ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2661.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2661/2017-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. D. , zastoupeného Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Kytlická 780/12, proti žalované Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, se sídlem v Praze 10, Šrobárova 50, IČO 00064173, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 659/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2017, č.j. 72 Co 534/2016-88, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se v předmětném řízení domáhá náhrady nemajetkové újmy z důvodu tvrzeného zásahu žalované do jeho osobnostních práv (a osobnostních práv jeho matky) v souvislosti s tím, že matka žalobce v důsledku postupu non lege artis ze strany žalované dne 2. března 2013 v zařízení žalované zemřela. Žalovaná podle názoru žalobce neoprávněně zadržovala jeho matku ve svém zařízení, znemožnila její převoz do jiného zdravotnického zařízení, poskytla krevní transfúzi bez písemného souhlasu pacienta, zanedbávala ošetřovatelskou péči vedoucí ke snižování důstojnosti matky žalobce, krátila žalobce a jeho matku v právu na informace a způsobila tak psychickou újmu žalobci.
Usnesením ze dne 30. listopadu 2016, č.j. 17 C 659/2015-67, Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) přerušil řízení v této věci do pravomocného skončení řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp.zn. 46 C 93/2015, ve kterém se žalobce domáhá náhrady škody podle ustanovení §444 odst. 3 písm. b) obč. zák. ve výši 240.000,- Kč, přičemž svůj nárok opírá o stejná skutková tvrzení jako v tomto řízení. V řízení ve věci 46 C 93/2015 již probíhá dokazování a je v něm řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, konkrétně, zda žalovaná svým postupem při péči o matku žalobce zavinila její smrt.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. února 2017, č. j. 72 Co 534/2016-88, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že v posléze zmíněném řízení je řešena otázka, která nepochybně má naprosto zásadní význam i pro meritorní rozhodnutí v této věci, a že v zájmu hospodárnosti řízení se jeví vhodným v souladu s ustanovením §109 odst. 2 písm. c) řízení v této věci přerušit.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 1. května 2017 dovolání, protože se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uvádí, že v předmětném řízení navrhl provedení řady důkazů, které nenavrhuje v řízení ve věci 46 C 93/2015, jako např. výslech svědků, listinné důkazy a další, přičemž přerušení řízení nevratně poškodí jeho procesní práva jako účastníka řízení, když uplynutí času znehodnotí či znemožní provedení řady z těchto důkazů. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, v jehož odůvodnění byl vysloven právní názor, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, kde dovolací soud poukázal na to, že ve vztahu k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. je především povinností soudu, nikoli účastníků, postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o.s.ř.). Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. je tedy třeba vykládat výlučně s respektem k principu rovnosti účastníků řízení. Není tedy možné řízení přerušit, pokud uplynutím času dojde ke znehodnocení důkazních prostředků ve prospěch jedné strany na úkor strany druhé. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá , v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je současně možno připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že dovolatel oznamuje existenci právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena. Ve skutečnosti však nesouhlasí s přerušením řízení v nyní posuzované věci s odůvodněním, že by mohlo dojít k situaci, kdy některé důkazy, jejichž provedení navrhuje, by po skončení řízení vedeném ve věci 46 C 93/2015, byly obtížněji proveditelné, resp. by je už vůbec nebylo možné provést. Uvádí sice dvě rozhodnutí dovolacího soudu, ale nevysvětluje, v čem se odvolací soud měl od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit, ani neformuluje žádnou právní otázku, která by v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nenaplňuje tak obsahové náležitosti dovolání,
V usnesení ze dne 6. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, Nejvyšší soud uvedl, že důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle §135 odst. 2 o.s.ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována zbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat. Obdobně také v rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 uzavřel, že smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014) .
Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 5393/2015, popř. ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 29 Cdo 4951/2016). Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení zjevně nepřiměřenou neshledal. Je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí je plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolání žalobce tak nenaplňuje předpoklady stanovené pro ně procesním předpisem. Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu