ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2715.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2715/2018-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, v právní věci žalobců a) nezletilé , zastoupené matkou I. Z., žalobkyní b) jako zákonnou zástupkyní, b) I. Z., a c) A. Z., všech zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalovanému J. J. , se sídlem ve Vlašimi, zastoupenému Mgr. Jakubem Uhrem, advokátem se sídlem v Praze 10, U hranic 3221/16, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 210/2013, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 1 Co 59/2017-271, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Každý ze žalobců je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Jakuba Uhra, advokáta se sídlem v Praze 10, U hranic 3221/16.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se žalobou na ochranu osobnosti ze dne 31. 12. 2013 domáhali po žalovaném náhrady nemajetkové újmy v penězích, a to žalobkyně a) ve výši 5.000.000 Kč a žalobci b) a c) každý ve výši 1.000.000 Kč, neboť jim měla v důsledku odborného pochybení žalovaného nastat újma na jejich osobnostních právech a právu na společný rodinný život. Příčinu závažného poškození zdraví nezletilé žalobkyně a) žalobci shledávají v nesprávném postupu léčby ze strany žalovaného, který až do 23. týdne těhotenství žalobkyně b) neurčil chronionicitu (počet placent), ačkoli věděl, že se jedná o dvojčetné těhotenství a nepředal žalobkyni b) do péče specializovaného perinatologického centra.
Krajský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2017, č. j. 36 C 210/2013-226, žalobu zamítl a žádnému z účastníků, ani České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobu posoudil podle ustanovení §11 až 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a škodlivým následkem, tj. poškozením zdraví žalobkyně a). Soud uzavřel, že v projednávané věci nelze prokázat, že právě a pouze pochybení lékaře v pozdním odeslání žalobkyně b) do specializovaného gynekologického centra způsobilo závažné poškození zdraví žalobkyně a). Soud proto neshledal podmínky vzniku odpovědnosti žalovaného za tvrzený zásah do osobnostních práv žalobců a žalobcům tak nevznikl vůči žalovanému nárok na zadostiučinění.
K odvolání všech žalobců Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. ledna 2018, č. j. 1 Co 59/2017-271, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a určil, že každý z žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5.969,30 Kč k rukám právního zástupce žalovaného. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že mezi jednáním lékaře a poškozením plodu nebyla shledána příčinná souvislost. Podle vyjádření znalců žádný doporučený postup léčby v posuzovaném případě dvojčetného těhotenství s úmrtím jednoho plodu (donátora) neexistoval. Postup žalovaného byl znalci posouzen jako chybný, neboť se žalovaný nezabýval chorionicitou dvojčetného těhotenství a nepředal žalobkyni b) do péče perinatologického centra. Ačkoli lze nekonání žalovaného posuzovat jako postup non lege artis (který není v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy), příčinná souvislost mezi opomenutím žalovaného a tvrzenou újmou žalobců byla znalci vyloučena. Znalci nebyli schopni říci, zda by v tak vysoce rizikovém případě včasná diagnóza a úspěšnější léčba zabránila zdravotnímu postižení žalobkyně a). Zásah do osobnostních práv žalobců tak nebyl prokázán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dne 23. dubna 2018 včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřují v tom, že ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo i soudu Ústavního, nebo které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelé uvedli tyto předmětné otázky: 1) Je soud povinen hodnotit důkaz posudkem stejně jako jiné důkazy?, 2) Je připuštění důkazů navržených stranou sporu ke zpochybnění skutkových závěrů znalce podmíněno předchozím souhlasným stanoviskem dotčeného znalce?, 3) Spočívá vada odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, která způsobuje nejen přípustnost, ale i důvodnost dovolání, v absenci vyrovnání se s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení?, 4) Představuje nevypořádání se s tvrzenými námitkami účastníků vůbec, nebo nedostatečným způsobem, vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, a do práva na soudní ochranu podle článku 90 Ústavy České republiky a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod?, 5) Vyžaduje čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, aby nejlepší zájem dítěte byl „předním“ hlediskem při jakékoliv rozhodovací činnosti týkající se dětí?, 6) Vyžaduje čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, aby nejlepší zájem dítěte byl „předním hlediskem“ i při rozhodovací činnosti soudů o náhradě újmy způsobené dítěti?, 7) Patří mezi procesní požadavky, vyplývající z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí, pečlivě hodnotící všechny relevantní skutečnosti a okolnosti vzniku újmy způsobené dítěti?, 8) Vztahuje se zásada, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání i na posuzování příčinné souvislosti v případě újmy způsobené dítěti?
Dovolatelé mají za to, že odvolací soud pochybil tím, že nepřipustil listinné důkazy ze zdravotní dokumentace z FN v Hradci Králové, které zpochybňovaly závěry znalce, neboť soud je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1763/2011, povinen pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku obstaráním dalších důkazů. Namítají, že se odvolací soud v odůvodnění rozsudku nevypořádal ani s důkazy dokládajícími, že k dlouhodobému objemovému přetěžování u žalobkyně a) docházelo již od 9. 8. 2011, tedy před úmrtím druhého plodu (21. 9. 2011), a tato vada řízení se promítá jako zásah do ústavně zaručeného práva dovolatelů, a to práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Podle dovolatelů je pak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, z níž vyplývá, že čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyžaduje, aby nejlepší zájem dítěte byl „předním“ hlediskem při jakékoliv rozhodovací činnosti týkající se dětí. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že dovolání „nesplňuje podmínky dle §237 a 241a o.s.ř.“, neboť v něm chybí konkrétní právní otázka. Souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že mezi jednáním žalovaného a poškozením žalobkyně a) nebyla shledána příčinná souvislost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Z tohoto pohledu dovolání podané v projednávané věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje.
Dovolání žalobců proti napadenému rozhodnutí ve věci samé není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti právní otázce, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na zjištění, že postup žalovaného při poskytování zdravotní péče nebyl v příčinné souvislosti s poškozením zdraví žalobkyně a). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud výslovně uvedl, z jakých důkazů odborného charakteru (převážně znaleckých posudků a předložené zdravotní dokumentace) při řešení této otázky vycházel. Podstatou dovolání je ovšem námitka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když neprovedl navrhovaný důkaz přezkoumáním další zdravotní dokumentace z Fakultní nemocnice v Hradci Králové, v jehož důsledku by zřejmě podle názoru dovolatelů měl dojít k jiným skutkovým zjištěním.
Námitky zpochybňující skutková zjištění učiněná z provedených důkazů, zejména ze znaleckých posudků, jsou ve skutečnosti uplatněním nepřípustného dovolacího důvodu, který neodpovídá úpravě obsažené v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 4. října 2017, sp. zn. 30 Cdo 1076/2017, vyložil, že je vázán skutkovým stavem, z něhož vycházelo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a sám posuzuje pouze otázky právní (srovnej §241a odst. 1, 6 a §243f odst. 1 o.s.ř.). Dovolatelé přehlížejí, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o.s.ř.
Kritika postupu soudů nižších stupňů v řízení vystihuje případné vady řízení, k nimž však dovolací soud – v souladu s ustanovením §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlíží jen v případě přípustného dovolání. To se týká i dovolateli kritizovaného postupu soudu, pokud neprovedl některé z navrhovaných důkazů. K této naposled uvedené námitce sluší se připomenout, že soud není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, v závislosti na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006), což ostatně odvolací soud v posuzované věci učinil.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobců ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nad rámec uvedeného je třeba uvést, že namítají-li žalobci porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovanému zastoupenému advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100 Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 714 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu