ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.429.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 429/2018-547
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) J. B. , a b) M. B. , zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovaným 1) O. J. , a 2) M. J. , zastoupeným JUDr. Markem Janstou, LL.M., advokátem advokátní kanceláře MUSALOVÁ, JANSTA, advokáti, v. o. s., se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 220/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. června 2017, č. j. 19 Co 453/2010-497, ve znění opravného usnesení téhož krajského soudu ze dne 24. srpna 2017, č. j. 19 Co 453/2010-529, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. června 2017, č. j. 19 Co 453/2010-497, ve znění opravného usnesení téhož krajského soudu ze dne 24. srpna 2017, č. j. 19 Co 453/2010-529, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že jeho předchozí rozhodnutí – usnesení ze dne 2. října 2013, č. j. 30 Cdo 2615/2013-418, a rozsudek ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 30 Cdo 2264/2012-370 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalu.usoud.cz ), jakož i jim předcházejí rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2013, č. j. 19 Co 453/2010-383 – byla zrušena nálezem Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. III. ÚS 247/14.
V označeném nálezu Ústavní soud vytkl oběma shora uvedeným soudům (ve stručnosti shrnuto), že nezohlednily a nezkoumaly otázku dobré víry stěžovatelů (tj. žalovaných) ve smyslu relevantní judikatury Ústavního soudu, a v tomto směru jim (pro další řízení) uložil povinnost, aby náležitě zkoumaly dobrou víru nabyvatelů (žalovaných) předmětných nemovitostí při současném respektování čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
Dovolací soud dále připomíná, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2010, č. j. 5 C 220/2003-265, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení vlastnictví k označenému nemovitému majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (před soudy všech stupňů). Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že byly splněny podmínky pro poskytnutí ochrany žalovaným coby nabyvatelům jednajícím v dobré víře.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“), tj. v dalším řízení po vydání shora označeného kasačního nálezu Ústavního soudu, rozsudkem ze dne 1. června 2017, č. j. 19 Co 453/2010-497, ve znění opravného usnesení ze dne 24. srpna 2017, č. j. 19 Co 453/2010-529, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobci jsou vlastníky ve společném jmění manželů pozemků, jehož součástí je stavba (objekt bydlení), zapsaných pro obec a katastrální území M. H. (dále též „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitý majetek“), a dále rozhodl, že se žalobcům náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů nepřiznává.
Odvolací soud s ohledem na doplněné dokazování v odvolacím řízení dospěl k závěru, že: „žalované za dobrověrné nabyvatele, kteří vynaložili možné úsilí, které po nich bylo lze objektivně považovat tak, aby seznali, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, nelze považovat.“ Vyložil dále, že: „Žalovaní neměli žádné pochybnosti o tom, že stav zápisů v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, nicméně z údajů a informací, které v obecné rovině měli o ztrátě vlastnického práva žalobců, nelze dovodit, že by postupovali maximálně obezřetně, aby zjistili pravý stav věci, tedy že nemovitosti kupují od osoby, která ve skutečnosti vlastníkem není. Tuto možnost měli a této možnosti bez zjevného vážného důvodu nevyužili, tedy v jejich neprospěch se prosadí obecný právní princip vigilantibus iura scripta sunt. Pak nelze než uzavřít, že nelze mít za to, že byli v okamžiku uzavření kupní smlouvy v dobré víře, že kupují nemovitost od skutečného vlastníka. Pak to znamená, že výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka na poměry žalovaných nelze v daném případě aplikovat.“
Ohledně nákladů řízení před soudy všech stupňů odvolací soud aplikoval režim ve smyslu §150 o. s. ř., což v odůvodnění svého rozsudku odpovídajícím způsobem vyložil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. V dovolání uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci ohledně posouzení podmínek pro nabytí vlastnického práva od nevlastníka, přičemž – jak lze dovodit z obsahu jejich dovolání – předpoklad přípustnosti dovolání vymezují tím, že odvolací soud se při rozhodování odchýlil od shora označeného kasačního nálezu Ústavního soudu, který (též) odvolacímu soudu uložil povinnost, aby v dalším řízení zkoumal dobrou víru dovolatelů s ohledem na ustanovení zákona o katastru nemovitostí, podle kterého je v dobré víře ten, kdo vychází ze zápisu v katastru nemovitostí učiněného po 1. lednu 1993, ledaže musel vědět, že stav zápisu neodpovídá skutečnosti. V další části dovolání pak dovolatelé brojí do skutkových zjištění odvolacího soudu a následně polemizují s jeho právním posouzením věci. Závěrem dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V rámci dovolání žalovaní současně navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, „protože dovolatel (zjevně míněno dovolatelé) je závažně ohrožen na svých právech (a možnost přestat být vlastníkem obytné nemovitosti takovým závažným ohrožením práv nepochybně je) a přitom se odklad nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníků řízení, a v případě odkladu vykonatelnosti rozhodnutí, kdy dovolateli hrozí možným neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí závažná újma, protože majetek žalobců – a tudíž i výše popsané nemovitosti – je postižen několika exekucemi.“
Žalobci ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhli odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Dovolání považují za nepřípustné, neboť otázka nabývání vlastnického práva od nevlastníka je dovolacím soudem řešena konstantně, přičemž posouzení, zda žalovaní byli dobrověrnými nabyvateli, není otázkou právní, ale skutkovou. Odvolací soud, vázán nálezem Ústavního soudu, v potřebném rozsahu doplnil dokazování, „když z něj se jednoznačně podávalo vyvrácení dobré víry žalovaných při nabývání předmětných nemovitostí.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaných je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i – jak bude dále vyloženo – důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
I když žalovaní v dovolání nevymezili striktně ve smyslu §237 o. s. ř. předpoklad přípustnosti svého dovolání (dovolatelé sice v rámci čl. II. svého dovolání uvádějí, že: „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Právní otázkou, která pak má být dovolacím soudem posouzena jinak, je otázka tzv. dobré víry dovolatelů“ , nicméně své dovolání – způsobem vyloženým v předchozím odstavci pro variantu ad 4/ - neprecizují), přesto jejich dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti v tom směru, že dovolatelé (také) namítají (ve stručnosti shrnuto), že odvolací soud při rozhodování nerespektoval shora již označený (kasační) nález Ústavního soudu v otázce verifikace dobré víry dovolatelů z hlediska naplnění podmínek pro nabytí jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Jak již shora bylo zreferováno z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 247/14, český orgán ochrany ústavnosti uložil odvolacímu soudu (a případně též – pro případ dalšího dovolacího řízení - dovolacímu soudu) povinnost náležitě zkoumat dobrou víru nabyvatelů předmětných nemovitostí (tj. žalovaných) při současném respektování čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
Pro odvolací soud z toho plynuly následující judikatorní konsekvence, jež dovolací soud považuje za nezbytné v tento okamžik připomenout:
Ústavní soud v nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, vyložil, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu „nemo plus iuris ad alium transfere potest, quam ipse habet“ (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má), avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení; proto akcentuje nezbytnost náležitého a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele v každém jednotlivém případě. V tomto nálezu tak Ústavní soud s ohledem na svou předchozí judikaturu zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li nabyvatel s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře, a že soudy v takovém případě musejí vlastnickému právu nabyvatele poskytnout ochranu.
K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016, v reflexi na judikaturu Ústavního soudu vyložil a odůvodnil právní názor, že: „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“
Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na (níže uvedenou) judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12.
Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé , při existenci takové kolize práv , je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv , což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Zatřetí , střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku , tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
Obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
Individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
K tomu Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 .
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12).
V předmětném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 je především zdůrazněno, že fundamentální podmínkou pro originární nabytí vlastnického práva nabyvatelem od nevlastníka je dobrá víra nabyvatele . Pakliže tato základní podmínka , nezbytná pro nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka, je dána (prokázána), je povinností rozhodujícího soudu verifikovat další právně významné okolnosti , které v dané posloupnosti Ústavní soud (v rámci vymezení skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka) v tomto svém nálezu vymezil.
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
K tomu Nejvyšší soud ustáleně dodává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 2710/2017), že o takový případ může jít tehdy, pokud „katastrální“ vlastník odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné) převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání platnosti předchozích nabývacích titulů atd.).
S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/12, a posledně zmíněný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, respektive stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně posuzovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
Jakkoliv z obsahu spisu, jakož i z odůvodnění (písemného) vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud se snažil důsledně respektovat předmětný (kasační) nález Ústavního soudu, přesto jednak ve svém měnícím rozsudku nevyložil dostatečně zřetelně dílčí skutková zjištění a následně závěr o skutkovém stavu , jenž by poté podrobil odpovídajícímu právnímu posouzení věci, když do určité míry přistoupil k nepřípustnému souhrnnému skutkovému zjištění, a dále přistoupil k hodnocení důkazů, které je v určité kolizi (jak bude dále vysvětleno) s pravidly logického myšlení. Nejvyšší soud přitom připomíná, že v dovolacím řízení může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností, když samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
Podle §132 o. s. ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zákon nepředepisuje (ani předepisovat nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet hodnocení jednotlivých důkazů i hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů je složitý myšlenkový proces, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů. Základem soudcova hodnotícího postupu by kromě lidských a odborných zkušeností měla být pravidla logického myšlení formulovaná v základních logických zásadách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 25 Cdo 133/2011).
Jinak řečeno, způsob hodnocení důkazů je v souladu s obecně uznávanými zásadami logického myšlení tehdy, jestliže konvenuje soudem uplatněným logickým zásadám. Jde o a) zásadu sporu (principium contradictionis), která stanoví, že dva sporné soudy nemohou být oba pravdivé, b) zásadu totožnosti (principium identitatis), jež vyžaduje, aby obsah pojmů zůstával vždy a v každém spojení totožný, c) zásadu o vyloučeném třetím (principium exclusi tertii), podle níž nelze zamítnout oba soudy, z nichž jeden nějakému předmětu něco přisuzuje a druhý témuž předmětu v témže čase totéž upírá, a d) zásadu dostatečného důvodu (principium rationis suffciendis) upravující požadavek, aby každý soud, o jehož platnosti má někdo být přesvědčen, byl zaručen spolehlivým důvodem. Způsob hodnocení důkazů musí odpovídat požadavkům na uplatnění induktivní i deduktivní metody, přičemž sylogistický úsudek (sylogistické uvažování je založeno na dvou premisách, které vyjadřují určitý vztah, respektive vymezení něčeho, z něhož lze odvozovat platný závěr – viz např. Vágnerová, M.: Psychologie: Dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ, Univerzita Karlova, 2016, s. 177), k němuž předmětný soud v podobě výsledného hodnocení důkazů dospěl, musí racionálně vycházet z premis - provedených důkazů.
Nejvyšším soud např. ve svém rozsudku ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, mj. připomenul, že: „Jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků druhé poloviny 20. století prof. Viktor Knapp (* 1913 - † 1996) např. v učebnici Teorie Práva (in C. H. Beck, 1995, str. 178) zaujal právní názor, že: ‚V objektivní stránce dokazování jsou...dány dva aspekty: kognitivní (poznávací) a axiologický (hodnotící). Soud poznává skutkovou podstatu na základě provedených důkazů a zároveň tyto důkazy hodnotí. Z takto získaného poznání a hodnocení pak deduktivně odvozuje závěr o tom, zda thema probandi (předmět dokazování, tj. výrok, jehož pravdivost či nepravdivost má být prokázána) bylo či nebylo dokázáno, tzn. zda je či není pravdivé.‘ Tomuto právně teoretickému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, která např. prostřednictvím aktuálního rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, se k procesu důkazní verifikace vyjadřuje následovně: ‚výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.‘“
Dobrá víra je psychický stav držitele – dobrověrný držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04).
Dosavadní judikaturu, uplatňovanou z hlediska naplnění podmínek pro zákonem předvídané vydržení vlastnického práva k nemovitému majetku v poměrech dosavadní civilní právní úpravy (tj. do přijetí občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.), lze – při určitém korigování z pohledu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 – přiměřeně uplatnit i při posuzování podmínek pro nabytí od nevlastníka, tj. pro verifikaci jednání dobrověrného nabyvatele.
V tomto hledu lze poukázat např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, v němž dovolací soud vyložil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva.
Při posouzení otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, uveřejněný na str. 158 v sešitě č. 5 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy). Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné pod C 573 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, a ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99). Takovým titulem (právním důvodem) se může, v případě vydržení vlastnického práva, rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 11/2006).
Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, jakož i další obdobná rozhodnutí dovolacího soudu vycházející z posledně označeného rozhodnutí).
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věci, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Dobrá víre držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, v němž dovolací soud shrnul stěžejní závěry své judikatury k problematice dobré víry).
V daném případě odvolací soud – při absenci zcela jasně a přehledně zformulovaných dílčích skutkových zjištění a z něj posléze sumarizovaného závěru o skutkovém stavu věci, jenž by se stal základem pro právní posouzení věci – přistoupil k jakémusi souhrnnému zjištění, místy sice s odkazy na důkazní prostředky, z nichž učiněný závěr měl být odvolacím soudem čerpán, avšak v zásadě způsobem, který činí celé rozhodnutí problematické z hlediska uchopení zjištěného skutkového základu věci, jež odvolací soud následně právně posuzoval.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Znamená to tedy, že jestliže účastník při řádně uplatněném dovolacím důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. brojí (z hlediska předpokladů přípustnosti svého dovolání) do skutkových zjištění, případně namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, pak při zjištění, že odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je zatíženo skutkovými defekty potud, že skutková zjištění (ve shora již vyloženém směru) nedávají podkladu pro (přesto) odvolacím soudem učiněné právní posouzení věci, pak již pro tuto okolnost jsou osvědčeny podmínky pro vydání kasačního rozhodnutí. O takový případ jde i v této věci.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu v názoru, že z pohledu posuzování podmínek pro nabytí nemovitosti od nevlastníka (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu k řešení problematiky „nemo plus iuris“), je přirozeně esenciální, zda katastrální vlastník, jenž se považuje za dobrověrného nabyvatele vlastnického práva k nemovitému majetku a jemuž svědčí předmětný zápis v katastru nemovitostí, byl v době, kdy uzavíral předmětnou věcnou smlouvu, v dobré víře či nikoliv, když negativní závěr (že v dobré víře nebyl) znamená, že již není zapotřebí posuzovat (protože by to bylo neúčelné, respektive nadbytečné) další podmínky pro nabytí vlastnictví od nevlastníka, pakliže ona prvotní zásadní (esenciální) podmínka k nabytí vlastnictví absentuje. Správně se proto odvolací soud předně zaměřil na posuzování, zda žalovaní v inkriminovanou dobu (kdy uzavírali předmětnou kupní smlouvu) byli v dobré víře či nikoliv.
V tomto směru odvolací soud (ve druhém odstavci na str. 9 odůvodnění svého rozsudku) mj. (též s ohledem na zjištění či spíše místy opis spisu učiněný soudem prvního stupně) odkázal na svá předchozí zjištění a závěry, když mj. vyložil, že:
- „...v době, kdy již byly nemovitosti inzerovány realitní kanceláří k prodeji, se žalovaní osobně u žalobců informovali na to, zda sami žalobci nechtějí nemovitosti koupit zpět a po jejich ujištění, že nemají peníze na koupí a že nemovitosti jsou v dobrém stavu, žalovaní vstoupili v jednání s realitní kanceláří a dne 11. 10. 2002 složili zálohu na kupní cenu...“
- „Žalobci dokonce ještě žalovaným prodali část původního vybavení domu – filtraci k bazénu, vnitřní kliky a desku do kuchyně. Žalobci tedy před uzavřením kupní smlouvy žalované od koupě neodrazovali, netvrdili jim nic o tom, kdo je skutečný vlastník a zejména, že vlastníkem není J. M.. Rovněž jim nenaznačili, že hodlají vyvolat spor a v něm zpochybňovat vlastnické právo J. M..“
- „...žalobce před odvolacím soudem dokonce výslovně uvedl, že žalované ubezpečil, že nebudou nic namítat proti tomu, pokud žalovaní koupí dům, a to v případě, že se sami budou moci uspokojit na pozemcích v O. v hodnotě 2.500.000,- Kč, které by získali od M.. Ani z tohoto sdělení tedy nemohli žalovaní dovodit nic, co by jejich dobrou víru o tom, že uzavřou-li kupní smlouvu s J. M. jako vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí, že se vlastníky nemovitostí nestanou, protože vlastníkem je fakticky někdo jiný, zpochybnilo. Ostatně chování žalobců i v tom, že jim odprodali část vnitřního vybavení domu, muselo žalované v jejich v jejich dobré víře, že nevstupují do riskantního obchodu, jen utvrdit.“
V dalším odvolacím řízení (již po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu) odvolací soud po doplnění dokazování (od předposledního odstavce na str. 12 a násl. odůvodnění svého rozsudku) souhrnně považuje mj. za zjištěné, že:
- „...rodiny účastníků se blíže seznámili, resp. zkontaktovali v souvislosti s vystěhováním žalobců z předmětné nemovitosti někdy v červnu 2002, když žalovaní jim poskytli faktickou pomoc, a to především v důsledku toho, že syn žalovaných a dcera žalobců v té době měli známost. Při této návštěvě žalobců u žalovaných pak žalobci naznačili, že se z nemovitosti dobrovolně stěhovat nechtěli, že tak byli přinuceni na základě rozhodnutí o vyklizení a že se nadále snažili zabránit této situaci tím, že požadovali po panu M. poskytnutí dalšího termínu k úhradě svých dluhů vůči němu...“
- „To, že se na této schůzce (roz. mezi nynějšími účastníky řízení) hovořilo o možnosti uhradit dluhy vůči M., potvrdila i žalovaná (2/) při jednání odvolacího soudu dne 16. 3. 2017. Proto také, jak vysvětlila, se v září téhož roku, když viděli inzerát na prodej předmětné nemovitosti, za žalobci z vlastní iniciativy vypravili a chtěli vědět, zda eventuálně žalobci již sehnali peníze, tak jak o tom dříve hovořili, na doplacení dluhu a zda případně nechtějí sami nemovitost získat zpět. Ostatně toto potvrdil i žalovaný ve své účastnické výpovědi.“
- „...snahu žalobců o získání peněz na doplacení půjčky panu M. uvedla ve svém prohlášení také dcera žalobců M. F., (která) rovněž potvrdila to, že se syn žalovaných jako její tehdejší přítel měl zeptat rodičů na možnost zapůjčení peněz žalobcům na úhradu dluhu vůči p. M.. Takto shodně vypovídal i svědek H., když i jemu bylo známo to, že syn žalovaných měl naznačit žalobcům, že by byla možnost získat peníze k vyplacení půjčky od jeho rodičů (žalovaných), k čemuž nakonec nedošlo.“
- „...sám žalovaný potvrdil, že informace o tom, že žalobci mají finanční problémy, že si půjčili nějakou částku a v důsledku toho přišli i o dům a musí se z něj vystěhovat, žalovaní měli ještě dříve, než vstoupili v jednání s realitní kanceláří, neboť tyto informace v obecné rovině byly známé v celém M. H..“
- „Žalovaný na dotaz soudu, co slyšel o tom, proč žalobci přišli o vlastnictví výslovně uvedl, že se v městě (míněno M. H.) hovořilo o tom, že si měli (žalobci) vzít nějaké půjčky, že byly problémy ve firmě žalobce...Jak žalovaný uvedl, sám tyto informace vyhodnotil pro sebe tak, že patrně žalobci o nemovitosti přišli, protože půjčky byly zajištěny zástavami, tedy předmětnými nemovitostmi. Potvrdil, že nic bližšího (jiného) o okolnostech, za kterých žalobci přišli o nemovitost, nevěděl a nezjišťoval to a žalobce se na podrobnosti o tom, proč o nemovitosti přišli a jak se celá věc udála, neptal.“
Z výše uvedeného odvolací soud uzavřel, že: „žalovaným bylo rámcově známo, že žalobci přestali být vlastníky předmětné nemovitosti v souvislosti s půjčkami či dluhy, které měly vůči třetí osobě.“ Podle odvolacího soudu žalovanému 1) „ již z těchto, byť obecných údajů, které měl k dispozici, mu muselo být zřejmé, že se v daném případě nejednalo o běžnou kupní smlouvu, jejímž smyslem bylo prodat nemovitost za dopředu dohodnuté podmínky. Přesto žalovaní neviděli v uzavření kupní smlouvy v prosinci 2012 pro sebe žádná rizika, neboť neměli pochybnosti o tom, že kupní smlouvu uzavírají s vlastníkem (viz výpověď žalovaného dne 25. 5. 2017).“
Odvolací soud zaujal dále názor, že: „Ta skutečnost, že žalobci žalovaným nerozmlouvali uzavření kupní smlouvy poté, co sami zjistili, že nemovitost je inzerována k prodeji, je podle odvolacího soudu vysvětlitelná a pochopitelná tím, že sami žalobci, tak jak opakovaně vysvětlovali své postoje, neměli fakticky reálnou představu o tom, jakým způsobem se bránit ztrátě vlastnického práva k nemovitostem, když opakovaně především žalobce prezentoval svůj právní názor na věc a vycházel z mylného, avšak utkvělého názoru, že věc mezi nimi a J. M. se vypořádá po právu tím, že doplatí dluh vůči M. a ten převede na žalobce pozemky v O. v hodnotě 2.500.000,- Kč. Tím mezi nimi bude věc (tedy úhrada dluhu i ztráta vlastnictví k nemovitosti) zcela srovnána, když již dříve došlo k vyklizení nemovitosti... žalobci tedy ani v době, kdy žalovaní uzavírali kupní smlouvu s realitní kanceláří a nemovitosti kupovali od J. M., nevěděli, jaký je pravý stav věci, tedy že na kupní smlouvu uzavřenou s J. M. v roce 1999 je třeba nahlížet jako na absolutně neplatnou smlouvu ... Pokud tedy neměli reálnou představu o tom, jak se po právní stránce věc má, pak nelze ani klást k jejich tíži a na druhou stranu hodnotit ve prospěch žalovaných, že žalobci nijak aktivně nebránili žalovaným v uzavření kupní smlouvy s J. M., protože sami se v té době domnívali, že se skutečně vlastníkem těchto nemovitostí po právu J. M. stal.“
Dále odvolací soud (v posledním odstavci na str. 14 odůvodnění svého rozsudku) uvedl, že: „neuvěřil verzi žalobce o tom, že ještě před uzavřením předmětné kupní smlouvy...se zmínil před žalovanými o tom, že má možno zažalovat pana M. a že pokud nezíská pozemky v O., že podá na J. M. žalobu na určení vlastnictví.“
Na podkladě těchto zčásti opisů z procesního spisu, dílčích zjištění a konstatování toho, co uvedli účastníci v řízení, a co bylo a jakým způsobem vyhodnoceno, odvolací soud (ve druhém odstavci na str. 15 odůvodnění svého rozsudku) vyložil, že: „žalovaní měli jisté obecné informace o tom, za jakých okolností a proč žalobci přišli o své vlastnické právo, z nich jednoznačně vyplynulo, že se nejednalo o klasickou kupní smlouvu. Přesto se spokojili pouze s těmito obecnými informacemi, které si sami vyhodnotili tak, že koupě přes realitní kancelář s v katastru zapsaným vlastníkem pro ně žádná rizika přinést nemůže. Pokud by postupovali obezřetněji a kupní smlouvu z roku 1999, kterou získal své domnělé vlastnické právo J. M., po realitní kanceláři či po prodávajícím požadovali, pak pokud by ji následně předložili jakémukoli právníkovi, musel by je upozornit na absolutní neplatnost takové smlouvy, případně alespoň na vysoké riziko, které z takové smlouvy pro ně jako potencionální zájemce plyne. Navíc se zde nabízelo nejjednodušší řešení a tím bylo požádat přímo žalobce o zapůjčení této smlouvy.“
Odvolací soud proto uzavřel, že: „ žalované za dobrověrné nabyvatele, kteří vynaložili veškeré možné úsilí, které po nich bylo lze objektivně považovat tak, aby seznali, že stav zapsaný v katastru neodpovídá skutečnosti, nelze považovat. Žalovaní sice tvrdili, že neměli žádné pochybnosti o tom, že stav zápisu v katastru neodpovídá skutečnosti, nicméně z údajů a informací, které v obecné rovině měli o ztrátě vlastnického práva žalobců, nelze dovodit, že by postupovali maximálně obezřetně, aby zjistili pravý stav věci, tedy že nemovitosti kupují od osoby, která ve skutečnosti vlastníkem není. Tuto možnost měli a této možnosti bez zjevného vážného důvodu nevyužili, tedy v jejich neprospěch se prosadí obecný právní princip vigilantibus iura scripta sunt. Pak nelze než uzavřít, že nelze mít za to, že byli v okamžiku uzavření kupní smlouvy v dobré víře, že kupují nemovitost od skutečného vlastníka. Pak to znamená, že výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka na poměry žalovaných nelze v daném případě aplikovat.“
Dovolací soud přistoupil k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, s přihlédnutím k již shora vyložené judikatuře a právním závěrům vztahujícím se k řešení právní problematiky nabytí vlastnického práva od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, a to z následujících důvodů:
Odvolací soud v odůvodnění svého měnícího rozsudku zákonu odpovídajícím způsobem (ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.) nezprostředkoval právně relevantní dílčí skutková zjištění s vyložením, z jakého důkazního prostředku byla učiněna tak, aby teprve poté mohl přistoupit k jejich sumarizaci v rámci závěru o skutkovém stavu věci, nezbytného pro právní posouzení věci.
Ačkoliv opis spisu je zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.) zapovězen, přesto k němu odvolací soud na některých místech odůvodnění svého rozsudku přistoupil. V soudní praxi je již po celá desetiletí respektováno, že skutková zjištění nemohou být nahrazena jen celkovým vylíčením zjištěného skutkového děje projednávaného případu, aniž by soud uvedl, jak jednotlivé důkazy hodnotí a z kterého důkazu má zjišťovanou skutečnost prokázánu (Rozbor a zhodnocení úrovně občanského soudního řízení u soudů prvního stupně, projednané a schválené usnesení prezídia Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 1967, sp. zn. Prz 36/67, in Sborník směrnic, usnesení, rozborů a zhodnocení soudní praxe pléna a prezídia Nejvyššího soudu 1965-1967, vydal Nejvyšší soud ČSSR nákladem Statistického a evidenčního vydavatelství tiskopisů, Praha, 1974). Ústavní soud pak v nálezu např. ze dne 27. dubna 1999, sp. zn. II. ÚS 94/98, vyložil, že v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. je i okolnost, jestliže se v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku reprodukují jednotlivé důkazy, i protichůdné, aniž je zaujato stanovisko, co soud skutečně zjišťuje. Takové rozsudky jsou prakticky nepřezkoumatelné, a představují porušení práva účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odvolací soud na straně jedné ve shodě se soudem prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že i chování žalobců (kteří žalovaným odprodali část vnitřního vybavení domu) „muselo žalované v jejich dobré víře, že nevstupují do riskantního obchodu, jen utvrdit“ , aby na jiném místě rozsudku zase dospíval k závěru, že „z údajů a informací, které v obecné rovině (žalovaní) měli o ztrátě vlastnického práva žalobců, nelze dovodit, že by postupovali maximálně obezřetně, aby zjistili pravý stav věci.“ Takové závěry ovšem nejsou logické, respektive jsou si navzájem rozporné.
Přitom výše již byl připomenut názor dovolacího soudu, že o dobré víře nabyvatele zpravidla bude svědčit situace, pokud „katastrální“ vlastník odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné) převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání platnosti předchozích nabývacích titulů atd.).
Nejvyšší soud v dané věci – odhlédnuvše od výše vyložených defektů odůvodnění rozsudku – považuje za relevantní, že žalovaní ještě před uzavřením předmětné kupní smlouvy se přímo žalobců (původních vlastníků) dotazovali na jimi sledovaný předmět převodu (předmětné nemovitosti), přičemž se jim nedostalo žádných významných informací, které by je měly vést k náležité obezřetnosti, v jejímž důsledku by měli zvažovat či přímo činit konkrétní kroky, jež navodil odvolací soud v závěru odůvodnění svého rozsudku.
Kromě toho při hodnocení důkazů unikla pozornosti odvolacího soudu okolnost, že žalobce a) byl v inkriminovaném období podnikatelem . Přitom Nejvyšší soud (byť v poměrech posuzování naplnění znaků lichevní smlouvy, což ovšem lze do jisté míry využít jako jistý judikatorní analogon i při náhledu na nyní posuzovanou problematiku) opakovaně vyložil právní názor, že u podnikatelů lze presumovat vyšší míru právního vědomí a flexibilitu při řešení různých situací souvisejících (povětšinou nejen spojených) s jejich podnikatelskou činností , a že v převážně většině případů nebude možné dovozovat, že by podnikatel v popsaných okolnostech mohl být poměřován jako ‚slabší‘ smluvní strana při jím realizovaném majetkoprávním jednání, neboť vlastní převod nemovitého majetku zpravidla (nejde-li o nějaké rozsáhlé majetkové transfery provázené dalšími smluvními ujednáními atd.) nebude (nemůže být) o nic složitější, než situace, v nichž tentýž podnikatel přistupuje k realizaci různých právních jednání, též při esenciálním vědomí, že v těch právních jednáních, která vyžadují součinnost s osobou znalou práva, podnikatelé pochopitelně využívají předmětných právních služeb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). V rozsudku ze dne 18. října 2017, sp. zn. 30 Cdo 1500/2017, Nejvyšší soud zaujal právní názor, že např. dluhy osoby dříve vykazující podnikatelkou činnost, u níž je třeba presumovat vyšší míru právního vědomí a obezřetnosti, nemusejí ještě předikovat naplnění některého ze subjektivních znaků lichevní smlouvy (např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce), na rozdíl např. od osoby, jež takovou činnost nevykonává či nevykonávala.
Z obsahu procesního spisu prostupují také informace, že žalobce a) v souvislosti se svou podnikatelkou činností byl již v předchozí době opakovaně ve styku s J. M., který měl žalobci a), respektive předmětné firmě půjčovat určité peníze, což nepochybně mohl žalovaný 1), respektive žalovaní reflektovat i ve vztahu k situaci, jež předcházela jimi uzavřené kupní smlouvy s J. M.. Jinými slovy řečeno, oscilování určitých podnikatelských (a z toho plynoucích finančních) dílčích problémů na straně žalobce a) mohlo být žalovanými, respektive především žalovaným 1) coby podnikatelem vnímáno jako „standardní“ situace vyskytující se v poměrech podnikání právě žalobce a), která nevykazovala žádné defektní prvky, pro které by žalovaní měli – navíc i přes osobní ujištění žalobce a), jak již shora bylo z obsahu spisu zreferováno – činit další verifikační úkony, jak v závěru odůvodnění svého rozsudku vyložil odvolací soud.
To, co bylo řečeno a judikováno k posuzování dobré víry nabyvatele z hlediska zkoumání podmínek pro nabytí jeho vlastnického práva od nevlastníka, v zásadě platí v poměrech, kdy nabyvatel C, D či kterýkoliv další nabyvatel v řadě další nemá přímé informace od původního vlastníka A, avšak okolnosti, jež provázejí uzavření převodní smlouvy s dalším nabyvatelem B (který uzavřel absolutně neplatnou převodní smlouvu s původním vlastníkem A), případně s dalšími nabyvateli v řadě další, jsou natolik zásadní, nestandardní, výjimečné až flagrantní, že v poměrech standardního právního jednání si vyžadují určitou míru verifikace ze strany potencionálního (uvážlivě jednajícího) nabyvatele, tj. dříve, než přistoupí k vlastnímu uzavření převodní smlouvy [např. v praxi se jednalo o situace, kdy ve velmi krátké době došlo ohledně týchž nemovitostí k uzavření několika po sobě jdoucích převodních smluv s velmi výraznou diskrepancí kupních cen, nebo o případ, kdy si nabyvatel předmětné nemovitosti – nešlo-li o pozemky – ani fyzicky neprohlédl, případně nereflektoval ani na situaci, že v převáděném domě stále bydlí původní vlastník A, který – byl-li by nabyvatelem dotázán, proč v nemovitosti stále bydlí – by nabyvateli zcela jistě vyložil námitky či případnou obranu, proč setrvává bydlet v domě (např. i z toho důvodu, že vůbec nezaregistroval, že by mělo dojít k převodu a pozbytí jeho vlastnického práva k této nemovitosti atd.); k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 52/2018, v němž dovolací soud vyložil následující závěry: „Jednou z okolností, která může vypovídat o tom, zda nabyvatel mohl mít pochybnosti při nabývání nemovitého majetku, je, zda převáděná nemovitost byla v době převodu např. fakticky obsazená, a zda nabyvatel si jí např. před koupí fyzicky prohlédl. O zcela jinou situaci zřejmě půjde v případě koupě zemědělského pozemku, kde zpravidla standardně postačuje informace o katastrální území, kde se pozemek nachází, jiná situace přirozeně bude panovat v případě stavebního pozemku, u nějž zpravidla nabyvatel před koupí provádí obhlídku na místě samém, zjišťuje reálné možnosti jeho využitelnosti a jeho polohu v terénu, stejně jako v případě koupě rodinného domu. Jestliže je pak předmětem prodeje dům s nebytovými prostorami, je standardní, že se zájemce – budoucí nabyvatel – před koupí pečlivě seznámí se stavem této nemovitosti, zjišťuje si informace, které čerpá z nájemních smluv atd., to vše s využitím fyzické prohlídky takovéto nemovitosti tak, aby se poté mohl kvalifikačně rozhodnout, zda vůbec přistoupí k uzavření převodní smlouvy. Pokud naopak nabyvatel o takové záležitosti neprojevuje zájem, je (flagrantně) laxní a bez dalšího přistoupí k uzavření převodní smlouvy, v situaci, kdy posléze vznikne spor o určení vlastnictví k takovému objektu, je nezbytné k těmto okolnostem při posuzování, zda nabyvatel v době koupě byl či nikoli v dobré víře, přihlédnout; přitom zjištění, učiněná z důkazů, jež se vztahují k této prověřované okolnosti, zpravidla budou zásadně významná pro rozhodnutí soudu.“ ].
O žádnou z takových (shora popsaných) situací ovšem – s přihlédnutím k tomu, co dosud bylo vyloženo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – se v daném případě nejednalo, neboť jestliže se žalovaným ze strany žalobců nedostalo žádné takové informace, nýbrž naopak v zásadě ujištění, že nebudou nic namítat proti tomu, aby si žalovaní nemovitý majetek od J. M. koupili, pak lze stěží z pouhé obecné znalosti, že žalobci, respektive žalobce a) coby podnikatel měl určité dluhy, dovozovat, aby žalovaní i přes uvedené ujištění a informace přímo od původních vlastníků si zajišťovali původní převodní smlouvu a případně v součinnosti s osobou znalou práva prováděli její právní analýzu ve smyslu, zda nejde o smlouvu absolutně neplatnou, když sami žalobci její platnost v době, kdy žalovanými byli dotazováni na uvedený nemovitosti, v žádném směru nezpochybňovali.
K nabytí vlastnictví k nemovitému majetku od nevlastníka může dojít (při respektování shora vyložené judikatury Ústavního soudu) v zásadě tehdy, pokud „katastrální“ vlastník odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné) převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání platnosti předchozích nabývacích titulů atd.). V tomto ohledu – s přihlédnutím k tomu, co bylo odvolacím soudem vyloženo v odůvodnění jeho rozsudku – Nejvyšší soud prozatím neshledává žádné právně významné okolnosti, pro které by měl být případ žalovaných kvalifikován jako nestandardní, defektní, výjimečný, a to právě též s přihlédnutím k podnikatelskému prostředí, v němž se žalobce a) i žalovaný 1) nacházeli.
Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, respektive stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně posuzovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv . Posloupnost této verifikace byla již vyložena shora, přičemž odvolací soud ne zcela takto postupoval , respektive v uvedeném ohledu nebyl důsledný, což lze v zásadě kvalifikovat jako nedůslednost při posuzování naplnění podmínek pro aplikaci právního institutu nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka na základě dobrověrného jednání nabyvatele (nejen) v zápisu v katastru nemovitostí.
Z vyloženého je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže v dovoláním dotčeném rozsahu obstát, neboť není věcně správné. Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve shora uvedeném rozsahu, jak se podává z výrokové znělky tohoto rozsudku, zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh tímto vydaným kasačním rozhodnutím byl konzumován.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu