ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4636.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4636/2017-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou a soudci JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně I. J. , zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 1.326.932,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 88/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2017, č. j. 20 Co 165/2017-259, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. ledna 2017, č. j. 18 C 88/2013-192, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1.326.932,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. září 2013 do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. V předmětné věci se žalobkyně po žalované domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí náhrady za nemovitosti zanechané na území Zakarpatské Ukrajiny. Předmětného zadostiučinění se domáhala na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“).
3. Skutkový stav, který soud prvního stupně zjistil, byl následující: děd žalobkyně, A. Ř., podal dne 12. března 1947 přihlášku k soupisu majetku zanechaného na území Zakarpatské Ukrajiny v hodnotě 242.254,- Kč. Přípisem Ministerstva financí, ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků ze dne 15. února 1962, č. j. 24-1433/65 Stří, bylo právním předchůdcům žalobkyně sděleno, že náhrada za majetek jim nenáleží, neboť přihlášená vila nesplňuje podmínky pojmu rodinný domek, jelikož měla více než pět obytných místností a úhrnná podlahová plocha přesahovala 120 m 2 . Dne 1. července 1964 podal právní předchůdce žalobkyně žádost adresovanou prezidentu republiky, která byla postoupena ministerstvu financí. Ve stanovisku ze dne 29. září 2004 Veřejný ochránce práv vyjádřil nepřijatelnost postupu ministerstva při vyřízení vyhlášky, což vedlo k tomu, že tehdejší ministr financí dopisem ze dne 18. srpna 2005 sdělil, že o přihláškách bude vydáno formální rozhodnutí, umožňující dotčeným osobám využít standardních prostředků ochrany práva. Žalobkyně podala následně dne 21. března 2008 žádost o vydání rozhodnutí, o které žalovaná rozhodla dne 27. srpna 2008, pod č. j. 908/31644/2008 – žádost byla zamítnuta. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o němž rozhodl ministr financí rozhodnutím ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 908/76412/2008. Proti zamítavému rozhodnutí dále podala žalobkyně dne 5. prosince 2008 u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu podle části páté o. s. ř., o které soud rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 10. prosince 2009, č. j. 60 C 236/2008-41. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. listopadu, č. j. 17 Co 196/2010-90, kterým odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. srpna 2011, č. j. 60 C 236/2008-108 (na tomto místě uvádí soud prvního stupně č. j. 60 C 236/208-108, ovšem z kontextu je zřejmé, že měl na mysli č. j. 60 C 236/2008-108), ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2012, sp. zn. 17 Co 465/2001, bylo řízení zastaveno a věc postoupena Ministerstvu vnitra, jakožto orgánu, do jehož pravomoci náleží. Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. června, č. j. 28 Cdo 3466/2012-144, zamítnuto. Řízení dále pokračovalo podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále již „zákon č. 212/2009 Sb.“), před Ministerstvem vnitra, které dne 12. listopadu 2012 rozhodlo, že žalobkyni náhrada nenáleží, neboť není oprávněnou osobou. Tento závěr potvrdil i ministr vnitra v rozhodnutí o rozkladu ze dne 29. ledna 2013, č. j. MV-138556-4/VS-2012. Proti rozhodnutí podala žalobkyně žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, který rozhodl rozsudkem ze dne 24. července 2013, kdy žalobu zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. listopadu 2013.
4. Z výše uvedeného skutkového stavu soud prvního stupně mj. dovodil, že v projednávané věci se žalobkyně nedomáhá náhrady za majetek zanechaný její rodinou na území Podkarpatské Rusi, o němž bylo již pravomocně rozhodnuto. V tomto řízení se žalobkyně domáhá zadostiučinění, kdy tvrdí, že celková délka vedeného řízení byla 66 let. Soud prvního stupně konstatoval, že: „přípisem Ministerstva financí, ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků ze dne 15. února 1962, č. j. 24-1433/65 Stří, kterým bylo právním předchůdcům žalobkyně sděleno, že náhrada za majetek jim nenáleží, bylo ukončeno řízení o přihlášce podané A. Ř. dne 12. března 1947. Ačkoli bylo rozhodnutí diskriminační, neboť umožňovalo přiznání náhrady pouze osobám, jejich majetek odpovídal svým rozsahem kritériím stanoveným v §3 vyhl. č. 159/1959 Ú.l., jednalo se o rozhodnutí konečné.“ V této souvislosti soud prvního stupně dovodil, že A. Ř. i ostatní rodinní příslušníci mohli postup českých úřadů vnímat jako nespravedlivý, nemohli však zůstat v nejistotě, že o jejich nároku bude ještě rozhodnuto.
5. Podle soudu prvního stupně byla křivda částečně napravena až přijetím zákona č. 212/2009 Sb., podle kterého se již žalobkyně odškodnění dočkala. V samotném řízení o přiznání náhrady soud prvního stupně neshledal průtahy, proto žalobu zamítl.
6. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2017, č. j. 20 Co 165/2017-259, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S odkazem na „skutkově obdobnou a právně shodnou“ věc v rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 58 Co 395/2015, odvolací soud konstatoval, že i v posuzované věci se uplatní závěr, že s ohledem na dobu, která uplynula mezi neformálním ukončením náhradového řízení v roce 1962 a jeho obnovením v roce 2008, nejsou ve věci využitelné závěry stanoviska Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“) ohledně přihlédnutí k té části řízení, v němž vystupoval právní předchůdce osoby domáhající se zadostiučinění. Sama žalobkyně vedla náhradové řízení až od roku 2008 a doba jeho trvání do pravomocného skončení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ke dni 14. listopadu 2013 nebyla s ohledem na jeho předmět a související okolnosti ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk nepřiměřená. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobkyni nevznikl nárok podle §31a OdpŠk, přičemž konstatoval, že účelovou konstrukcí vzneseného nároku nelze obcházet zákon č. 212/2009 Sb., který žalobkyni postavení oprávněné osoby k náhradě za dotyčný majetek nepřiznal. S ohledem na výše uvedené pak odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. června 2017, č. j. 20 Co 165/2017-259, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky dovolání, v němž tvrdí, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.) odůvodnila tak, že předmětné rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny.
8. Dovolatelka ve svém dovolání konkrétně vymezila následující právní otázky:
„1. Je nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. také to, pokud žalovaná věděla, či vědět mohla, že vyhláška č. 159/1959 Ú. l. je diskriminačním podzákonným předpisem a přesto po účinnosti zákona č. 23/1993 Sb. pokračovala v aplikaci jejich zjevně diskriminačních ustanovení, čímž aktivně odepřela mé právní předchůdkyni možnost domoci se náhrady za majetek, který její otec zanechal na Podkarpatské Rusi?
2. Lze při posuzování splnění podmínek pro přiznání náhrady za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., pro nepřiměřenou délku správního řízení vedeného podle vl. nař. 159/1959 Ú. l., které bylo zahájeno podáním přihlášky v roce 1947 a skončilo až usnesením o zamítnutí dovolání v roce 2013, vyloučit existenci nejistoty ohledně výsledku tohoto řízení s odkazem na společensko-politické poměry v době nesvobody, přičemž stát rezignoval na nápravu těchto poměrů až do roku 2012, kdy nabyla účinnosti novela zákona 212/2009 Sb., kterou byla předmětná vyhláška zrušena?
3. Lze ve světle předchozí judikatury Nejvyššího soudu považovat náhradové řízení podle vl. nař. 159/1959 Ú. l. za skončené neformálním přípisem z roku 1960, i když žalovaná dle požadavku veřejného ochránce práv, v řízení pokračovala a v řízení o náhradě nemajetkové újmy nebylo žalovanou spolehlivě prokázáno, že bych já či moji právní předchůdci vnímali toto řízení jako skončené?“
9. Dovolatelka dále uvedla, že: „přípustnost dovolání je dána také tím, že má být dovolacím soudem posouzena právní otázka odlišně od jeho zatím jediného rozhodnutí v obdobné věci pod sp. zn. 30 Cdo 243/2015 ze dne 21. 10. 2015. Jde o podmínku stanovenou toliko judikaturou Nejvyššího soudu, že účastníku řízení může vzniknout újma jen tehdy, pokud řízení trvá a účastník je takto vnímá.“ Podle předchozí judikatury se z hlediska posuzování délky řízení ne vždy striktně tato délka odvíjí od počátku a konce řízení daného procesními předpisy, neboť je třeba zohlednit, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Pokud tudíž v některém bodě řízení bylo účastníku zřejmé, že mu nebude vyhověno, je nutné - z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení -tento okamžik považovat za konec řízení, ač řízení nebylo formálně ukončeno. Účastníku řízení může vznikat újma jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník je takto vnímá. Jestliže tomu tak není (tj. osoba považující se za poškozenou si není vědoma toho, že nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, se vede a že se tedy vyčkává na skončení řízení), nemůže osobě v této situaci vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení. Tento z judikatury dovolacího soudu vyplývající závěr by měl být podle dovolatelky posouzen jinak. Bližší argumentaci k tomuto požadavku předkládá dovolatelka v čl. IV dovolání.
10. Dovolatelka svoji dovolací argumentaci rozdělila do dvou oblastí; čl. III dovolání se týká „nesprávného právního posouzení jejího vnímání (vč. vnímání jejích právních předchůdců) celého řízení“ , zatímco čl. IV dovolání se zabývá „judikaturními požadavky na nutnost vnímání řízení jako probíhajícího“. Níže je shrnuta základní dovolací argumentace dovolatelky ve vztahu k těmto dvěma vymezeným oblastem.
11. Dovolatelka předně namítá, že oba soudy nesprávně právně posoudily její (i jejích právních předchůdců) vnímání celého náhradového řízení. V první řadě kritizuje závěry soudu prvního stupně, že u dovolatelky a její matky nebyla dána existence nejistoty ohledně výsledků řízení, a to zejména s ohledem na okolnost, že dědovi dovolatelky bylo „přípisem, tedy pouhým neformálním dopisem ze dne 15. 2. 1962“ sděleno, že mu náhrada ve smyslu vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. poskytnuta nebude. Dovolatelka v této souvislosti zpochybňuje závěr soudu, že „neformálním přípisem“ může být odmítnut vznesený návrh podaný prostřednictvím formalizovaného podání a poté nemůže navrhovatel (či jeho právní nástupce) očekávat další postup řízení, tedy být ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení. Podle dovolatelky pak právě ta skutečnost, že se jednalo o neformální (diskriminační) přípis vydaný orgánem totalitního státu „založil pocit nejistoty ohledně možnosti odškodnění“ .
12. V této souvislosti z pohledu „důstojnosti“ dovolatelka hodnotí přístup soudů k jejímu nároku, respektive k jejímu stavu nejistoty. Uvažování soudu prvního stupně i odvolacího soudu považuje dovolatelka za „zvrácené“, přičemž tuto zvrácenost (v uvažování jednotlivých institucí moci soudní) dává do souvislosti s rezignací zákonodárce (moci zákonodárné) v oblasti odškodnění za majetek zanechaný na území Podkarpatské Rusi. Podle dovolatelky stav nejistoty žadatelů trval nejprve do změny politického zřízení v roce 1989, i v letech následujících, protože žalovaná odmítala „dostát svým povinnostem vůči občanům“ . Tento stav nejistoty byl mj. prohlouben i přijetím zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod. Podle dovolatelky nejistota její i její matky vyplývala zejména z toho, že: „po celou dobu byly v nejistotě a očekávání, kdy dojde ke změně politických poměrů, což by ... (jim) dalo naději, že … (by) se náhrady dočkaly.“ Tuto oblast dovolací argumentace uzavírá dovolatelka konstatováním, že právní posouzení soudu prvního stupně a soudu odvolacího ohledně nejistoty dovolatelky a její matky neobstojí, jelikož stát se nemůže zaštiťovat politickými poměry v době nesvobody a z nich dovozovat, že musely vědět, že se žádné náhrady nedomůžou.
13. V čl. IV dovolání se dovolatelka věnuje problematice judikaturních požadavků na „nutnost vnímání (náhradového) řízení, jako probíhajícího“ . Dovolatelka nejprve shrnuje některé principy týkající se práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a souvisejícího zadostiučinění vyplývající z judikatury dovolacího soudu, Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) a Evropského soudu pro lidská práva, poté se zabývá z judikatury plynoucím přístupem dovolacího soudu k problematice nejistoty ohledně výsledku řízení. Na tomto místě dovolatelka odkazuje mj. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, podle kterého „nemajetková újma spočívající zejména ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení je psychickou kategorií, jejíž hloubka a rozsah jsou coby rozhodné skutečnosti obtížně prokazatelné, a proto se v určitém základním rozsahu přepokládají.“ Následně se dovolatelka v dovolání opět vrací k problematice hodnocení stavu nejistoty odvolacím soudem, který podle jejího názoru bez jakéhokoli odůvodnění uzavřel, že ani dovolatelka ani její matka v nejistotě být nemohly. Takový přístup označila dovolatelka za extrémně formalistický, přičemž odkazuje na obecnou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že takový formalistický výklad potlačuje „mravní kapitál materiálního právního státu“ , neboť vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech .
14. Podle dovolatelky je pak ve světle výše zmíněné judikatury Ústavního soudu dán prostor Nejvyššímu soudu k tomu, aby při posuzování újmy účastníků náhradového řízení za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi, vybočil ze své judikatury, tj. zejména svého rozsudku, který se týkal náhrady nemajetkové újmy na přiměřenou délku řízení v obdobné věci, jež byla u dovolacího soudu vedena pod sp. zn. 30 Cdo 243/2015. Dovolatelka uvádí, že řízení o nároku na majetek zanechaný československými občany na území Podkarpatské Rusi po jejím připojení k SSSR, je zcela specifické a traumatizující. Uzavírá, že nelze vycházet z toho, že uložením spisu ad acta řízení skončilo, ale je třeba hodnotit i to, že poškozené osoby i v době minulého režimu očekávaly, že stát dostojí svým závazkům z mezinárodní smlouvy a náhradu za zanechaný majetek získají. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se k podanému dovolání žalobkyně obsáhle písemně vyjádřila. V rámci svého vyjádření zejména konstatovala, že dovolání není přípustné z toho důvodu, že aplikace vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. není relevantní a nemůže založit dovolací důvod. Správnímu orgánu nepřísluší posuzovat, zda podzákonný předpis je či není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Kromě toho Nejvyšší soud ani Ústavní soud nikdy nekonstatovaly, že by aplikace této vyhlášky byla v rozporu s ústavním pořádkem. Otázka, zda lze vyloučit přetrvávání nejistoty účastníka byla – podle žalované – již vyřešena dovolacím soudem v rozsudku ze dne 21. října 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015 (a i v rozhodnutích prvostupňových i odvolacích soudů). Mimo to otázka ukončení řízení přípisem Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniku ze dne 15. února 1962, o nepřiznání náhrady, není relevantní a nemůže zakládat dovolací důvod. Žalobkyní ani jejími právními předchůdci nebylo prokázáno, že by právní předchůdci žalobkyně (ne)vnímali řízení jako ukončené. Přitom správnost a oprávněnost závěru, že újma ve smyslu OdpŠk může vznikat toliko v situaci, pokud účastník řízení vnímá jako neukončené a je v nejistotě výsledku, byla dovolacím soudem opakovaně řešena. Vedle argumentace týkající se formálního ukončení řízení o náhradě, respektive vymezení délky řízení žalovaná namítá i neexistenci kontinuity řízení. Správní řízení u Ministerstva vnitra není pokračováním správního řízení u ministerstva financí. Závěrem žalovaná namítá promlčení nároku žalobkyně a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo je zamítl a uložil dovolatelce zaplatit žalované náklady řízení.
16. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání dle 237 o. s. ř.
17. Dovolatelka vymezila dvě hlediska přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), tj. hledisko spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu; v této souvislosti byly vymezeny tři konkrétní právní otázky. Druhé vymezené hledisko přípustnosti dovolání bylo dáno požadavkem, aby dovolací soud již vyřešenou právní otázku posoudil do budoucna jinak, respektive aby se odchýlil od své předchozí rozhodovací praxe vyplývající zejména z jeho rozsudku ze dne 21. října 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015.
18. V prvé řadě se dovolací soud zabýval jednotlivými právními otázkami, které podle názoru dovolatelky dosud nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz bod 8).
19. Právní otázka vymezená výše v bodu 8 (1) je formulována jako dotaz, zda je nesprávným úředním postupem také to, že pokud žalovaná věděla či mohla vědět, že vyhláška č. 159/1959 Ú. l. byla diskriminačním právním předpisem, tak přesto její ustanovení byla aplikována i po účinnosti zákona č. 23/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 580/1991 Sb. Tento dotaz tak míří na otázku, je-li nesprávným úředním postupem určitý postup žalované týkající se aplikace určitého právního předpisu. Ač je v rámci této otázky namítán nesprávný úřední postup žalované, tak se zde nejedná o otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu týkající se nároku dovolatelky na kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení. Dovolací soud se tak dále nezabýval tím, byla-li již tato otázka vyřešena v jeho rozhodovací praxi.
20. Právní otázka vymezená výše v bodu 8 (2) je formulována v tom směru, zda může být v náhradovém řízení (viz výše) vyloučena existence nejistoty ohledně výsledku řízení s odkazem na společensko-politické poměry v době nesvobody za situace, kdy stát rezignoval na nápravu těchto poměrů do roku 2012. Dovolatelka formuluje otázku, zda za této situace odvolací soud může dovozovat neexistenci nejistoty ohledně výsledku řízení při odkazu na společensko-politické poměry, tj. může-li být vyloučení nejistoty ohledně výsledku řízení dovozováno z absentujících principů právního státu v době totalitního režimu. Nutno zdůraznit, že ani na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud v rozhodnutí nekonstatoval, že s ohledem na společensko-politické poměry nemohly být dotčené osoby ve stavu nejistoty ohledně výsledku náhradového řízení, nýbrž vyložil, že nejistota nebyla dána s ohledem na okolnost, že právním předchůdcům žalobkyně bylo přípisem ze dne 15. února 1962 sděleno, že jim náhrada poskytnuta nebude. Zcela nad rámec výše uvedeného dílčího závěru odvolací soud konstatoval, že je zřejmé, že s tímto sdělením právní předchůdci nesouhlasili a cítili majetkovou křivdu.
21. K právní otázce vymezené v bodu 8 (3) se vyjádřil odvolací soud následovně: „Odvolací soud souhlasí se žalobkyní, že obnovné náhradové řízení v roce 2008 bylo formálně pokračováním původního náhradového řízení, vedeného dědem žalobkyně v letech 1947 – 1962. Samotné rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. 8. 2008 na toto řízení, včetně stanoviska z 15. 2. 1962, odkazuje a navazuje na ně. Postup ministerstva v této a obdobných věcech byl zřejmou reakcí na podnět veřejného ochránce práv, který ve svém stanovisku vyjádřil názor, že náhradová řízení za majetek zanechaný československými občany na Zakarpatské Ukrajině, nebyla ukončena v souladu se zákonem. Za této situace nemůže žalovaný nyní s úspěchem namítat, že se jednalo o řízení na sobě nezávislá.“ Odvolací soud tedy považoval náhradové řízení z roku 2008 jako obnovené původní (v roce 1962 ukončené) náhradové řízení, přičemž správně akcentoval, že ač bylo původní řízení formálně ukončeno, nové řízení (tj. řízení z roku 2008) na něj přímo navazovalo. Jednalo se tedy o dvě řízení na sobě závislá.
22. V této souvislosti lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017, sp. zn. 30 Cdo 587/2016, v němž bylo v obdobné věci mimo jiné konstatováno: „Napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, že řízení vedené na základě vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, podle přihlášky otce žalobkyně k soupisu majetku ze dne 15. 3. 1947 (podané dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb.), bylo skončeno výměrem Ministerstva financí ze dne 20. 2. 1961, kterým byla stanovena konkrétní výše náhrady s poukazem na to, že tímto se má celý nárok právních předchůdců žalobkyně za vypořádaný… Po tomto datu zcela nepochybně již žádné řízení fakticky neprobíhalo.“ Dále se v tomto rozhodnutí uvádí, že je „zřejmé, že odvolací soud skončením řízení má na mysli jeho faktický průběh, nikoliv právní závěr, že se jednalo o konečné rozhodnutí ve smyslu příslušných procesních předpisů, když sám připouští, že skončeno bylo ‚třeba nikoli správně po formální stránce‘“. I v citovaném usnesení dovolací soud nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že původní náhradové řízení bylo ukončeno v roce 1961 výměrem Ministerstva financí. Proti tomuto usnesení byla podaná ústavní stížnost, usnesením Ústavního soudu ze dne 13. března 2018, sp. zn. IV. ÚS 4061/17, odmítnuta s tím, že: „Je pochopitelné, že se stěžovatelka domáhá zmírnění historických křivd, nelze tak ovšem při veškeré dobré vůli činit skrze odpovědnost státu za nesprávný úřední postup - průtahy v řízení, jimiž dotčená správní řízení nebyla zatížena...“ Lze tedy uzavřít, že dovolatelkou vymezená právní otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem se od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
23. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud dodává, že i z výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že okamžik skončení náhradového řízení je otázkou skutkovou, přičemž podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutková otázka může založit přípustnost řízení toliko výjimečně. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. O takovou situaci se zde však nejedná (ani nebyla dovolatelkou tvrzena). Jelikož však hranice mezi skutkovými a právními otázkami není vždy zřejmá (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2017, sp. zn. II. ÚS 3643/15), dovolací soud se – jak vyplývá zejména z bodu 21 tohoto rozhodnutí – blíže zabýval i touto dovolatelkou vymezenou právní otázkou. Přípustnost dovolání se však dovolatelce ani prostřednictvím takto zformulované právní otázky (z pohledu jejího řešení odvolacím soudem, a to s přihlédnutím k judikatuře dovolacího soudu) nepodařilo založit.
24. Hledisko přípustnosti dovolání spočívající v tom, že by se dovolací soud měl odchýlit od své předchozí rozhodovací praxe a do budoucna posoudit již vyřešenou právní otázku jinak (viz bod 9 tohoto rozhodnutí) rozvedla dovolatelka zejména v tom smyslu, že závěr Nejvyššího soudu přijatý v obdobné věci vedené u dovolacího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 243/2015, by měl být přehodnocen, tj. zejména ve vztahu k tomu, že účastníku může vzniknout újma jen tehdy, pokud řízení trvá.
25. Z dovolatelkou označeného usnesení Nejvyššího soudu, tj. usnesení ze dne 21. října 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, mj. vyplývá, že: „Počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů. Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá.“ Při interpretaci této právní věty je třeba přihlížet k okolnostem, za kterých byla dovolacím soudem formulována. Dovolací soud v předmětném usnesení odkázal i na další svá rozhodnutí, tj. především na své rozsudky ze dne 16. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, nebo na své usnesení ze dne 24. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013. Ve všech těchto dovolacích věcech se jednalo o situaci, kdy procesní řízení svou délkou přesahovalo období, v němž mohl účastník vnímat nejistotu ohledně jeho výsledku. Pokud v posledně zmíněném usnesení (ve věci 30 Cdo 664/2013) dovolací soud konstatoval, že újma spojená s nejistotou „může vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá“ , pak podmínkou takového vnímání újmy (nejistoty ohledně budoucí materializace újmy) je stále probíhající řízení. Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu tak plyne, že probíhající řízení je condicio sine qua non pro s ním spojený pocit nejistoty.
26. Dovolatelka požaduje, aby dovolací soud do budoucna posoudil tuto již vyřešenou právní otázku jinak. Z podání dovolatelky není zřejmé, zdali dovolatelka tedy považuje za již vyřešené to, že původní náhradové řízení bylo ukončeno, tj. v jejím případě v roce 1962, a proto požaduje, aby dovolací soud posoudil možnou existenci její nejistoty jinak, tj. tak, aby dovolací soud změnil svou rozhodovací praxi v tom smyslu, že existence nejistoty ohledně výsledku řízení může být dána i po skončení takového řízení. Pokud měla dovolatelka na mysli výše uvedené, pak je ovšem třeba poukázat na to, že s trváním (okamžikem ukončení) původního náhradového řízení byla spojena již dovolatelkou vymezená právní otázka v bodu 8 (3) tohoto rozhodnutí. Pokud by jedna právní otázka byla součástí dvou navzájem se vymezujících hledisek přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), tj. na jednu stranu by bylo tvrzeno, že dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu a zároveň, aby tuto již vyřešenou právní otázku dovolací soud posoudil do budoucna jinak, pak je třeba konstatovat, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě (roz. v řešení konkrétní právní otázky) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014. Pokud dovolatelka jen požadovala, aby dovolací soud změnil svůj přístup, který zaujal v usnesení ze dne 21. října 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, tj. aby pak v obecné rovině - s odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se formalistického jednání orgánů státu – požadovala, aby dovolací soud přijal její tezi, že dovolatelka, respektive její právní předchůdci byli v nejistotě ohledně toho, zdali v budoucnu získají zpět majetek zanechaný v Podkarpatské Ukrajině, tak kromě jistě pochopitelného konstatování, že dovolatelka cítí křivdu, zde nebyla předložena (ani v náznaku) žádná právní argumentace, která by měla vést ke změně rozhodovací praxe dovolacího soudu.
27. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud připomíná, že v tomto řízení se dovolatelka domáhala satisfakce za nepřiměřenou délku řízení, nikoli za křivdu, která jí měla být způsobena za fungování předchozího (totalitního) režimu. Samotný nárok dovolatelky podle zákona č. 212/2009 Sb. byl posouzen v samostatném řízení.
28. Dovolání žalobkyně proto Nejvyšší soud ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu