ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3465.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3465/2016-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 16/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, č. j. 35 Co 385/2015-270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal jednak zaplacení částky 2 837 500 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena trestním stíháním vedeným před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 48 T 3/2008, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a dále zaplacení částky v celkové výši 600 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nesprávné úřední postupy orgánů Policie ČR, Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, jež měly spočívat v nezákonné prohlídce nebytových prostor (zadostiučinění 130 000 Kč s příslušenstvím), v nezákonném poskytování informací o podrobnostech trestního stíhání žalobce sdělovacím prostředkům (zadostiučinění 130 000 Kč s příslušenstvím), v nezákonném odebrání věcí a jejich poskytnutí třetí osobě (zadostiučinění 100 000 Kč s příslušenstvím), v zanedbání dozorové a dohledové činnosti státním zastupitelstvím (zadostiučinění 50 000 Kč s příslušenstvím), v nesprávné manipulaci s trestním spisem (zadostiučinění 40 000 Kč s příslušenstvím), v kumulaci projevů nesprávného úředního postupu (zadostiučinění 50 000 Kč s příslušenstvím), v absenci sjednocování postupu státních zastupitelství a uplatňování selektivní spravedlnosti (zadostiučinění 50 000 Kč s příslušenstvím), a konečně v tom, že žalobce nebyl v přípravném řízení vyslechnut (zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 18 C 16/2012-231, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 87 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 3 350 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 68 534,40 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o několika nárocích žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla spočívat v zanedbání dozorové a dohledové činnosti státním zastupitelstvím (požadované zadostiučinění 50 000 Kč s příslušenstvím), v nesprávné manipulaci s trestním spisem (požadované zadostiučinění 40 000 Kč s příslušenstvím), v kumulaci projevů nesprávného úředního postupu (požadované zadostiučinění 50 000 Kč s příslušenstvím), v absenci sjednocování postupu státních zastupitelství a uplatňování selektivní spravedlnosti (požadované zadostiučinění 50 000 Kč s příslušenstvím), jakož i v tom, že žalobce nebyl v přípravném řízení vyslechnut (požadované zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím) není dovolání přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se tvrzených nároků plynoucích jednak z trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a dále z nezákonné prohlídky nebytových prostor, z nezákonného poskytování informací o podrobnostech trestního stíhání žalobce sdělovacím prostředkům, a konečně z nezákonného odebrání věcí a jejich poskytnutí třetí osobě.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Nesouhlasí-li žalobce s výší přiznaného zadostiučinění za trestní stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nemůže jeho námitka založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., pokud odvolací soud ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu konstatoval, že výše přiznané náhrady odpovídá výši zadostiučinění přiznaného v řízení, jehož účastníkem byl spoluobviněný ve stejné trestní věci, a která se tak s projednávanou věcí v podstatných znacích shoduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani námitka žalobce rozporující výši zadostiučinění přiznaného za provedenou nezákonnou prohlídku nebytových prostor nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jestliže přiznaná částka byla odvolacím soudem posouzena z hlediska intenzity nesprávného úředního postupu a jeho dopadu do psychické sféry žalobce, což je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).
Otázka poskytnutí zadostiučinění za zveřejnění poskytnutí podrobných informací o trestním stíhání žalobce v médiích, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., když odvolací přihlédl k tomu, že okolnost medializace trestního stíhání byla již zohledněna při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li žalobce, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, nemůže jeho námitka založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., když z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že i když rozhodnutí odvolacího soudu případně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V projednávané věci je přitom z obsahu dovolání patrno, že žalobci bylo zřejmé, jak odvolací soud rozhodl a z jakých konkrétních důvodů potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ohledně námitky nesprávného rozlišování mezi nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; pouhý odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, tuto podmínku nesplňuje. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 9. ledna 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu