splnění tří podmínek: existence nesprávného úředního postupu, vznik škody nebo nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody nebo nemajetkové újmy.
25. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, konstatoval, že v případě nemajetkové újmy, která měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v jiné skutečnosti než v nepřiměřené délce řízení, se plně uplatní procesní povinnosti tvrzení a důkazní a jim odpovídající procesní břemena.
26. Poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je upraveno v ustanoveních §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Smyslem citovaných ustanovení je, aby účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práva jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že ho takové břemeno tíží. Poučovací povinnost podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání, popř. při přípravném jednání nařízeném podle §114c o. s. ř. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017).
27. V posuzované věci odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobce na omluvu za nesprávný úřední postup spočívající v jeho zadržení v místě bydliště dne 24. 11. 2010 – ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně – na tom, že žalobce svá tvrzení o vzniku nemajetkové újmy nijak nekonkretizoval, ani nenabídl k jejich prokázání žádné důkazy, čili, jinak vyjádřeno, na závěru o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního žalobcem. Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi ovšem zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytly poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011). Vzhledem k tomu, že k poučení účastníka podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. musí dojít při jednání (nebo přípravném jednání nařízeném podle §114a o. s. ř.), nemohlo jej nahradit ani usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 2. 2015 vydané mimo jednání (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017). Jestliže odvolací soud žalobci řádná poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neposkytl, a svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobce přesto založil na neunesení břemene tvrzení a důkazního z jeho strany, je jím provedené posouzení věci nesprávné.
VI. Závěr
28. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. – v rozsahu nároku žalobce na omluvu za nesprávný úřední postup spočívající v jeho zadržení v místě bydliště dne 24. 11. 2010 – zrušil, jinak dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
29. Bude tak na soudu prvního stupně, aby v dalším řízení žalobce podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. řádně poučil o povinnosti tvrzení a důkazní ve vztahu k existenci nemajetkové újmy, jakož i ve vztahu k dalším předpokladům odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, a aby jej zároveň upozornil a následky vyplývající z nesplnění těchto povinností, resp. z neunesení jim odpovídajících procesních břemen.
30. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu