ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3/2017-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 162/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2016, č. j. 53 Co 105/2016-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 12. 7. 2013 domáhala na žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě písemné omluvy a ve výši 202 500 Kč vzniklou tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 57/2006. Žalobkyně rovněž požadovala uhrazení částky 100 000 Kč a písemnou omluvu za porušení jejího práva na spravedlivý proces za řízení před Ústavním soudem, jenž se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal s jejími námitkami, resp. ústavněprávní argumentací.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 10. 2015, č. j. 12 C 162/2013-74, uložil žalované zaplatit žalobkyni z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 57/2006 částku 34 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 168 500 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 57/2006, zaplacení částky 100 000 Kč z titulu porušení práva na spravedlivý proces Ústavním soudem jeho usnesením ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2646/12, a poskytnutí písemné omluvy z obou titulů (výrok II), a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka žalobkyně, že odvolací soud vybočil z kritérií stanovených Nejvyšším soudem pro výpočet odškodnění, když vyšel při hodnocení významu řízení pro žalovanou z nesprávně stanovené částky, která byla v původním řízení „ve hře“, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na ní své rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I kdyby totiž odvolací soud vyšel z nesprávné výše částky, která byla předmětem původního řízení, nemohlo by to mít žádný vliv na jeho úsudek o standardním významu předmětu řízení pro žalobkyni.
Námitka žalobkyně, že odvolací soud snížil základní částku odškodnění duplicitně jak z důvodu složitosti řízení, tak z důvodu využití více stupňů soudní soustavy, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud základní částku přiměřeného zadostiučinění snížil z důvodu složitosti skutkové a právní a z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu pak není rozhodné, zda soud formálně zařadí hodnocení „více instancí“ do kritéria složitosti řízení, nebo zda je uvede zcela samostatně, neboť v obou případech se po obsahové stránce jedná o hodnocení složitosti řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013).
Ani při řešení otázky, zda lze odškodnění zcela „pokrátit“ o celou dobu, po kterou toto trvalo u odvolacího a Ústavního soudu, tedy, zda mohl odvolací soud krátit odškodnění o 20 % za to, že se rozhodovalo u odvolacího a Ústavního soudu, ačkoliv tato doba zabrala pouze 17,3 % doby řízení, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, jestliže snížil základní částku zadostiučinění s ohledem na skutečnost, že věc probíhala na třech stupních soudní soustavy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce proti konkrétnímu rozsahu snížení základní částky zadostiučinění u daného kritéria, jakož i proti celkové výši přiznaného zadostiučinění, Nejvyšší soud uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). V tomto ohledu dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
Konečně při stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době (§31a odst. 3 OdpŠk) je nutno se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočitatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu Ústavního soudu a o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu