ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4999.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4999/2017-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně J. G. , zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované A. Z. , zastoupené Mgr. Kamilou Kačerovou, advokátkou se sídlem v Dobrušce, Opočenská 531, o ochranu osobnosti , vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 164/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2017, č. j. 19 Co 67/2017 - 185, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.400 Kč k rukám její zástupkyně Mgr. Kamily Kačerové, advokátky se sídlem v Dobrušce, Opočenská 531.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.) :
Žalobkyně se domáhala proti žalované uložení povinnosti zdržet se tvrzení o tom, že žalobkyně porušovala své povinnosti při výkonu zaměstnaneckého poměru jako vychovatelka v družině při základní škole, dále uložení povinnosti písemné omluvy a zaplacení částky 136.000 Kč z titulu ušlé mzdy a úhrady nemajetkové újmy v souvislosti se zasláním petice k rukám ředitelky základní školy, jejíž signatáři požadovali ukončení pracovního poměru žalobkyně na pozici vychovatelky v družině.
Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. ledna 2016, č.j. 10 C 164/2016-146, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se tvrzení o tom, že žalobkyně porušovala své povinnosti při výkonu zaměstnaneckého poměru, jako vychovatelka v družině při základní škole, výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaslat doporučeným dopisem žalobkyni omluvu ve znění: „Omlouvám se tímto J. G., že jsem ji v petici iniciované v červenci roku 2013 označila jako osobu vytvářející ve školní družině při základní škole v prostředí, kde panuje napětí, stres a nedůvěra, která omezuje rozvoj osobnosti dětí. Toto prohlášení se nezakládalo na pravdě“, výrokem III. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zajistit na vlastní náklady zveřejnění omluvy ve znění: „Omlouvám se tímto J. G., že jsem ji v petici iniciované v červenci roku 2013 označila jako osobu vytvářející ve školní družině při základní škole v prostředí, kde panuje napětí, stres a nedůvěra, která omezuje rozvoj osobnosti dětí. Toto prohlášení se nezakládalo na pravdě.“ Tato omluva měla být nejméně po dobu dvou měsíců uveřejněna ve výloze obchodu, na vývěsce základní školy v, na skleněných dveřích u vchodu do školní družiny, na webových stránkách školy v odkazu „zprávy pro rodiče“, v Českoskalickém zpravodaji a v časopise Echo. Výrokem IV. soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 136.000 Kč a výrokem V. rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 31.182,98 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaná tvrzení o tom, že žalobkyně porušovala své povinnosti při výkonu zaměstnaneckého poměru, jako vychovatelka v družině, vůbec učinila a v souvislosti s vyslovenou kritikou na adresu vychovatelky upozornil na povinnost pedagoga, stejně jako dalších osob veřejně činných, být připraven nést zvýšenou kritiku v souvislosti s výkonem svého zaměstnání, neboť povolání pedagoga je ve společnosti vnímáno zvláště pozorně. Soud má za to, že obsah petice žalobkyni nikterak neuráží, ani neobviňuje z toho, co žalobkyně mezi řádky cítí. Vzhledem k tomu, že petice obsahuje převážně hodnotící výroky, soud jejich pravdivost nemusí prokazovat. Uzavřel, že z obsahu petice nevyplývá potřeba soudní ochrany žalobkyně a v otázce ušlé mzdy neshledal příčinnou souvislost mezi peticí a změnou pracovní pozice žalobkyně.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. června 2017, č.j. 19 Co 67/2017-185, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku II. potvrdil, ve výroku V. změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 65.828 Kč a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám právní zástupkyně žalované částku 6.323 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a věc posoudil vzhledem k datu sepsání petice (červenec 2013) podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Poukázal na to, že rozsudek soudu prvního stupně je v souladu s judikaturou odvolacích soudů, zejména s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. III. ÚS 346/06, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, 30 Cdo 1623/2005 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. července 1995, Cdon 24/95, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že v konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě ve vztahu ke svobodě slova a k právu na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Při řešení otázky konfliktu petičního práva a práva na ochranu osobnosti je třeba vždy pečlivě zvážit, zda zásah do práva na ochranu cti a dobré pověsti je přiměřený sledovanému legitimnímu cíli, zda důvody sloužící k jeho ospravedlnění jsou relevantní a dostatečné. Soud dospěl k závěru, že smyslem petice nebylo žalobkyni urazit nebo zesměšnit, ale vyjádřit obavy rodičů v době, kdy vnímali napjatou atmosféru ve školní družině. Neshledal, že by text petice, dosáhl takové intenzity, že by zasáhl do práva žalobkyně na ochranu cti a dobré pověsti. Obsah petice neměl charakter pomluvy, ale hodnotícího soudu.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého zástupce dne 5. října 2017 včasné dovolání jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. daná otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu zcela vyřešena. Jedná se o tyto právní otázky:
1) Lze osobu vykonávající povolání pedagoga považovat za osobu veřejně činnou?
2) Lze při konfliktu petičního práva a práva na ochranu osobnosti usuzovat na přiměřenost míry kritiky pouze z obsahu petice, bez přihlédnutí k okolnostem spočívajícím zejména ve formě šíření petice a místa, kde je obsah petice šířen, a posouzení dopadu obsahu petice např. na pracovní zařazení osoby, jíž se obsah petice dotýká?
3) Lze usoudit na nepřiměřenost zásahu do práva na ochranu osobnosti i z toho, že s peticí byly z vůle žalované seznamovány a petici zřejmě podepisovaly i osoby, které s kritizovanou prací žalobkyně v družině nepřišly do styku?
4) Mohou soudy rozhodnout o přiměřenosti kritiky obsažené v petici, aniž by byl proveden důkaz originálem petice s podpisy jednotlivých osob, které petici podepsaly? Jde-li o osoby, které neznají práci osoby, jíž se obsah petice dotýká, tedy cizí osoby, či o rodiče dětí z družiny.
5) Lze bez dalšího přihlížet k důkazu spočívajícímu ve výpovědi svědka, který byl předem kontaktován jednou ze stran soudního sporu a jejím právním zástupcem a informován o věci samé, k čemu a jak bude vyslýchán, aniž by z tohoto důvodu byla vzata v úvahu nižší věrohodnost takové výpovědi?
Dovolatelka má za to, že obsahem petice byly zřejmě nepravdivé a pomlouvačné údaje, které „značnou měrou ohrozily vážnost žalobkyně u spoluobčanů“ a uveřejněním petice bylo zasaženo do osobnostních práv žalobkyně, zejména do práva na ochranu cti, lidské důstojnosti a pověsti. Soudy podle dovolatelky nedostatečně posoudily vhodnost a přiměřenost žalovanou zvolené formy veřejného vyjádření a dále neprovedly důkaz „originálem“ petice s podpisy osob, čímž ve svém důsledku způsobily nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť „osoby, které práci žalobkyně ani neznají, se nemohou relevantně vyjadřovat ke kritice obsažené v petici“. Dovolatelka nesouhlasí rovněž se skutečností, že žalovaná kontaktovala před výslechem svědkyni, ředitelku základní školy ,a svědkyně si tak mohla připravit „znevěrohodnění“ tvrzení žalobkyně, čímž byla porušena zásada „rovnosti zbraní“ procesních stran v soudním řízení. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Dovolatelka sice předkládá několik otázek, při jejichž řešení se, jak tvrdí, odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo jež nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny ve všech souvislostech, ve skutečnosti však otázkou, na níž stojí napadené rozhodnutí, je posouzení míry přípustnosti kritiky, kterou lze ve společnosti tolerovat. Tato otázka však již byla judikaturou dovolacího soudu vyřešena.
Při střetu základního práva na vyjádření kritiky, tj. svobody projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 146/04). Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (obdobně srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97 sv. 10, č. 17). K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (analogicky srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2951/2006).
Závěr odvolacího soudu, že činnost dovolatelky, která působila jako pedagog, konkrétně jako vychovatelka ve školní družině, tj. ve veřejném životě, může být předmětem veřejné kritiky, na níž je veřejný zájem, a že taková kritika nenaplňuje znaky neoprávněného zásahu do osobnostních práv, odpovídá závěrům dosaženým v judikatuře dovolacího soudu (k výkonu práva kritiky srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 101/2011, k postavení pedagoga ve veřejném životě srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2563/2009). Dovolatelce pak nelze přisvědčit, že by odvolací soud judikaturu dovolacího soudu nesprávně vyložil.
K dalším námitkám dovolatelky je třeba uvést, že dovozuje-li v dovolání jiné skutkové závěry, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů a ve skutečnosti tedy napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Dovolatelka dále poukazuje na vady řízení (neprovedení důkazů odvolacím soudem či přihlížení k důkazu výslechem svědka, který byl podle tvrzení dovolatelky předem ovlivněn žalovanou) a odchylky odvolacího soudu od rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. K namítaným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by ovšem dovolací soud mohl ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout pouze v procesní situaci, bylo-li by dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobkyně ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a§142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Protože byla žalovaná ve věci plně úspěšná, má právo na náhradu nákladů řízení. Podle §12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) přitom platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Aplikováno na projednávaný případ to znamená, že tarifní hodnotou je částka 150.000 Kč (100.000 Kč z titulu ušlé mzdy a 50.000 Kč z titulu nemajetkové újmy). Odměna v částce 7.100 Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §8 odst. 1, §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 3 advokátního tarifu ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 7.400 Kč. Náhrada za daň z přidané hodnoty žalované nenáleží, neboť právní zástupkyně žalované není plátkyní DPH. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 7.400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu