ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2950.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2950/2018-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce CPP, Inc. a Californian Corporation, se sídlem 3803 East Bayshore Road, Palo Alto, Kalifornie, Spojené státy americké, zastoupeného Mgr. Liborem Douděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15, proti žalovaným 1) M. Č., zastoupenému Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20 a 2) Albatros Media a.s., IČO 28377141, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30/1618, o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 157/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 5 Co 102/2015-382, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. června 2015, č. j. 37 C 157/2006-305, výrokem I. zamítl žalobu, že se prvnímu žalovanému zakazuje, aby pořizoval jazykové překlady, zpracovával nebo jakkoliv užíval typologii Myers-Briggs Type Indicator R a na ní založenou teorii osobnosti, výrokem II. zamítl žalobu, že se druhému žalovanému zakazuje vydávání a distribuce publikace „Kdo jsem já, kdo jste vy?: Typologie osobnosti pro manažery“ a „Typologie osobnosti: Přátelé, milenci, manželé, dospělí a děti“, jejichž autorem je první žalovaný a jakýchkoliv jiných publikací založených na typologii Myers-Briggs Type Indicator a související teorii osobnosti, výrokem III. zamítl žalobu, že druhý žalovaný je povinen stáhnout z distribuce veškeré dosud prodávané výtisky publikací „Kdo jsem já, kdo jste vy?: Typologie osobnosti pro manažery“ a „Typologie osobnosti: Přátelé, milenci, manželé, dospělí a děti“, jejichž autorem je první žalovaný a tyto výtisky zničit, výrokem IV. zamítl žalobu, že první žalovaný je povinen zničit materiály použité k vytvoření publikací „Kdo jsem já, kdo jste vy?: Typologie osobnosti pro manažery“ a „Typologie osobnosti: Přátelé, milenci, manželé dospělí a děti“, jejichž je autorem, výrokem V. zamítl žalobu, že druhý žalovaný je povinen zničit materiály, které mu byly prvním žalovaným předány za účelem vydání jeho výše uvedených publikací, výroky VI., VII. a VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel při tom ze zjištění, že žalovaní nemohli zasáhnout do předmětného autorského díla, neboť sporné publikace prvního žalovaného byly zveřejněny několik let před tím, než vůbec byla vytvořena žalobcem předložená díla „Form M“ a „Form Q“ či jejich části. Žalobce neprokázal, že by byly vyjádřeny v objektivně vnímatelné podobě již v roce 1996 nebo dříve, když v roce 1996 byla uveřejněna publikace prvního žalovaného. Nadto podle názoru soudu prvního stupně metoda zařazování lidí do osobnostních typů je metodou a vědeckou teorií ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „autorský zákon“) a není jí v tuzemsku poskytována autorskoprávní ochrana.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze 22. listopadu 2017, č.j. 5 Co 102/2015-382, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až V. a ve výroku VIII. podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, ve výrocích VI. a VII. změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ve věci samé, stejně jako s vyčíslením náhrady nákladů ve vztahu mezi žalobcem a státem, naopak o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a oběma žalovanými rozhodl soud prvního stupně nesprávně, když převážnou část řízení byli oba žalovaní zastoupeni jedním advokátem.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 26. dubna 2018 dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a podává je z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Uvádí, že dílčí část rozsudku závisí na vyřešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky hmotného práva, zda metoda MBTI je dílem ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 autorského zákona nebo se jedná o metodu a vědeckou teorii, které ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 autorského zákona není poskytována autorskoprávní ochrana, dále že dílčí část rozsudku závisí na vyřešení otázky procesního práva týkající se poučovací povinnosti soudu, při níž se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu a konečně že dílčí část rozsudku závisí na dovolacím soudem dosud neřešené otázce procesního práva týkající se účelového slučování řízení a dále i použití jednoho konkrétního znaleckého posudku ve dvou samostatných řízeních a konečně uložení povinnosti úhrady nákladů za vypracování tohoto posudku toliko jedné straně pouze v jednom řízení. Dovolatel na závěr navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
K dovolání žalobce nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Dovolání žalobce proti napadenému rozhodnutí ve věci samé není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť uplatněné námitky směřují proti posouzení metody zařazování lidí do osobnostních typů odvolacím soudem i soudem prvního stupně jako metody a vědecké teorie ve smyslu §2 odst. 6 autorského zákona, která v tuzemsku nepožívá autorskoprávní ochrany, nikoli proti dalšímu z důvodů zamítnutí žaloby soudem prvního stupně a potvrzení tohoto rozhodnutí odvolacím soudem, totiž že žalovaní nemohli zasáhnout do předmětného autorského díla, když sporné publikace prvního žalovaného byly zveřejněny již o několik let dříve. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Jestliže tedy žalobce svým dovoláním napadá pouze jeden z více důvodů, které vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).
V dalším pak dovolatel namítá tvrzené vady řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolání do výroku, jimž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není přípustné ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o.s.ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu