ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4154.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4154/2017-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 2485/103, proti žalované BAUER MEDIA v. o. s., se sídlem v Praze 5, Moulíkova 1b/3286, IČO: 49709968, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 36/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2017, č.j. 22 Co 46/2017-110, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se proti žalované domáhal peněžitého zadostiučinění a omluvy za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv spočívajícím ve zveřejnění článku s titulkem „Nechá syna padnout až na dno?“ v časopise Rytmus života č. 38 ze dne 15. 9. 2014 (dále též jen „Článek“). Článek (a avízo na něj na první straně časopisu) podle žaloby obsahoval polopravdy, spekulace a lži poškozující žalobcovu pověst a jeho rodinný i profesní život.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 28 C 36/2015 – 66, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 28 C 36/2015-96, uložil žalované uveřejnit v časopise Rytmus Života omluvu žalobci (výrok I.), zaplatit žalobci částku 150 000 Kč jako peněžité zadostiučinění (výrok II.), žalobu zamítl v rozsahu částky 350 000 Kč (výrok III.) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem v záhlaví uvedeným (dále též jen „Napadený rozsudek“) změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované uveřejnit omluvu žalobci s obsahem částečně odlišným od obsahu omluvy přisouzené soudem prvního stupně, a tak, že částečně (co do několika slov) zamítl žalobu v rozsahu žádosti o uveřejnění omluvy (výrok I. a/, b/ Napadeného rozsudku). Dále odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v rozsahu požadované částky 150 000 Kč (výrok II. Napadeného rozsudku), potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok III. Napadeného rozsudku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV. Napadeného rozsudku).
Odvolací soud přejal závěr o skutkovém stavu učiněný soudem prvního stupně. Na jeho základě naznal, že žalovaná nepravdivým obsahem titulku k Článku na první straně časopisu a tvrzením o krutých výčitkách uvedeném v Článku samotném a podpořeným obsahem titulku a podtitulku samotného Článku neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobce, konkrétně do jeho cti, přičemž zde nejsou žádné důvody k odepření ochrany žalobcovy osobnosti. Jako přiměřené shledal odvolací soud zadostiučinění ve formě písemné omluvy uveřejněné žalovanou na titulní straně příslušného periodika, přičemž odvolací soud přistoupil toliko ke konkretizaci textu omluvy. Odvolací soud neshledal jako přiměřený požadavek na zadostiučinění v penězích. Zdůraznil, že samotný Článek žalobce popisuje kladně, jak již konstatoval soud prvního stupně. Omluva na titulní straně časopisu je vzhledem ke všem okolnostem věci dostatečným prostředkem odčinění. Poskytnutí peněz vedle omluvy není důvodné. Žalobce je osobou veřejného zájmu, musí počítat s tím, že také o jeho soukromý život se veřejnost zajímá, zejména pokud sám se k této sféře svého života vyjadřuje. Žalobce má přístup do médií. Pokud vůbec někomu vznikla výraznější újma, pak nikoli žalobci, avšak jeho synovi O., který byl nepravdivě vylíčen jako někdo, kdo potřebuje pomoc otce při shánění práce. Neobstojí žalobcova námitka, že nižší potažmo žádná peněžitá satisfakce neplní preventivně sankční funkci zadostiučinění. Povinnost uveřejnit omluvu na titulní straně, tedy ve „výkladní skříni“ periodika, je pro žalovanou bezesporu citelným opatřením s vysokou potencialitou budoucího zodpovědnějšího formulování titulků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Žalobce zkraje dovolání avizuje, že se soudy prvního i druhého stupně v rozhodování odchýlily od ustálené rozhodovací praxe a právní otázka, na jejímž posouzení celý spor stojí, by měla být dovolacím soudem řešena odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů. Dále ovšem žalobce toliko polemizuje s odůvodněním Napadeného rozsudku, aniž by jakkoli formuloval konkrétní otázku hmotného či procesního práva, jejíž řešení odvolacím soudem má odporovat ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu; tuto praxi ostatně též nijak nespecifikuje. Z obsahu dovolání je zřejmé jen to, že žalobce nesouhlasí s řešením přijatým odvolacím soudem, podle něhož je s ohledem na skutková specifika dané věci přiměřeným (a tím postačujícím) zadostiučiněním pro žalobce omluva zveřejněná na prvé straně periodika žalované. Žalobce upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09, podle něhož má přiznaná satisfakce plnit i účel „nápravný“. Byť žalobce napadl též výrok Napadeného rozsudku vztahující se k nákladům řízení, v tomto rozsahu není dovolání nijak odůvodněno.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., a vyšel tak ze znění občanského soudního řádu účinného v době od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o. s. ř. a stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou naplnění obsahových náležitostí tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tedy, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. či jeho části (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Zevrubně se pak Ústavní soud k dané problematice vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017, č. j. Pl. ÚS-st. 45/16, podle něhož „ neobsahuje – li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. “
Dovolací soud též konstatuje, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Ve světle všeho uvedeného dovolání podané v označené věci náležitosti dané §241a odst. 2 o.s.ř. (konkrétně uvedení, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 až 238a o.s.ř.) neobsahuje. V dovolání sice žalobce popsal, v čem nesouhlasí s odvolacím soudem, ale fakticky zákonu odpovídajícím způsobem nijak nevymezil jedinou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí Napadený rozsudek. Navíc žalobce nevymezil ani žádnou konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž by mělo být řešení přijaté odvolacím soudu v rozporu.
Jen na okraj Nejvyšší soud doplňuje, že z celého dovolání je zřejmé jen to, že žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem je přiměřeným zadostiučiněním v projednávané věci toliko veřejná omluva. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že dle své konstantní judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016) stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší usuzovaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu formy či výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §13 obč. zák. (dnes v §2951 odst. 2 a §2957 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, bylo-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Ve světle těchto premis je nutno konstatovat, že (vedle absence náležitostí dle §241a odst. 2 o.s.ř.) neplyne ani z obsahu dovolání ani z ničeho jiného, v čem by mělo být přiznané odškodnění v Napadeném rozsudku zcela zjevně nepřiměřené.
Žalobce v dovolání upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, podle něhož je jedním z hledisek při stanovování přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou neoprávněným zásahem do osobnostních práv člověka též naplnění preventivně – sankční funkce takového zadostiučinění. Tato skutečnost byla ovšem odvolacímu soudu známa, jak z odůvodnění Napadeného rozsudku jasně plyne. Odvolací soud vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů postačí k naplnění též preventivně – sankční funkce uveřejnění omluvy na první straně daného periodika. Lze jen zopakovat, že žalobce v dovolání neformuloval žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, jejíž řešení v konkrétních skutkových poměrech projednávané věci by odporovalo rozhodovací praxi dovolacího soudu potažmo soudu ústavního.
Dovolání proti nákladovému výroku Napadeného rozsudku zcela postrádá odůvodnění.
Protože z uvedeného vyplývá, že dovolání ve věci podané primárně nemá náležitosti požadované §241a odst. 2 o.s.ř. (konkrétně požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání), Nejvyšší soud jako soud dovolací toto dovolání odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s přihlédnutím k §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. ledna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu