ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3209.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3209/2017-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. L., zastoupeného JUDr. Hanou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Jandova 8, proti žalované České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, IČO: 45244782, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 54/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2016, č.j. 3 Co 50/2015-125, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se proti žalované domáhal peněžitého zadostiučinění a omluvy za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv spočívajícím ve zveřejnění „negativního záznamu v registru dlužníků“, na jehož „nepravdivost a tedy neoprávněnost jeho zveřejnění“ žalobce poukazuje. Žalovaná nesprávně evidovala dluh žalobce a v souvislosti s tím neoprávněně učinila záznam do registru dlužníků, v němž byla po dobu čtyř let dostupná nepravdivá informace o žalobci vzbuzující dojem, že si v minulosti musel od žalované půjčit bagatelní částku 1 284 Kč a nebyl schopen uhradit dluh ve výši 37 Kč. Tato nepravdivá informace zveřejněná žalovanou v registru dlužníků žalobce zesměšňovala a dehonestovala a navíc v důsledku zveřejnění této informace nebyl žalobci následně poskytnut hypoteční úvěr ve výši 4 000 000 Kč, který chtěl využít na vypořádání zrušeného společného jmění manželů.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 32 C 54/2011 – 96, uložil žalované zaslat žalobci písemnou omluvu za nepravdivý negativní záznam k jeho osobě o osobním úvěru spočívající zejména ve výši úvěru 1 284 Kč a nesplacené splátce po splatnosti ve výši 37 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do slov „neoprávněně zveřejněný“, která měla být dle žaloby součástí omluvy (výrok II.), zamítl žalobu co do požadavku na zveřejnění omluvy v Obchodním věstníku (výrok III.), zamítl žalobu v rozsahu požadovaného peněžitého zadostiučinění v částce 500 000 Kč (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem v záhlaví uvedeným (dále též jen „Napadený rozsudek“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku ad II., III., IV. a V. (výrok I. Napadeného rozsudku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. Napadeného rozsudku).
Odvolací soud uzavřel, že žalovaná byla oprávněna vést sporožirový účet žalobce i nadále (neboť žalobce neodeslal žalované písemnou výpověď smluvního vztahu, jak v průběhu odvolacího řízení sám výslovně uznal) a mohla žádat po žalobci mimo jiné i poplatky spojené s vedením účtu. Až na základě třetí (předžalobní) upomínky žalobce uhradil dne 30. 10. 2008 žalované celkovou dlužnou částku ve výši 1 331 Kč. Částka 37 Kč „vznikla“ pochybením pokladníka žalované, který ji žalobci při úhradě dluhu dne 30. 10. 2008 nevyúčtoval, a proto tuto částku dodatečně uhradila sama žalovaná. V Bankovním registru klientských informací (informační databáze vytvořená Českou národní bankou za účelem vzájemného informování bank v rámci plnění povinnosti postupovat při výkonu své činnosti obezřetně) byl od října 2008 po dobu čtyř let žalovanou zveřejněn údaj o osobním úvěru žalobce ve výši 1 284 Kč a o dluhu žalobce ve výši 37 Kč, přičemž údaj o osobním úvěru nebyl pravdivý a dlužná částka 37 Kč nebyla po žalobci požadována. Podle odvolacího soudu bylo za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, konkrétně do žalobcovy dobré pověsti, přiznáno soudem prvního stupně přiměřené zadostiučinění ve formě písemné omluvy v souladu s §13 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), přičemž výraz („znění“) „neoprávněně zveřejněný“ je již zahrnut v textu omluvy přiznané žalobci soudem prvního stupně. Nepravdivá informace o nesplaceném osobním úvěru byla zveřejněna v Bankovním registru klientských informací, a byla tak určena jen pro jiné banky. Obchodní věstník je určen širší veřejnosti, než jen bankám, a proto je požadavek žalobce na zveřejnění omluvy v tomto rejstříku nepřiměřený. Odvolací soud dále uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalobci neposkytla konkrétní banka úvěr z důvodu zveřejnění nepravdivých informací žalovanou v registru (sama tato banka potvrdila, že žalobci neposkytla určitý typ úvěru na základě samotným žalobcem předložených dokumentů). Nebylo tak prokázáno, že by došlo k poškození dobré pověsti žalobce ve značné míře, a proto nebylo možno žalobci přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu §13 odst. 2 obč. zák. Konečně odvolací soud vyslovil, že žalovaná neměla povinnost ukončit smluvní vztah se žalobcem výpovědí a že žalovaná nebyla nečinná, neboť naopak žalobce o zaplacení dluhu z nepovoleného debetního zůstatku na účtu upomínala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Žalobce zkraje dovolání argumentuje, že se ve věci jedná o řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popřípadě je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Podle žalobce odvolací soud „při posuzování právní otázky oprávněnosti či neoprávněnosti zveřejnění informace a důsledků vyplývajících z odpovědnosti za zveřejnění nepravdivé informace sice správně odkázal na právní předpis – zákon č. 21/1992, avšak nesprávně jej interpretoval a na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.“. Žalobce polemizuje s odůvodněním Napadeného rozsudku, aniž by ovšem jakkoli formuloval konkrétní otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je Napadený rozsudek založen a která zároveň dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalobce namítá, že zmíněný zákon nepovoluje bankám uvádět v Bankovním registru klientských informací nepravdivé údaje a že oprávnění zveřejnit informaci o existující pohledávce nelze zaměňovat za oprávnění zveřejnit informaci o neexistující pohledávce. Žalobce vznáší otázku, zda snad odvolací soud považoval nepravdivý údaj za oprávněně zveřejněný. Žalobce též protestuje proti tomu, že soud uložil žalované povinnost k písemné omluvě za nepravdivou informaci, avšak nikoli za neoprávněně zveřejněnou informaci, a v souvislosti s tím nepřiznal žalobci peněžité zadostiučinění. Žalobce má za to, že odvolací soud posoudil nesprávně právní otázku „vyplývající z ust. §13 odst. 2 obč. zák. o míře snížení důstojnosti fyzické osoby a její vážnosti v důsledku zveřejnění nepravdivé informace, její praktickou bagatelizací.“. V souvislosti s tím žalobce zpochybňuje skutková zjištění vedoucí odvolací soud k závěru o přiměřenosti morální satisfakce a uvádí, že se mu v této části „jeví rozhodnutí soudu odvolacího i jako nepřezkoumatelné.“.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a vyšel tak ze znění občanského soudního řádu účinného v době od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o. s. ř. a stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou naplnění obsahových náležitostí tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tedy, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. či jeho části (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Zevrubně se pak Ústavní soud k dané problematice vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017, č. j. Pl. ÚS-st. 45/16, podle něhož „ neobsahuje – li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. “
Dovolací soud též konstatuje, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Ve světle všeho uvedeného dovolání podané v označené věci náležitosti dané §241a odst. 2 o.s.ř. (konkrétně uvedení, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 až 238a o.s.ř.) neobsahuje. V dovolání sice žalobce popsal, v čem nesouhlasí s odvolacím soudem, ale fakticky zákonu odpovídajícím způsobem nijak nevymezil jedinou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí Napadený rozsudek, jejíž řešení žalobce zpochybňuje a zároveň otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena popřípadě je řešena rozdílně. Žalobce přehlédl, že odvolací soud výslovně konstatoval, že jednáním žalované došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce (že žalovaná zveřejnila v Bankovním registru klientských informací nepravdivé údaje k osobě žalobce) a že žalobci z toho důvodu přísluší přiměřené zadostiučinění. Tedy valná část dovolacích argumentů se vztahuje k tomu, co nebylo odvolacím soudem v Napadeném rozsudku jakkoli řešeno, popřípadě k tomu, co bylo odvolacím soudem v Napadeném rozsudku řešeno jinak, než se žalobce dle obsahu dovolání domnívá. Ani v souvislosti s otázkou přiměřenosti poskytnuté satisfakce nebyla žalobcem formulována žádná relevantní otázka hmotného či procesního práva, přičemž je nutno znovu zdůraznit, že skutkové námitky nejsou způsobilým dovolacím důvodem, jak bylo již shora řečeno.
Jen na okraj Nejvyšší soud doplňuje, že dle své konstantní judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016) stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší usuzovaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu formy či výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §13 obč. zák. (dnes v §2951 odst. 2 a §2957 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, bylo-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Ve světle těchto premis je nutno konstatovat, že (vedle absence náležitostí dle §241a odst. 2 o.s.ř.) neplyne ani z obsahu dovolání ani z ničeho jiného, v čem by mělo být přiznané odškodnění v Napadeném rozsudku zcela zjevně nepřiměřené.
Dovolání proti nákladovému výroku Napadeného rozsudku postrádá odůvodnění.
Protože z uvedeného vyplývá, že dovolání ve věci podané primárně nemá náležitosti požadované §241a odst. 2 o.s.ř. (konkrétně požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání), Nejvyšší soud jako soud dovolací toto dovolání odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s přihlédnutím k §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu