ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3587.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3587/2016-141
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce P. P. , zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 114/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 64 Co 345/2015-105, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 64 Co 345/2015-105, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve výrocích I., III. a IV. ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 C 114/2014-81, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 64 Co 345/2015-105, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 C 114/2014-81, se mění jen tak, že mění rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku se písemně omluvit žalobci doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění:
„Omluva P. P.:
Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za nemajetkovou újmu, která Vám vznikla v důsledku porušení Vašich základních práv a svobod při výkonu veřejné moci tím, že:
nadbytečným spoutáním Vaší osoby jako zadržené Policií ČR v nočních hodinách dne 8. 3. 2013, aniž by pro toto opatření byly dány materiální důvody, byla porušena Vaše základní práva na legalitu při výkonu státní moci, osobní nedotknutelnost, osobní svobodu a lidskou důstojnost, zaručená článkem 2 odst. 2, článkem 7 odst. 1, článkem 8 odst. 1, 2 a 3 a článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“;
jinak se dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 64 Co 345/2015-105, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 C 114/2014-81, zamítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou domáhá po žalované, aby bylo konstatováno, že:
[n]epřiměřenou délkou trestního řízení vedeného proti žalobci u Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II, služby kriminální a vyšetřování pod sp. zn. OR II-4197/TČ-2008 a u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 ZT 188/2008, a tím, že nebyla neprodleně vyřízena žádost žalobce o přezkoumání postupu policejního orgánu ze dne 10. 12. 2012, bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
[v]ydáním nedůvodného a nijak neodůvodněného souhlasu se zadržením žalobce, který vydal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 dne 21. 7. 2009 pod č. j. 2 ZT 188/2008-88 a zadržením žalobce Policií ČR v nočních hodinách dne 8. 3. 2013, následnou osobní prohlídkou žalobce a nadbytečným spoutáním zadrženého žalobce, aniž by pro tato opatření byly dány materiální důvody a aniž by byl žalobce napřed řádně předvolán k úkonům trestního řízení, byla porušena základní práva žalobce na legalitu při výkonu státní moci, osobní nedotknutelnost, osobní svobodu a lidskou důstojnost, zaručená článkem 2 odst. 2, článkem 7 odst. 1, článkem 8 odst. 1, 2 a 3 a článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
[o]mezováním osobní svobody žalobce hlídkou Policie ČR při silniční kontrole následující po propuštění žalobce ze zadržení dne 8. 3. 2013, odůvodněným tím, že žalobce je stále uveden v policejní databázi hledaných osob, byla porušena základní práva žalobce na osobní nedotknutelnost, osobní svobodu a ochranu osobních údajů, zaručená článkem 2 odst. 2, článkem 7 odst. 1, článkem, článkem 8 odst. 1 a 3 a článkem 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod;
aby byla žalované uložena povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku se písemně omluvit žalobci doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění:
„Omluva P. P.:
Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za nemajetkovou újmu, která Vám vznikla v důsledku porušení Vašich základních práv a svobod při výkonu veřejné moci tím, že:
nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného proti Vám u Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II, služby kriminální a vyšetřování pod sp. zn. OR II-4197/TČ-2008 a u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 ZT 188/2008, a tím, že nebyla neprodleně vyřízena Vaše žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu ze dne 10. 12. 2012, bylo porušeno Vaše základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod;
vydáním nedůvodného a nijak neodůvodněného souhlasu s Vašim zadržením, který vydal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 dne 21. 7. 2009 pod č. j. 2 ZT 188/2008-88 a Vašim zadržením Policií ČR v nočních hodinách dne 8. 3. 2013, následnou Vaší osobní prohlídkou a Vašim nadbytečným spoutáním jako zadržené osoby, aniž by pro tato opatření byly dány materiální důvody a aniž by jste byl napřed řádně předvolán k úkonům trestního řízení, byla porušena Vaše základní práva na legalitu při výkonu státní moci, osobní nedotknutelnost, osobní svobodu a lidskou důstojnost, zaručená článkem 2 odst. 2, článkem 7 odst. 1, článkem 8 odst. 1, 2 a 3 a článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod;
omezováním Vaší osobní svobody hlídkou Policie ČR při silniční kontrole následující po Vašem propuštění ze zadržení dne 8. 3. 2013, odůvodněným tím, že jste stále uveden v policejní databázi hledaných osob, byla porušena Vaše základní práva na osobní nedotknutelnost, osobní svobodu a ochranu osobních údajů, zaručená článkem 2 odst. 2, článkem 7 odst. 1, článkem, článkem 8 odst. 1 a 3 a článkem 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“;
a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši jdoucím od 9. 2. 2014 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
2. Uvedených nároků se žalobce domáhá s odůvodněním, že dne 7. 7. 2007 a dne 15. 12. 2010 byl ve Velké Británii vyslechnut britskou policií, která ho informovala, že je proti němu v České republice vedeno vyšetřování pro trestný čin zanedbání povinné výživy k jeho dětem, nicméně mu nebylo doručeno písemně vyhotovené usnesení o zahájení trestního stíhání. S britskou policií komunikoval, kontaktu s ní ani provedení výslechu se žalobce nebránil. Dne 8. 3. 2013 v 0:20 hodin byl žalobce zadržen na letišti v Praze na základě souhlasu k zadržení vydaného Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 5 dne 21. 7. 2009 pod č. j. 2 ZT 188/2008-88, který neobsahuje žádné odůvodnění. Žalobce byl podroben osobní prohlídce, umístněn do policejní cely a poté převezen k policejnímu komisaři SKPV Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II v Praze 5, který žalobci předal dvě usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, datovaná k 28. 5. 2008 a 5. 3. 2013. Žalobce toho dne odmítl k věci vypovídat a byl z budovy policie propuštěn. Cestou z policejní stanice byl vůz řízený žalobcovým synem zastaven hlídkou policie, která řidiče podrobila dechové zkoušce a vyzvala žalobce k předložení občanského průkazu. Policista poté žalobci sdělil, že je v databázi hledaných osob, a že bude zadržen a odvezen na služebnu. Žalobce se snažil situaci vysvětlit, což se mu podařilo, až když telefonicky kontaktoval vyšetřovatele, který jej po výslechu propustil, a předal telefon policistovi provádějícímu hlídku. Policejní kontrola byla následně skončena. Žalobce vnímá tyto přibližně šest hodin trvající události jako šokující a ponižující a neshledává k uvedenému postupu policie příčinu na své straně.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 C 114/2014-81, rozhodl tak, že žalobu, aby bylo konstatováno porušení práva (ve znění výše uvedeném), zamítl (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost do 15 dnů písemně se žalobci omluvit doporučeným, datovaným oprávněnou osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem (ve znění výše uvedeném) (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši jdoucím od 9. 2. 2014 do zaplacení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně).
4. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 64 Co 345/2015-105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Obvodní soud pro Prahu 5 učinil skutková zjištění, že Policie ČR zahájila dne 10. 8. 2006 úkony trestního řízení ve věci zanedbání povinné výživy žalobcem. Dne 7. 7. 2007 byl proveden výslech žalobce dožádaným policejním orgánem v T. V.. Žalobce vypověděl, že výživné neplatil od ledna 2005 a že je přestal platit po dohodě s bývalou manželkou. Jeho příjmy mu neumožňovaly výživné platit. Dne 26. 5. 2008 Policie ČR vydala usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 8. 3. 2013. Dne 21. 7. 2009 vydal státní zástupce předchozí souhlas se zadržením žalobce podle §76 odst. 1 trestního řádu ve věci zanedbávání povinné výživy, když byl dán vazební důvod ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu. Dne 15. 12. 2010 žalobce před dožádaným policejním orgánem v T. V. vypověděl, že vyživovací povinnost neplní od ledna 2005. Jeho finanční situace mu nedovoluje platit výživné v plné výši a jeho bývalá manželka nechtěla přistoupit na snížení výživného. V době výslechu platil 180 £, více nemohl. Dne 4. 12. 2012 Policie ČR kontaktovala žalobce e-mailem a oznámila mu, že je proti němu vedeno trestní řízení ve věci neplacení výživného na nezletilé děti, že ve věci proběhl jeho výslech před dožádanými orgány, avšak policii se nevrátil doklad o doručení usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalobce byl proto požádán o podpis zaslaného usnesení s datem, kdy proběhl jeho výslech a kdy mu mělo být usnesení doručeno. Dne 11. 12. 2012 žalobce potvrdil převzetí emailu s přílohou – textem usnesení ze dne 26. 5. 2008, jenž je bez podpisu a úředního razítka, a uvedl, že nemůže potvrdit převzetí něčeho, co neobdržel, a že podrobné vysvětlení zasílá v dopise. Dne 12. 12. 2012 Policie ČR sdělila žalobci, že se omlouvá za doručení usnesení bez podpisu a razítka, nicméně že toto usnesení, podepsané a s razítkem, již měl dostat dne 15. 12. 2010 v Anglii při výslechu. Pokud k tomu nedošlo, nebylo trestní stíhání zahájeno, pokud ano, neobdržela policie doklad o doručení, jak psala v minulém dopise. Dále bylo žalobci sděleno, že pokud nepřevzal usnesení podle §160 odst. 1 trestního řádu, nemohl být ani vyslechnut, a tudíž se bude muset celá záležitost opakovat. Žalobce byl opět vyzván ke sdělení, zda předmětné usnesení při výslechu dne 15. 12. 2010 převzal, a pokud ano, zda podepsal doklad o jeho doručení. Dne 17. 12. 2012 žalobce sdělil, že se k otázce doručení či nedoručení usnesení vyjádřil v dopise ze dne 10. 12. 2013 (pozn. správně zřejmě 10. 12. 2012) a zopakoval, že žádné usnesení nedostal ani si nevybavoval, že by mu nějaké usnesení bylo ukázáno. Dne 5. 3. 2013 vydala Policie ČR usnesení o zahájení trestního stíhání pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 8. 3. 2013. Žalovanému (pozn. zřejmě žalobci) v souvislosti s jeho tíživou životní situací vznikl dluh na výživném k nezletilým. Do dubna 2013 činil dluh na výživném částku 703 255 Kč. Dne 1. 7. 2013 státní zástupce podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 obžalobu na žalobce pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, když v období od 1. 5. 2005 až do července 2010 úmyslně neplnil svoji vyživovací povinnost k nezletilým dětem. Obvodní soud pro Prahu 5 dne 19. 7. 2013 vydal trestní příkaz, kterým byl žalobce odsouzen nepodmíněně za přečin podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 5. 8. 2013 K. P. potvrdila, že žalobce na výživném uhradil celkem 565 368 Kč, a tedy že dlužné výživné za rozhodné období bylo uhrazeno. Dne 8. 8. 2013 žalobce požádal o zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dne 27. 8. 2013 byl žalobce zproštěn obžaloby pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, neboť trestnost činu zanikla. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 8. 2013. Žalovaná žalobci sdělila, že po prostudování policejního spisu neshledala průtahy v řízení, když to od sdělení obvinění až do pravomocného skončení věci trvalo necelých šest měsíců. Zadostiučinění tedy žalobci nepřiznala. Odpověď byla žalobci doručena 21. 1. 2014. M. P., syn žalobce, čekal dne 7. 3. 2013 na letišti na žalobce, který měl přiletět ve 23:55 hod. Asi po půl hodině mu žalobce telefonoval, že je nějaký problém, a aby se dostavil k pasové kontrole, kde převzal žalobcova zavazadla. O tom, že byl žalobce zadržen, měl informovat jeho družku a pana Š.. Kolem 3:00 hodin 8. 3. 2013 mu žalobce volal, aby jej vyzvedl na policii v Praze 5, Nádražní ulici, což učinil a odvezl žalobce domů. Cestou, po ujetí asi jednoho kilometru, je zastavila policejní hlídka, která chtěla vidět doklady řidiče a vozidla. Na otázku, odkud jedou, jim M. P. sdělil, že od policie. Policisté požádali o doklady i žalobce a následně mu sdělili, že je hledanou osobou a musí jet s nimi. Žalobce zatelefonoval vyšetřovateli, u kterého byl, a telefon předal policistovi. Po vysvětlení situace mu policista sdělil, že dokud je v databázi, může se mu to stát opětovně. Policisté se chovali korektně, normálně. Žalobce po tom všem vypadal jako hromádka neštěstí a kouřil jednu cigaretu za druhou. V takovém stavu jej M. P. nikdy neviděl. Asi 8 let bere antidepresiva. Dne 8. 3. 2013 měli odjet na Moravu na rodinnou oslavu. Spali asi 2 hodiny a žalobce nebyl schopen řídit. Na oslavě se držel v ústraní, s nikým se nebavil a až později řekl ostatním, co se stalo. Po uvedených událostech se chování jeho otce nezměnilo, ale při příletu do ČR má strach, zda se zase něco nestane. Soud rovněž ve stručnosti uvedl, co vypověděla K. P. dne 24. 8. 2006, 29. 1. 2008, 1. 4. 2008 a 19. 6. 2012 ohledně (ne)placení výživného žalobcem, výše dluhu žalobce na výživném a domluvě se žalobcem na placení výživného.
6. K tvrzené nepřiměřené délce trestního řízení soud prvního stupně uvedl, že orgány činné v trestním řízení úkony trestního řízení zahájily řádně dne 10. 8. 2006. Na základě prvého výslechu žalobce dožádaným subjektem orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že jsou splněny předpoklady pro zahájení trestního stíhání, a proto bylo dne 26. 5. 2008 vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání, jež mělo být žalobci doručeno dožádaným orgánem v Británii a současně žalobce měl být ve věci vyslechnut jako obviněný. Dožádaný orgán žalobce vyslechl, nicméně usnesení o zahájení trestního stíhání žalobci nedoručil. K zahájení trestního stíhání došlo až 8. 3. 2013, kdy toto usnesení bylo žalobci doručeno osobně společně s usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 3. 2013. Po podání obžaloby soud vydal trestní příkaz, který byl k odporu žalobce zrušen. Žalobce byl následně, po úhradě dlužného výživného, zproštěn obžaloby. Žalobce věděl, že proti němu jsou vedeny úkony trestního řízení minimálně od 7. 7. 2007, kdy byl ve věci poprvé v Anglii vyslýchán. Věděl též, že výživné neplatí řádně. Z e-mailové korespondence mezi žalobcem a policií měl soud za prokázané, že se orgány činné v trestním řízení snažily doručit žalobci usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. zjistit, zda žalobci toto usnesení bylo doručeno či nikoliv, a pro případ, že doručeno bylo, aby žalobce jeho převzetí potvrdil podpisem zaslané kopie, a to s poučením, že pokud k doručení nedošlo, není trestní stíhání zahájeno a bude nutné doručení a výslech opakovat. Usnesení žalobci nebylo dožádaným orgánem doručeno. Z uvedeného plyne závěr, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno až 8. 3. 2013. Pravomocně pak bylo skončeno dne 27. 8. 2013 zproštěním obžaloby po úhradě dluhu na výživném. V případě trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu. Soud pak konstatoval, že v daném případě, i s přihlédnutím k délce a úkonům učiněným v přípravném řízení, dospěl k závěru, že k průtahům v řízení nedošlo, a délka řízení tedy nebyla nepřiměřeně dlouhá. Soud prvního stupně uvedl, že pokud se jedná o zadržení na letišti na základě souhlasu se zadržením ze dne 21. 7. 2009, pak za situace, kdy dožádaný orgán úkon neučinil, resp. dožádání splnil pouze částečně, a to ještě s dlouhým časovým odstupem, a orgán činný v trestním řízení nevěděl, zda dožádání bylo vyřízeno či nikoliv, a pokud ne, z jakého důvodu, bylo možné přistoupit i k předchozímu souhlasu se zadržením podezřelé osoby. Souhlas byl vydán oprávněným subjektem v rámci jeho kompetencí. K námitce, že se žalobce neskrýval, spolupracoval s britskou policií a mohlo mu být doručováno poštou, soud uvedl, že doručování ve Velké Británii má jiné parametry pro doručení do vlastních rukou, než tomu je v České republice, a tedy že doručení dožádaným orgánem je jediným způsobem, jak řádně dle českých předpisů usnesení osobě na území Velké Británie doručit. Z e-mailové korespondence plyne, že žalobce s policií komunikoval, ale svůj příjezd do ČR jí neoznámil. Pokud se policie o příjezdu žalobce do ČR dověděla jinak, nelze na postupu, že předchozí souhlas se zadržením nebyl zrušen, shledat nic rozporného s běžnou praxí v takových případech. Lze se důvodně domnívat, že pokud žalobce v rámci korespondence svůj příjezd neoznámil, že by ani v průběhu svého pobytu na území ČR neměl v úmyslu policii tuto skutečnost oznámit, resp. si s příslušným policejním komisařem domluvit převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání a výslech. Soud neshledal relevantní námitku, že k postupu podle §76 odst. 1 trestního řádu nebyl zákonný důvod, když pro předmětný trestný čin jej nebylo možné vzít do vazby. Zadržení není rozhodnutím o vazbě a orgán činný v trestním řízení tedy nezkoumá, zda jsou dány podmínky pro vzetí do vazby podle §68 odst. 1. popř. ve spojení s §68 odst. 2 a 3 trestního řádu, k čemuž soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn 4 Tz 21/2002. Jak tvrdil sám žalobce, zadržení na letišti dne 7. 3. 2013 proběhlo korektně a bylo vyhověno všem jeho žádostem (žalobci bylo umožněno kouřit a nechat si odvézt věci, s nimiž přicestoval). Samotné zadržení na letišti, převoz na policii a propuštění po převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání trvalo jen po nezbytně nutnou dobu a bylo ospravedlněno uvedenými skutečnostmi. Vydáním souhlasu se zadržením žalobce nedošlo k nezákonnému rozhodnutí a následným zadržením na letišti, převozem na policii, propuštěním po předání usnesení o zahájení trestního stíhání a domluvou na termínu výslechu nedošlo k porušení práva žalobce na osobní svobodu. Pokud šlo o převoz žalobce z letiště na svobodu, při kterém měl mít nasazena pouta, pak ta mu byla po příjezdu k policejnímu komisaři sejmuta. Byť tedy přiložení pout představuje velmi závažný zásah do osobní integrity, svobody a důstojnosti, byla pouta přiložena pouze na dobu převozu, tedy na dobu nezbytně nutnou, jak ji eskorta vyhodnotila. Po tuto dobu mohlo jejich nasazení na žalobce působit negativně po stránce fyzické i psychické, nicméně po něm nebyly vyžadovány žádné činnosti potřebné k realizaci jeho práva na obhajobu a ani po tuto dobu nebyl konfrontován se svědky, členy senátu, médii apod. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že v daném konkrétním případě nedošlo k porušení žalobcových základních práv a svobod, a poukázal na §6a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), a nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 366/14. Silniční kontrola byla běžnou silniční kontrolou řidiče. Ke kontrole osobních dokladů žalobce došlo až po sdělení, že právě jedou od policie, a jelikož k ní došlo bezprostředně po odchodu z policejního oddělení, nebylo možné předpokládat, že by informace o osobě žalobce byla již vymazána ze systému hledaných osob. Podstatné je, že žalobce nebyl v souvislosti s touto kontrolou již zadržen. Z výpovědi žalobce i svědka vyplývá, že se k němu policisté chovali normálně a korektně a že po telefonátu, kterým byla věc vysvětlena, mohl žalobce odjet. Po celou dobu kontroly žalobce nebyl nijak fyzicky omezován. Ani v tomto případě soud neshledal, že by došlo k porušení práva žalobce na osobní svobodu. Dne 20. 12. 2012 si žalobce podal mimo jiné stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 5. 2008. Žalobce namítal, že policejní komisařka v rozporu s §157a odst. 1 tř. tuto stížnost svévolně zadržela a nepředložila bezprostředně státnímu zástupci, resp. ji předložila až 13. 2. 2013, kdy byl spis předán k prověrce. Ze stížnosti plyne, že je podána do usnesení, jež žalobce nikdy nepřevzal, a usnesení tak nenabylo účinnosti. Policie nepostupovala v souladu s §157a odst. 1 tř. zřejmě proto, že stížnost do usnesení, které nebylo doručeno a nebylo ani účinné, nepovažovala za věc řídící se §157a odst. 1 tř. Skutečnosti, jež by svědčily o šikanózním jednání, nebyly zjištěny. Soud prvního stupně uzavřel, že nedošlo k nepřiměřené délce řízení, nezákonnému rozhodnutí ani k porušení práva žalobce na osobní svobodu, a proto žalobu zamítl.
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Trestní řízení žalobce bylo vedeno méně než šest měsíců, což nelze považovat za nepřiměřenou délku. Neplatil-li žalobce výživné svým nezletilým dětem od května 2005, musel mít vědomost o tom, že proti němu může být vedeno trestní stíhání (pozn. správně zřejmě „trestní řízení“), tato skutečnost ovšem nemá vliv na skutečnou dobu vedení trestního řízení (pozn. správně zřejmě „trestního stíhání“), jejíž běh započal až dne 8. 3. 2013. Odvolací soud uvedl, že se žalobce dále domáhal nemajetkové újmy s tvrzením, že mu újma vznikla porušením jeho základních práv a svobod protiprávním zásahem orgánů činných v trestním řízení, a to Policie ČR a státního zastupitelství. Takto obecně formulovaný postup orgánů činných v trestním řízení však dle odvolacího soudu nelze podřadit pod žádný z odpovědnostních důvodů podle OdpŠk. Souhlas se zadržením žalobce byl vydán oprávněným subjektem v rámci jeho kompetencí a jeho vydáním nedošlo k nezákonnému rozhodnutí, kterým je podle §8 odst. 1 OdpŠk pouze takové rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Postup orgánů činných v trestním řízení po zadržení žalobce dne 8. 3. 2013 byl zcela v souladu se zákonným postupem a nelze z něj dovozovat porušení základních práv a svobod žalobce, jak soud prvního stupně správně dovodil mimo jiné s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 366/14. Odvolací soud měl za správný též závěr, že postup policejní komisařky nelze hodnotit za rozporný s §157a trestního řádu, neboť žalobce výslovně uvedl, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 5. 2008 mu nebylo doručeno, a podal-li žalobce dne 20. 12. 2012 stížnost do tohoto usnesení, nemohlo se jednat o účinnou stížnost. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobce týkající se tvrzené objektivní kumulace nároků ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, neboť o objektivní kumulaci nároků jde např. v situaci, kdy nemělo dojít k zahájení trestního stíhání, od nějž se odvíjí jednak nárok na náhradu škody, jednak na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou takového řízení, o což v projednávané věci nejde. Žalobce uplatnil nárok na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku trestního řízení a pouze v případě, že by byl takový nárok ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk dán, bylo by třeba ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédnout mimo jiné též k postupu orgánu veřejné moci během řízení. Odkaz žalobce na to, že by jeho osobní svoboda byla omezována hlídkou Policie ČR při běžné silniční kontrole, když ještě stále byl veden v databázi hledaných osob, odvolací soud pokládal za zcela nedůvodný, neboť se jednalo o běžnou silniční kontrolu a k opětovnému zadržení žalobce již nedošlo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobce (dále též „dovolatel“) proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I., II. a III. o věci samé, brojí dovoláním. Přípustnost dovolání má být dle dovolatele dána předně z důvodu, že odvolací soud pochybil při řešení otázky procesního práva, konkrétně objektivní kumulace nároků, a jeho posouzení je rozporné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu měla být posouzena též otázka délky trestního řízení a okamžiku jeho zahájení. Podle názoru dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou řešeny otázky vzniku nemajetkové újmy, zákonnosti a přiměřenosti postupu orgánů činných v trestním řízení.
9. Dovolatel konkrétně namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011. Žalobou bylo požadováno přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přičemž skutkovým základem byla a) nepřiměřená délka trestního řízení, b) které bylo vedeno excesivním způsobem a c) kterým bylo bez přiměřeného (tj. materiálního) důvodu zasahováno do dovolatelových základních práv a svobod, zejména do práva na osobní nedotknutelnost a na zákonnost vedení trestního stíhání. Jednalo se o různé nároky se samostatným skutkovým základem, pro jejichž posouzení nebylo vůbec zapotřebí, aby byl nejprve shledán nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Odvolací soud měl dále pochybit při řešení otázky přiměřenosti délky trestního řízení a okamžiku jeho zahájení. To bylo vedeno od 10. 8. 2006, kdy byly zahájeny úkony trestního řízení. První usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 7. 4. 2008 a zrušeno usnesením státní zástupkyně ze dne 10. 4. 2008, druhé usnesení o zahájení trestního bylo vydáno dne 26. 5. 2008 a třetí dne 5. 3. 2013. Městský soud v Praze posoudil otázku zahájení trestního stíhání tak, že bylo zahájeno až dne 8. 3. 2013, kdy bylo dovolateli doručeno usnesení ze dne 26. 5. 2008 a další usnesení ze dne 5. 3. 2013, jimiž bylo zahájeno trestní stíhání. Potlačena tak byla skutečnost, že se dovolatel o vyšetřování Policií ČR dozvěděl již dne 7. 7. 2007, kdy byl na základě dožádání vyslechnut jako podezřelý v místě bydliště britskou policií, a dne 15. 12. 2010, když byl takto vyslechnut podruhé. Dovolatel v této souvislosti poukázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nějž citoval: „V případě trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§160 odst. 2 tr. ř.). Obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy ESLP definoval jako „oficiální doručení sdělení příslušného orgánu o spáchání trestného činu“; v určitých případech proto může mít formu jiných opatření, která obsahují takové sdělení a mají „podstatný dopad na situaci“ podezřelého (rozsudek B. proti České republice, 7. března 2006, č. 3331/02, odst. 22; podle rozsudku R. proti České republice, 28. března 2006, č. 20252/03, odst. 28), se za počátek řízení považuje až okamžik, kdy se dotyčný o něm skutečně dozví, byť by oficiální doručení obvinění proběhlo dříve), a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, a zmínil definici přípravného řízení podle §12 odst. 10 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Následně dovolatel uvedl, že pro počátek řízení není podstatné datum 10. 8. 2006, kdy došlo k sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, neboť v té době o jejich zahájení nevěděl, nicméně pokládá za nesprávné, za počátek řízení pokládat až den 8. 3. 2013, kdy převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť o vedení řízení se dozvěděl dříve, a to 7. 7. 2007 a 15. 12. 2010. Dalšího nesprávného právního posouzení se měl odvolací soud dopustit při řešení otázky vzniku nemajetkové újmy, otázky zákonnosti a otázky přiměřenosti postupu orgánů činných v trestním řízení. Dovolatel namítá, že trestní řízení bylo vůči němu vedeno excesivním způsobem a bylo jím bez přiměřeného, tj. materiálního, důvodu zasahováno do jeho základních práv a svobod, a to nedůvodným zadržením Policií ČR dne 8. 3. 2013, nedůvodným spoutáním při převozu na policejní oddělení, zadržením žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu a opětovným omezováním osobní svobody při silniční kontrole po propuštění ze zadržení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva je odvoditelná zásada přiměřenosti postupu orgánů veřejné moci, podle které jakýkoliv zásah veřejné moci musí být legální, legitimní a přiměřený. Dovolatel v této souvislosti zmínil a citoval nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07, ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 474/07, ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/07, ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 431/04, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2794/2006, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 2 As 22/2007-199, usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004-110, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 8 A 273/2011-67. Namítaný nezákonný a nepřiměřený postup orgánů činných v trestním řízení nebyl dovolatelem formulován obecně, ale zcela konkrétně. Odvolací soud dovolatelovým tvrzením, která byla doložena důkazy, nevěnoval pozornost. V dovolání je též zmíněno, že souhlas státního zástupce není rozhodnutím, ale pouze opatřením, které není možné napadnout opravným prostředkem a dosáhnout jeho zrušení podle §8 odst. 1 trestního řádu. Odvolací soud rovněž vůbec neposoudil otázku, zda byl u dovolatele dán některý z důvodů vazby, kdy jedině v takovém případě lze podezřelého se souhlasem státního zástupce zadržet. Trestný čin, pro který byl dovolatel stíhán, byl trestným činem nedbalostním s trestní sazbou do jednoho roku odnětí svobody, a nepřicházelo tak v úvahu jeho vzetí do vazby, ledaže by například uprchl nebo se skrýval, což nebylo tvrzeno ani prokázáno. Souhlas se zadržením dovolatele a jeho následné zadržení tak bylo nezákonné, bez splnění formálních a materiálních důvodů a neproporcionální. Odvolací soud se rovněž mýlí v tom, že nerozlišil stížnost proti usnesení podle §160 odst. 1 trestního řádu a žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a odst. 1 trestního řádu, kdy ten, proti němuž se trestní řízení vede, a poškozený mají právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu. Tato žádost není vázána lhůtou a žádost je nutno státnímu zástupci ihned předložit a státní zástupce ji musí neprodleně vyřídit. O výsledku přezkoumání musí být žadatel vyrozuměn. Dovolatelovo podání ze dne 20. 12. 2012 obsahovalo stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání zaslaného e-mailem i žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu státním zástupcem. Podle odvolacího soudu rovněž nedošlo k omezování dovolatelovy osobní svobody hlídkou Policie ČR při silniční kontrole, neboť šlo o běžnou silniční kontrolu. Běžná silniční kontrola však trvá několik minut (nikoliv půl hodiny), občan není vystaven sdělení, že bude zadržen, a není nucen ve stresu a rozčílení vysvětlovat, že jeho údaje jsou v databázi hledaných osob uváděny omylem. Z práva na informační sebeurčení zaručeného článkem 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod přitom vyplývá, že každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Právem každého proto je, aby údaje o něm vedené v databázi Policie ČR byly aktuální, odpovídaly skutečnosti a aby nikdo nebyl obtěžován a zdržován Policií ČR proto, že tyto údaje skutečnosti neodpovídají, natož s upozorněním, že bude znovu zadržen, ačkoliv pro to není dán žádný důvod. Aby mohl být zásah do základních práv a svobod kohokoliv ze strany veřejné moci považován za ústavně přípustný, musí být stanoven zákonem, směřovat k legitimnímu cíli a být nevyhnutelný, resp. nezbytný v demokratické společnosti, což žádný ze žalobou namítaných zásahů nesplňoval.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přičemž rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
15. Podle §242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
16. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
17. Dovolací soud shledal dovolání předně přípustným pro řešení otázky procesního práva týkající se vymezení předmětu řízení a objektivní kumulace nároků. Dovolací soud pak při respektu k závěrům nálezu ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, vykonal věcný dovolací přezkum k těm částem rozhodnutí odvolacího soudu, které nejsou dotčeny dovoláním důvodným pro procesní nesprávnost.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odst. 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odst. 2).
19. Podle §79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
20. Jak bylo uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněném pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále též jako „rozsudek R 35/2015“), projev toho, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být obsahově úplný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě své žalobní žádání (žalobní petit) neúplně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a nenastaly by tak právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1 věta druhá o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li - bez ohledu na to, zda po stránce "kvalitativní" nebo "kvantitativní" - neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.) [srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003]. Žalobce může rovněž požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 27, pod C 2261).
21. Shora, v odstavci 1. tohoto rozhodnutí, bylo uvedeno, čeho se dovolatel žalobou domáhal. Z formulace požadovaných konstatací a omluv, je zcela srozumitelné, jaké jsou základy nároků, tj. jaké jsou právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce své nároky zakládá, a předmět nároku (tj. žalobní návrh), to ovšem pouze v rozsahu požadavků na konstatace porušení práva a omluvy. Rovněž je zjevné, že dovolatel ve věci uplatnil více procesních nároků, nikoliv nárok jediný. Deficit žaloby pak spočívá ve skutečnosti, že je sice jasně srozumitelný požadavek na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, není ovšem zřejmé, k jakému základu nároku se tento předmět nároku vztahuje. Jinými slovy, ze žaloby není srozumitelné, z které tvrzené skutečnosti dovolatel nárokuje jakou částku (resp. jakou část z celkově požadovaných 200 000 Kč). Dovolatel ve svém dovolání poukázal na relevantní judikaturu, z níž plyne, že je-li uplatněno více procesních nároků, musí být ze žaloby patrné rozlišení předmětu nároku. Jakkoliv je pozoruhodné, proč dovolatel podal žalobu obsahující soudy přehlédnutou vadu (popř. z jakého důvodu žalobu v průběhu řízení dostatečně neupřesnil), na níž sám nyní poukazuje, podstatná pro rozhodnutí dovolacího soudu je skutečnost, že soudy v průběhu řízení neučinily potřebné kroky k odstranění vad žaloby, a to navzdory skutečnosti, že vada byla již v odvolání namítána. Pokud odvolací soud problematiku objektivní kumulace nároků redukoval pouze na situace analogické s tou, která byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, dopustil se nesprávného právního posouzení otázky procesního práva a postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jak plyne např. z rozsudku R 35/2015 (viz odst. 20 tohoto rozhodnutí), k objektivní kumulaci nároků dochází tehdy, pokud žalobce požaduje více nároků se samostatným základem. Nejedná se tedy o situaci natolik specifickou, jak se odvolací soud domnívá. Soudy v této věci, v níž bylo uplatněno více procesních nároků, aniž by byl vyjasněn vztah základů nároků ve vztahu k předmětu nároků (ve formě peněžité), nemohly jednat ve věci samé, a měly tedy dovolatele vyzvat k doplnění či opravě žaloby a poučit jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést, a o následcích nesplnění výzvy (viz §43 o. s. ř.). I v této věci je třeba principiálně vycházet z toho, že předpokladem zjišťování skutkového stavu věci a posuzování důvodnosti žaloby je její projednatelnost, a ta zde naplněna očividně nebyla, čímž se věcné závěry odvolacího soudu stávají předčasnými, pročež ani nelze vykonat jejich dovolací přezkum.
22. S ohledem na shora uvedenou skutečnost, že soudy nemohly jednat ve věci samé o nárocích žalobce na konstatování nesprávného úředního postupu v žalobním návrhu popsaným způsobem a na zaplacení náhrady nemajetkové újmy za takové postupy, a jelikož ve věci jde o případ, v němž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), nezabýval se Nejvyšší soud dalšími dovolacími námitkami týkajícími se rozhodnutí odvolacího soudu o této části žaloby a postupoval podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně v celém rozsahu včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
23. V dalším průběhu řízení soud prvního stupně vyzve žalobce, aby opravil nebo doplnil žalobu tak, aby bylo srozumitelné, z které tvrzené skutečnosti dovolatel nárokuje jakou částku (resp. jakou část z celkově požadovaných 200 000 Kč). Soudy se rovněž neopomenou v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádat s námitkami, které dovolatel v průběhu řízení vznáší, a jimiž se dovolací soud z důvodu výše uvedeného v této fázi řízení nezabýval.
24. Závěr o vadě žaloby však nelze vztáhnout na tu její část, jíž žalobce požaduje, aby byla žalované uložena povinnost omluvit se mu do 15 dnů písemně doporučeným dopisem kvalifikovaně podepsaným, jehož obsah je uveden v žalobním návrhu. O takové části žaloby soud prvního stupně rozhodl svým zamítavým výrokem II a odvolací soud jej jako správný potvrdil.
25. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněného pod č. 52 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012, omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. V tomto smyslu vnímá ustálená judikatura Nejvyššího soudu omluvu jako samostatný prostředek nápravy zásadně odvozovaný od závěru o porušení konkrétního práva poškozeného; v tomto smyslu by takový závěr měl vyplývat přímo z obsahu omluvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto také Nejvyšší soud následně dovodil v usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 845/2015, že v případě kumulace žalobních návrhů na poskytnutí zadostiučinění náhradou nemajetkové újmy v penězích a poskytnutí omluvy je třeba určitost žaloby posuzovat ve vztahu k jednotlivým formám zadostiučinění samostatně. V tomto smyslu je zde projednávaný případ obdobný.
26. Žalobce v dovolání vyjadřuje důvod přípustnosti svého dovolání poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, dle nějž způsobilý dovolací důvod může založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práva a svobod dovolatele rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu. Tento nález zmiňovaný jako podkladový v bodu 15. odůvodnění Stanoviska Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16, je pro zde projednávaný případ významný potud, že žalobce v dovolání – při tam vyjádřeném vědomí úzké propojenosti skutkových a právních otázek - argumentuje nesprávným právním posouzení zjištěných skutečností odvolacím soudem právě ve vztahu k žalobcem tvrzeným porušením ústavněprávně zaručeným právům a svobodám začasté poukazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu. Takovou formulaci lze zřejmě podřadit situaci uvedené v bodu 43. odůvodnění stanoviska – dovolatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, která dopadá na probíranou právní otázku a chybný výklad judikatury vadou podání není (viz bod 53. odůvodnění stanoviska). Dovolací soud proto vykonal věcný dovolací přezkum rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k žalobním návrhům na uložení povinnosti omluvy.
27. Dovolacími formulacemi přitom zjevně není zpochybnění skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházejíc ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně čerpá (sám žádné dokazování neprováděl). Ostatně obsah dovolání doplnění dokazování pro opomenutí žalobcových důkazních návrhů neakcentuje a je projevem vlastní interpretace rozsáhle citované judikatury Nejvyššího a zejména Ústavního soudu.
28. Nejvyšší soud neshledává podstatné důvody, pro které by ve věci nemělo být vycházeno z toho, že proti žalobci pobývajícímu ve Velké Británii byly v roce 2006 Policií ČR zahájeny úkony trestního stíhání žalobce ve věci zanedbání povinné výživy, usnesení o zahájení trestního stíhání z 5. 3. 2013 bylo žalobci doručeno až 8. 3. 2013, kdy byl krátce po půlnoci orgánem Policie na základě předchozího souhlasu státního zástupce z 21. 7. 2009 zadržen a převezen na služebnu Policie ČR v Praze 5, odkud byl po 3:00 hod propuštěn a následně kontrolován policejní hlídkou, neboť byl stále v databázi hledaných osob a po vysvětlení, které aktivoval sám žalobce, opět uvolněn. Je také skutkově nezpochybnitelné, že svůj příjezd do ČR orgánům Policie ČR žalobce předem neavizoval, ač byl s nimi prostřednictvím dožádání a přímé korespondence v kontaktu, a že trestní stíhání žalobce bylo ukončeno 27. 8. 2013 zproštěním obžaloby po úhradě dluhu na výživném. Jeho stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání z 26. 5. 2008 nebyla bezprostředně předložena státnímu zástupci, neboť takové usnesení nenabylo v důsledku neprokazatelnosti jeho doručení žalobci účinnosti, a stalo se tak až 13. 2. 2013, kdy byl spis předán k prověrce. Je také nezpochybňovanou skutečností, že žalobce byl orgány Policie při transferu z letiště na služebnu v Praze 5 spoután a že mu pouta byla sejmuta až po příjezdu k policejnímu komisaři z důvodu jejich nadbytečnosti. Chování policejních orgánů je hodnoceno žalobcem jako korektní.
29. S výjimkou postupu projevujícímu se použitím donucovacího prostředku přiložením pout Nejvyšší soud neshledává, že by odvolací soud ve svém právním posouzení shora uvedených skutkových závěrů rozhodl o dané konkrétní skutkové situaci v rozporu s jakoukoliv judikaturou Ústavního soudu včetně jím v dovolání rozsáhle citované. Dovolateli je třeba dát v tomto směru za pravdu leda ve vztahu k formulaci odvolacího rozhodnutí, dle níž žalobcovo tvrzení o vzniku nemajetkové újmy porušením jeho základních práv a svobod protiprávním zásahem orgánů činných v trestním řízení nelze podřadit pod žádný z odpovědnostních důvodů ve smyslu zákona. Odvolací soud zde nikoliv výstižným způsobem zjevně vyjádřil svůj celkový náhled na nedůvodnost nároku, když jinak ostatní argumentací vypořádává legálnost, legitimnost a proporcionalitu postupu orgánů činných v trestním řízení podle konkrétně zjištěných skutečností. Z nich mu vyplynula absence žalobcem tvrzené protiústavnosti délky samotného trestního řízení a žádosti žalobce o přezkoumání postupu policejního orgánu z 10. 12. 2012, vydání souhlasu s jeho zadržením a realizace samotného zadržení po jeho příletu do ČR dne 8. 3. 2013, jakož i průběhu následné silniční kontroly téže noci. Tyto postupy měly trestněprávní základ a potíže, jimž byl žalobce vystaven, jsou rozumně vysvětlitelné konkrétními okolnostmi případu – stíháním osoby pobývající mimo ČR, jejím neohlášeným příjezdem a úzkou časovou vazbou příjezdu a administrativního zpracování výsledků žalobcových vysvětlení.
30. Dovolání je v tomto rozsahu subjektivní projekcí žalobcova rozhořčení nad těžkostmi, jimž byl po svém příletu vystaven. Míra jejich subjektivity nemůže ani podle posouzení Nejvyššího soudu dosáhnout závěru o objektivním naplnění předpokladů odpovědnosti státu a právní názor rozhodnutí odvolacího soudu má s níže uvedenou výjimkou dovolací soud za správný a dovolání proto dle §243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítá.
31. To neplatí pro jedinou část právního posouzení odvolacího soudu, byť zde vztaženou samotným odvolacím soudem k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 366/14. Nejvyšší soud má za to, že dopad a použitelnost tohoto rozhodnutí odvolací soud ve shodě se soudem prvostupňovým nepřiléhavě na konkrétně zjištěné skutečnosti vyložily. Při akcentování zákonnosti použití pout v žalobcově případu nevzaly do úvahy nosnou argumentaci vyjádřenou v bodu 12. odůvodnění citovaného nálezu, že přiložení pout představuje velmi závažný zásah do osobní integrity, svobody a důstojnosti osoby a že neodůvodněné použití tohoto donucovacího prostředku může vést k porušení jejích základních práv dle čl. 7, 8 a 10 Listiny základních práv a svobod a že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že nadbytečné použití fyzické síly vůči osobě, jež je zbavena svobody, může za určitých okolností představovat nelidské a ponižující zacházení, před nímž poskytuje ochranu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Ve zde posuzovaném případě nešlo o realizaci práva žalobce na obhajobu (ve smyslu příměru ke skutkovému základu, v souvislosti s nímž byl nález vydán), ale o zjevnou nadbytečnost použití donucovacího prostředku, jak byla v řízení tvrzena a prokazována. Žalobce po svém zadržení nekladl odpor, byl pod dohledem policistů a po příjezdu k policejnímu komisaři byla pouta právě pro jejich nadbytečnost sejmuta. Takové užití donucovacího prostředku již překračuje úroveň řešení zvláštních okolností předmětného trestního stíhání ve smyslu ostatních zjištění jej doprovázející a mohlo překročit hranice žalobcovy důstojnosti.
32. V tomto smyslu shledává dovolací soud dovolání důvodným, a ježto dosavadní skutková zjištění umožňují jejich odlišné právní posouzení, má za splněny podmínky pro takový postup dle §243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu