ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2673.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2673/2018-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 319/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 17 C 124/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, č. j. 13 Co 457/2017-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupn쓨) rozsudkem ze dne 7. 9. 2018, č. j. 17 C 124/2015-131 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 80 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále částku 524 Kč (výrok III), ohledně zbývající částky 300 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 25 054,99 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 80 000 Kč s příslušenstvím, když ohledně části kapitalizovaného příslušenství pohledávky v částce 524 Kč jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 25 098 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 300 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Uvedených částek se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Písku, který nesplnil povinnost včas vyznačit rozvod manželství žalobkyně v systému centrální evidence obyvatel, v důsledku čehož bylo proti žalobkyni nezákonně vedeno exekuční řízení. Při tom byl nezákonně postižen její majetek. Oproti soudu prvního stupně měl odvolací soud za dostatečnou satisfakci v částce 20 000 Kč, kterou žalovaná, byť se zpožděním, žalobkyni dobrovolně poskytla.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu pro ni nepříznivého měnícího výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
Dovolatelkou v pořadí první předestřená otázka „kdy je nutno prokazovat rozsah subjektivní morální újmy“ nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nepostavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když naopak přisvědčil žalobkyni v jejích úvahách o pocitu frustrace a beznaděje z nezákonně probíhající exekuce a z toho plynoucí úkornosti vnímání nastalé životní situace. Takto odčinitelnou morální újmu však odvolací soud důsledně odlišil od majetkové škody, která žalobkyni mohla vzniknout, ale která nebyla učiněna předmětem daného řízení. Právní závěry soudu prvního stupně se tak ve svém důsledku neodchylují ani od žalobkyní akcentovaných rozhodnutí v podobě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015 nebo rozsudku ze dne 15. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 2555/2010. Nejvyšší soud na dané téma již dříve vysvětlil, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1614/2016, nebo rozsudek ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015).
K druhé námitce předkládané v dovolání a vážící se ke stanovení výše přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud setrvale judikuje, že otázka posouzení formy a výše přiznané kompenzace je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od jedinečných okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená , kterážto podmínka v případě právě projednávané věci splněna není (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Odvolací soud totiž v poměrech projednávané věci náležitě odůvodnil, na základě jakých zcela konkrétních úvah považoval žalovanou dobrovolné odčinění nastalé újmy částkou 20 000 Kč za přiměřené ve vztahu ke zjištěným skutečnostem. Učinil tak zejména s odkazem na relativně krátký časový úsek, zhruba dvou měsíců, v němž důsledky nezákonné exekuce na žalobkyni doléhaly, a dále argumentoval i nedostatkem skutkových zjištění ohledně objektivních poruch v osobnostní sféře žalobkyně. Připomenul konečně, že nezákonné exekuční příkazy zasáhly převážně majetkovou sféru žalobkyně, nárok na náhradu z toho případně plynoucí škody však nebyl předmětem žalobou uplatněného nároku.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu