ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3055.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3055/2018-1188
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Z. D., místem podnikání v XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, proti žalované Botanické zahradě hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 7, Trojská 800/196, IČO 00064572 , zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o ochranu autorského práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 108/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2018, č. j. 5 Co 96/2016-1148, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 21. dubna 2016, č. j. 32 C 108/2005-1072, vázán právním názorem odvolacího soudu, výrokem I. určil, že žalovaná neoprávněně použila projektovou dokumentaci architektonicko stavební části a interiérů pro dílo Skleník Pražské botanické zahrady – FATA MORGÁNA tím způsobem, že tuto projektovou dokumentaci bez souhlasu jejího autora Z. D. zpřístupňovala třetím osobám, které do tohoto projektu činily svévolné zásahy a změny. Výrokem II. zamítl žalobu, podle které je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 1.538.124 Kč s 3% úrokem z prodlení od 30. 6. 2003 do zaplacení, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci jako přiměřené zadostiučinění částku 100.000 Kč a výrokem IV. uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení žalované částku 137.698 Kč.
K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. února 2018, č. j. 5 Co 96/2016-1148, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, ve výroku III. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci jako přiměřené zadostiučinění 100.000 Kč. Ve výrocích II. a IV. jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž věc projedná a rozhodně jiný samosoudce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že projekt díla, tedy dílo samo, ztělesnění díla formou dvojrozměrného díla, tedy projektové dokumentace, je natolik individualizován, že splňuje znaky autorského díla, stejně jako s jeho závěrem, že došlo k neoprávněnému užití tohoto díla žalovanou. K námitce žalované, že žalobce se domáhá výrokem I. rozsudku určení, které však namístě není, poukázal odvolací soud na to, že žaloba na určení sice má v zásadě preventivní povahu a směřuje k ochraně ohroženého práva či právního vztahu, ale může mít i své procesní oprávnění, pokud má vytvořit pevný právní základ pro vztahy procesních stran. Sporný výrok pak je také základem pro nápravu pověsti autora, pokud jde o jeho osobnostní práva k dílu. K měnící části svého výroku, kterou uložil žalované zaplatit žalobci, jako přiměřené zadostiučinění 100.000 Kč odvolací soud uvedl, že s ohledem na intenzitu zásahu nepostačuje imateriální satisfakce formou omluvy a je namístě přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích, přičemž požadovaných 100.000 Kč nepovažuje za nepřiměřené. Poukázal v tomto směru na intenzitu zásahu, kdy žalovaná zároveň i zpochybňovala odbornou erudici žalobce u stavovské organizace, které je žalobce členem, na délku trvání zásahu a na dopad, který musel mít spor se žalovanou na žalobce jako architekta v očích zejména odborné veřejnosti. Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že došlo k promlčení peněžitých nároků žalobce, protože provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobce se o neoprávněném užití svého díla mohl dozvědět až po zhlédnutí skutečného provedení stavby v roce 2004. Pokud jde o argumentaci soudu prvního stupně, že žalovaná v roce 2001 nebyla stavebníkem, tudíž že za případný zásah neodpovídá, tento závěr nemá oporu v obsahu spisu. Odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení vyšel mimo jiné z toho, že došlo k porušení práv autora a tímto jednáním žalované mu byla způsobena majetková újma a že o existenci porušení se žalobce mohl dozvědět až po zhlédnutí faktické realizace díla v srpnu 2004.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 6. června 2018 a téhož dne nabyl právní moci.
Žalovaná (dále též „dovolatelka“) podala proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., a změněn ve výroku III., dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud a podává je z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Nesprávnost právního posouzení spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud výrokem I. vyhověl žalobě, i když ji posoudil jako určovací. Nesprávně pak odvolací soud podle názoru dovolatelky postupoval, když se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, který k závěru, že jde o autorské dílo ve smyslu autorského zákona, dospěl na základě znaleckého posudku. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 4924/2007, dovolatelka polemizuje se samotným závěrem, že tato projektová dokumentace je autorským dílem. Nesprávné právní posouzení namítá dále v tom směru, že smlouvou si účastníci sjednali vytvoření architektonického díla, ale předmětem smlouvy o dílo ve skutečnosti bylo provedení dokumentace pro dílo a nikoli provedení díla samotného. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka také v závěru odvolacího soudu o nepromlčení práva a že tento závěr soud vztáhl ke všem peněžitým nárokům, aniž by se blíže zabýval jejich povahou. Podle jejího názoru bylo listinnými důkazy jednoznačně prokázáno, že dovolatelka od dubna 2001 nebyla stavebníkem a investorem prováděné stavby. Nesprávné právní posouzení věci konečně spatřuje i v nepřezkoumatelných úvahách odvolacího soudu o výši přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 100.000 Kč. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovoláním napadenou část rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 24. října 2018. Má za to, že ani jedna z otázek nastíněných žalovanou nezakládá přípustnost dovolání. Navrhl, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto, a žalobci byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že dovolatelka se mýlí, pokud odvolacím soudem potvrzený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně interpretuje výlučně jako rozhodnutí o určovací žalobě. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud výslovně konstatoval, že tento výrok je také základem pro nápravu pověsti autora, pokud jde o jeho osobnostní práva k dílu. Odvolací soud tak nepochybil, protože se jednalo o určitou formu zadostiučinění. Tento závěr je v souladu, nikoli v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. usnesení ze dne 15. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 2858/2017).
Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že závěr o tom, že předmětná projektová dokumentace je autorským dílem, soudy neučinily výlučně na základě znaleckého posudku. Ostatně sama dovolatelka polemizuje s důvody, které k tomuto právnímu závěru soudy obou stupňů vedly. Pokud žalovaná poukazuje na rozsudek ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 4924/2007, nelze přehlédnout, že uvedeným rozhodnutím byl zrušen rozsudek odvolacího soudu proto, že odvolací soud (obdobně jako soud prvního stupně, který se o této otázce zmínil jen okrajově) otázku, zda byly naplněny konkrétní znaky pro to, aby dotčená projektová dokumentace mohla být hodnocena jako autorské dílo (plně anebo jen její případná část), neřešil zcela důsledně a současně přezkoumatelně. Nelze proto nikterak přisvědčit názoru dovolatelky, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí naznačil, že projektovou dokumentaci nelze hodnotit jako autorské dílo, a že by tak napadené rozhodnutí bylo v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Námitkou nesprávnosti posouzení smlouvy o dílo, kterou žalovaná s žalobcem uzavřela, nelze uplatnit nesprávné právní posouzení věci. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. jde o skutkové zjištění; o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002. Není pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 28 Cdo 1857/2017).
Činí-li žalovaná sporným s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 30 Cdo 952/2005, stanovení přiměřeného zadostiučinění ve výši 100.000 Kč, dovolací soud neshledává, že by v něm byl vysloven žalovanou tvrzený závěr, když rozsudek odvolacího soudu byl v citovaném řízení zrušen zejména pro nedostatečné zdůvodnění výše odvolacím soudem přisouzeného zadostiučinění, zatímco v nyní posuzované věci odvolací soud své rozhodnutí dostatečně zdůvodnil.
Další dovolací námitky se týkají výlučně skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy žalovaná jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., nehledě k tomu, že zčásti směřují proti zrušující části výroku odvolacího soudu dovoláním nenapadené.
Dovolací soud takto dospěl k závěru, že dovolatelkou uplatněný důvod přípustnosti dovolání naplněn nebyl. Za tohoto stavu nebylo možno přihlédnout ani k případným jiným vadám řízení (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť dovolací soud dospěl k závěru, že se odvolací soud neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu